Pirmin Zurbriggen je nejlepším závodníkem historie švýcarského lyžování. Jeho kariéra trvala poměrně krátkých deset let, během kterých vyhrál 40 závodů Světového poháru, čtyři celkové tituly SP, kultovní Hahnenkamm, olympijské zlato ve sjezdu a devět medailí z mistrovství světa. Zurbriggen byl také prvním lyžařem, který vyhrál závody SP ve všech pěti disciplínách, čímž založil velmi prominentní klub všestranných lyžařů, do něhož patří jen hrstka dalších vyvolených jmen jako Lindsey Vonnová nebo Bode Miller.
Poté, co v roce 1990 získal svůj čtvrtý titul ve Světovém poháru, čímž vytvořil tehdejší rekord, skončil se závodním lyžováním, aby se oženil a měl děti. Dnes 58letý Zurbriggen vlastní se svou rodinou dva hotely – jeden v rodném Saas-Almagell a druhý na úpatí Matterhornu v Zermattu. I třicet let poté, co opustil Světový pohár, zůstává stále nejslavnějším lyžařem Švýcarska.
Doma v Almagellu
Zurbriggenovo rodné městečko, sevřené na horami obehnaném konci údolí Saas kantonu Valais, bylo věky izolované. Zpevněná silnice do Almagellu byla dokončena až v roce 1948. Až do roku 1958 neměla obec vlastní školu. Výstavba obrovské přehrady Mattmark byla na počátku 60. let pro hospodářství Almagellu přínosem, ale v srpnu 1965 zabila lavina 88 dělníků, včetně Pirminova dědečka.
V drsném Almagellu vládly vesměs krušné časy, ale nyní je toto místo atraktivním bodem na mapě zejména díky Zurbriggenově slávě. „To, že je někdo šampion, neznamená, že musí vést život rockové hvězdy,“ podotýká Pirmin v televizní reportáži. Všichni se tam na něj usmívají a očividně ho mají rádi. Pak dobrovolně prozradí, že matce vždycky pomáhal mýt nádobí a že jeho největším hrdinou je papež Jan Pavel II.
Když se Pirminových rodičů Aloise a Idy, kteří tamní rodinný hotel vedli, reportér zeptal, zda byl jejich syn vždycky tak dokonalý, otec spustil: „Určitě udělal pár hloupostí…“ Jenže se záhy odmlčel, protože si na žádnou nevzpomněl. Alois byl ve čtyřicátých a padesátých letech dobrým místním lyžařským závodníkem. Ale poté, co jeho bratr na tréninkové sjezdovce narazil do skály a zabil se, Alois se tohoto sportu vzdal. Pak přišel na svět Pirmin. Jeho otec vzpomíná: „Když jsme ho poprvé postavili na lyže a on nespadl, měl jsem pocit, že má talent.“
Univerzální lyžař
Pirmin Zurbriggen vyrůstal celé své dětství nahoře v Saas-Almagell, kde hned vedle domu měli sedačkovou lanovku. Každý večer po škole chodil lyžovat. Od časných let ve své oblasti v závodním lyžování dominoval, v těžké celostátní konkurenci se prosazoval o něco pomaleji, přesto nezadržitelně. V devatenácti vyhrál svůj první závod SP.
Už od počátku jezdil všechny disciplíny, snažil se startovat v co nejvíce závodech. V té době to vůbec nebylo běžné; v nadupaném švýcarském nároďáku tehdy vládla strategie úzké specializace na jedinou disciplínu. „Od mala bylo mým středobodem lyžování, byl to můj život. Myslím, že když se chcete dostat na světový vrchol, je to z jedné strany o tom, že máte ten správný talent, ale musíte se umět i správně připravit. Musíte být spokojeni s tím, co děláte. Musíte být velmi silní po psychické stránce. Musíte si věřit, to je ta největší část. Už můj otec měl rád lyžování a soutěžení a já jsem si z toho určitě odnesl něco do života. Také jedna část, kterou mi rodiče dali, byla moje víra, abych věřil v Ježíše Krista, a to mi dalo něco… jak to říct? Duševní pokoj, klid v přítomném okamžiku,“ vzpomíná na své dětství Zurbriggen.
