Z plátna známe Natašu Gollovou jako lehkou, pohotovou, přesnou. Její skutečný život má jinou váhu. Vyrůstá z pevného vzdělání, jazyků a evropské zkušenosti, láme se ve válečných letech a končí v tichu, které už nikdo příliš neposlouchá.
Narodila se v Brně jako Natálie Hodačová. Jméno Gollová přijala později podle svého dědečka. Nešlo o náhodu ani o efektní gesto; bylo v tom vědomí rodové kontinuity i potřeba vlastního vymezení.
Vyrůstala v prostředí, kde vzdělání mělo váhu. Prošla dívčím gymnáziem, pokračovala na filozofické fakultě v Praze a část studií absolvovala v Anglii. Získala rozhled, který v tehdejším československém herectví nebyl běžný. Kromě češtiny plynně mluvila a psala francouzsky, anglicky, německy i rusky. Pohybovala se mezi jazyky bez ostychu, přirozeně.
Tahle výbava se později promítá i do jejího projevu. Na jevišti i před kamerou působí přirozeně, precizně, věty má pod kontrolou, tempo drží pevně.
Filmová jistota třicátých let
Ve třicátých letech se Gollová dostává mezi nejobsazovanější herečky československého filmu. Její typ se rychle ustálí: žena, která ví, co říká, a říká to v pravý čas. Bez přehrávání, bez okras.
Za protektorátu natáčí komedie, které dnes tvoří základ jejího obrazu. V titulech jako Kristián, Eva tropí hlouposti, Roztomilý člověk nebo Hotel Modrá hvězda drží rytmus filmu. Vstupuje do scén s lehkostí, která nepůsobí jako naučená.
Tato lehkost vzniká z práce: znalost jazyka, smysl pro tempo a schopnost reagovat na partnera dávají jejím rolím přesnost. Kamera ji snímá bez odporu, publikum ji přijímá bez výhrad.
Paříž, Tzara a soukromý svět
Roku 1932 se v Paříži seznamuje s Tristanem Tzarou. Rumunsko-židovský básník a zakladatel dadaismu vstupuje do jejího života jako silný osobní i intelektuální podnět. Udržují kontakt až do roku 1948.
Tento vztah se odehrává mimo domácí veřejnost. Patří k jejímu soukromí, k jiné vrstvě života, než jakou představuje film. Vedle toho se provdá za divadelníka Karla Konstantina. Manželství stojí vedle dlouhodobé vazby k Tzarovi, bez velkých gest navenek.
Válka a jméno Wilhelm Söhnel
Okupace mění podmínky filmařské práce i osobní rozhodování. Film funguje dál, ovšem pod nacistickým dohledem. Jedním z lidí, kteří tento dohled zajišťují, je Wilhelm Söhnel.
Gollová se s ním sblíží. Vztah k německému dohlížiteli českého filmu se po válce stává zásadní přítěží. V očích komunisty plíživě ovládané společnosti to znamená jediné: kolaborace.
Současně existují konkrétní svědectví o její snaze pomáhat. Intervence ve prospěch ohrožených, drobné kroky, které v dané době měly význam. Tyto věci zůstávají mimo hlavní proud poválečného hodnocení. Nevyváží obvinění, ale tvoří jeho druhou stranu.
Pád po roce 1945
Po válce přichází rychlé zúčtování. Gollová je vyšetřována, profesně odsunuta. Film se pro ni uzavírá.
V nových poměrech se objevuje jen sporadicky. Hraje v titulech jako Císařův pekař – Pekařův císař, později Drahé tety a já. Jde o menší prostor, jinou pozici. Poslední práce nachází v televizi v Brně, v projektech, které dnes zná jen úzký okruh diváků.
Změna je patrná i mimo kameru. Okruh lidí kolem ní se zmenšuje. Některé vztahy končí, jiné ztrácejí sílu. Zůstává práce, která ubývá, a jméno, které nese minulost.
Osud Gollové není ojedinělý. Týká se celé generace prvorepublikových hvězd. Vedle ní stojí Adina Mandlová a Lída Baarová. U všech tří se opakuje podobný vzorec: rychlý vzestup, výrazná přítomnost ve filmu, válka jako bod zlomu a poválečné odmítnutí. Každá z nich má svůj konkrétní příběh, jinou míru viny i jiný způsob, jak s ní naložila. Společné je prostředí, které po roce 1945 nepřipouští odstíny.
Pozdní roky bez návratu
Pozdější život Gollové probíhá mimo hlavní pozornost. Pracuje, kde to jde, zdravotní stav se zhoršuje. Minulost se připomíná, návrat nepřichází. Její herectví zůstává zachované na filmovém pásu. Její osobní příběh zůstává rozdělený: jedna část patří k oblíbeným komediím, druhá k rozhodnutím, která nesla následky.
Život Nataši Gollové ukazuje, jak rychle se může změnit hodnota jména. V určitém okamžiku rozhodují konkrétní činy, jindy rozhoduje kontext, v němž jsou vyloženy. U ní se setkává vysoká profesionalita, silné osobní vazby a doba, která nepřipouští složitost. Výsledek je tvrdý: velká sláva vystřídaná léty bolesti, opovržení a přehlížení.
Tenhle obraz není uzavřený. Dá se číst znovu, s vědomím detailů, které dříve zanikly. V tom pomáhá i po mém soudu poctivě řemeslně zpracovaný seriál Bohéma, kde se její osud promítá do postavy Lili Krallové. Bez zjednodušení, s důrazem na tlak doby i osobní rozhodnutí.
Zůstává herečka, jejíž práce drží dodnes. Zůstává člověk, jehož život se rozpadl mezi dvěma obrazy. Tento rozpor nelze odstranit. Patří k němu.