Lyžování v krytých halách je tradičně dobře zavedeným byznysem v západní Evropě, v Británii a v Dubaji, nověji i v Číně. Zato Amerika se dočkala prvního a dosud jediného sněhového domu teprve před pár lety. Málo se ví, že zcela první lyžařská hala na světě byla v provozu už před bezmála stoletím nedaleko naší domoviny – na nádraží ve Vídni v ulici Táborská.
Za vším stojí agilita norského skokana a lyžařského instruktora Dagfinna Carlsena, jenž v roce 1920 přijel do rakouských Alp pracovat na natáčení pionýrských lyžařských dokumentů po boku proslulých domácích lyžníků Arnolda Francka a Hannese Schneidera. Jakož vcelku tradičně, i tento urostlý blonďatý Nor se v Rakousku oženil s tyrolskou dívkou z hor; usadili se však ve Vídni. Carlsen se tam záhy stal agilním členem místního lyžařského klubu a začal organizovat soutěže ve skocích na lyžích po celém Rakousku. Sám se stal držitelem rakouského rekordu (64 metrů).
Na jedné automobilové výstavě v Berlíně si všiml improvizované lyžařské rampy na skoky. Carlsenova fantazie nabrala zvýšených obrátek a mladý Nor si umínil nevídané neslýchané: že zkusí prodávat sjezdové lyžování vídeňským měšťákům – na umělém sněhu. Psal se rok 1927!
Zpět v čase. Po kolapsu rakousko-uherského impéria v roce 1918 hledala vídeňská metropole nové využití náhle opuštěných prostor severozápadního křídla svého železničního nádraží, odkud jezdily spoje do oblastí, jež se staly nově svrchovaným Československem. V „červené Vídni“, kde tehdy vládli sociální demokraté, mínil Carlsen navázat na bohatou rakouskou lyžařskou tradici, která byla do té doby vnímána jako silně buržoazní. Když Nor po berlínském výletě v létě 1927 požádal odpovědné policejní oddělení o povolení k provozování komerčního systému umělého zasněžování, zaměřil se již na své vyhlédnuté místo opuštěné Nordwestbahnhalle na Taborstrasse. Nor potřeboval k provedení svého plánu rozlehlou i vysokou budovu a tato se mu jevila ideální. Na druhé straně se rakouské spolkové dráhy těšily z opětovného ziskového využití nepoužívané stanice. Vyhlíželo to na kýženou win-win situaci. Norský dobrodruh povolení obdržel.
Na berlínské výstavě se Carlsen poznal s excentrickým britským spisovatelem a diplomatem Laurencem Clarkem Ayscoughem, autorem tamní sněhové výzdoby. Brit se na naléhání své dcery dlouhou dobu pokoušel vynalézt fungující umělý sníh; během lyžařské dovolené ve švýcarském Engelbergu se mu nakonec povedlo najít tu správnou směs dostatečně skluzných ingrediencí, jež později získala patent coby „náhrada sněhu“ (Schneeersatz). Anglický plátek News World Journal popsal, jak švýcarský hoteliér s rostoucím znepokojením sledoval, jak podivín Ayscough na podlaze svého pokoje hnětl a smíchával záhadné chemikálie neznámého původu.
Na nic se nečekalo. Už v červenci 1927 byly zahájeny stavební práce na narychlo vyprojektovaném Sněhovém paláci, přičemž otevření bylo naplánované na září téhož roku. Jenže pár dní nato za vyhrocených okolností hořel Vídeňský justiční palác a v Rakousku úřadující diplomat Ayscough stáhl své zapojení do projektu. Trvalo dalších asi šest týdnů, než marketingově otrlý Carlsen dokázal přesvědčit Brity, aby pomohli přivést do Vídně „věčnou zimu“.
Během následujících tří měsíců pak v nádražní hale nechali postavit 16 metrů vysokou, 28 metrů širokou a přes šedesát metrů dlouhou dřevěnou rampu s elektrickým pojízdným pásem dopravujícím lyžaře nahoru – šlo pravděpodobně o první tzv. magický koberec světa. Rampa obsahovala i dvacetimetrový skokanský můstek a sáňkařskou dráhu. Interiér haly byl vyvedený v dekoraci z dřevotřísky vytvořených kulis zasněžených kopců se zasázenými uříznutými smrčky – Ayscoughova práce. Na rampu položili textilii z kokosového vlákna a pokryli ji 150 tunami Ayscoughova patentovaného umělého sněhu ze směsi krystalů sody na praní, vybělených dřevěných pilin a kousků slídy pokropené mýdlovou vodou. Deseticentimetrová vrstva směsi byla dostatečně kluzká, jen měla tendenci po krátkém čase žloutnout. Teplota v hale se držela jen velmi mírně nad nulou a veškeré tamní prostředí věrně evokovalo opravdovou zimu.
