Nostalgie zašlých zim: Když kraloval tisk

Písmo: A ++ A --

Dávno předtím, než se narodil internet, byli to vlivní novinoví sloupkaři, kdo v západním světě vysílal nejčerstvější depeše, kam jet lyžovat, kde přespat a jíst, co si obléct, připnout na nohy, kde padá nejlepší sníh. Na fortel dále jmenovaných mistrů pera osobně vzpomínám a vzdávám jim obdivný hold.

Ještě než internet opanoval lidské životy jak obří virtuální Godzilla, pokud chtěl lyžař nejlepší informace, hledal je v lyžařských magazínech. Nejčerstvější zprávy ale pochopitelně přinášel denní tisk, který pravidelně o mnohém lyžařském psával. Za jednoho z průkopnických i nejvlivnějších autorů lyžařských sloupků, jež lze v internetových archívech historických skenů významných novinových titulů dohledat a vychutnat si, byl Frank Elkins (1910–1973), bezmála třicet let publikující do New York Timesů.

Elkins však nebyl jediným novinářem, jehož sloupky ovlivňovaly generace lyžařů. Padesátá až osmdesátá léta jsou právem považována za dobu rozkvětu tištěné novinařiny, během nichž typicky v úterním a čtvrtečním vydání celostátních i regionálních plátků vycházely rozmanité žurnalistické formáty představující lyžařské (a společenské, lyžující) osobnosti, referující o předešlých lyžařských cestách svých autorů, nabízející tipy, kde ušetřit, kde se plácnout přes kapsu, i přinášející zábavné historky o začátečnících, o seniorech, dětech, výbavě, závodnících nebo třeba vlekařích.

Když se člověk starými lyžařskými články pročítá, snadno si představí, jak jejich autoři mlátili prsty do klasických strojů Remington nebo Olivetti, později možná prvních desktopových mikropočítačů s miniaturní jednobarevnou obrazovkou (sám jsem na takový z psacího stroje přešel), usrkávali u toho Bourbon a pálili jednu nefiltrovanou camelku za druhou. Dnešní noviny – ty nemnohé, které tištěné přežily – píšou o rekreačním lyžování spíš sporadicky; mají nedostatek prostoru k pokrytí hlavních zpráv, natož aby se moc věnovaly nějakým zimním nadšencům. Navzdory tomu, že lyžaři jsou víc než vhodnou demografií k oslovení od inzerentů.

Asi nikdo v historii oboru nedominoval tiskovým konferencím jako francouzský novinář Jean-Jacques „Serge“ Lang (1920–1999), pracující coby sportovní reportér pro Blick, La Suisse, 24 Heures a L’Equipe, též zakladatel Mezinárodní asociace lyžařské žurnalistiky (1961). Byl to dvoumetrový pořízek s příliš obříma rukama na malý psací stroj; „Člověk se divil, jak na něm svými tlustými prsty dokáže vůbec něco napsat,“ vzpomínali na prominentního Serge oboroví kolegové. Lang spoluzaložil Světový pohár v alpském lyžování s francouzským trenérem Honoré Bonnetem a americkým koučem Bobem Beattiem na chatě u Hinterseerů během kitzbühelského Hahnenkammu v lednu 1966 (blíže viz SNOW 121, Hansi Hinterseer).

Další pozoruhodnou osobností novinářské branže byl Michael Strauss (1912–2008), sportovní redaktor The New York Times po dobu 54 let, z toho čtvrt století se v nich čile věnoval příspěvkům o lyžování, do roku 1979. Strauss jako by disponoval zdánlivě nevyčerpatelnou zásobou anekdot o známých osobnostech, kterými své sloupky šperkoval. Do Timesů psal o všem od lukostřelby po jachting; lyžování však, zdálo se, měl nejradši: napsal o něm kolem 1 600 článků, víc než kdokoliv jiný. Věčně nosil panama klobouk a při příchodu do redakce prý nahlas žádal kolemjdoucí kolegy, ať mu od boku střelí tematické vodítko pro jeho sloupek toho dne. Byl reportérem Timesů na olympiádách ve Squaw Valley, Grenoblu, Innsbrucku, Lake Placid a Calgary. V roce 1982 z New Yorku odešel na důchod na Floridu, kde dalších 25 let psal o sportu do Palm Beach Daily News. Když se jej nejen na zimních olympiádách nezřídka ptali, proč se za ta léta nenaučil lyžovat, odpovídal: „Nikdy jsem na lyžování nenašel čas – než jsem dokončil rozhovor, přepsal ho a odjel do města, abych ho faxem poslal včas do večerní redakční uzávěrky, vleky se už netočily.“

Není však nad propagátory lyžování, kterými byli a jsou zapálení lyžující redaktoři. Mnoho z těch dřívějších mělo osobní zásluhu na výrazném růstu odvětví v jeho časných letech. Jedním z takových žurnalistických veteránů a současně oddaných lyžařů je dosud žijící Brit Arnie Wilson, jenž byl od roku 1970 patnáct let korespondentem lyžařského obsahu v londýnských Financial Times. Následně psal 13 let pro populární britský Ski+board, čtenářsky silný magazín podobně silného sdružení Ski Club of Great Britain, a ještě několik let pro australský The SkiMag. V roce 1994 v rámci redakční expedice Financial Times lyžoval každý den toho roku, navštívil 240 středisek 13 zemí a zapsal se tím do Guinnessovy knihy rekordů. Dohromady Wilson lyžoval v bezmála 750 střediscích na světě, včetně našich, a 40 heliskiingových destinacích 14 zemí. Jedna z jeho knih, Sněhobílý sen, vyšla i v češtině a předmluvu do ní mu nenapsal nikdo menší než Clint Eastwood a Franz Klammer.

