Nováčci z řad aktivních důchodců či znovunavrátilí seniorští odpadlíci se mohou stát loajálními střediskovými zákazníky přijíždějícími uprostřed prázdného týdne.
Nezáleží na tom, jak je horské středisko velké, ani kde leží. V určité fázi sezóny se manažer téměř každého přistihne zírat na osiřelé svahy a točící se prázdné lanovky s jen občasnými osamocenými pasažéry v jejich křeslech. Přemýšlí, jak přilákat zákazníky. Posuzuje přes týden provoz omezit na páteřní lanovky. Nijak zvlášť mu nepomáhá, že uprostřed týdne sjezdovky historicky běžně zejí prázdnotou, ani že poslední víkendy se možná návštěvnicky povedly; liduprázdný areál v plném provozu vždy znamená ztrátu peněz, vydělaných právě během oněch povedených víkendů. Jenže když manažer v týdnu provoz zavře, ozvou se sezónkáři a na internetu na středisku nenechají nitě suché.
Jediným nekonfliktním řešením se zdá být oživení návštěvnosti během všedních dní. Jenomže jak?
Třeba obrátit svou pozornost na prakticky jedinou demografickou skupinu, která má čas, peníze a snad i náklonnost své návštěvy uprostřed týdne opakovat: na aktivní důchodce.
Ambice pozvednout lyžařskou návštěvnost jsou silně ovlivňovány (a komplikovány) kalendářem, podle něhož se většina populace uvolila žít. Lidi přijíždějí na víkend, protože jindy jsou v práci. Hučte do nich, jak chcete, že Vánoce a jarní prázdniny nejsou tou nejlepší dobou k harmonické lyžovačce; přijedou, kdy budou moct. Návaly nenávaly.
Ne tak aktivní důchodci. Tuším, co si teď nejeden horský provozovatel může pomyslet: „Co s důchodci? Ti neutrácejí peníze, svačinu si nosí z domova, nezajímá je nové vybavení a jejich bundy páchnou naftalínem. Nadto, už je tady na svahu máme – všichni jako by mezi sebou soutěžili, kdo utratí míň.“
Je jedním z nich
Pozoruhodnou zkušenost v tomto ohledu dělají už třetí sezónu v americkém Crystal Mountain v Michiganu, středisku s padesátkou tratí a šesti lanovkami – dobrým ekvivalentem našich áčkových skiareálů. Oslovili místního vysloužilého člena patroly Ricka Robba, staršího pána neobvykle agilního, s organizačním talentem a přirozenou sociální inteligencí, čerstvě v důchodu, stále nadšeného lyžaře a čerstvého instruktora ve střediskové lyžařské škole. Na jednoho člověka ne marná kombinace.
Spolu vymysleli strategii nechat na pokoji ty důchodce, které už na svahu mají (a kteří možná ve svých naftalínových bundách popíjejí čaj z termosky), a zaměřit se na všechny ty, jež kdysi mělo středisko ve své databázi a už rok či víc se neukázali. „Hodně z těchto lidí se domnívá, že už svou fázi aktivního lyžování mají nadobro za sebou, anebo že ji promarnili, a už jsou připraveni na své sportování jen pasivně vzpomínat,“ vysvětluje záměry střediskové strategie provozní ředitel skiareálu Ron Shepard. „Většina z nich zůstala mentálně u starých rovných lyží a k novým je podobně skeptická jako k počítačům a dalším novým technologiím. Pokud je nějaký nadšený vrstevník vytáhne si nové věci zkusit, nemálo z nich se dá přesvědčit. Vůbec nejde o lidi v bačkorách a houpacích křeslech – obvykle jezdí na kolech, hrají golf nebo chodí na túry, jen zkrátka nelyžují.“
Středisko založilo seniorský klub nazvaný Retired, Not Tired (RNT, Čilí důchodci) a předalo otěže entuziastovi Rickovi. Ten se nerozpakoval vzít ztečí domovy důchodců a oslovit skupinu nikdy nelyžujících: „V seniorských areálech je dnes tolik lidí fyzicky i finančně schopných lyžovat. Myslí si, že je pro ně příliš pozdě, ale ve skrytu duše by chtěli poznat něco nového, strach jim jen brání pustit se do toho. Pro perfekcionistu Ricka, jejich vrstevníka, nebývá těžké přesvědčit dost z nich, že se nemají čeho bát,“ pochvaluje si svého ambasadora ředitel Shepard.
