Běžky, atletika, fotbal, triatlon, házená, orientační běh. Norsko má necelých šest milionů obyvatel a podezřele mnoho světových šampionů. Náhoda to není.
Johannes Høsflot Klæbo letos v Itálii vyhrál všech šest olympijských závodů v běhu na lyžích. Karsten Warholm drží světový rekord na 400 metrů překážek, Jakob Ingebrigtsen sbírá rekordy na hladkých tratích. Erling Haaland střílí góly za Manchester City i norskou reprezentaci, která se po 28 letech vrátila na mistrovství světa. Norové tam okouzlili nejen vítězstvím nad Brazílií, ale i odvážným, běhavým fotbalem, po kterém si získali publikum daleko za vlastními hranicemi. A svět se mezitím naučil jejich vikingské veslování – jednoduchý rituál, při němž hráči a fanoušci sedí za sebou a společně zabírají pomyslnými vesly. Kristian Blummenfelt se stal olympijským vítězem v triatlonu, Casper Ruud hrál tři grandslamová finále, Viktor Hovland vyhrává na PGA Tour. Norské házenkářky posbíraly olympijské, světové i evropské zlato. A někde mezi tím pokračují generace norských biatlonistů, rychlobruslařů, sdruženářů a alpských lyžařů.
Podle norského statistického úřadu žilo letos v polovině roku v Norsku 5,64 milionu lidí.
Norsko není sportovní král Midas, jehož dotekem se všechno automaticky promění ve zlato; jeho olympijská historie je pořád výrazně zimní a v řadě sportů Norové svět neovládají. O to zajímavější je, jak daleko se jejich současná špička rozlezla za sníh a led. Už dávno nestačí vysvětlovat norský sport tím, že v té zemi děti vyrůstají s lyžemi na nohou.
Společný tréninkový recept nenajdeme. Haaland nedělá totéž co Klæbo, Klæbo netrénuje jako Blummenfelt a žádný z nich jako Warholm. Společný je však způsob, jakým norský sport zachází s talentem, časem, znalostmi a zkušeností.
Nula zlatých
Dnešní obraz norské sportovní velmoci má nepříjemný historický začátek: na zimních olympijských hrách v Calgary 1988 Norsko získalo pět medailí a ani jednu zlatou.
Už několik let před Calgary přitom Norové věděli, že jejich tradiční model přestává stačit. Projekt 88, spuštěný v polovině osmdesátých let, měl norský vrcholový sport dostat zpět mezi nejlepší; mezi jeho prioritami byly sport založený na znalostech, kvalita a objem tréninku, vytvoření vrcholového centra a hlavně spolupráce napříč sporty. Zkušenosti jednoho odvětví měly být použitelné i jinde.
V roce 1989 z toho vznikl Olympiatoppen, který dodnes zastřešuje norský vrcholový sport. Nemá centrálně předepisovat, jak mají Norové trénovat – spíš být místem, kde se potkávají různé sporty a odbornosti, vznikají znalosti a dostávají se zpět k trenérům a sportovcům.
O osmatřicet let po Calgary přijelo Norsko z Milána-Cortiny s 18 zlatými a celkem 41 medailemi, obojí novým rekordem zimních olympijských her. Mezi nulou a osmnáctkou neleží jeden převratný tréninkový objev, nýbrž skoro čtyřicet let učení.
Malá země nesmí ztrácet děti
Velká země si může dovolit talenty hledat; malé Norsko si je nemůže dovolit ztrácet. Norský přístup k dětem záměrně tlumí význam výsledků v době, kdy mohou být velmi špatným měřítkem budoucnosti.
Dvanáctiletý vítěz nemusí mít větší talent než dítě, které porazil; může být o několik měsíců starší, biologicky vyspělejší nebo jednoduše projít pubertou dříve. Olympiatoppen proto ve své filozofii rozvoje mladých sportovců rozlišuje období před pubertou, během ní a po ní a výslovně upozorňuje na rozdíly v biologickém dozrávání i efekt relativního věku. Nástup puberty se mezi dvěma stejně starými dětmi může lišit o více než tři roky.
Před pubertou mají soutěže především motivovat; trénink, učení a rozvoj dovedností mají větší význam než pořadí. Během puberty přibývá systematičnost a dlouhodobé cíle. Po ní se stále větší část práce přesouvá k přípravě na výkon, jeho analýze a výsledku. Ambice tím nemizí a budoucí olympionik nemusí do patnácti let jen běhat po lese; alpské lyžování, gymnastika, plavání nebo tenis vyžadují specifickou práci brzy. Norský princip je jemnější: časná specializace může být v některých sportech potřebná, časný rozsudek nad talentem je něco jiného.
