Nezlomná německá šampionka v alpském lyžování vychovává novou generaci závodníků – mnohdy dětí svých soupeřek a kolegů.
I v 52 letech zůstává lyžování důležitou součástí současného života Martiny Ertlové – a to i po pěti olympijských hrách, sedmi mistrovstvích světa a 407 startech ve Světovém poháru (páté místo v historii SP). V posledních letech tráví dvojnásobná mistryně světa ve slalomu část léta na jižní polokouli, kde pomáhá trénovat svou dceru Romy (18) a syna Luise (16), které vychovává jako svobodná matka v bavorském Lenggriesu, nedaleko rodinné farmy, na níž vyrůstala. Jejich domov leží v horách, přibližně na půli cesty mezi Mnichovem a Innsbruckem.
Dcera Romy již dosáhla několika významných umístění mezi dospělými. Na loňském letním soustředění obsadila Ertlová z generace Z druhé místo v obřím slalomu na Australia – New Zealand Cupu, za Alicí Robinsonovou, novopečenou novozélandskou hvězdou ověnčenou vítězstvími v SP. Následně Romy získala bronzovou medaili v kombinaci na Olympijských hrách mládeže 2024 v Jižní Koreji. O dva roky mladší bratr Luis mezitím zaujímá význačné postavení ve své věkové kategorii na národní úrovni.
„Jsem prostě šťastná, že se oběma daří, že lyžování milují a že jsou zdraví,“ říká jejich hrdá matka. „To je to nejdůležitější.“ Luis navštěvuje lyžařské gymnázium a Romy je členkou armádního klubu Bundeswehru, který jí umožňuje závodit v zimě, pracovat na jaře a mít zdravotní pojištění.
A i když zrovna nepomáhá svým dětem, věnuje se Martina Ertlová opět lyžování – kombinuje práci pro lyžařskou značku Alpenstille, oděvní značku Ziener a dalších několik brandů. Během týdne SP také hostí VIP klienty v Kitzbühelu. „Moc ráda se hýbu a udržuji se v kondici, zejména díky cyklistice, turistice a skialpinismu.“ Když je potřeba, odvádí stáda dojnic z horských strání do teplého úkrytu rodinné farmy, což je čtyřhodinová cesta, kterou během týdne absolvuje i několikrát.
Dětství
Rodiče Ertlové nebyli lyžařskými závodníky: „Moje matka nelyžovala až do svých 19 let. Bydlela sice hned vedle lyžařského vleku, ale v rodině s pěti dětmi to bylo příliš drahé. Naučila se lyžovat, až když pracovala v restauraci na kopci a po práci musela sjíždět dolů na lyžích,“ vysvětluje Martina.
Její otec Georg sice miloval lyžování, ale také nikdy nezávodil. Jako nejstarší syn v rodině se musel starat o farmu. V roce 1976 však jako divák navštívil ZOH v Innsbrucku, kde Rosi Mittermaierová ze Západního Německa vyhrála zlaté medaile ve slalomu a sjezdu a stříbrnou medaili v obřím slalomu, přičemž o zlatou medaili přišla o 12 setin sekundy. Georg se stal velkým fanouškem tohoto sportu a povzbuzoval všechny své tři děti, aby závodně lyžovaly.
Nejstarší Georg Jr. byl jedním z nejlepších lyžařů v Německu ve své věkové kategorii, dokud jeho kariéru neukončilo zranění. Nyní vede rodinnou farmu, která chová asi padesát dojných krav. Jeho mladší bratr Andreas také závodil ve SP a nyní pracuje jako sportovní ředitel německého lyžařského týmu pro alpské disciplíny.
Ale Martina, prostřední ze tří, byla skutečným zázračným dítětem. Když ji poprvé viděl lyžovat trenér německého národního týmu Wolfgang Maier, prohlásil, že je „nejsilovější lyžařkou, jakou jsem kdy u žen viděl, s největším potenciálem“.
