Jak se na starém Západě lovili muži, kteří se rozhodli stát zákonem sami sobě – a proč byl hon na Johna Wesleyho Hardina víc než jen přestřelkou.
Divoký západ miloval silná jména. Hrdinové měli přezdívky, koně jména a zločinci pověst, která cestovala rychleji než oni sami. „Ďábel“ tehdy nebyl nadpřirozená bytost, ale člověk, který se postavil proti pravidlům světa, v němž ostatní teprve stavěli ploty a soudní síně. John Wesley Hardin byl právě takovým případem. Ztělesněním nezkroceného násilí v době, kdy se hranice Ameriky snažila naučit sžít s pojmem zákon. A proti němu stáli muži, kteří pochopili, že chytit ďábla neznamená ho jen zastřelit, ale přivést před soud.
Zrození psance
Hardin vyrůstal v Texasu uprostřed poválečného chaosu po občanské válce. Sám tvrdil, že do svých šestadvaceti let zabil dvaačtyřicet mužů. Číslo je nejspíš nadsazené, ale jeho pověst byla skutečná. Zabíjel v hádkách, ve sporech o čest, při kartách i při opileckých incidentech. Nebyl bankovním lupičem v klasickém smyslu, spíš chodícím konfliktem, který řešil vše revolverem. Když v roce 1874 zastřelil zástupce šerifa, překročil hranici, za níž už nebyl jen nebezpečný muž, ale veřejný nepřítel.
V kovbojském světě to znamenalo jediné: někdo ho musí najít. Stejně jako se dohání zdivočelé stádo, musel se dohnat i člověk, který utekl ze společenské ohrady. Rozdíl byl v tom, že Hardin střílel zpátky.
Hon bez hranic
Lov na Hardina nebyl romantickým duelem na ulici, ale dlouhým pátráním přes celé Spojené státy. Střídal jména, města i oblečení, skrýval se u příbuzných a přátel. Pronásledovaly ho různé složky tehdejšího zákona: Texas Rangers, místní šerifové i detektivové z Pinkertonovy agentury. Nakonec byl dopaden roku 1877 v Pensacole na Floridě, když se pokusil nastoupit do vlaku v přestrojení. Neprohrál v přestřelce, ale v okamžiku, kdy ho obklíčili muži, kteří věděli, že nesmí dát prostor jeho rychlé ruce.
Byl odsouzen na pětadvacet let za vraždu. Ve vězení studoval právo, po propuštění se stal advokátem, ale staré způsoby se k němu vrátily. Roku 1895 byl zastřelen v saloonu v El Pasu. Jeho život se uzavřel stejně, jak běžel – násilím. Pro Západ to ale nebyl konec příběhu, spíš lekce.
Muži, kteří lovili lidi
Hon na Hardina ukazuje, že práce muže zákona byla na hranici podobná práci kovboje. Místo stáda měl seznam hledaných. Místo značky dobytka zatykač. Místo ohrad nekonečný prostor. Musel číst stopy, mluvit s lidmi, vyčkávat. Často cestoval sám nebo v malé skupině, spal venku, jedl to, co vezl, a věděl, že chyba znamená smrt. Rozdíl mezi lovem krávy a lovem člověka byl zásadní: člověk přemýšlí a klame.
Zkušený muž zákona používal převleky, lsti a trpělivost. Nešlo o to být rychlejší než psanec, ale chytřejší. Přivést ho živého znamenalo potvrdit, že svět se mění. Že místo pomsty nastupuje soud. Že pravidla začínají platit i tam, kde dřív vládla pistole.
Ďábel jako zrcadlo
Postavy jako Hardin byly extrémem své doby. Zrodily se z prostředí, kde byl konflikt každodenní realitou. Ale právě proto se proti nim vymezovali muži zákona. Psanci ukazovali, co se stane, když se svoboda odtrhne od odpovědnosti. A hon na ně byl praktickou lekcí, že Západ nemůže zůstat divoký navždy.
Kovbojský svět měl k těmto příběhům zvláštní vztah. Na jedné straně obdivoval odvahu a individualismus, na druhé straně chápal, že bez pravidel se stádo rozpadne. Hardin byl varováním. Jeho chycení důkazem, že nový pořádek se umí bránit.
Chytit ďábla znamenalo změnit svět
Lov na nejnebezpečnější muže své doby nebyl jen osobním vítězstvím. Byl signálem, že hranice Ameriky dospívá. Že už nestačí rychlá ruka, ale musí přijít odpovědnost. Muži, kteří Hardina dostali před soud, nepsali legendu o střelci, ale o práci. O dlouhých dnech v sedle, o informátorech, o trpělivosti.
Proto je „chytit ďábla“ víc než dobrodružná historka. Je to obraz okamžiku, kdy se Divoký Západ začal měnit v Západ civilní. Kdy se místo pistole jako posledního slova objevilo slovo soud. A kdy se kovbojská zkušenost – vydržet, dojet, splnit – přelila do služby zákonu.
Hardin zůstal symbolem chaosu. Jeho dopadení symbolem hranice, za níž už chaos nemá poslední slovo. Snad právě v tom spočívá pravý význam honu na ďábla: nebyl to boj s jedním mužem, ale s myšlenkou, že si každý může dělat, co chce. Na starém Západě to byla revoluční změna. A bez ní by žádná legenda kovbojů nemohla vzniknout.