Mezi ušima #11: Iluze a realita

Písmo: A ++ A --

Všichni jsme nejednou viděli někoho, kdo sjížděl svah, aniž by měl své lyžování pod kontrolou. V očích zběsilý výraz, obličej i tělo ztuhlé, obvykle jel šusem bez nějaké snahy regulovat svou nezvládanou rychlost zatáčením. Většinu času byl nejspíš zcela z rovnováhy, jako kdyby měl každým okamžikem upadnout. Sjížděním nadměrnou rychlostí, v níž nemá své počínání pod rozumným stupněm kontroly, ohrožuje sebe i ostatní lyžaře.

Takový lyžař vypadá, jako by neměl žádný strach, spíš mu však chybí dostatek kritických rozlišovacích schopností. Tam, kde nadmíru ustrašený začátečník vnímá nebezpečí svahu přehnaně zveličeně, popisovaný nebojácný šusér jako by se díval opačným koncem stejného dalekohledu, který redukuje všechna potenciální rizika a nafukuje vnímání vlastních lyžařských schopností. Přičemž nejspíš nejzásadnějším zkreslením bude podcenění bezpečnosti vlastní i ostatních. Výsledkem toho je pro takového lyžaře obtížné reálně zhodnotit, zda je daný svah v rámci jeho stávajících dovedností, či za nimi.

Podobný typ šusérů se bezhlavě vrhá do nejrůznějších životních nebezpečí, nejen těch na veřejné sjezdovce. Snaží se před svým okolím ukázat, že nemají strach, a podstupují hloupá rizika. Bývají navyklí jakoukoli svou nejistotu překrýt maskou nebojácnosti. V jiných případech bývají motivováni nudou ve svých životech a vyhledávají situace bezvýznamného vzruchu, ve snaze si život ozajímavit .

Rozlišovat mezi strachy
Někdo se může legitimně ptát, jak rozlišit, zda a nakolik je vnímané nebezpečí reálné a pochází od podvědomého strachu v našem nitru, nebo zda jde o iluzi vědomého strachu v hlavě.

Pokud se lyžař nachází ve stavu fyzické a mentální připravenosti, nejspíš si takovouto otázku nebude potřebovat ani pokládat; pokud nicméně váhá, nejlepší způsob, jak rozeznat mezi dvěma rozdílnými strachy, je všímat si reakcí svého těla. Ačkoli vědomý strach se rodí z představivosti, jeho fyzické symptomy jsou založeny na silných a vskutku reálných pocitech: zaznamenáváme úzkostné šimrání v břiše, rozklepaná kolena, sucho v ústech, zkrácený dech. Na opravdovosti těchto fyziologických reakcí pranic neubírá to, že jsou založeny na přehnaně vnímaném nebezpečí.

Je jednoduché rozeznat rozdíl mezi napětím a ztuhlostí svalstva způsobeným vědomým strachem a typickým adrenalinovým návalem strachu podvědomého. Podvědomý strach je spjat s čistou myslí a bystrým vnímáním, zatímco vědomý strach produkuje paniku a spíše nejasné vjemy. Pod vlivem vědomého strachu se obvykle zdráháme blízce prozkoumávat svah, protože to prohlubuje náš stres, zatímco podvědomý strach nám umožní vnímat reálné nebezpečí se zvýšeným citem pro detail.

Ve většině případů zažíváme kombinaci strachu vědomého i podvědomého. Obvykle totiž existuje určitý stupeň reálného nebezpečí kombinovaný s iluzemi založenými na představivosti vědomé mysli. Naším úkolem je snížit či eliminovat iluzorní složku našeho strachu. Do míry, do níž se nám to podaří, zbývající podvědomý strach zvýší naši fyzickou a psychologickou schopnost čelit vyvstalým výzvám.

Posouzení svých schopností
Jakmile jsme schopni vnímat terén svahu pravdivě a srozumitelně a cítíme se být připraveni čelit jeho reálným nebezpečím, jež nijak nezveličujeme, je dalším krokem posoudit své kompetence vypořádání se se situací. Jde o nalezení rovnováhy mezi stupněm obtížnosti sjížděného terénu a dovednostní úrovní lyžaře; to kvantifikuje vlastní nebezpečí situace.