„Můj otec byl velmi dobrý lyžař. Bylo mu dvacet let, když při lyžování přišel o bratra. Jeho bratr byl v očích mého otce silnější a technicky lepší. Jezdili spolu sjezd. Ale musíte si uvědomit, co to tehdy v jejich dobách obnášelo, jezdit sjezd – stoupali nahoru po svých, nahoře žádná příprava, nic, prostě jen obuli lyže a šup dolů. Na závodech startovali v minutových intervalech za sebou, bez ohledu na to, co se dělo na trati. Můj otec startoval dva závodníky za svým bratrem a slyšel nějaký hluk. Nevěděl ale, co se děje, nikdo kolem nebyl. Pak uslyšel křik – poznal hlas svého bratra. Hned zastavil, našel jej, přivolal pomoc. Musel ho přivést dolů do vesnice. Bratr však nakonec zemřel. Otec z toho byl tak otřesený, že už nikdy nelyžoval. Vždycky jsem měl pocit, že jeho bratr, ten byl tak trochu na mé straně. Měl jsem takový pocit, nedokážu to vysvětlit.“
Kariéra
Ve Světovém poháru Zurbriggen debutoval v lednu 1981, měsíc před svými 18. narozeninami. Vítězstvím ve sjezdu v Kitzbühelu v lednu 1985 ve věku 21 let se stal prvním, kdo vyhrál závody Světového poháru ve všech pěti disciplínách. (Pátá disciplína, Super G, byla přidána v prosinci 1982.) V průběhu desetileté kariéry pak dosáhl na světová zlata na MS 1985 v Bormiu (sjezd a kombinace) a na následujícím MS 1987 v domácí Crans-Montaně (obří a superobří slalom). Zlato spolu s bronzem bral ještě na olympiádě 1988 v Calgary a dvě medaile, stříbro a bronz (ze SG a GS), získal ještě v roce 1989 na MS ve Vailu.
Překvapivě a napohled náhle ukončil kariéru poté, co v roce 1990 získal celkový titul ve Světovém poháru – svůj čtvrtý, což bylo tehdy nejvíce celkových titulů získaných jedním závodníkem (na což před ním dosáhl pouze jednou Gustav Thöni v roce 1975). Říká k tomu: „Byl jsem už prostě docela unavený. Oženil jsem se (s Monikou Julenovou, sestrou svého nejlepšího přítele ve švýcarském lyžařském týmu Maxe Julena) a Moni záhy otěhotněla. Tak jsem si řekl, pořád budeš někde riskovat zdraví a život, pořád někde na cestách. Deset let neděláš nic jiného, dokázal jsi toho dost. Často se mi vracely vzpomínky na strýce, který na lyžích zahynul. Měl jsem toho jednoduše dost. Mohl jsem snadno pokračovat v kariéře ještě pár let dál, ale přestalo mi to dávat smysl. Chtěl jsem začít jiný život.“
A jaký tedy vede život teď? Zamýšlí se: „Když děláte závodní sport na vysoké úrovni, všechno se obvykle točí kolem vás. Vaše soustředění, to, co vyhovuje vašemu tělu, všechno je to o vás. A teď, kdy funguju jako hoteliér v Zermattu, je tomu přesně naopak. Musím se dívat na to, co můžeme pro hosty udělat lépe, co můžeme udělat pro ostatní lidi. Naráz máte přesně opačnou pozici. To je velmi zábavné a zároveň náročné i výjimečné. Někdy jezdím pro lidi na nádraží s elektroautem a ti lidé, ti někdy bývají parádně překvapení. Tak už to chodí: v hotelnictví a restauratérství je vaším úkolem obsluhovat. Musíte být přátelští a ochotní pomoci, to je rozhodující. Ale musím říct, že rád chodím lidi vyzvedávat. Nemám pocit, že by to bylo nějak pod moji úroveň. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že se na práci našich řidičů a nosičů dívám svrchu. Myslím, že zaměstnanci to oceňují a hosté si toho také všímají. Je důležité vidět, že pokud jste kdysi byli hrdinové, šampioni nebo něco podobného, váš lidský charakter se nemění.“
Hoteliér
Mluvě o charakteru, pro většinu okolního světa se stal mladě vypadající padesátník s blankytně jasným pohledem idolem právě díky své zdvořilosti, disciplíně a profesionalitě. Je nesporné, že takové vlastnosti mu pomohly udělat životní krok z nejtěžších – úspěšně přejít z absolutního sportovního vrcholu do běžného civilního života. „Pro žádného sportovce to nikdy není snadný krok, zejména proto, že to často musíte zvládnout sami, bez jakékoliv pomoci,“ říká k tomu Zurbriggen a pokračuje ve vzpomínkách: „Ani já to neměl snadné a nestalo se mi nic jen tak samo od sebe. Bylo mi teprve 27 let, když jsem končil. To je stále velmi mladý věk. Zpočátku jsem potřeboval nějaký čas, abych si promyslel, co chci dělat dál. Navíc jsem se chtěl učit a sbírat zkušenosti. Začal jsem pracovat pro Marca Bivera v jeho marketingové firmě, pak jsem získával zkušenosti v lyžařské společnosti Authier. Do Valais jsem se vrátil až o čtyři roky později, abych převzal hotel po rodičích.“
Měl štěstí, že jeho žena Monika je z oboru – vystudovala hotelový management. Bezpochyby pomohlo také to, že Pirmin odmala vyrůstal s rodiči hoteliéry. Dnes Pirmin s Moni vedou Suitenhotel Zurbriggen v Zermattu a jsou společníky Pirminovy sestry Esther a švagra ve Wellness a Spa hotelu Zurbriggen v Saas-Almagell. Co jej třicet let v náročné branži naučilo? „Předně, provozovat hotel znamená neustále investovat. Nemůžete si dovolit stát na místě, vždy musíte bedlivě sledovat trh a vnímat potřeby svých zákazníků. Na tyto investice však musíte vydělat. Takže hotel můžete provozovat pouze s dlouhodobým výhledem. Pro mě to také znamená vybudovat něco, co budu moci jednou předat našim dětem.“
„Dnes čelíme zcela jiným výzvám než mí rodiče za mého dětství. Dnes se jako hotel musíte jasně vymezit. V Saas-Almagell, kde máme rozlehlé lázně, klademe důraz na idylickou atmosféru a pocit pohody. V Suitenhotelu v Zermattu, který má 30 lůžek, zdůrazňujeme design, pohodlí a úchvatný výhled na Matterhorn. Všechny hotely se však v dnešní době spoléhají také na veřejný marketing své destinace; my, majitelé hotelů, to sami nezvládneme. Na úrovni jednotlivých hotelů nejlépe funguje marketing ústní formou – většina hostů, kteří se ubytují v našich dvou hotelech, k nám přichází na základě osobního doporučení,“ pochvaluje si Pirmin.
