Většina lidí si dnes při jménu Natalie Wood vybaví její záhadnou smrt na moři. Jenže dávno před ní patřila k největším hollywoodským hvězdám své generace. Možná nastal čas připomenout si ji jinak – očima muže, který ji znal téměř celý dospělý život a nikdy ji nepřestal považovat za jednu z nejvýjimečnějších žen, jaké v Hollywoodu potkal.
Když Robert Redford ještě nebyl Robertem Redfordem
Když se dnes ohlédneme za životem Roberta Redforda, vidíme jednu z největších ikon klasického Hollywoodu. Muže, který během šesti desetiletí prošel rolí herce, režiséra, producenta i zakladatele festivalu Sundance. Je snadné zapomenout, že i on kdysi stál na úplném začátku.
V polovině šedesátých let ještě nebyl hvězdou. Měl za sebou televizní role, první divadelní úspěchy a několik filmových příležitostí, které teprve naznačovaly, kam by se jeho kariéra mohla ubírat. Hollywood o něm věděl, publikum zatím příliš ne.
Tehdy vstoupila do jeho života Natalie Wood.
Když spolu v roce 1965 natáčeli film Inside Daisy Clover, bylo jejich postavení téměř obrácené proti tomu, jak si je pamatujeme dnes. Redford byl talentovaným hercem na vzestupu, Natalie Wood už dávno patřila mezi největší ženské hvězdy amerického filmu. Měla za sebou desítky rolí, tři oscarové nominace a postavení, o kterém mohl její nový kolega zatím jen snít.
Přesto mezi nimi nevznikl vztah zkušené hvězdy a začátečníka. Vzniklo přátelství.
Přetrvalo dlouho po skončení natáčení. Oba se znovu sešli před kamerou, stali se obchodními partnery a zůstali si blízcí i ve chvílích, kdy už jejich kariéry běžely každá vlastním směrem. Redford byl dokonce svědkem na jedné z jejích svateb. Taková role se v Hollywoodu nerozdává kolegům z filmového plakátu, ale lidem, kterým člověk skutečně důvěřuje.
Po její smrti o ní nikdy nemluvil jako o legendě stříbrného plátna. Vzpomínal na kamarádku. Na ženu, která byla laskavá, inteligentní, vtipná a překvapivě obyčejná. Čím více let od její smrti uplynulo, tím méně se vracel k jejím filmům a tím více k ní samotné.
Proto stojí za to začít její příběh u něj.
Protože člověk, který znal Natalie Wood mimo svět reflektorů, ji dokázal připomenout způsobem, jakého bulvární titulky nikdy nejsou schopny.
Dívka, jež vyrostla před kamerou
Hollywood občas vytvoří dětskou hvězdu; jen málokdy z ní pak vyroste velká herečka. Natalie Wood patřila k nepočetné skupině těch, kterým se to podařilo.
Před kamerou stála už jako malé dítě. Vyrůstala doslova mezi filmovými ateliéry, režiséry a kameramany. Zatímco jiné děti chodily po škole domů, ona přecházela z jednoho natáčení na druhé. Hollywood se stal jejím dětstvím dříve, než vůbec poznala obyčejný život.
Takový začátek bývá spíš přítěží než výhodou. Mnoho dětských hvězd dospěje příliš brzy, ale herecky už nikdy nevyroste. Natalie byla výjimkou.
Rozhodující okamžik přišel v roce 1955. Ve filmu Rebel Without a Cause se po boku Jamese Deana neobjevila jen další mladá herečka, nýbrž osobnost, která dokázala obstát vedle jednoho z nejcharismatičtějších herců své generace. Její Judy nebyla pouhou romantickou partnerkou hlavního hrdiny. Přinesla do filmu křehkost i sílu zároveň a ukázala, že z dětské hvězdy vyrostla plnohodnotná herečka.
V té době se začalo měnit i postavení Natalie Wood v Hollywoodu. Už nebyla dívkou, která dobře zvládala svěřené role; začala být herečkou, pro kterou se role psaly.
