Sonny Steele býval pětinásobným rodeovým šampionem. Rising Star býval závodním koněm za miliony dolarů. Když se potkají v Las Vegas, ani jeden už dávno nedělá to, co je proslavilo. Z jednoho se stal reklamní kovboj v elektricky svítícím kostýmu, z druhého firemní atrakce. Oba prodávají snídaňové cereálie. Robert Redford potom na koně sedne a odjede s ním z kasina do pouště. Takhle jednoduše začíná útěk, který lze číst jako ekologickou pohádku, romantickou komedii, kritiku velkého byznysu i moderní western. Pod tím vším je ještě prostší příběh: dva někdejší šampioni se pokoušejí uniknout tomu, co z nich udělal obchod.
Sydney Pollack natočil Elektrického jezdce v roce 1979, kdy už klasický western dávno nepatřil k hollywoodským jistotám. Sonny Steele přesto vypadá, jako by z nějakého právě přijel; má za sebou rodeovou minulost, umí zacházet s koněm a stále nosí klobouk a boty člověka amerického Západu.
Teď však objíždí reklamní akce společnosti Ampco, fotografuje se, pronáší naučené věty a obléká kostým posázený světly. Má připomínat člověka, kterým kdysi skutečně byl.
Když v Las Vegas spatří Rising Stara, dostane před oči vlastní situaci v koňské podobě.
Dva šampioni na prodej
Rising Star je cennější než Sonny – někdejší dostihový šampion má hodnotu několika milionů dolarů a pro Ampco představuje dokonalý firemní symbol. Pod světly však nestojí proto, že by mu to prospívalo; Sonny zjistí, že je kůň zraněný a utlumený léky, aby dokázal absolvovat další reklamní vystoupení.
Tady získává jinak jednoduchá zápletka svou sílu. Sonny nezachraňuje náhodné týrané zvíře – poznává v něm vlastní příběh. Také on byl šampionem; také jeho hodnota vznikla z něčeho, co kdysi skutečně dokázal. A také z něj zůstala především obchodně využitelná podoba někdejšího vítěze.
Film tuto podobnost nemusí složitě vysvětlovat. Stačí vedle sebe postavit kovboje a koně pod reflektory kasina.
Sonnyho elektrický oděv přitom dotahuje do groteskního konce tradici rhinestone cowboye, kovboje přesunutého z ranče pod světla showbyznysu. (Výraznou podobu tomuto stylu dala dílna Nudie’s Rodeo Tailors; příběhu Nudieho Cohna a fenoménu rhinestone cowboye jsem se na jiném místě věnoval samostatně.)
Na Sonnym je tato proměna dotažena skoro k absurditě – už nestačí kamínky, výšivky a výrazné barvy; kovboj musí přímo svítit. Rozhodující však je, kdo v kostýmu stojí – Sonny už nepoužívá show k prezentaci toho, co umí. Show používá jeho.
Když sedne na Rising Stara a vyjede s ním z kasina, osvobozuje z firemního představení koně. Současně poprvé po dlouhé době udělá něco, co nebylo součástí jeho smlouvy.
Western, ve kterém už není co dobývat
Elektrický jezdec používá jeden z nejstarších obrazů amerického westernu: osamělého muže na koni mířícího do otevřené krajiny. Jen směr jeho cesty se změnil.
Tradiční western posílal své hrdiny do prostoru, který měl být prozkoumán, osídlen, přivlastněn nebo zkrocen. Sonny vyráží na cestu, aby jedno vlastnictví ukončil. Nechce divokého koně chytit a zkrotit; chce domestikovaného a obchodně využívaného koně dovést tam, kde může znovu žít volně.
Westernový pohyb se obrací. Západ už není územím čekajícím na dobytí – je posledním místem, kam lze před dobytím utéct.
Tohle téma bylo Redfordovi blízké dávno před Elektrickým jezdcem. V Utahu si postupně vytvořil domov a zároveň se angažoval v ochraně krajiny před rozsáhlou výstavbou a průmyslovými zásahy. O americkém Západu psal také v knize The Outlaw Trail. Nezajímal ho pouze jako soubor romantických obrazů, ale jako skutečná krajina, která může zmizet ve chvíli, kdy se její obraz prodává po celém světě.
Pollack proto potřeboval Las Vegas. Považoval je za mimořádně „zapojené“ místo, svět elektřiny, světel, reklamy a nepřetržitého představení. Elektrický jezdec z něj postupně odstraňuje jednu vrstvu po druhé. Zmizí kasino. Zmizí světla. Zmizí silnice. Zmizí reklamní kostým. Zůstane muž, žena, kůň a krajina.
Sonny přitom není nevinnou obětí zlého systému. Peníze přijímal. Smlouvu podepsal. Propůjčil firmě své jméno a minulost. Pil a svou kariéru nechal rozpadnout natolik, že mu role reklamní figuríny dlouho poskytovala pohodlné živobytí.
Jeho útěk proto nepůsobí jako povstání čistého hrdiny proti zkaženému světu; udělá jednu nepřiměřenou věc ve chvíli, kdy už nedokáže pokračovat stejně jako dosud. Ukradne koně za miliony dolarů a teprve potom musí řešit, co vlastně provedl.
Pollacka na podobných situacích přitahovala chvíle, kdy člověk krajním činem prověří vlastní morální odvahu. Sonny nemá připravený manifest ani plán na změnu společnosti; má koně, kterému se děje něco, co považuje za špatné, a rozhodne se s tím něco udělat.
Pro westernového hrdinu je to docela tradiční motivace. Jen bandité tentokrát nosí obleky.
