Americká literatura má jen málo příběhů, které by se tak pevně usadily v představivosti čtenářů i diváků. Velký Gatsby je jedním z nich. Vypráví o lásce, která se nikdy nenaplní, o bohatství, které nedokáže zaplnit prázdno, a o snech, jež se lesknou víc než skutečnost. O světě, kde se tančí do rána a mlčí o tom podstatném. O společnosti, která se tváří otevřeně, ale dovnitř pustí jen vyvolené. O naději, která vydrží i tam, kde by měla dávno zhasnout.
Velký Gatsby F. Scotta Fitzgeralda se dlouho míjel s vlastním významem. Po vydání zapadl mezi jiné tituly své doby a teprve během desetiletí se z něj stal pevný bod amerického kánonu, emblém jazzového věku, šampaňského, automobilů a víry, že minulost lze přepsat, když se o to dostatečně snažíme. Už od popisu prvního Gatsbyho večírku až k závěru se zeleným světlem jako obrazem touhy je ten román vystavěn s malířskou pečlivostí. Jednotlivé obrazy do sebe zapadají, nálady se mění nenápadně a význam se rodí spíš mezi řádky než v přímých výrocích. Není divu, že se k tomuto příběhu filmový průmysl opakovaně vrací – ne snad proto, že by potřeboval nové zpracování, ale proto, že se v něm znovu a znovu poznáváme.
Je možné se skrze film dotknout hloubky románu? A jak se liší dvě hlavní filmové adaptace — verze z roku 1974 s Robertem Redfordem a z roku 2013 s Leonardem DiCaprio? Nechám teď stranou ještě starší filmové pokusy (existující adaptace sahají už k éře němého filmu), nechám stranou i svou snad vrozenou náklonnost k RR, a podívám se, jak se stejný text románu proměnil v jiném století i jiném světě obrazu.
Kniha: svět zvenčí i zevnitř
Román je strukturovaný jako svědectví. Nick Carraway, pozorovatel i soudce, nám neukazuje Gatsbyho jako objekt, ale jako postavu, o které se učíme skrze vrstvy iluzí, detailů a symbolů. Kniha ukazuje Gatsbyho mezi dvěma světy: on sám je někým, kdo si vytvořil identitu, kterou si přeje mít, a zároveň je to člověk, který v sobě nese nezměrnou naději. Fitzgeraldovo líčení jazzového věku není pouhým dekorativním pozadím; je to kultura, v níž jsou lahve šampaňského stejně hlasité jako rozhovory o penězích a postelích.
Jedna z perel Fitzgeraldova záměru je, že třídní bariéry a společenské pozice nejsou neměnné formy; jsou to právě iluze, které lidé stavějí, aby se nepostavili skutečnému já. Tento aspekt, který je v románu tak pečlivě vrstvený, je největší výzvou pro jakoukoli filmovou adaptaci — jak převést introspekci na obraz?
Redfordův Gatsby (1974): tiché nuance a romantika
Robert Redford ve Fitzgeraldově díle působí jako postava, která je zcela věrná aspiraci knihy — není to postava excesu, spíš pokorná, tichá, člověk, který má v sobě ten magnet paradoxu: jak je možné milovat sen víc než skutečnost? Film režiséra Jacka Claytona pracuje s detailem svých protagonistů a s atmosférou doby. Kostýmy navrhl Ralph Lauren, a to není pouhý módní popis, ale jazyk, který nesou postavy ve svých pohledech a gestech.
Při srovnání s pozdější verzí je patrné, že tenhle Gatsby nežije v proudu vizuální energie. Kamera se zdržuje, hledá nuance, zdůrazňuje tichá setkání a mlhavé pohledy. Autor původního scénáře pro film (po Trumanovi Capotovi byl dokončen Francisem Fordem Coppolou během tří týdnů) se snaží zachovat psychologickou intimnost postav.
