Tohle vyznání je víc než vzpomínkou na jednoho skladatele. Je to portrét způsobu vidění světa, který odmítá snadnou krásu a dává přednost tiché. Michal Horáček tu skládá hold Petru Hapkovi nejen osobně, ale i mravně: připomíná, že skutečné dobrodružství nezačíná tam, kde křičí barvy, vůně a příchutě. Je třeba je teprve najít.
Netěší mě zrovna dvakrát začínat takhle: nemám a nikdy jsem neměl rád Nohavicu. Nikdy mě nezajímalo, co tvořil. Když porevolučně vyhřezlo na světlo jeho estébáctví, tiše jsem si na svou intuici vzpomněl. V padesátých letech komunisti zavřeli mého dědu do jáchymovských uranových koncentráků za to, že jako schopný výtvarník před válkou úzce pracoval s Baťou a mj. s ním cestovával do Ameriky; dědu to stálo život. Komunismus v jakékoli formě je nelidské zlo a lidi, kteří s ním kolaborovali, nemají můj respekt.
To dnes svůj B-day slavící reichenbergskou Olgu Pytlounovou respektuju (přinejmenším) za její vervu a šíři záběru všeho, co dělá, byť nepatřím do jejího publika. A ačkoli nemálo podniká za prostředky jiných (typicky Karla Janečka), těžko by mohla, kdyby do věcí nechodila tak, jak je jí vlastní, hádám. Když vydala skladbu Stará žena, chytla mě za oči, uši i srdce kdečím, včetně hloubky záměru skrytého pod pozlátkem decentního songu.
Vzdor tomu, že Olga otevřeně deklarovala vědomou inspiraci Nohavicovým Starým mužem, kdekdo po ní hází štěky o krádeži. To já považuju Starou ženu za vtipně vymyšlenou, nápaditě pojatou a bohulibě provedenou coververzi. A jinak si, spolu s Hutkou, snad jen notuju: Jak je ten udavač krásný…
Portrét muže, který neslibuje klid
Vůbec bych Olgu do tohoto článku netahal (snad teď moc neškytá!), kdybych nepotřeboval oslí můstek k Nohavicovi, kterého si Horáček pro interpretaci své poklony vybral. Jeho text se od prvních veršů houpe mezi kouřem, dluhem a davem. Hapka tu není anděl ani moudrý poustevník. Je unavený, zadlužený, hlučný i něžný. Zní to jako bilance člověka, který se nikdy nenaučil šetřit silami ani city. Bilance, která se směje i bodá.
Michal Horáček nepíše svému osudovému parťákovi životopis, ale povahu. Předkládá obraz člověka, jenž se nepřátelí s pohodlím. Proto je refrén zároveň obdivem i varováním. Sláva, peníze, hry – všechno se tu mihne, ale nic z toho není důvodem, proč tenhle muž stojí za připomenutí.
Odrhň cíp! Jak se dívá ten, kdo nechce být slepý
Středem lyriky písně pro mě nemůže nebýt pasáž: „Odrhň cíp, každý den objev Ameriku! Krásu co křičí, pozná hned kdejaký vůl, kdo ale sved, najít tu němou? Pravý zvěd!“
To považuju za učiněný manifest horáčkovského vidění světa, jež mě tolik inspiruje: „Odrhň cíp“ jako pokyn k odhalení, ale ne k exhibici. Neříká: Ukaž všechno. Navrhuje: Podívej se pod okraj. Tam, kde se nic nenabízí samo. „Objev Ameriku!“ tu neznamená triumf, nýbrž každodenní práci oka, ucha, srdce. Nejednou, znovu a znovu, bez potlesku.
Horáčkova myšlenka je naschvál surově podaná, aby byla spravedlivá. Neuráží lidi, ale povrchnost. Pravý zvěd je ten, kdo dokáže najít krásu němou – tu, která se neprosazuje, ale čeká. V hudbě to může být ticho mezi tóny, v životě nenápadná laskavost, v ženě gesto, jež nemá publikum.
Veteš – převlek pro poklad
„Veteš je převlečený tip.“ Jedna ze zásadních myšlenek celé písně. Veteš je to, co leží stranou, co nemá cenu. Tip, to je slib. Převlek je hra. Poklad se často tváří jako odpad. Jenže je třeba se dívat déle než vteřinu. V tom tkví rozdíl mezi turistou a zvědem.
Hapka sbíral staré krámy i motivy, které by jiní vyhodili jako příliš prosté, příliš sentimentální nebo příliš staromódní. Přetavil je v melodie, které vydržely. Horáček tu jeho metodu pojmenovává: nehledat výjimečnost v exotice, ale v pozornosti. To je etika práce s krásou.
Co zůstává, když dohraje refrén
Otázka v závěru – „Chceš mi snad tvrdit, že je někdo víc než miláček žen a vetešníků?“ – není chvástání, ale ani pochybnost. Co je vlastně víc? Sláva? Cash? Odpověď není vyslovena, ale je čitelná z celé písně: víc je schopnost vidět. Víc je zvědavost po němé kráse.
Horáčkova každým coulem frajerská poklona svému drahému příteli na sklonku života tak míří dál než k jedné osobnosti. Připomíná způsob, jak se dívat na svět v době, kdy kdeco povykuje. Je to nevnucovaný návod na skromnou odvahu: odhrnout cíp, i když za ním není nic nablýskaného. A přijmout, že pravý objev nemusí mít jméno ani fanfáru.
V tom spatřuju, vzdor (pro mě) problematickému interpretovi, vysokou morálku textu téhle písně: kdo hledá jen to, co se nabízí, zůstane doma. Kdo hledá to, co mlčí, může se stát zvědem. Člověk nemusí být lepší než ostatní, aby byl potřebný. Mnohdy stačí, když je citlivější na to, co druzí přehlédnou nebo přeslechnou.