„Byla to závodnice s ohromným citem pro těžiště,“ vzpomíná Maier, „a vždy lyžovala tak, aby dosáhla co největší rychlosti. Veškerý její pohyb na lyžích, oblouky, od brány k bráně, byl zaměřen na rychlost. Ona sama toužila po rychlosti.“
Ve svých 17 letech debutovala Martina Ertlová ve Světovém poháru v italské Santa Caterině a hned ve svém prvním závodě, obřím slalomu v roce 1991, se umístila na 10. místě. „Na začátku to bylo docela snadné,“ říká, „protože nikdo ode mě nic moc nečekal. Takže na mě nebyl žádný tlak.“
V 19 letech získala svou první medaili z mistrovství světa (bronz v obřím slalomu v roce 1993) a ve 20 letech svou první olympijskou medaili (stříbro v obřím slalomu v roce 1994 ze ZOH v Lillehammeru). O dva roky později získala Ertlová druhou bronzovou medaili na MS v obřím slalomu a ještě cennější trofej: křišťálový glóbus Světového poháru v obřím slalomu. V celkovém hodnocení SP v té sezóně (1995–96) se umístila na druhém místě za další mladou lyžařkou z Německa, Katjou Seizingerovou, jež vyrostla v průmyslové nížině Porúří jako dcera bohatého ocelářského magnáta.
Neporazitelné Němky
Seizingerová a Ertlová se spolu se svou týmovou kolegyní Hilde Gergovou velmi rychle staly německou neporazitelnou trojicí. Na olympiádě v Naganu v roce 1998 obsadily v kombinované soutěži první tři místa a ve stejném pořadí ovládly i celkové hodnocení SP v tomtéž roce – Ertlová opět za Seizingerovou.
Podle trenéra Maiera, který Ertlovou vedl po celou její kariéru, byla Seizingerová lepší v čtení trati – nejen v linii mezi brankami, ale také ve způsobu, jakým se na trati pohybovala.
„Katja Seizingerová byla velmi chytrá lyžařka,“ vzpomíná. „Dělala věci přesně. Když jste jí řekli, aby udělala oblouk a byla 25 centimetrů od brány, dalo se to změřit. Seizingerová byla 25 čísel od brány, ale Martina byla na bráně, protože chtěla nejkratší cestu nebo cokoli, co si myslela, aby byla rychlá. To byl opravdu velký rozdíl.“
Ať tak či onak, celý německý tým těžil ze své kolektivní výkonnosti, a pokud byly jejich tréninkové časy podobné, vědělo se, že tyto tři Němky svedou porazit zbytek světa.
Trenér Maier dodává: „Byli jsme jako opravdu šťastná rodina. Žádné spory v týmu jako: Kdo je lepší? Kdo má větší úspěchy? Dívky v týmu fungovaly velmi svobodně, nikdo nebyl žárlivý. Také jsme ale velmi poctivě pracovali.“
V roce 1998 vyhrály německé lyžařky všechny glóby Světového poháru žen kromě slalomu, který získala Švédka Ylva Nowén. „Ale pak,“ připomíná Martina Ertlová, „jsme museli přejít na carvingové lyže.“
Nové lyže
Po naganské olympiádě si Ertlová všimla jedné švýcarské závodnice na kratších lyžích, která „najednou byla rychlejší nebo stejně rychlá jako my. Běžně dřív nebyla výsledkově tak dobrá v obřím slalomu, takže to bylo překvapivé,“ vzpomíná. Podobně si Martina vybavuje jinou francouzskou lyžařku, která do té doby nebyla v slalomu nijak výjimečná, „ale najednou porazila mnoho z nás“.
V létě 1999 si proto německý tým dovezl na tréninkový kemp v Chile několik párů nových krátkých a silně vykrojených lyží. „Vyzkoušeli jsme nové agresivní slalomky a zakoušeli časté problémy s rovnováhou,“ popisuje Ertlová. „Padali jsme dopředu, dozadu a zase dopředu. Nakonec jsme si řekli, že to s těmito lyžemi nejde. Odložili jsme je a trénovali dál na našich běžných lyžích.“
„To bylo v srpnu. Pak jsme přijeli na první závody v Copper Mountain v Coloradu a já se nekvalifikovala do druhého kola slalomu. Obvykle jsem byla alespoň v první desítce. Stála jsem vedle Anity Wachterové, skvělé rakouské šampionky, která se také nekvalifikovala. Říkaly jsme si – Bože můj, co se to děje?“
Adaptace na zcela nový styl lyžování trvala pro mnohé dlouho, zejména pro zralou závodnici jako Martina Ertlová, jíž tehdy bylo 26 let: „Se čtyřmi disciplínami to nebylo nijak snadné,“ vzpomíná. „Byla jsem závodnicí, která vždy hodně riskovala a snažila se jet opravdu těsnou stopu. Najednou byly carvingové lyže naprosto jiné – více na pocit, plynulejší stopa. Bylo to něco úplně nového.“
Ertlové se navzdory tomu podařilo udržet si nejvyšší výkonnost – sice už nevítězila tak často, ale dosáhla pozoruhodné dlouhověkosti. Celkově absolvovala 15 sezón SP bez přestávky, stála na stupních vítězů ve všech disciplínách, včetně 10 vítězství v obřím slalomu, dvou v super G, dvou ve slalomu a jednoho třetího místa v sjezdu v roce 2000. Získala dva glóby Světového poháru v obřím slalomu (v letech 1996 a 1998) a dvakrát byla druhá v celkovém pořadí.
