Mezi ušima #16: Proč cvičit?

Písmo: A ++ A --

Odstranění nějaké své mentální překážky nebo zvýšení povědomí může často vést k našim významným a bezprostředním zlepšením. 

Cvičení mnohdy lidem zní jako odrazující otročina; zejména pak někomu, kdo vyrostl v kultuře věřící v okamžité uspokojování potřeb – od jídla přes peníze po dovednosti. Snad každý by rád dosáhl bezprostředních výsledků. Když slyšíme příměr, jak dlouho trvalo vystavět Řím, považujeme to za antickou pověst, která nemá s naším soudobým životem žádnou souvislost, žádnou metaforickou paralelu. Skutečností nicméně zůstává, že dosáhnout výjimečnosti v jakémkoli směru si obvykle vyžaduje drahně času i úsilí. Podvědomé já potřebuje opakovanou zkušenost k tomu, aby si všechny potřebné pohyby zažilo a zaneslo na pomyslný pevný disk své paměti, odkud bude dovedností efektivně a rutinně vládnout.

Jakkoli jsem si vědom, že lyžařská svoboda a spontaneita vychází ze spousty cvičení a sebekázně, věřím i v okamžitý úspěch; neznám důvod, proč by trénink musel být pokládán za formu sebetrýznění, které je nutno vydržet, dokud nepřijde kýžený dovednostní úspěch. Pokrok se může dostavit, kdykoli bude vědomí plně přítomno – na každém kroku cesty, nikoli jen při závěrečném dosahování konečného cíle. Je to tím, že cvičení často bývá považováno za něco jiného než opravdu zkušenostní proces, jenž tak snadno umí naši mysl nudit. Po provedení dvaceti oblouků v řadě za sebou začne hlava předjímat, že všechno ohledně správného provedení manévru už zná, a následně bude ztrácet pozornost i zvědavost, která by dovolila jedenadvacátému oblouku být novým a vzrušujícím. Všechny následující oblouky namísto toho mysl považuje za už známou rutinu, která fakticky snižuje vnímavost jezdce. Znuděná mysl má tendenci zůstávat na povrchu vjemů a zkušeností a snadno se nechá odlákat, protože neočekává dostatečný příliv detailů pro udržení nastražené pozornosti. Když se kdokoli v průběhu cvičení nudí, produktivita cviku je nízká a zlepšování pomalé.

Nastavit si laťku
Jednou z přirozených cest, jak se vyhnout nežádoucí mentální nudě, je hra. Další cestou je stanovit si výzvu, zavěsit pomyslnou laťku provedení. Každý lyžař zná intenzivní pocit oživení smyslů, když se chystá sjet svah, jenž je svou náročností mírně nad úrovní jeho mezních schopností. Tento příval čerstvé energie je přirozenou reakcí zdravého organismu na nadcházející úkol; tělo se samo vyburcuje k výkonu mírně nad svými dosavadními limity.

Takovýchto úrovní obvykle dosahujeme, když naše laťka nevisí příliš vysoko nad naší dosavadní dovednostní hranicí, aby naše výsledky neparalyzoval strach; ale současně aby cíl zůstával dostatečnou výzvou, jež vyburcuje přirozenou pozornost organismu. Tyto výzvy si můžeme při cvičení sami vytvářet nejen sjížděním náročnějších svahů, ale rovněž probuzením vyšších úrovní pozornosti a různých aspektů odbornosti. Zjednodušeným příměrem – lyžovat v relativně pomalých rychlostech na relativně snadném svahu v jemně prociťovaných fázích pohybů může být srovnatelně uspokojující jako letět v závodní rychlosti strmým padákem dolů.

Vizualizace
Naprostá většina špičkových sportovců využívá mentálních principů vizualizace ke zvýšení vlastní koncentrace, kultivaci svých dovedností i pro přípravu na soutěž. Už Jean-Claude Killy v šedesátých letech a po něm spousta dalších vrcholových lyžařů využívala vizualizaci večer před soutěžním dnem a následně krátce před startem. V jednom dobovém rozhovoru Killy prozradil, že v průběhu večerní vizualizace před závodem viděl sám sebe spadnout v jedné konkrétní těžké pasáži sjezdu. Když mentálně sjížděl trať znovu, opět v mysli na stejném místě spadl. Tentokrát si však všiml specifické dráhy nájezdu do brány a momentu, kdy se mu v náročném povrchu zařízla hrana lyže, což vyústilo v pád. V dalším mentálním sjezdu si dal na nájezd do pasáže pozor a tentokrát už projel trať bezproblémově. Následující soutěžní den jel v inkriminované bráně podle opravené mentální jízdy, projel ji korektně a v závodě zvítězil.

Na vizualizaci není nic příliš mystického; je to synergie představivosti a paměti ve vědomém mentálním cvičení. Jde o jednu z cest, jak stimulovat to nejlepší ze skladiště absolvovaných podnětů, které má podvědomé já uloženo ve své paměti, a díky tomu je schopné formovat efektivní paměťové záznamy. Kdykoli si v mysli vizualizujeme pohyb, bývá nejefektivnějším snažit se vidět obrázek v co nejjemnějším detailu a současně se do něj kinesteticky vcítit. Snažit se vžít do pocitu, který bychom cítili, kdybychom ve skutečnosti lyžovali; přenos naší váhy, vítr v obličeji, zapojující se jednotlivé svalové skupiny, zvuk lyží na sněhu. Navodit si vjemy natolik názorné, kolik dokážeme.

Různé vizualizační studie ukázaly, že když si osoba vědomě v mysli představí fyzickou aktivitu, ve svalovém systému se uděje sic malé, přesto měřitelné množství kontrakcí souvisejících s vizualizovaným manévrem. Současně jsou představeným pohybem stimulovány stejné neurologické cesty, jako kdyby šlo o pohyb reálný. Nicméně, vizualizace nemůže nahradit vlastní cvičení; je pouze doplňujícím prvkem, jehož efektivita závisí na hloubce jedincova povědomí a schopnosti koncentrace.

Motivace cvičit
Cvičení si vyžaduje motivaci, a dobrá motivace naopak rozpoznání důležitosti cvičení. Nikdo nebude svědomitě trénovat řezaný oblouk, pokud pro něj nebude lyžování adekvátně důležité. Namísto považování cvičení za pouhé opakování různých fyzických procedur, motivovaný lyžař vnímá, že rovněž procvičuje důležité vnitřní dovednosti. Primárně bude ukázněný ve svém povědomí a koncentraci. Někteří lyžaři používají koncentraci ke zlepšení svého lyžování, což je v pořádku; jiní však hodnotu koncentrace a povědomí dokážou povznést nad benefity, které jim mohou přinášet na sněhu. Rozeznají, že zlepšení v lyžování jim bude ku prospěchu jen na svazích, kdežto umění správné koncentrace využijí v bohaté škále běžných lidských aktivit.

Snad nejen mně dává lepší smysl lyžovat a zároveň se přitom cvičit ve zvyšování koncentrace, než se koncentrovat, abych zlepšil lyžování. Rozvíjet se ve schopnosti se koncentrovat osobně považuju za jednu z nejpraktičtějších a univerzálně prospěšných dovedností, na kterých může lyžař – a pochopitelně nejen lyžař – pracovat.