Jak by se vám zamlouval vlastní tryskáč, celoživotně loajální spolupracovníci, mnohamilionová volná hotovost a kompletní kontrola nad veškerým svým časem? Zbytečná, nerealisticky provokativní otázka, říkáte?
Jenže až tak nerealistickou představou tohle všechno nemusí být – pro nikoho. Během uplynulého století dokázala prakticky z nuly k multimilionům vybudovat svá jmění spousta obchodníků. Nikde nestojí napsáno, že zrovna VY nemůžete být dalšími v řadě.
Čas od času mi někdo vždycky nadhodí téma vlastních obchodnických vzorů. Popravdě, bývám v rozpacích. Snažím se žádná jména nahlas nedeklarovat. Přesto v hloubi nitra vím, že nějaká velmi specifická mám. Každý má – lhostejno, co navenek tvrdí.
Jedno z mých nejzvučnějších jsem tu zmínil docela nedávno, Sir John Templeton. Spolu s ním mě napadají ještě dvě další. A opět velmi nadčasová.
Mají něco nápadně společného.
Oba, ač třeskutě zámožní, vedou neokázalý, vnitřně bohatý a v rámci možností navenek jednoduchý život. Zároveň je krom toho, že se oba narodili v srpnu 1930, spojuje ještě další zajímavá, nikoli však neobvyklá věc: oba pánové vybudovali svá impéria prakticky z nuly, oba pocházejíce z víc než skromných poměrů. Nemálo z nás startuje do svých obchodnických kariér z výhodnějších pozic, než kdysi oni sami startovali.
První jméno, které už nejspíš kdekdo tuší, zní Warren Buffett, jak jinak. A pokud byste se zeptali kdekoho z tisíců loajálních investorů, cestujících každé jaro do Omahy v americkém státě Nebraska na výroční konferenci investičního fondu Berkshire Hathaway, sázím klobouk, že každý by vám řekl to stejné.
Warren Buffett si začal vydělávat na své první investice už coby dítě tím, že na ulici jako kamelot prodával noviny Washington Post. Žádné jiné peníze neměl. Ve 13 letech věku vyplňuje své první daňové přiznání (nevím tedy, nakolik je legální podnikat ve 13 letech věku, ale umím si představit, že když jde o placení daní, umí každý stát přimhouřit oči, včetně toho třetího). V něm si odepisuje svůj bicykl coby pracovní nástroj. Za další rok si už za uspořených $1,200 koupil 2 hektary pozemku a obratem je pronajal. Ve svých čtrnácti.
O 30 let později si v akciích koupil významný podíl ve stejných novinách, které jako dítě prodával. Stejně jako v řadě dalších světoznámých firem – např. Gillette, McDonald’s nebo Coca-Cola.
Pan Buffett se zdá být geniálním krom dalšího tím, že v případě svých investic nehledí prvoplánově na okamžité zkasírování co nejvyššího zisku, nýbrž na faktickou hodnotu podniků, jež skrz akcie ovládá. Vždycky pátrá po společnostech, jejichž akcie jsou v porovnání s reálnou firemní hodnotou aktuálně podhodnocené.
Tenhle přístup se naučil od jiné investorské legendy, Benjamina Grahama (kterého se coby 21letý mladík odhodlal osobně vyhledat a vyzpovídat) a do současnosti mu vynesl desítky miliard osobního jmění, jež Warrena Buffetta dlouhodobě řadí mezi nejbohatší lidi planety.
Ale není to jen WB, kdo je díky svým investicím přebohatý: víc než dobře je na tom každý, kdo s ním investoval; pokud byste vložili do jeho Berkshire Hathaway (NYSE:BRK-A) v době svého založení tisíc dolarů, dnes by měl váš podíl desítky milonů. Z každé jediné tisícovky.
Druhým jménem, které chci zmínit, je Maďar Schwartz György, celému světu dobře známý jako George Soros, zakladatel Quantum Fund, historicky nejvýkonnějšího investičního fondu na světě. (Pokud byste v zakládajícím roce fondu 1969 investovali 100 tisíc dolarů coby požadované počáteční minimum, o 25 let později by váš podíl činil 150 milionů.)
