Alison dos Santos býval kluk, který nechtěl, aby se na něj lidé dívali. Dnes chce přesný opak. Běhá, tančí, směje se – a deset překážek oběhne rychleji než kdokoli před ním.
Když se Alison dos Santos objeví na stadionu, přehlédnout ho není snadné – brazilský atlet tančí před závodem, směje se, baví publikum, nosí výrazné šperky a mění účesy. Vypadá jako člověk, kterému je mezi desítkami tisíc očí dobře.
A potom vystartuje. Letos 27. srpna v Curychu oběhl stadion za 45,80 sekundy. Desetkrát přitom musel překonat překážku vysokou téměř metr. Dosavadní světový rekord Karstena Warholma z olympijského Tokia zlepšil o čtrnáct setin sekundy. O sedmnáct dní později v Budapešti porazil v přímém souboji dva další velikány disciplíny, Raie Benjamina a Warholma, a časem 45,98 předvedl třetí nejrychlejší závod historie. Dos Santos je dnes světovým rekordmanem a světovou jedničkou.
Je mu šestadvacet – a téměř celý život nosí na těle připomínku okamžiku, který si sám ani nemůže pamatovat.
Jedno kolo a deset překážek
Čtyři sta metrů překážek vypadá pro nezasvěceného jednoduše: jedno kolo stadionu, po cestě několik překážek. Za necelou minutu je hotovo. Ve skutečnosti patří tahle disciplína k nejkrutějším kombinacím rychlosti, vytrvalosti, techniky a přesnosti, které atletika nabízí.
Muži mají před sebou deset překážek vysokých 91,4 centimetru; k první běží 45 metrů, mezi dalšími je pokaždé 35 metrů a od poslední do cíle zbývá čtyřicet. Závodník musí několik desítek sekund běžet téměř naplno a přitom držet přesný rytmus kroků. Každá překážka musí přijít ve správném rytmu a ve správném místě; příliš dlouhý nebo krátký krok před ní stojí rychlost. Každé zaváhání se sčítá.
A s každým dalším metrem přibývá něco, co na televizní obrazovce skoro není vidět: únava. Ke konci už rychlost a překážkářská technika nestačí; jde o schopnost provést přesný pohyb ve chvíli, kdy tělo přesnost ztrácí.
Během posledních let se v disciplíně sešla mimořádná generace. Nor Karsten Warholm posunul na olympiádě v Tokiu světový rekord na 45,94. Američan Rai Benjamin tam běžel 46,17 a přesto prohrál. Vedle nich vyrostl brazilský kluk přezdívaný Piu.
V Tokiu 2021 získal bronz; o rok později se stal v Eugene mistrem světa časem 46,29. Tehdy už mluvil o Warholmově rekordu bez přehnané úcty – jestli může člověk běžet 45 sekund, mohou to podle něj dokázat i další. Otázkou není zda, říkal tehdy, ale kdy.
Čekal čtyři roky. V Curychu letos proběhl cílem za 45,80.
Čtyři měsíce v nemocnici
Alison dos Santos se narodil 3. června 2000 v São Joaquim da Barra v brazilském státě São Paulo. Když mu bylo deset měsíců, došlo v domě jeho prarodičů k nehodě. Na dítě se převrhla nádoba s horkým olejem.
Utrpěl popáleniny třetího stupně na hlavě a dalších částech těla. Následující čtyři měsíce strávil v nemocnici. Zůstaly mu výrazné jizvy na hlavě a obličeji, hrudi i levé ruce. Nehodu si nepamatuje; její následky poznával postupně. Děti umějí být k odlišnosti nemilosrdné a dos Santos později mluvil o tom, že býval plachý a za své jizvy se styděl. Pohledy a poznámky okolí mu sebevědomí nepřidávaly.
Dítě, které se kvůli tomu, jak vypadá, raději schovávalo před lidmi, se proměnilo v jednoho z nejviditelnějších a nejradostnějších atletů planety. Cesta mezi těmito dvěma podobami nebyla krátká.
Jeho první sportovní láskou bylo judo; začal v šesti letech a vydržel u něj do čtrnácti. Rodina však neměla mnoho peněz a trénování něco stálo. Atletika nabízela dostupnější možnost – a také příležitost dostat se na závody, vyhrát medaili a třeba si sportem jednou něco vydělat. „Moje rodina není bohatá,“ vzpomínal později. K atletice nepřišel s dětským snem stát se olympionikem – přivedly ho k ní mnohem praktičtější důvody. A potom ji začal milovat.