Norský sport je dlouho trpělivý – a potom začne být nemilosrdně přesný: s věkem přicházejí tréninkové deníky, měření, fyziologie, psychologie, výživa, regenerace a stále větší individualizace. Olympiatoppen zdůrazňuje, že cesta na vrchol nebude u dvou sportovců totožná, i když požadavky jejich disciplíny na světové úrovni stejné být mohou.
Tady se potkává šířka základny s přesností vrcholu.
Základnu zdaleka nedrží jen stát; norský sport stojí na místních klubech a dobrovolnictví. Starší, ale výmluvná data Statistics Norway ukázala, že 44 procent párů s dětmi ve věku 7 až 19 let během jediného roku bezplatně pracovalo pro sportovní klub. Někdo trénuje, někdo sedí ve výboru, někdo připraví trať, odveze děti nebo prodává občerstvení. Laboratoř přijde mnohem později.
Superschopnost
Letos v květnu se na pravidelném semináři Olympiatoppen sešlo tři sta trenérů, sportovních šéfů a učitelů. Šéf norského vrcholového sportu Tore Øvrebø tam pojmenoval věc, ke které se norský systém propracovává od osmdesátých let: „To, že se učíme jeden od druhého, je superschopnost norského sportu.“
Olympiatoppen popisuje seminář jako místo, kde se odborná kompetence stává společným majetkem. V malé zemi nedává smysl, aby každý sport znovu vynalézal totéž a své nejlepší poznatky zamykal před ostatními.
Krásně je to vidět v alpském lyžování. Kjetil André Aamodt a Lasse Kjus byli velkou generací devadesátých let; po nich přišli Aksel Lund Svindal a Kjetil Jansrud, později Aleksander Aamodt Kilde a další. Medaile a glóby se měnily, ale část zkušenosti zůstávala uvnitř týmu.
Tento princip jde až do detailu, který by v individuálním sportu mohl působit proti zdravému rozumu. Norští alpští lyžaři si během závodů předávají informace o trati; závodník, který už sjel dolů, může upozornit krajana čekajícího na startu na místo, kde se mění sníh, stopa nebo rytmus. Přitom dobře ví, že mu tím může pomoci k času, který jeho vlastní výkon překoná.
Takové sdílení funguje pouze tehdy, když si oba věří. Informace, u níž příjemce přemýšlí, zda kolega něco nezatajil, ztrácí cenu. Individuální soupeření uvnitř kolektivní inteligence – tohle je norská sportovní paměť v praxi. Co zjistil jeden, nemusí druhý objevovat znovu. Zkušenost šampiona může po skončení jeho kariéry dál pracovat pro člověka, kterého nikdy neporazí, protože spolu ani nestihli závodit.
Stejný princip se objevuje v jiných podobách. Jarl Magnus Riiber po konci kariéry pomáhal norským sdruženářům s technikou skoku. Trenéři různých sportů se potkávají v Olympiatoppen. Reprezentační model počítá s tím, že znalosti a prostředky vytvořené kolem nejlepších mají pomáhat další generaci. Norský sportovní svaz tenhle princip popisuje jako dlouhodobé a systematické předávání tréninkové kultury, hodnot a znalostí mezi dnešní elitou a budoucími reprezentanty.
Společný systém sportovcům nepředepisuje stejnou odpověď – pomáhá jim hledat lepší.
Klæbo orientačního běhu
Pro českého čtenáře bude Kasper Harlem Fosser nejspíš nejméně známým jménem tohoto textu; ve svém sportu však patří mezi největší norské hvězdy současnosti.
Sedmadvacetiletý orientační běžec vyhrál celkový Světový pohár v letech 2021, 2022 a 2024, v letech 2023 a 2025 skončil druhý a po třetím ze čtyř letošních kol Světový pohár znovu vede. V červenci se v Janově stal také mistrem světa ve sprintu.
Orientační běh není norská okresní disciplína, v níž by Fosser porážel několik sousedů ze Skandinávie; má silnou mezinárodní konkurenci a dlouhou tradici ve Švédsku, Švýcarsku, Finsku, Francii, Česku a mnoha dalších zemích. Fosser se už několik let drží na samém vrcholu sportu, v němž musí spojit špičkovou vytrvalost s navigací a rozhodováním pod maximální fyzickou zátěží.
