Některé životní zkušenosti člověk pochopí až po čase. Tahle začala v lese s mapou a buzolou, ale dávno přestala být jen o navigaci.
V orientačním běhu mě od mládí pronásledovala jedna zvláštní zkušenost. Největší navigační chyby jsem téměř nikdy neudělal na začátku postupu ke kontrole; přicházely až ve chvíli, kdy jsem byl přesvědčený, že už jsem skoro u ní.
Nejčastěji šlo o držení směru. Na prvních stovkách metrů neznamenala drobná odchylka směru téměř nic; les byl široký, prostor otevřený a stačilo si jí včas všimnout. Směr se dal korigovat a postup pokračoval dál. Jenže s každým dalším zdolaným úsekem se stejná odchylka zvětšovala – a to, co na začátku představovalo sotva postřehnutelnou nepřesnost, znamenalo na konci desítky, někdy i stovky metrů. A když jsem stál v místě, kde podle mého přesvědčení měla být kontrola, nebyla tam.
Tehdy jsem to považoval za zvláštnost orienťáku; mnohem později mi ale přišlo na mysl, že stejný princip potkávám znovu i daleko od mapy, buzoly a oranžovobílých kontrol.
Čím blíž jsme cíli, tím větší význam získává i nepatrná odchylka. Platí to překvapivě často i v obyčejném životě.
Dlouho si myslíme, že výsledek určují velká rozhodnutí. Jakou školu si vybereme. Jakou práci přijmeme. S kým budeme žít. Kam se přestěhujeme. Jenže čím déle člověk žije, tím častěji zjišťuje, že skutečný směr života změní něco mnohem nenápadnějšího.
Jedna věta, kterou jsme neměli říct. Jedna, kterou jsme naopak říct měli. Jeden okamžik nepozornosti. Jedno malé zaváhání ve chvíli, kdy už jsme měli pocit, že to nejdůležitější máme za sebou.
To mě na té dávné zkušenosti z lesa fascinuje dodnes – naučila mě vnímat chyby jinak. Někdy nerozhoduje jejich velikost – ale okamžik, ve kterém přijdou.
Být mentálně vzhůru
To zvláštní na mentální bdělosti je, že si její hodnotu většinou uvědomíme až ve chvíli, kdy o ni přijdeme.
Nemusí jít o velké životní okamžiky – stačí běžná situace s knihou: čteme stránku za stránkou a najednou zjistíme, že vlastně nevíme, co jsme právě přečetli. Oči poctivě sledovaly každý řádek, stránky přibývaly, ale mysl mezitím odešla někam úplně jinam. Nezbývá než se vrátit o několik stran zpátky; tam, kde jsme byli naposledy skutečně přítomní.
Podobně někdy posloucháme člověka, který nám něco vypráví. Přikyvujeme, možná odpovídáme, ale po chvíli zjistíme, že jsme vlastně neposlouchali. Byli jsme tam tělem, nikoli myslí. Takových okamžiků zažíváme každý den nespočet.
Mentální bdělost není dovednost; je to stav. A jako každý stav přichází a odchází. Nedá se jednou získat – dá se jen znovu obnovovat.
Není nepodobná rovnováze: nikdo z nás ji nenajde jednou provždy. Tělo ji každou vteřinu nepatrně koriguje, aniž si to uvědomujeme. Ve chvíli, kdy by s těmito drobnými korekcemi přestalo, rovnováha je pryč.
Stejně funguje i naše mysl. Také ji neudržíme jedním rozhodnutím – musíme se k ní stále znovu vracet.
Člověk málokdy ztratí svůj směr naráz; mnohem častěji se od něj začne pomalu odchylovat – prostě přestane průběžně ověřovat, jestli ještě pořád jde tam, kam jít chtěl. V takových situacích se mi znovu vybaví orienťák; nejnebezpečnější nebývala chvíle, kdy jsem nevěděl, kam běžím, ale kdy jsem byl přesvědčený, že už to vím.
A mně přichází na mysl: jaká náhoda, že mě už od mládí připoutává tenhle verš z písně Paula Simona: The nearer your destination, the more you’re slip slidin‘ away.
Nevnímám ho jako povzdech nad tím, že cíle jsou nedosažitelné. Připomíná mi, že ve chvíli, kdy jsem přesvědčen, že už mám vyhráno, měl bych být nejvíc vzhůru.