Rok nezávodila mezinárodně v orientačním běhu. Mezitím vyhrávala v horách. Pak se vrátila do lesa – a při prvním velkém startu znovu porazila všechny.
Tove Alexandersson přijela letos na mistrovství Evropy v Litvě po zhruba roční pauze od mezinárodního orientačního běhu.
Na dlouhé trati proti ní stála mimo jiné Simona Aebersold, vedoucí žena Světového poháru a jedna z těch, které mezitím převzaly místa na stupních vítězů. Alexandersson začala rychle; pak zvolila špatný postup, dostala se do hustníku a její náskok zmizel. V jednu chvíli ztrácela na Aebersold 34 sekund. Znovu se rozběhla – v cíli byla o 49 sekund rychlejší než Švýcarka.
Po roce bez mezinárodního orientačního závodu se Tove Alexandersson vrátila a první velké individuální finále vyhrála.
To samo o sobě by byl pěkný návrat. Jenže u ní je potřeba nejdřív vysvětlit, odkud se vlastně vracela.
Královna odešla sama
Alexandersson se narodila v roce 1992 ve švédském Borlänge. Orientační běh dělala odmalička a ještě jako juniorka začala vítězit na světové úrovni.
V dospělé kategorii čekala na první individuální titul mistryně světa do roku 2016. Potom se z čekání stala dominance. Vyhrávala sprint, middle i long. V roce 2021 dokázala jako první orientační běžec v historii získat zlato ve všech pěti disciplínách jediného mistrovství světa. Postupně se stala nejúspěšnější závodnicí historie světových šampionátů.
A potom z trůnu vstala – nikdo ji z něj nesundal.
Na začátku roku 2026 oznámila, že nebude obhajovat své sprintové světové tituly. Reprezentační orientační program ustoupil jiným plánům. U třiatřicetileté sportovkyně s téměř vším vyhraným se nabízelo jednoduché vysvětlení: kariéra se přesouvá do závěrečné fáze a člověk, který už v jednom sportu dosáhl prakticky všeho, hledá další život.
Jenže Alexandersson nehledala život po sportu. Hledala další sport.
Jiný sport, stejná Tove
Orientační běh nikdy nebyl jediným světem, v němž dokázala být mimořádná.
Vedle něj závodila ve skialpinismu a skyrunningu, běhala horské tratě a sbírala tituly i tam. Přechody mezi disciplínami u ní nevypadaly jako zpestření přípravy elitní orientační běžkyně; dokázala v nich porážet specialistky.
Rok 2026 to ukázal ještě výrazněji. Na jaře vyhrála Grand Raid Ventoux. Potom jednu z nejslavnějších světových trailových klasik Zegama-Aizkorri. V červnu přišel Marathon du Mont-Blanc. Alexandersson zvládla horský maraton za 3:55:07. Jako první žena v historii závodu se dostala pod čtyři hodiny. A do cíle doběhla dřív než vítěz mužské kategorie.
Kdybychom ji znali jen z tohoto výsledku, mohli bychom ji považovat za jednu z nejlepších světových horských běžkyň. Jenže ona je zároveň jednou z nejlepších orientačních běžkyň historie. A mistryní světa ve skialpinismu k tomu.
Jedno prostředí, různé sporty
Při pohledu na seznam disciplín může Alexandersson působit jako sportovní všežravec; ve skutečnosti jsou si její světy nápadně podobné. Les. Hory. Nerovný terén. Dlouhá stoupání. Prudké seběhy. Neustálá práce s rytmem a povrchem. Schopnost rozhodovat se ve vysokém zatížení.
Sama to kdysi shrnula jednoduše: chce být v horách a v lese, ne ve městě. Možná tím vysvětlila větší část své kariéry lépe než dlouhé rozbory tréninkových metod. Drží si jedno prostředí – jen se v něm pohybuje různými způsoby. V zimě na lyžích, v létě v běžeckých botách. Někdy s mapou, jindy bez ní.
I proto ji rostoucí důraz na městské sprinty nikdy nelákal tolik jako závody v terénu. Sprint mezi domy je technicky pořád orientační běh, ale Alexandersson vždycky působila nejpřirozeněji tam, kde se sport vrací do lesa a hor. Její přechody mezi disciplínami pak přestávají vypadat jako přepínání – spíš jako pokračování stejného pohybu.
Proč se tedy vrátila
Ještě během letošní sezóny nebylo samozřejmé, že Alexandersson na evropský šampionát v orientačním běhu vůbec přijede. Rok si postavila kolem trailu. Nebyla součástí běžného reprezentačního programu a původně počítala s jiným zakončením sezóny.
Pak změnila plán. Důvod nebyl komplikovaný – když je fyzicky připravená a orientačně ve formě, považuje orientační běh za nejzábavnější sport, ve kterém může závodit. To trochu mění pohled na její předchozí odchod.
Alexandersson si potřebovala zachovat možnost rozhodovat, čemu zrovna věnuje vlastní tělo a čas. A když se rozhodla vrátit, nechtěla pouze zjistit, jestli ještě dokáže držet krok.
Litvu označila za odrazový můstek k mistrovství světa 2027. Evropský long ukázal, že odrážet se může z nejvyššího stupně.
Pořád umí chybovat
Bylo by snadné udělat z jejího návratu další příběh o sportovkyni, která na rok odejde a po návratu pokračuje přesně tam, kde skončila. Orientační běh ale takhle jednoduchý není.
Dva dny po vítězném longu přišel middle. Alexandersson udělala velkou chybu cestou na šestou kontrolu. Minuty, které na longu dokázala získávat zpátky, tentokrát zmizely v lese a s nimi i boj o medaile. Evropskou mistryní se stala její reprezentační kolegyně Hanna Lundberg.
Ten závod patří k návratu stejně jako zlato z longu. Alexandersson může mít kondici, zkušenosti i rychlost, které většina soupeřek nemá. Po roce mimo mezinárodní orientační závody ale pořád musí v každé vteřině správně číst mapu, terén a vlastní rozhodnutí.
Stačí jedna velká chyba – a ani nejlepší orientační běžkyně historie nedostává v lese nic předem.
A potom poslední úsek
Mistrovství Evropy končilo štafetami. Švédsko poslalo Tove Alexandersson na poslední úsek. Švýcarsko Simonu Aebersold. Obě se znovu potkaly ve stejném lese, tentokrát s výsledkem celého týmu na zádech.
Alexandersson svůj úsek zvládla prakticky bez chyby a přivedla Švédsko k evropskému titulu. Aebersold mezitím vytáhla Švýcarsko z pátého místa na stříbro. V cíli je dělila minuta a tři sekundy.
Pro Alexandersson to znamenalo druhé zlato šampionátu, na který ještě krátce předtím vůbec nemusela přijet. Long vyhrála po roce bez mezinárodního orientačního závodění. Na middlu připomněla, že pořád může ztratit několik minut jediným rozhodnutím. Ve štafetě pak znovu dostala mapu do ruky a závod dokončila jako evropská šampionka.
Možná byl návrat přesvědčivější tím, že nebyl dokonalý.
Trůn tam pořád je
Tove Alexandersson mohla zůstat ve sportu, jemuž už dávno vládla. Místo toho odešla do hor a vyhrávala tam. Z orientačního reprezentačního programu vystoupila ve chvíli, kdy už nikomu nemusela dokazovat, co v lese umí.
Pak zjistila, že se do něj chce vrátit. A její návrat nekončí Litvou – sama už mluví o mistrovství světa 2027.
Tove Alexandersson nezůstala na svém trůnu. Když se na něj po roce vrátila, byl pořád její.