Mezi hlavními důvody, proč lidi rekreačně lyžují, bezpochyby figuruje touha užít si pobyt v nezničené přírodě a kochat se panoramaty. Většinovým ideálem pak nejspíš bude dechberoucí výhled z okna horské chaty na zasněžené stráně skrz přítmí hvězdami prozářené noci, nekontaminované světelným smogem. Či nějaká podobná nádhera.
Jenže jakmile se v horách vyrůstající první účelová zástavba začala do přírodních scenérií zakusovat, vztah lyžování vůči horskému prostředí se stal dvojakým, nejasným. Aby se už nikdy zcela nenarovnal. Čím větší horské středisko a jeho potřeba hotelových pokojů, restaurací a obchodů, tím markantněji se vzdalovalo oné ideální, utopické vizi.
Už od šedesátých let cena pozemků v centrech horských resortů násobně roste. A zhruba stejně dlouho dává ve střediscích pramalý smysl chtít si postavit skromnou – tedy levnou – lyžařskou chatu na ploše, jež stojí třeba padesátkrát víc než stavba sama. Řešením se ukázalo buďto stavět na cenných pozemcích adekvátně honosné domy, anebo natěsnat co nejvíc ekonomických jednotek do větších bytových komplexů. Obě cesty si našly dostatek kupců v řadách milionů rodin západního světa, jehož střední společenská vrstva zažila během šedesátých let historicky bezprecedentní, téměř padesátiprocentní růst reálných příjmů.
Tak se zrodila nikdy už nezopakovatelná epocha historického růstu lyžařského sportu a odstartovala výstavbu celých horských čtvrtí či městeček. Podobně jako se mořské pobřeží rapidně plnilo přístavní aglomerací, horská údolí zaplavila prefabrikovaná apartmánová zástavba a obchody v mnohém připomínající ty z předměstí metropolí. Čím víc se v daném středisku stavělo, tím negativnější byl přímý dopad na tamní přírodní krásy, vodní zdroje, zvěř, rostlinstvo. Začal se odvíjet příběh bez velké šance na happy-end.
Jedna z prvních zřetelných manifestací nastávajícího horského environmentálního konfliktu spatřila světlo světa v roce 1964 v Americe, kdy aplikace tehdejšího zákona o ochraně divoké přírody kompletně zhatila výstavbu účelově vyprojektovaného skiresortu na státních pozemcích na kopci Mt. San Gorgonio poblíž Los Angeles. V roce 1966 si pak senátor za stát Vermont Ted Reihle vydupal v Kongresu podporu pro zákonné nařízení odstranit podél dálnic vedoucích do vermontských Zelených hor veškeré billboardy. Dokonce ještě předtím, než mohl být obskurní a komplikovaný návrh procesně přijat, hoteliéři v tamních horských střediscích, v čele se slavným majitelem von Trappem ze Stowe, postrhávali své vlastní billboardy. Nejspíš ve víře, že co má být dobré pro stát Vermont, musí být dobré i pro jejich vlastní podnik.
Ve Vermontu v té době panoval silný antirozvojový sentiment; místní s nelibostí sledovali, jak jsou volná prostranství podél niv tamních horských údolí zhusta zastavována motely, restauracemi, obchody a druhými domy dobře situovaných lufťáků, co chtěli bydlet blízko lyžařských svahů. „Nedopusťme, aby se z Vermontu stal další Long Island nebo New Jersey, s agresivními realitními praktikami z Floridy,“ lamentoval jeden tamní rezident do dobového lyžařského magazínu.
V roce 1970 pak americké zákonodárství přijalo průkopnický přípis Act 250, nařizující developerům závazně se zabývat problémy hustoty zástavby, kanalizace, kvality půdy a vzduchu. Pozoruhodné, že tehdy návrhu znění zákona neoponovalo jediné horské středisko. Aby si později začala skoro všechna stěžovat na nadměrnou byrokracii při schvalovacích procesech, známý to vedlejší produkt ekologické legislativy.