Vědí, co je čeká
Střediskový seniorský program si zakládá na principu, že všechno neznámé musí být bezezbytku vysvětleno předem; průhledná komunikace je klíčovým elementem. Předtím, než se cokoli odehraje na svahu, vše bude dopodrobna vysvětleno uvnitř. Účastníci se ráno sejdou, dostanou kávu, poslechnou si prezentaci a až pak se vydají zkusit si všechno na sníh. Úvodní slovo si bere střediskový manažer, který krom dalšího účastníky seznámí s cenou a podmínkami programu a současně s možnostmi, jaké se jim v případě absolvování lekcí u střediska nabízí. Následuje jej člověk z půjčovny, který seniory zasvětí do otázek kolem výbavy a důležitosti pečlivého bootfittingu. Účastníci si nad rámec přednášky obvykle posbírají další materiály a brožury, které si chtějí studovat doma – většina z nich je do nové věci očividně zapálena.
„Když děláme tu samou prezentaci pro mladé publikum, přední řady židlí jsou obvykle prázdné a nikdo neklade žádné otázky. Senioři si naproti tomu nasedají co nejblíž a ptají se na nejrozmanitější věci. Chtějí vědět, kde jsou záchody, a spoustu dalších praktických věcí. Z naší prezentace se tak stává spíš dialog,“ popisuje ředitel Shepard. „Od bootfittingu se téma přednášky přenáší k fyzické připravenosti, bezpečnosti a prevenci zranění. Následuje téma lyžařské techniky, instruktážní videa. Cokoli jim pustíme, mají oči přilepené na obrazovce a ani nedutají. Jsou neuvěřitelní. Sledují třeba instruktáž o pokročilé technice v boulích, přičemž je čeká jen mírně rozježděná jarní krusta, do níž je odpoledne záměrně vezmeme.“
Program se skládá ze tří celodenních lekcí, každé v ceně $39, obsahujících skipas a zápůjčku výbavy včetně bot a přilby. Všichni ti, kteří absolvují všechny tři lekce, si mohou na pořízení sezónního skipasu uplatnit kredit za všechny tři lekce, čímž dostanou sezónku za polovic. Z loňských 86 účastníků dokončilo všechny tři lekce rovných osmdesát a 69 si koupilo sezónku – naprosto nevídaný konverzní poměr. Všichni absolventi trojlekce se stávají formálními členy klubu RNT a za roční poplatek $39 se mohou účastnit dalších prezentací i výcvikových lekcí. „I ti největší šetřílci si klubové členství zaplatí, dostávají za to vysokou hodnotu. Prozrazuje to na ně opravdové zapálení pro věc. Poplatek držíme co nejníž – jen aby pokryl náklady na provoz klubu. Víc nechceme,“ vysvětluje ředitel Shepard.
Duplikovatelné u nás
V průběhu tří let se ve vedení seminářů i lekcí na sněhu vystřídala už bezmála stovka instruktorů; seniorští účastníci bývají velmi explicitní ve zpětné vazbě, kdo jim vyhovoval a komu nejvíc věřili. Ačkoli favorizují vesměs starší instruktory až na úroveň svých vrstevníků-sedmdesátníků, spíš než o věc vlastního věku jde o schopnost empatie, přizpůsobení tempa a postupného budování sebejistoty bez zbytečného riskování. „Tato věková skupina potřebuje své strachy mírnit, ne se v nich utvrzovat,“ komentuje ředitel. „Členové našeho seniorského klubu se cítí být sportovně znovuoživeni. Jejich vlastní lyžování není to jediné, co z klubových setkání dostávají. Odnášejí si osobní pokroky v odvaze, odolnosti, výdrži, cílevědomosti – cenné lekce pro jejich civilní život.“
Resort této skupině čerstvě namotivovaných – leč šetrných – nových seniorských duší poskytuje celou řadu klubových slev na výbavu ve střediskové prodejně i půjčovně, i na celoroční permanentky do fitness centra v areálu. „Neviditelná vnitřní hodnota našeho programu spočívá v tom, že všichni účastníci jsou místní, kteří by jinak už na lyže nejspíš nepomysleli. Každý skiareál, velký i nejmenší, může podobný seniorský klub provozovat, aniž by si tím jakkoli ujídal byznys od existující klientely,“ shrnuje svou tříletou zkušenost ředitel Shepard.
Tuzemská střediska, nebylo by úlevné podívat se jednoho lednového úterý z okna kanceláře a namísto přemýšlení, kam se všichni poděli, sledovat skupinu rozvážných lyžařů, pomalu a opatrně zkoušejících své obloučky, tu a tam trochu odpočívajících, trochu klábosících a trochu taky utrácejících ve střediskových pokladnách? V Michiganu možná našli jednu z cest.