Do role Gatsbyho byla nabídkami oslovena řada jiných herců té doby — Jack Nicholson se rozhodl odmítnout, Warren Beatty měl jiné priority a Steve McQueen rovněž kvůli „nevhodné“ Daisy v původním obsazení roli nepřijal. Robert Redford neměl problém.
Redfordův Gatsby je spíš tichý, je to Gatsby jako postava romantická a introspektivní. Kamera jej nechává lépe dýchat. A co je zvlášť pozoruhodné: film se více blíží románovým nuancím, protože nevyžaduje vizuální bombastičnost — nepředkládá Gatsbyho jako živý festival obrazu, ale jako člověka s vnitřním světem.
DiCapriův Gatsby (2013): obraz jako duha i jako skandál
Proti tomu Leonardo DiCaprio přináší Gatsbyho jako postavu s výrazem, který vyžaduje pozornost. Režisér Baz Luhrmann použil barvy, rytmus a zvuk jako hlavní prostředky, nikoliv doplňky. Film je natáčen převážně na zeleném a modrém plátně, aby mohl být digitálně dotvořen a obohacen o vizuální kompozice, které jdou za realitu.
Interiér Gatsbyho sídla, navržený s ohromující věrností a detaily Art Deco, je jak metaforický svět Gatsbyho duše — honosný, přepychový a zároveň prázdný. Hudba, která posluchače posouvá mezi jazzem dvacátých let a současnými rytmy, vytváří kontrast, který nemá ambici být věrný jen době, ale chce reflektovat její témata ve světě dnešních vjemů.
Dalším ozvláštněním je fakt, že Gatsby se ve filmu neobjeví vůbec na začátku — jeho přítomnost se pomalu buduje, takže když se poprvé zjeví na obrazovce, má to sílu a napětí.
Luhrmannův film je adaptací, která nemá strach z intenzity. Je to Gatsby jako obraz, který chce omámit smysly; aniž by zcela ztratil psychologickou hloubku, dává přednost kompozici, rytmu a barvě, aby čtenářovy představy přetavil do vizuálního efektu.
Co se skrývá mezi řádky obrazu a textu
V románu je Gatsby snem — ale co je snem v obraze? Redfordův Gatsby se blíží ideálu introspekce (jak je ostatně RR vlastní), DiCapriův Gatsby funguje jako obrazová symfonie (ne náhodou vizuální efekt je zase doménou LDC). První je meditace o lidské touze, druhý je vizuální orchestr.
Může být adaptace věrná textu a zároveň odvážná? Oba filmy na to odpovídají odlišně. Ten starší si slibuje věrnost vnitřnímu světlu postav, ten novější chce zasáhnout smysly i emoce. A přesto oba podávají Gatsbyho, který je víc než symbol — je to člověk, který miluje své sny tak upřímně, že je ochoten je nosit jako svůj vlastní traktát o světě kolem sebe.
Nakonec – jak to tak obvykle bývá – je asi nejzajímavější sama kniha. Ten tichý text, který před dvěma generacemi spojil tyto příběhy a otevřel dveře pro nové výklady. Ať už vstoupíte dveřmi Redfordovy něhy, nebo DiCapriovy energie, vždy je tam ten okamžik, kdy se ptáte: co stojí za tím zeleným světlem?
Gatsby nepřipomíná, že máme snít. To ví každý. Připomíná něco těžšího: že sen se mění v past ve chvíli, kdy z něj uděláme plán. Jeho dům, večírky, obleky i jméno nejsou výrazem svobody, ale stavebním lešením kolem jedné představy. Zelené světlo na konci mola není naděje, je to vzdálenost, kterou je nutné udržovat, aby se sen nerozpadl. Kdyby k němu došel, musel by se podívat na skutečnost. A skutečnost by nebyla dost. Gatsby neprohrává proto, že miluje příliš – spíš protože chce lásku vyrobit. A právě tím z ní dělá něco, co už nelze dohnat – ani penězi, ani vzpomínkou, ani rychlostí.