Environmentální nálady ale nehýbaly jen východem Ameriky; i takový olympionik Bill Janss, který celou dekádu skupoval aspenské pozemky pro svůj vysněný životní projekt, prohlásil v roce 1965 do tamních novin: „Na rekreační zástavbu v horách si dejme pozor. Vztah mezi horským prostředím, vodou, lesy a rekreačními stavbami musíme udržet v rovnováze; poslední, co chceme v horách vidět, je město nebo předměstí.“ Jenže když o dva roky později otevřel kousek nad Aspenem jeho Snowmass se sedmi hotely, šesti restauracemi a spoustou apartmánových staveb coby první účelově vyprojektované středisko v Coloradu, šlo o ukázkový stavební styl z předměstí amerických metropolí.
Jakmile Janssův Snowmass v roce 1967 otevřel, začalo se proslýchat, že na vedlejším třítisícihektarovém území vyroste co nevidět konkurence, ještě dravější developerský komplex ještě líp cílený na lyžaře – Aspenský Wildcat. Za megaprojektem stály velké investorské peníze od Citibank; ta si na jeho řízení našla dřívějšího viceprezidenta kalifornského střediska Bear Valley (a taky trojnásobného kanadského mistra v badmintonu) Davida McTaggarta.
McTaggart byl pozoruhodným chlapíkem, jehož bizarní kariéra se v mnohém podobala pověstnému Podivnému případu Dr. Jekylla a pana Hyda. Do Snowmassu si jej bankéři najali nedlouho poté, co utrpěl devastující finanční ztráty v Bear Valley, kde jeho California Lodge lehla popelem, když v ní explodoval plyn. Jakmile McTaggart přijel do Aspenu, poskytl tamnímu hlavnímu deníku Aspen Times rozhovor, v němž troufale prohlásil, že jeho Aspen Wildcat nabídne kondominia a rekreační domy pro celkem 40 tisíc lidí. Místní rezidenti byli zděšeni; Doug Burden, aspenský starousedlík, tamní investor a dřívější americký sjezdařský reprezentant, vzpomínal později pro americký magazín SKI: „Co tehdy McTaggart řekl, rozzuřilo ekology, zastupitele z radnice i z okresu.“
Maje od investiční banky volnou ruku, McTaggart si neohroženě otevřel rozlehlou kancelář v centru Aspenu, do níž jezdil v novém Mercedesu; utratil tehdejších 30 tisíc dolarů (přes $200,000 dnes) za tisk přepychových prospektů, a dokonce začal sponzorovat místní lyžařský tým, The Aspen Wildcats. Netrvalo dlouho a jeho agenda potřebovala přísun dalších peněz; s věhlasem Citibank za zády dokázal přesvědčit plastového magnáta Boba Lange a jeho dva bratry, aby každý investovali po půlmilionu dolarů. Když McTaggart propálil všechny peníze, nabubřelý projekt zkolaboval, aniž by se hráblo do hlíny.
Pan Hyde horské ekologie pak spěšně z Aspenu zmizel, aby se během několika málo let objevil na scéně znovu. Tentokrát však jako Dr. Jekyll bojující proti znečištění ovzduší: v roce 1972 odplul na Tichý oceán na lodi nazvané Greenpeace III, aby protestoval proti francouzskému testování atomových bomb. Francouzská armáda mu loď poškodila, jeho samotného přitom zranila. McTaggart pak strávil několik následujících let tím, že se soudil s francouzským státem o odškodnění. V roce 1979 pak založil kanadskou odnož Greenpeace v domovském Vancouveru; v devadesátých letech společně s kanadskou popovou hvězdou Bryanem Adamsem objížděli svět a v rámci zpěvákova turné horovali proti lovu velryb v jižních mořích. Jako by se pan McTaggart zkoušel planetě ospravedlnit za ekologické újmy, k nimž mohl přispět svou dřívější kariérou v horách.
Aspenský olympionik a developer Bill Janss otevřel v roce 1967 středisko Snowmass // SKI USA
David McTaggart v sedmdesátých letech, kdy přesídlil z hor na oceán // The Enonomist
McTaggart (uprostřed) slaví úspěch při prosazení jednoho ze zákazů lovu velryb, 1982 // Greenpeace
Nezastavěný Aspen šedesátých let // Aspen Times