Úroveň svých dovedností lyžaři posuzují několika různými způsoby. Nejsnazším je skrz vlastní zkušenosti – lyžař si vzpomene, zda už někdy dříve lyžoval ve srovnatelných podmínkách a jak si při tom vedl. Při srovnávání s předchozími zkušenostmi je vhodné neztrácet ze zřetele případná specifika současné situace. Například svah, který lyžař svede sjet ráno, když je plný sil a čerstvé mysli, může znamenat mnohem těžší výzvu za únavy na konci těžkého dne. Měnící se podmínky sněhové či povětrnostní bývají další ne neobvyklou problematizující okolností. Pokud důvěřujeme svému podvědomému já, nepotřebujeme o těchto faktorech příliš přemýšlet; odpoví nám intuice. Podvědomí dobře ví, co dokáže. Dostane-li od nás férovou možnost vidět podmínky, v nichž chceme sjíždět, podvědomí samo svede zhodnotit, zda a nakolik je nadcházející výzva v naší kompetenci.

Já sám obvykle plně důvěřuju intuici svého podvědomí v kombinaci se střízlivým subjektivním vyhodnocením situace a poměrně početnými vzpomínkami. Stále se učím nebrat v potaz své myšlenky – všechny případné hlasy v hlavě, které mohou s různou urgencí naléhat, abych něco nedělal, protože to nezvládnu, anebo naopak abych něco udělal, abych nebyl za zbabělce. Namísto toho se v duchu ptám své intuice, zda se opravdu chci do věci pustit či ne. Nesnažím se uměle přesvědčovat – zůstávám otevřený pro jakoukoli variantu. Pokud si přesto nejsem jistý, snažím se pozorně prohlédnout objekt mé nejistoty a ptám se podvědomí znovu: „Jsem připraven výzvu podstoupit, anebo by šlo o hloupé riskování?“

Hloupý risk vs. užitečná výzva
Z odžitých zkušeností se postupně stále víc učíme určovat, co dokážeme a co ne. Pokud bychom nikdy nepřijali výzvu, zůstali bychom dlít v příslovečné tmě nejistoty ohledně skutečného potenciálu svých schopností. Je-li ale naše mysl oproštěna od zkreslujících konceptů o vlastních schopnostech, pocházejících ze strachu, víme, že můžeme přijmout rozumné výzvy bez nepřiměřeného rizika.

Lyžařovo podvědomé já v procesu běžného zlepšování dovedností na rekreační úrovni dobře ví, co dělat. Vědomé já v jeho hlavě se naopak může a nejspíš bude ptát nepotřebné otázky typu „Co si ostatní o mně pomyslí, pokud tu sjezdovku nesjedu s nimi? Pokud s nimi nebudu držet krok, budou si myslet, že jsem zbabělý trouba, a už se mnou nebudou chtít jezdit.“ Nebo, „Počkej, až se všem pochlubíš, žes tohle sjel! Budou koukat!“

Tato naléhání vědomé mysli souvisí s údržbou či vzrůstem jejích představ; naproti tomu podněty podvědomého já vychází z našeho nitra a jemně nás vedou k postupnému růstu našeho přirozeného potenciálu. Málokdy nás naléhavě do něčeho tlačí; namísto toho nás poklidně vedou, respektují naši autonomii a svobodu přijmout či odložit danou výzvu.

Rozptýlit škodlivé iluze
Ačkoli nejspíš nejsamozřejmější zranitelností v lyžování je nebezpečí pádu a související tělesné újmy, osobně nepochybuju, že většina lyžujících se obává čehosi víc než fyzického zranění. Je důležité vzít na vědomí, že obava z újmy osobního ega, ponížení svého sebevědomí a pošramocení vlastního obrázku vinou selhání, jsou stejně reálnými svízeli. Konzervativně tipuju, že pokud bych se zeptal deseti lyžařských nováčků, kolik z nich zakusilo strach, alespoň devět by jich zvedlo ruku. Pokud bych se zeptal těchto devíti, zda jejich strach zahrnoval zejména pád a fyzickou újmu, anebo zesměšnění sebe před okolím, nepochybuju, že většina by přiznala druhou variantu dominujícího původu jejich obav.