Byla také pozoruhodně konzistentní; v 11 sezónách se umístila v celkovém pořadí v top 10. Na olympijských hrách získala tři medaile, třikrát skončila čtvrtá a dvakrát pátá.
Její blízká přítelkyně, týmová kolegyně a mistryně světa ve sjezdu z roku 2000 Regina Häuslová to přisuzuje především Ertlové mimořádné soustředěnosti, ale rovněž dodává: „Martina měla štěstí, protože se nikdy vážně nezranila.“
Rychlé hojení
To však není úplně pravda. V roce 1997 si Ertlová dvakrát poranila vazy v levém koleni. V roce 1999 podstoupila artroskopickou operaci pravého kolena a bylo potřeba 11 stehů, aby jí znovu přišili jazyk, který si silně poranila o bradu při sjezdu na mistrovství světa ve švédském Åre. V roce 2000 si zase zlomila holenní kost při pádu v super G v Itálii. Vždy se však zotavovala rychleji, než lékaři předpovídali.
„Protože byla vždy optimistická,“ vysvětluje její trenér Maier. „Martina se neohlížela zpět. Když se zranila, nikdy nebyla smutná nebo skleslá. Po zlomenině holenní kosti mi řekla, že za čtyři týdny bude zpátky, a skutečně byla! To byla její mimořádná mentální síla. Měla velmi zvláštní mysl, věřte mi.“
Ze stejného důvodu její bratr Andreas řekl, že ze všech medailí a pohárů, které Martina získala, byl její nejpůsobivější výkon na MS v alpském lyžování v rakouském St. Antonu v roce 2001. Necelý měsíc před zahájením šampionátu si Ertlová částečně natrhla vazy v pravém koleni, čtyři brány od cíle svěťákového obřáku v rakouském Semmeringu. Lékaři prohlásili, že k uzdravení potřebuje alespoň šest týdnů.
Přesto byla Martina odhodlaná závodit, protože cítila, že má reálnou šanci získat svou první zlatou medaili na svém pátém mistrovství světa. V té době se kombinovaná disciplína skládala z jednoho sjezdu a dvou slalomů. Ertlová šest týdnů netrénovala sjezd a v tréninkovém sjezdu měla ztrátu asi pět sekund. Vzpomíná si, jak si říkala: „Co tady vůbec dělám? Včera jsem byla ještě v nemocnici. Všichni ostatní sportovci na to trénovali týdny.“
Sjezd se konal ráno a Ertlová zajela dobrý čas, proto zavolala svým rodičům, kteří nikdy nemohli přijet na žádné její olympijské hry, a povzbudila je, aby jeli 120 km z Lenggries, aby viděli slalom v pozdním odpoledni. Udělali to a sledovali, jak Ertlová vyhrála svou první zlatou medaili z MS.
Ertlová získala ještě další zlatou medaili v roce 2005, a to v úplně poslední disciplíně svých posledních mistrovství světa. Po prvních deseti disciplínách šampionátu v italském Bormiu bylo Německo bez medailí. Zbývala už jen premiérová soutěž smíšených družstev. Skládala se ze čtyř jízd super G a čtyř jízd slalomu. Časy se nesčítaly. Body se naopak přidělovaly podle toho, jak se jednotliví sportovci každého týmu umístili v příslušném závodě. Vítězem se stal tým s nejnižším počtem bodů. Martina Ertlová a její bratr Andreas byli jediní, kteří za Německo závodili v obou disciplínách. Martina udržela nízký počet bodů díky prvnímu a třetímu místu. Andreas uzavíral poslední jízdou, ale tým už měl tak velký náskok, že podle jeho slov „stačilo jen dojet“.