Piu
Přezdívka Piu vznikla podle brazilského jména kresleného kanárka Tweetyho. Dos Santos ji dostal od kamarádů, protože měl podobný účes. Zůstala mu. Stejně jako schopnost dělat si ze sebe legraci.
Atletika mu postupně dala něco, co je obtížnější změřit než čas na stopkách: lidi, mezi kterými mohl být sám sebou. Sebevědomí. Prostředí, v němž jeho tělo nebylo především tím, na čem jsou vidět jizvy, nýbrž nástrojem schopným dělat mimořádné věci.
Talent se projevil rychle. V sedmnácti skončil pátý na mistrovství světa do 18 let. O rok později získal bronz mezi juniory. V devatenácti už běžel finále dospělého mistrovství světa. A pak přišlo Tokio.
Olympijské finále 2021 patří k závodům, které změnily představu o možnostech 400 metrů překážek. Warholm zaběhl světový rekord, Benjamin čas hluboko pod předchozím rekordem a dvacetiletý dos Santos získal bronz za 46,72.
O rok později už byl nejlepší on: v oregonském Eugene absolvoval v roce 2022 sezónu bez porážky a finále mistrovství světa vyhrál v rekordu šampionátu 46,29. Na cílové rovince soupeřům utekl a před tribunou se uklonil.
Člověk, který se kdysi styděl, když se na něj ostatní dívali, měl najednou celý stadion pro sebe.
Znovu
Takové životopisy svádějí k příliš hladkému vyprávění. Těžké dětství. Objevený talent. Tvrdá práce. Olympijská medaile. Mistr světa. A dál už vzhůru.
Jenže takhle to nešlo. Po dominantním roce 2022 přišlo zranění kolena; dos Santos musel na operaci, vynechal velkou část následující sezóny a na mistrovství světa 2023 skončil pátý. Nevítězil – znovu se musel vracet.
V Paříži 2024 získal další olympijský bronz, na mistrovství světa 2025 přidal stříbro. Během letošní sezóny se dostal do formy, v níž začal útočit na hranici disciplíny.
Když v Curychu doběhl za 45,80, hledal bezprostředně po proběhnutí cílem svého trenéra Felipeho Siqueiru. Později řekl, že běžel on, ale trenér umožnil, aby se to stalo. Věřil mu už v době, kdy byl mladým atletem, a pomohl mu vyrůst i mimo sport.
O dva týdny později přijel do Budapešti jako nejrychlejší čtvrtkař překážkář, jaký kdy žil. A tam pronesl větu, která o něm možná vypovídá víc než světový rekord. „I might be the world record holder but I am still the same person.“ Můžu být světovým rekordmanem, ale pořád jsem stejný člověk.
Rychlost podle něj nic nemění. Ani sportovní životopis nemá změnit to, kým je a jak se chová k ostatním.
Aby se dívali
Dos Santos své jizvy neodstranil. Ani svou minulost. Jsou na něm vidět při každém televizním detailu. Jizvy zůstaly, stud zmizel. Důležité je, co dnes se svou viditelností dělá.
Dos Santos netančí před závody náhodou – výrazné šperky, účesy, úsměvy a hraní si s publikem nejsou jen výstřednosti špičkového sportovce. Před letošním finále sezóny vysvětloval, že chce lidem ukazovat, jak má svou práci rád. Chce přitáhnout k atletice i někoho, kdo by se na ni jinak nedíval. Třeba proto, že ho začne zajímat ten smějící se Brazilec s jiným účesem, který před startem zase tančí.
Člověk při jeho závodech velmi rychle přestane sledovat jizvy a začne sledovat radost, kterou ten chlap vyzařuje. A tady jeho příběh přestává být jen sportovní.
Dos Santos nedostal dobré karty. V deseti měsících nemohl rozhodnout o náhodě, která poznamenala jeho tělo. Nemohl rozhodnout, do jak bohaté rodiny se narodí. Jako kluk nemohl za pohledy ostatních ani za to, že se za jejich pohledy naučil stydět. Mohl rozhodovat až potom. Postupně; trénink za tréninkem, závod za závodem, návrat za návratem.
Nedostal možnost vybrat si, co se mu stane; mohl si postupně vybrat, co s tím udělá.
Výsledkem není jen 45,80 sekundy; možná je jím především šestadvacetiletý muž, který kdysi nechtěl, aby se na něj lidé dívali, a dnes chce, aby se dívali. A aby při tom viděli radost.