Pak je tu pár ne tak samozřejmých, rafinovanějších typů obav. Jeden zajímavý fenomén pracovně nazvu strachem z létání: vědomým nepokojem z toho, že pokud se nám podaří lyžovat nad naše očekávání, věci se tím dostanou mimo racionální kontrolu hlavy a samovolně přejdou do správy intuitivního systému našeho podvědomí. De facto jde o snahu vědomého já ospravedlnit svou existenci a ukrást si zpět svou vůdčí roli za cenu násilného vměšování a nezřídka vědomé sabotáže toho, co tak skvěle fungovalo. Psychologie pak zná pro mnohé možná absurdní a jistě už zčásti paranoidní strach – ze strachu samého.

Všechny zmíněné polohy strachů pramení z rozdílných zranitelností a pro zdárné překonání jejich negativních efektů je užitečné umět mezi nimi rozlišovat. Následuje mnou vyfabulovaný a bezpochyby neúplný náčrt praktických obav typicky náležících k jednotlivým typům výše zmíněných vědomých strachů, jak já je vnímám.

Strach z pádu: Bojím se rozjet se příliš rychle, nedokážu zastavit, spadnu a zraním se. Bojím se obnovení si starého zranění. Lyžování je nebezpečné, a když spadnu a zraním se, nebudu moct pracovat, což si nemůžu dovolit. Nebudu pak dlouho schopen znovu lyžovat. Nesnáším pády do studena a mokra.

Strach ze selhání: Bojím se, že se nikdy nenaučím lyžovat. Pokud tomu dám všechno, co ve mně je, a přesto se mi nebude dařit, budu vědět, že jsem k ničemu. Kdežto když nepůjdu na doraz, vždy mám výmluvu, že mi zbývá rezerva. Nechci, aby každý viděl, jak nešikovný jsem. Vypadám na těch lyžích nemotorně, hrozně. Nesnáším se ztrapňovat.

Strach z létání: Nechci lyžovat moc dobře, protože známí si budou myslet, že se před nimi předvádím. Bojím se pustit to přes hranici, kde už věci nemám pod kontrolou. Pokud budu lyžovat moc dobře, zvýším si laťku v očekáváních a už jí budu muset dosahovat. Když ztratím vědomou kontrolu, jako by část mě umřela.

Strach ze strachu: Bojím se, že mě strach zase ochromí, jako pokaždé. Cítím, jak strach opět přichází – začínám se třást, svírá se mi hruď, krátí dech, srdce buší, tuhnou mi nohy. Vím, že takhle ztuhlý nikdy dobře kopec nesjedu.

Efektivním způsobem, jak zvýšit své povědomí o reálné zranitelnosti, je ptát se sám sebe: „Jaké konkrétní újmy se bojím? Mám strach, že si ublížím na těle nebo na svém egu?“ A najít co nejpřesnější odpověď.

Pokud si uvědomíme, že se bojíme pádu, ptejme se blíž: „Co se asi stane, když spadnu? Je opravdu reálné, že se v takové situaci zraním vážně? Dokonce, i pokud ano, co dál? Bojím se hlavně bolesti, neschopnosti odejít po vlastních, nákladů na léčbu?“ I na druhé straně, pokud naše hlavní obava je pouhý pád do studena a mokra, i zde se ptejme dál. Nikdy nechceme ani přehánět, ani podceňovat následky pádu, selhání či létání, kterých se obáváme.

Před časem jsem na svahu narazil na známou, která zkoušela učit lyžovat svou pubertální dceru – celou paralyzovanou strachem. Posadil jsem se s ní stranou ve snaze na její strach se blíže podívat. Zeptal jsem se jí, co nejhoršího by se jí podle jejích představ realisticky mohlo stát. Odvětila mi, že se nebojí žádného zranění – na to se koneckonců pohybovala na mírném svahu; ale že nebude schopná lyžovat jako ostatní v její partě. Zeptal jsem se, co se tedy stane pak; „Třeba mě už nebudou brát jako jim rovnou a nebudou se mnou chtít jezdit lyžovat.“ Znovu jsem se zeptal, co pak; „Možná se kvůli tomu přestaneme kamarádit.“ Nepřestával jsem se ptát stejnou otázku, co se stane pak; „Budu si muset najít nějaké nové kamarády… Určitě si najdu nové…“ A pak? – ptám se dál; „Budou lepší než tihle, pokud by jim vadilo mé lyžování…“ S malou pomocí návodných otázek děvče samo prohlédlo skrz falešně nafouknutou zranitelnost a od té chvíle bylo její panikaření pryč. Lyžovat se naučila slušně a myslím, že o žádné kamarády kvůli němu nepřišla.