K lyžařskému svahu Carlsen přidal i restauraci a docela pragmaticky i technické prostředky na bělení sněhové směsi pro přihlížející diváky, kdyby se snad nudili. Celá atrakce o ploše asi 3 000 čtverečních metrů stála 900 tisíc šilinků, v dnešní měně víc než 10 milionů dolarů. O financování exotického projektu se postaraly dva hlavní investorské subjekty: místní obchodní dům Stafa (prodávající a pronajímající veškerou výbavu včetně saní) a pivovar Puntigamer (provozující tamní restauraci).
Když svůj provoz nazvaný Schneepalast 26. listopadu 1927 za přítomnosti mnoha významných osobností otevřel, prodával Carlsen dvouhodinový lístek za 1,50 šilinku (kolem 19 dnešních dolarů) i šilinkové vstupenky pro nelyžující diváky. Otevřeno bylo od desíti dopoledne do desíti večer.
Jenže extravagantní projekt sklízel v citlivé meziválečné atmosféře sic živou, ale nezřídka negativní mediální odezvu. Stále častější kritické hlasy mířily zejména proti použitému umělému sněhu; v novinách se psalo, že sodová směs způsobovala návštěvníkům svědění a dýchací potíže a při pádu jim poškodila oblečení. Negativní publicita spolu se sněhově bohatou zimou 1927/28 záhy vedly k poklesu návštěvnosti atrakce. V březnu 1928, pouhých 103 dní po zahájení provozu, byl Carlsen nucen podat návrh na zahájení řízení o odškodnění u vídeňského soudu. Dokladoval, že do března 1928 navštívilo lyžařskou halu 10 tisíc lyžařů, 12 tisíc sáňkařů a 40 tisíc diváků. Postěžoval si na ekonomickou bídu Vídně a nucené zdržení otevření paláce z důvodů požáru soudní budovy.
Poté, co bylo kompenzační řízení pro Nora nepříznivě uzavřeno, Carlsenovy naděje na další provoz následující podzim byly nicotné; buržoazní zábava na sjezdovkách první lyžařské haly světa tak skončila podobně rychle, jako začala. V říjnu 1928 byla stavba demontována a dřevo prodáno, aby se minimalizoval už beztak vysoký dluh. O několik let později uvedly noviny Arbeiter Zeitung (2. 1. 1932): „Pouze zbývající hromada hnoje v osiřelé staniční hale připomíná její dřívější využití jako lyžařského zařízení.“ Ještě nedávno předtím slibná win-win situace holt nedopadla.
Mezitím započatý trend směrem k vývoji krytých lyžařských hal nabíral čile na síle v mezinárodním měřítku. Ve třicátých letech se odehrály pokusy otevřít podobné provozy jako vídeňský v Londýně, Lyonu, Paříži, Bostonu a New Yorku – existence všech byla vesměs jepičí, dominantně kvůli obřím stavebním a provozním nákladům.
A pan Dagfinn Carlsen? V roce 1930 už byl zpět v rodném Norsku a pro národní lyžařskou asociaci připravoval vydání pravidel pro sjezdařské soutěže. Po připojení Vídně k Německé říši se ze starého rakouského nádraží stalo muzeum nacistické strany a poté sklad Wehrmachtu, než byl celý objekt nádraží v roce 1943 rozbombardován spojeneckým letectvem.
Foto kredity: Wien Museum
↑ Vídeňská lyžařská hala s téměř 30 m širokým hlavním svahem. Vlevo skokanský můstek, vpravo dopravníkové pásy pro lyžaře
↑ Stavba 20metrového skokanského můstku v hale starého vídeňského nádraží, léto 1927
↑ Vstupenka do Sněhového paláce. Carlsen nabízel dvouhodinový lístek za 1,50 šilinku (kolem 19 dnešních dolarů) i šilinkové vstupenky pro nelyžující diváky. Otevřeno bylo od desíti dopoledne do desíti večer
↑ Atrakce lákala mnohem více diváků než aktivních účastníků. Veškeré vybavení bylo možné zapůjčit si na místě