George Soros byl kdykoli ve své kariéře ochotný riskovat nepředstavitelné peníze výměnou za šanci vydělat ještě větší. Jeho nejslavnějším majstrštykem bylo ponížení britské libry během jediného dne, kdy ve středu 16. září 1992 prodal short British Pound v hodnotě víc než 10 miliard dolarů a dostal tak aristokratickou Bank of England na kolena. Během toho jediného dne si vydělal přes miliardu dolarů – peníze, jaké se nikdy dřív nikomu nepodařily vydělat.
Zda ani nikdy potom, netuším; v dobách dnešních korporátních zlodějin vyděračsky záplatovaných státními rozpočty ve stylu Too Big to Fail asi málokdo tuší.
Vím, vím. Zmíněná dvě jména, spolu se Sirem Johnem Templetonem vlastně tři, reprezentují ty nejvěhlasnější legendy Wall Streetu a jen málo lidí na světě kdy dokázalo být srovnatelně produktivní, jako oni.
Pouze málo jich však taky projevilo takovou píli, vůli, odvahu a víru. A v jistém bodě jejich kariér, kdy už vydělávali jmění, i nezbytnou dávku pokory, jež jim pomohla jejich úspěch docela obyčejně lidsky ustát.
Nikde není psáno, že právě vy nejste příštím panem Buffettem nebo Sorosem. Nezapomeňte, že i oni začali s prázdnýma rukama – možná prázdnějšíma, než jsou, či kdy byly, ty vaše. Avšak i s koňskou dávkou odhodlání uspět v životě stůj co stůj.
Otázka zní, máte-li to taky tak.
A zda se učíte vidět příležitosti ve věcech, v nichž většína lidí nevidí nic.
Většina lidí se dívá, avšak nevidí. Co vy?
Třeba tohle je včerejší graf nějakého měnového trhu, v němž většina lidí nevidí nic moc. Přelítne jej očima a už otevírá další. Stejně jako včera nebo před týdnem.
Tohle vidím v tom samém trhu já. Odshora denní, týdenní a měsíční graf Japonského Yenu. Už přes měsíc mi padají do klína arogantně bidované long call i put opce. Až se trh pohne a všichni se probudí a budou chtít do Yenu, já už nejspíš v té hře nebudu. Dost možná změním hrací stoly. Tipuju, že můžu sedět za vypisovacím.
Dívat se – a taky vidět. Nejenom nějaké lajny v grafech, ty koneckonců vem čert. Ale květy, včely, motýly, slunce, vítr, bouřku, soumrak, hvězdy, oheň – každý den, od rána do noci. Pořád tu někde kvete bílé jaro třešní a pod ním zlaté pampelišky, ještě dnes. Stačí jen po svých vyšlapat do příslušné nadmořské výšky. Nedokážu se téhle kombinace nabažit.
Dokázat vidět, že žijeme v časech, kdy si můžeme myslet, říkat, dělat, číst, psát a spatřovat si v liniích grafů, co chceme. V časech, kdy nás nikdo neokupuje, nikdo neposílá v dobytčácích na východ. Kdy by s tou naší měnily snad všechny generace v historii, ale my s nimi ne.
Tuším, že tenhle málem ráj nevydrží kdovíjak nadlouho; ne zbůhdarma se říká, že všeho do času. (Muslimskou populací jsme už začali být plíživě, leč nevratně okupovaní, jen to spousta z nás zatím nevidí, anebo vidět nechce. Čím pomalejší se jeví, tím nesmlouvavě neodvratnější se ukáže být.)
To pokud ji nepředběhne nějaká rychlejší; včera jsem četl v Reportéru výborného Adolfa Borna. Jeho slovy: „Doufám, že příští okupace přijde ze strany Švýcarů, to by bylo nádherný, už pro ty jejich dokonalý sýry. Jenže když oni jsou tak líní.“
A tak, ačkoli nepochybně všeho do času, nemůžu nevidět, v jak zatraceně nádherné době máme to nezasloužené štěstí žít, slovy básníka.
Tom