Martina Ertlová ukončila kariéru v roce 2006 ve věku 32 let po své páté olympiádě. „Jsem opravdu vděčná a šťastná, že jsem se mohla rozloučit se všemi místy v mé poslední sezóně,“ prohlásila, protože věděla, že Seizingerová a Gergová kvůli zraněním ukončily kariéru a tuto šanci nikdy nedostaly.
Nová generace
V té době byla Martina Ertlová vdaná. Dcera Romy se jí narodila v červenci 2007; matka ji postavila na lyže v 18 měsících a v páté zimě už malá Romy závodila. Jako batole Romy nechápala, že křišťálové glóby a významné medaile v obývacím pokoji jsou něco výjimečného.
Romy dokonce říká: „Myslela jsem si, že jeden z mých trenérů z dětství lyžuje lépe než moje máma. Ale když ji pak požádal o technickou radu, uvědomila jsem si, že je to možná naopak.“
Když bylo Romy 10 let, umístila se na pátém místě v celkovém pořadí německého žebříčku mládeže. Byla naštvaná a nespokojená. „Chci být první,“ řekla mamince. Ta odpověděla: „Dobře, Romy, jednu sezónu mě poslouchej a dělej, co ti řeknu.“
Následující rok Romy vyhrála téměř všechno – získala všechny národní tituly ve své věkové kategorii a také se začala prosazovat na mezinárodní úrovni. „Od tohoto okamžiku jsem opravdu chtěla lyžovat s maminkou a trénovat s ní,“ vzpomíná Romy. Stejně jako její matka chce i Romy vynikat ve všech disciplínách Světového poháru: „Moje maminka je můj největší vzor a idol. Určitě chci jít v jejích stopách. To je můj největší cíl.“
Romy Ertlová hledá inspiraci i u současných hvězd tohoto sportu: „Mikaela Shiffrinová je pro mě vzorem, protože je nejen skvělá lyžařka, ale také milá a sympatická osoba.“ Mladá Němka měla příležitost setkat se s ní osobně: „Bylo to super. Byla velmi milá a laskavá. Je to nejlepší lyžařka a já k ní také vzhlížím, sleduji její videa, když lyžuje, abych se něco naučila a možná to trochu začlenila do svého lyžování.“
Mladá všestranná sportovkyně se podělila o cennou radu, kterou dostala od slavné Američanky: „Řekla mi, že je opravdu dobré vzhlížet k jezdcům SP, ale že se musím dívat na všechny. Řekla mi: ‚Nedívej se jen na mě, ale také na Federicu Brignoneovou nebo Petru Vlhovou, sleduj jejich techniku a uč se od všech, sbírej kousky, které můžeš začlenit do svého lyžování.‘“
Malý svět
Romy však není jedinou závodnicí nové generace, která pochází z rodiny bývalých velikánů. Na mezinárodním závodě mládeže v Itálii v roce 2022 dostala Martina Ertlová zprávu od Švýcarky Sonji Nefové (mistryně světa v obřím slalomu z roku 2001), ve které stálo: „Můžeš dohlédnout na moji dceru Annu? Závodí ve stejném závodě jako Romy.“
O minutu později přišla zpráva od Michaela Bonta, bývalého trenéra Tanji Poutiainenové. „Napsal: ‚Ahoj Martino, právě jsem viděl startovní listinu. Mohla bys prosím dohlédnout na mou dceru Minnu? Moje (a Coriny Grünenfelderové) dcera závodí s tvou dcerou v obřím slalomu.‘“
V létě 2023 viděla Ertlová na Novém Zélandu norskou olympioničku Astrid Loedemelovou na závodech s jejím synem Leem. Soutěží také dvě dcery Anity Wachterové, Amanda a Angelina Salzgeberové. (Amanda získala pro Rakousko dvě medaile na Olympijských hrách mládeže 2020: zlato v kombinovaném závodě a bronz v obřím slalomu).
„Svět lyžování je tak malý,“ přemýšlí Martina Ertlová. „Ať jedete kamkoli, potkáváte známé tváře. To se mi opravdu líbí.“
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě