Některé příběhy se neskrývají. Celá desetiletí leží přímo před očima milionů lidí; jen je téměř nikdo nevidí. Jeden z nich začíná čtyřminutovým videoklipem australské kapely INXS.
Miliony lidí ten klip viděly. Většina si odnesla krásnou rockovou baladu, starou Prahu a charismatického Michaela Hutchence. Jenže v pozadí každého záběru se odehrává jiný příběh. Příběh místa, které komunistický režim nenávratně zničil, aniž kdokoli tušil, že jeho poslední podobu uchová kamera přijíždějící z druhého konce světa.
Videoklip k písni Never Tear Us Apart patří k těm, které jako by nestárly. Praha v něm působí téměř mimo čas. Karlův most, Staré Město, prázdné ulice a nakonec starý židovský hřbitov na Žižkově vytvářejí kulisu, která dodnes patří k nejpůsobivějším obrazům osmdesátých let.
Jenže čas tomu klipu připsal ještě jeden význam. Takový, který nemohl tušit ani režisér Richard Lowenstein, ani členové INXS.
Příběh ukrytý v pozadí obrazu
Klip vznikal v Praze roku 1987, tedy v době, kdy se Československo navenek tvářilo klidně, ale každodenní život určoval normalizační režim. V několika záběrech se mihne příslušník Veřejné bezpečnosti, jinde postávají nenápadní muži v civilu. Nejde o filmovou stylizaci; natáčení západní rockové kapely provázel dohled bezpečnostních složek a jejich přítomnost se do obrazu dostala téměř mimoděk.
Pak kamera vstoupí mezi náhrobky žižkovského židovského hřbitova.
Najednou zpomalí. Nechá prostor dýchat; náhrobky i ponuré okolí dostávají stejnou pozornost jako samotný zpěvák. Z dnešního pohledu je to zvláštní okamžik. Kamera zde totiž neuchovala jen atmosféru staré Prahy – zachytila hřbitov, který v tehdejší podobě už dnes neexistuje.
Teprve po letech se ukázalo, že nejcennější částí celého videoklipu možná není hudba ani jeho hlavní protagonista.
Je jí samotný prostor.
Hřbitov nebyl kulisou
Židovský hřbitov na Žižkově nebyl opuštěným romantickým zákoutím, které filmaři náhodou objevili. Patřil k nejvýznamnějším židovským pohřebištím v českých zemích. Tři století zde přibývaly náhrobky rabínů, lékařů, obchodníků, řemeslníků i dětí. Každý kámen nesl jméno. Každý hrob připomínal lidský život.
V židovské tradici má pohřebiště mimořádné postavení; není to prostor, se kterým se smí hýbat. Klid mrtvých má být trvalý.
Proto působí to, co se tam odehrálo v polovině osmdesátých let, tak otřesně.
Kvůli stavbě Žižkovského televizního vysílače začaly bagry hloubit základy přímo v prostoru historického pohřebiště. Existovala dohoda mezi Židovskou náboženskou obcí a památkáři, že náhrobky budou zdokumentovány a cenné kusy zachráněny. Nestalo se. Hroby byly ničeny, náhrobky odváženy na skládku a část pohřebiště nenávratně zmizela.
Slovo devastace zde není publicistickou nadsázkou; používají je historici či Wikipedie. Já bych věděl o příkřejším.
Nebyl to ojedinělý exces
Bylo by pohodlné považovat Žižkov za nešťastnou výjimku.
Jenže zdaleka nebyl.
Komunistický režim přetvářel krajinu podle vlastní představy o budoucnosti a s minulostí zacházel velmi selektivně. Desítky kostelů ustoupily těžbě nebo přehradám, jiné zmizely kvůli sídlištím a průmyslovým stavbám. Stovky sakrálních objektů byly ponechány úmyslnému chátrání. Podobný osud potkával také židovské památky a hřbitovy, o jejichž ochranu se stát zajímal jen tehdy, když se to politicky hodilo.
Žižkovský hřbitov proto nepředstavuje izolovanou tragédii. Je jedním z nejvýmluvnějších symbolů způsobu, jakým totalitní moc zacházela s pamětí. Nevedla spor s mrtvými – vedla spor s tím, co připomínali živým.
Ironie, kterou napsaly dějiny
Existují symboly, které nevymyslí žádný scenárista.
Píseň se jmenuje Never Tear Us Apart; Nikdy nás nerozdělí. Pod těmito slovy běží záběry místa, které bylo doslova roztrháno bagry.
Autoři písně nemohli tušit, jak strašidelně bude v tomto kontextu jednou jejich název znít. Režisér hledal melancholickou scenérii pro milostnou baladu; místo toho vytvořil poslední pohyblivý portrét prostoru, který už o několik měsíců později přestal existovat v podobě, jakou jeho kamera zachytila.
Některé metafory nevznikají v hlavě básníků – vzniknou tím, že se dějiny zachovají s krutou ironií.
Co vlastně INXS zachránili
Neúmyslně se stali svědky. Nepřijeli do Prahy zachraňovat židovský hřbitov, ani nepřijeli protestovat proti režimu. Přijeli natočit videoklip.
Jenže jejich kamera dokázala něco, co nedokázala ani moc, ani bagry. Zapamatovala si.
Dnes máme fotografie, archivní dokumenty i svědectví pamětníků. Máme taky několik vteřin pohyblivých obrazů, na nichž se mezi náhrobky prochází zpěvák, který netuší, že za ním kamera uchovává něco mnohem důležitějšího než jeho vlastní příběh.
O Žižkovském vysílači se dodnes vedou spory. Jedni jej považují za technický triumf, druzí za architektonickou obludu. Obě strany se přou hlavně o to, jak věž vypadá.
Pro mě je především mementem.
Poslední pohyblivé svědectví o části místa, které pod ním zmizelo, totiž neleží v archivu ani v muzeu. Ale ve videoklipu MTV.
↓ O mnoho let později zveřejnili INXS záběry z natáčení včetně několika vystřižených scén. Od času 3:40 se objevuje sekvence, která se do finálního videošotu nedostala – najatý a očividně nervózní voják v uniformě ČSLA se v objetí loučí s dívkou z klipu. V kontextu záběrů VB, agentů StB v civilu i atmosféry normalizační Prahy působí dnes tato drobná epizoda jako další připomínka světa, který kapela během několika dnů zachytila. Je vcelku jedno, proč byla vystřižena; jde o to, že i ona rozšiřuje obraz tehdejší Prahy, jak ji viděli zahraniční hudebníci.