Na své začátky vzpomínal v rozhovoru pro anglickou televizi ze svého domu na jihu Londýna: „Když jsem začal o lyžování psát, bylo tehdy velmi málo lyžařských žurnalistů na plný úvazek, krom úzkého kolektivu redaktorů specializovaných lyžařských magazínů. Většina dopisovatelů, kteří se časem propracovali k trvalé práci na lyžařských tématech, psala po různých redakcích nejrůznější věci. Snad můžu říct, že jsem patřil – a rád – mezi advokáty sněhu a lyží. Naše nadšené psaní o lyžování bylo, věřím, nakažlivé a doufám, že vedlo k tomu, že se dost nových lidí přihlásilo do začátečnických lyžařských kurzů.“

Za svého mentora jsem měl obří čest považovat ikonu severoamerické lyžařské žurnalistiky Johna Frye (1930–2020), který zemřel v lednu 2020, dva dny pro své devadesátce, nečekaně na infarkt při plavání v moři na dovolené v Portoriku. Během své víc než šedesátileté zasvěcené kariéry napsal řádku skvělých lyžařských publikací a založil několik nových oborových titulů a asociací, pracoval pro řadu lyžařských redakcí, včetně pozice v branži nejlukrativnější – šéfredaktora amerického magazínu SKI.

John se narodil v kanadském Montrealu, v jehož okolí si v šesti stoupl prvně na lyže. Po studiích odjel do New Yorku a nastoupil do burzovního magazínu American Metal Market, brzy však přešel do amerického SKI (1963). Už o rok později se stal na dlouhé roky jeho šéfredaktorem. Když v roce 1972 akvírovalo magazín vydavatelství Times Mirror, pokračoval ve vedení tří titulů (Outdoor Life, SKI a Golf) a dokázal zvýšit jejich náklad z 350 tisíc a 1,8 milionu výtisků. V roce 1987 vydavatelství pověřilo Johna založením a vedením nového titulu Snow Country, který dosáhl nákladu 450 tisíc výtisků. V roce 1995 byl zvolen do americké síně slávy lyžování, v roce 1997 mu federace FIS udělila cenu za žurnalistiku. Johnova celoživotní láska k lyžování v kombinaci s jeho nevšedním talentem k lapidárnímu popisu, čisté stylistice a schopnosti nacházet souvislosti, představovala – zdaleka nejen pro mě – ty nejvyšší standardy lyžařské žurnalistiky.

Lyžařští sloupkaři z papírových novin už pochopitelně dávno nejsou stěžejním zdrojem informací; nejen, ale zejména během zimní sezóny to čerstvým lyžařským obsahem v internetovém éteru přetéká: Instagram, Twitter, Facebook, Snapchat, blogy, vlogy a tak dál. Ačkoli obvykle internetové výstupy bývají či aspoň vypadají jako okamžité, často jen minuty či hodiny staré, z většiny postrádají obsahovou hloubku zcela zřejmou z práce výše zmíněných děkanů novinařiny a dlouhé řady jejich oborových kolegů staré dobré doby tištěného papíru.

Stříbrný olympionik a mistr světa Billy Kidd (78), slavný celoživotní ambasador coloradského resortu Steamboat, nedávno vzpomínal – paradoxně na internetu – na slavnou éru specializovaného lyžařského tisku: „Pokud byl člověk novinář a lyžoval, pochopitelně o lyžování toužil psát. Možná to mnozí dělali z vášně pro sníh, z pocitu dobrodružství, že mohli cestovat po horách a zdarma lyžovat, anebo ze všech řečených důvodů. Dnes tu už stejnou úroveň psaní nevidím. Pomohli lyžování vyrůst. Lyžování by bez dekád jejich poctivé novinařiny nebylo tam, kde je teď. Vymýšleli nové, kreativní způsoby, jak o lyžování psát. Lidi díky nim sledovali své oblíbené sportovce po celou sezónu; udržovalo to jejich zájem, udržovalo to čtenost.“

„Jasně, že si dnes můžu všechno o závodnících nebo střediscích najít online, ale málokdy tam vidím ten druh vhledu, který jsem roky čerpal od klasicky vycvičených lyžařských novinářů, kteří nebyli líní shromáždit si spoustu informací a roztavit je do unikátní a hutné analýzy,“ pokračuje Kidd. „Tihle novináři věděli, jak pomoct svým čtenářům chápat, proč výjimeční sportovci jako třeba Jean-Claude Killy zajížděl své nejlepší výsledky, když byl pod tlakem a šlo mu o všechno. A teď si zkuste to samé najít na Twitteru nebo Instagramu.“


↑ Francouzský novinář Serge Lang spoluzaložil v roce 1966 Světový pohár v alpském lyžování


↑ Michael Strauss pracoval v prestižních novinách The New York Times víc než půl století, během něhož mu vyšlo přes 1 600 lyžařských článků


↑ Angličan Arnie Wilson s partnerkou lyžoval v roce 1994 zcela každý den a navštívil při tom 240 lyžařských středisek ve 13 zemích


↑ Vloni v lednu odešel John Fry, dlouholetý šéfredaktor amerického magazínu SKI. Zde drží pár na zakázku k jeho devadesátinám vyrobených lyží v designu lyžařského klubu jeho alma mater McGill University Montreal