V lecčems je Klæbem orientačního běhu. Taková analogie není vyrobena zpětně z jejich dnešních trofejí; norský Dagbladet si jí všiml už v roce 2019, kdy bylo Fosserovi devatenáct a Klæbo byl jen o tři roky starší. Tehdejší portrét Fossera označil podobnost jejich cest na vrchol za nápadnou.
U obou stál velmi blízko dědeček, u obou se brzy objevila ochota hledat vlastní cestu místo kopírování zavedeného modelu. Fosser si při přípravě kladl otázku, co jeho sport skutečně vyžaduje, a inspiraci nehledal pouze u ostatních orientačních běžců. Běžeckou sílu budoval tvrdými výběhy v okolí skokanského můstku Midtstubakken a díval se také k atletice a běhu. Klæbův vztah s dědečkem Kårem Høsflotem zase vytvořil jeden z nejpozoruhodnějších trenérských tandemů současného sportu.
Dva rozdílní lidé, dvě rozdílné disciplíny, dvě velmi osobní cesty – a systém, který jejich odlišnost snese.
Kdyby norský model vyráběl sportovce podle jednoho návodu, Fosser ani Klæbo by nebyli jeho nejlepším důkazem. Jsou jím proto, že společné prostředí nechává mimořádnému jednotlivci prostor vytvořit si vlastní řešení a zároveň nabízí lidi, znalosti a infrastrukturu, o které se může opřít.
Dost bohatí, dost malí
Bez peněz by tohle všechno samozřejmě nefungovalo. Norsko patří mezi nejbohatší země světa a může financovat sportovní infrastrukturu, odborníky, výzkum i podmínky, o kterých si chudší státy mohou nechat zdát. Ropa tedy do příběhu patří; sama jej ale nevysvětluje.
Peníze vysvětlují, proč si Norsko může dovolit dobrý systém; ne však, proč je ten systém dobrý. Jeho spodní patro pořád z velké části tvoří kluby, rodiče a dobrovolníci. Nahoře stojí profesionální servis. Mezi nimi funguje něco, co se kupuje obtížně: ochota spolupracovat a sdílet.
Norsko je dost bohaté, aby mohlo investovat – ale dost malé, aby si mohlo dovolit plýtvat. Talentem dítěte, které dospívá později. Zkušeností šampiona, který končí kariéru. Poznatkem odborníka schovaným v jednom sportu. Chybou, ze které už se jednou někdo mohl poučit. Časem trenéra, který by znovu objevoval to, co už jeho kolega dávno zjistil.
A sem patří i jeden detail, který se do žádné metodiky nevejde.
Když na konci srpna zemřel král Harald V., profily norských sportovních hvězd zaplnily společné fotografie a osobní vzpomínky. Harald nebyl návštěvník sportu z protokolu; norský lyžařský svaz připomněl, že poslední z jeho 75 návštěv závodů v Holmenkollenu absolvoval ještě minulou zimu. Generace Bjørna Dæhlieho, Marit Bjørgenové, Pettera Northuga, Therese Johaugové nebo dnešního Klæba ho nepotkávaly jen při audiencích, ale i u jejich sportu. Je to drobný doklad toho, jak mimořádné místo sport v norské společnosti po desetiletí zaujímá.
Ani tahle společnost není bezchybná; účast v soutěžním sportu není stejně dostupná všem, některé disciplíny zdražují a ekonomické rozdíly mohou děti ze systému vytlačovat. Představa norského sportovního Mida by tak byla falešná. Jenže při pohledu na to, co dnes vyrůstá z populace 5,6 milionu lidí, už samotná náhoda jako vysvětlení nestačí.
V Calgary 1988 skončilo Norsko bez jediného olympijského zlata. Z následné práce nevzešla tajná metoda, kterou by bylo možné opsat do tréninkového plánu; narodil se systém, který se naučil učit. Dlouho nechává děti růst, později je dokáže obklopit mimořádně přesnou odborností. Nechá šampiona hledat vlastní cestu a snaží se, aby poznání získané na té cestě nezmizelo spolu s ním.
Před osmatřiceti lety se Norové vraceli ze zimní olympiády bez zlata. Dnes bereme norská vítězství na sněhu skoro jako samozřejmost. Pozoruhodné začíná být, kolikrát je nacházíme na vrcholu tam, kde žádný sníh neleží.