Když film začal připomínat vlastní natáčení
Během natáčení vznikla mezi Sonnym Steelem a Robertem Redfordem zvláštní paralela, kterou není třeba vydávat za autobiografický klíč k filmu. Stačí ji vidět.
Natáčení začalo v Caesars Palace v Las Vegas. Redford byl jednou z největších filmových hvězd světa a prostředí mu to dávalo pocítit – fotografové ho pronásledovali, kolem natáčení se shromažďovaly davy a Jane Fonda později vzpomínala na lidi, kteří Redforda obklopovali, dotýkali se ho a zacházeli s ním téměř jako s atrakcí.
Redford to snášel špatně; když na natáčení pronikl filmový kritik Gene Siskel, odmítl před ním pracovat. Později připustil, že se během této části natáčení nechoval dobře, a Pollack mu to také řekl. Film přitom vyprávěl o člověku, jehož veřejná podoba začala žít vlastním životem.
Redford nemusel být Sonny Steele, aby znal zkušenost člověka, kterému ostatní přestávají dovolovat být pouze člověkem. Útočiště našel u koně.
Pro Rising Stara bylo při natáčení použito několik koní, mezi nimi anglický plnokrevník Let’s Merge, s nímž Redford intenzivně pracoval. Na dobu natáčení později vzpomínal také tím, že péče o koně ho udržovala při smyslech. Někdy podle vlastních slov mluvil raději s koňmi než s lidmi.
Jedna z nejvýraznějších scén vznikla přímo na Las Vegas Stripu. Pollack chtěl zachytit Sonnyho na koni uprostřed automobilového provozu a Redford odmítl nechat nebezpečnou jízdu kaskadérovi. Let’s Merge provedl ulicí sám. Provoz jednoho z nejrušnějších míst Las Vegas se kvůli kovbojovi na koni zastavil.
Pollack později vzpomínal, že pro Redforda měla jízda velkou symbolickou sílu. Těžko vědět přesně jakou a není třeba mu ji zpětně vymýšlet. Samotný obraz stačí: jedna z největších hollywoodských hvězd jede na koni středem města postaveného na světlech, penězích a podívané při natáčení filmu o muži, který se právě z takového světa pokouší dostat ven.
Tolik poselství, a pořád jen kluk, holka a kůň
Kdyby Elektrický jezdec zůstal pouze u těchto symbolů, mohl snadno zestárnout jako dvouhodinové ekologické podobenství ze sedmdesátých let. Sydney Pollack však natáčel také romantickou komedii.
Za Sonnym se vydává televizní reportérka Hallie Martinová v podání Jane Fondové. Zpočátku hledá především příběh; slavný bývalý rodeový jezdec ukradl koně za miliony a zmizel v poušti. Lepší materiál si televizní novinář sotva může přát.
Stejně jako se Sonny během cesty vzdaluje své reklamní podobě, Hallie postupně opouští bezpečí televizního příběhu a vstupuje do skutečnosti, kterou měla původně pouze zaznamenat.
Mezi Fondovou a Redfordem už tehdy existovala prověřená filmová chemie. Pollack měl rád klasické hollywoodské dvojice a dobře věděl, že konflikt mezi mužem a ženou může nést film stejně spolehlivě jako jeho velké téma. Doboví kritici proto Elektrického jezdce přirovnávali ke starým romantickým filmům o dvou nesourodých lidech donucených sdílet jednu cestu.
Kritik Roger Ebert vystihl podstatnou věc: film obsahuje ochranu přírody, zacházení se zvířaty, kritiku komerce i nedůvěru k televizním médiím, přesto se z něj nestává filmová přednáška o žádném z těchto témat. Pollack má pořád Redforda, Fondu a koně. Má Willieho Nelsona, který ve své první filmové roli hraje Sonnyho manažera Wendella a přináší do filmu další dávku uvolněnosti. Má honičku, cestu krajinou, slovní přestřelky a milostné napětí. Vážná témata filmem procházejí, ale nikdy ho nepřeválcují.
Výsledkem byl snímek, kterému během vzniku sami jeho tvůrci několikrát příliš nevěřili a který nakonec vydělal kolem šedesáti milionů dolarů. V roce, kdy americkými kiny procházely Apokalypsa, Vetřelec nebo Moonraker, uspěl příběh kovboje, televizní reportérky a ukradeného koně.
Staromódní už v den premiéry
Někteří doboví kritici označovali Elektrického jezdce za anachronismus a nemysleli to nutně jako urážku. Film skutečně jako by přicházel z několika různých období zároveň. Jeho nedůvěra ke korporacím, médiím a komercializaci patří výrazně k sedmdesátým létům; romantická konstrukce připomíná mnohem starší Hollywood; pod ní leží ještě starší westernový mýtus. A film nic z toho příliš nekomplikuje.
Ampco je padouch namalovaný širokým štětcem. Sonnyho morální probuzení přichází vhodně – otevřená krajina ztělesňuje svobodu způsobem, nad jehož přímočarostí by sofistikovanější film možná ohrnul nos. Korporátní svět svítí umělými světly a za městem čeká příroda.
Elektrický jezdec se za svou jednoduchost nestydí. Nepotřebuje předstírat, že Sonnyho útěk vyřeší moc velkých společností nebo zachrání americký Západ; stačí mu jediný kůň.
Na začátku filmu přijíždí Rising Star do kasina jako majetek – má cenu, vlastníka, reklamní funkci a přesně určené místo pod reflektory. Vedle něj sedí muž, který na tom není o mnoho lépe. Potom světla Las Vegas zmizí.
Na konci se Rising Star rozběhne mezi divoké koně. A Sonny se dívá, jak mizí.