Následovaly filmy Splendor in the Grass, Love with the Proper Stranger nebo This Property Is Condemned. Tři oscarové nominace přišly dříve, než oslavila čtyřicáté narozeniny. V době, kdy se Redford teprve rozhlížel po Hollywoodu, měla za sebou kariéru, která by jiným vystačila na celý život.
Přesto nepůsobila jako nedostupná filmová diva.
Lidé, kteří s ní pracovali, často vzpomínali na její profesionalitu, pracovitost a zvláštní schopnost vytvořit kolem sebe klidnou atmosféru. Nebyla herečkou, která potřebovala ovládnout místnost; stačilo, když do ní vstoupila. A možná přesně to Roberta Redforda zaujalo nejvíc.
V Hollywoodu plném velkých eg a pečlivě budovaných obrazů potkal ženu, která už měla všechno, co si mladý herec mohl přát, a přesto si nemusela na nic hrát.
Maria, na kterou se nezapomíná
Když se řekne Natalie Wood, většina filmových fanoušků si dříve nebo později vybaví jedinou roli. Marii z West Side Story.
Není divu; snímek získal deset Oscarů a stal se jedním z vrcholů hollywoodského muzikálu. Jeho písně dodnes znějí koncertními sály a příběh Shakespearem inspirovaných milenců přežil několik generací diváků.
Přesto by bylo nespravedlivé vidět Natalie Wood jen jako Marii.
Ve skutečnosti do filmu vstupovala už jako zavedená hvězda. Nebyla objevem, který muzikál proslavil; naopak – byla jedním z důvodů, proč mu studio od začátku věřilo. Maria se ale stala rolí, jež spojila její jméno s obrazem mladé ženy plné něhy, naděje a tragické krásy způsobem, jakého dosáhne jen několik filmových postav za celé století.
Paradoxem zůstává, že hlas, který ve filmu slyšíme zpívat, není její. Producenti se rozhodli většinu pěveckých partů nahradit hlasem profesionální zpěvačky Marni Nixon. Natalie Wood to nesla těžce. Do role vložila velké úsilí a doufala, že zazní i její vlastní zpěv. Na výsledku to ale téměř nic nezměnilo.
Když dnes člověk sleduje její tvář během písně Tonight, nevnímá technickou stránku muzikálu; vnímá emoci. Kamera zachycuje drobné změny výrazu, nejistotu i zamilovanost s lehkostí, která působí přirozeně i po více než šedesáti letech.
I proto film nestárne – a ne kvůli kulisám New Yorku ani slavným melodiím Leonarda Bernsteina. Stárne nejpomaleji tam, kde se dívá do lidských tváří. A Natalie Wood patří mezi ty, od nichž je těžké odtrhnout oči.
Přátelství, jež přežilo všechny premiéry
Hollywoodská přátelství mívají pověst vztahů s krátkou životností. Spojí je jedno natáčení, jeden úspěch nebo jedna sezóna. Pak se cesty herců rozejdou a po několika letech už je spojuje jen společná fotografie v archivu některého studia.
Příběh Natalie Wood a Roberta Redforda byl jiný.
Po Inside Daisy Clover spolu natočili ještě This Property Is Condemned. Oba mezitím rostli. Z Redforda se během několika let stal jeden z nejobsazovanějších amerických herců, Natalie dál patřila k nejrespektovanějším ženským tvářím Hollywoodu.
Jejich přátelství ale nezůstalo uzavřené mezi filmovými kulisami. Stali se partnery ve společné produkční firmě – sdíleli důvěru, která v prostředí velkého filmu nebývá samozřejmostí. Když se Natalie provdala za britského producenta Richarda Gregsona, byl to právě Robert Redford, kdo jí stál po boku jako svědek.
Je to drobný detail; podobné detaily ale často vypovídají o lidských vztazích víc než dlouhé rozhovory.
Po její smrti se Redford nikdy nepřidal k těm, kteří ochotně rozebírali poslední noc na palubě jachty Splendour. Neúčastnil se veřejných spekulací ani nepřiléval olej do nikdy nekončících debat. Když na Natalie Wood vzpomínal, mluvil jinak.
Vzpomínal na její velké srdce. Na smysl pro humor. Na inteligenci. Na ženu, která dokázala být velkou filmovou hvězdou, aniž by se tak musela chovat mimo kameru. Je pozoruhodné, jak málo jeho vzpomínky připomínají hollywoodské nekrology. Nejsou v nich velká slova ani snaha vytvářet legendu. Jsou v nich obyčejné lidské vlastnosti.
A proto působí tak věrohodně. Když po desetiletích mluví o člověku někdo, kdo s ním prožil podstatnou část života, bývá to cennější než všechny životopisy dohromady.
A možná i díky tomu dnes Natalie Wood znovu vystupuje ze stínu vlastní tragédie – jako žena, kterou si jeden z největších herců své generace pamatoval především proto, jaká byla.
Žena, co se celý život bála vody
Některé životní příběhy obsahují okamžiky, které by působily nepravděpodobně i ve filmovém scénáři.
Natalie Wood měla od dětství respekt z hluboké vody. Lidé z jejího okolí o tom mluvili dlouhá léta a sama se nikdy netajila tím, že se na lodích necítí dobře. Nešlo o výstřednost ani hollywoodskou historku; byl to obyčejný lidský strach, který si nesla životem.
O to těžší je přijmout, že právě moře se stalo místem její poslední cesty.
Koncem listopadu 1981 trávila několik dnů na jachtě Splendour u ostrova Catalina. Společnost jí dělal její manžel Robert Wagner, herec Christopher Walken a kapitán Dennis Davern. V noci z 28. na 29. listopadu zmizela. O několik hodin později bylo její tělo nalezeno ve vodě nedaleko člunu, který zůstal uvázaný vedle jachty.
Tím začal příběh, který trvá dodnes. Vyšetřování se v průběhu let několikrát vracelo na začátek; objevovaly se nové výpovědi, nové domněnky i nové titulky. Okolnosti její smrti zůstaly nejasné a veřejný zájem nikdy úplně neutichl.
Není ale těžké všimnout si zvláštní věci: čím více prostoru dostávaly otázky kolem jediné listopadové noci, tím méně se mluvilo o čtyřech desetiletích života, která jí předcházela. Jako by tragédie postupně převzala hlavní roli. A herečka ustoupila do pozadí.
Proto nemá smysl přidávat další spekulace. Nezmění nic podstatného. Možná je důležitější připomenout si, co tu zůstalo jisté.
Její práce.
Její tvář.
Její role.
A lidé, kteří na ni nikdy nepřestali vzpomínat.
Když jedna noc přepíše celý život
Paměť bývá nespravedlivá. Některým lidem odpustí omyly, jiným z celého života ponechá jediný okamžik. Natalie Wood patří k těm druhým. Stačí vyslovit její jméno a mnoho lidí si vybaví záhadnou smrt na moři. Jen menší část si vzpomene na dívku z Rebel Without a Cause, Marii z West Side Story nebo herečku, která ještě před čtyřicítkou získala tři nominace na Oscara.
Je to zvláštní osud.
Žena, která patřila k největším hollywoodským hvězdám své generace, bývá dnes připomínána spíše poslední kapitolou svého života než těmi předchozími. A zde se znovu vrací Robert Redford.
Když na Natalie Wood vzpomínal po desetiletích, nikdy nepůsobil dojmem člověka, který oplakává hollywoodskou legendu. Mluvil o přítelkyni. O ženě, která dokázala být velkou hvězdou, aniž by ztratila obyčejnou lidskost. Nepotřeboval rozebírat nevyjasněné okolnosti její smrti. Zdálo se, že pro něj byly mnohem důležitější všechny roky, které jí předcházely.
A tam se ukrývá odpověď na otázku, jak si Natalie Wood připomínat dnes – vrátit se k filmům, které po sobě zanechala. Podívat se znovu na mladou ženu, která vedle Jamese Deana dokázala obstát beze slov. Na Marii, jejíž pohled přežil celé generace muzikálových hvězd. A na herečku, na kterou Robert Redford celý život nezapomněl proto, jak obohatila jeho život.
To je vzpomínka, která stárne mnohem pomaleji než všechny neuzavřené případy.