V poslední době tamní trh ovlivňuje silný švýcarský frank. Zurbriggen to komentuje: „Celé místní hotelnictví tím přišlo o návštěvníky z eurozóny a Švýcarska. Nás tento problém nezasáhl tak silně, protože mnoho našich hostů k nám jezdí už léta. Kromě toho do Valais a zejména do Zermattu jezdí spousta Asiatů, Američanů a Australanů. To nám pomáhá. Návštěvníci rovněž vyzdvihují naši pověstnou pohostinnost. Je to něco, co by se dalo nazvat charakterem horského lidu z Valais. Jsme zemití a autentičtí. Umíme být velmi euforičtí a je na nás vidět, že si užíváme života. A lidem se líbí zvuk našeho krásného nářečí. A pak je tu samozřejmě přírodní krajina Valais: nádherné horské prostředí má schopnost pomoci lidem dobít baterky. Mnoho našich hostů nám říká, že se domů vracejí osvěženi a s úplně novým pocitem, i když zde stráví jen jeden nebo dva dny.“
Vizionář
Vedle svého podnikání se Pirmin Zurbriggen dlouhodobě aktivně věnuje podpoře mladých lyžařských talentů. Vysvětluje proč: „Pro děti, které se opravdu zajímají o sport, je velmi těžké skloubit ho se školou. To jsem chtěl změnit. Vždyť sport je opravdu důležitý; je skutečně součástí toho, čemu říkáme škola života. Mým cílem není nutně pomoci co největšímu počtu dětí dostat se na vrchol ve svém sportu; jde mi spíše o to, aby si své sportování mohly naplno užít. V posledních asi patnácti letech se lyžařský svaz Valais, jehož jsem prezidentem, spojil se školami, sponzory a kantonálními úřady a založil deset regionálních center, v nichž mohou děti trénovat. Víte, je důležité, aby mládež do 15 nebo 16 let mohla zůstat doma. V rodinném prostředí se učí hodnotám, které jsou v životě důležité: lásce, uznání, pospolitosti. Náš program jim umožňuje zůstat doma a ve spolupráci se školou navštěvovat řádné tréninky, které jsou hodny toho jména.“
„Takový koncept nám dobře funguje – dnes máme ve Světovém poháru několik mladých lidí z Valais. Ale jak už jsem řekl, nejde o to dosahovat špičkových výkonů; toho si jen prostě většina lidí všimne. I ti, kteří se nedostanou do Světového nebo Evropského poháru, z naší práce stále těží. Protože sport nás učí, jak překonávat obtíže, jak prohrávat a jak se nenechat unést vítězstvím.“
A kde Pirmin sám nejraději lyžuje? „Doma v Zermattu rád lyžuju během sezóny. V Saas Fee je sněhová nadílka obzvláště bohatá na přelomu března a dubna. V Saas Almagell znám každý sněhový kopec, což je zábava. Díky nadmořské výšce a ledovci jsou Zermatt a Saas Fee navzdory klimatickým změnám nejjistějšími sněhovými destinacemi v Alpách. Jinak já si prakticky každé místo v Saas spojuji s lyžováním. Proto bych řekl, že Eigenerjoch je mi nejmilejším místem. Nejenže nabízí velkolepé kulisy s Mattmarkem a Domem, ale také jsem tam často absolvoval přípravu na sezónu. A kdykoli se mi tam nahoře dařilo, věděl jsem, že to bude dobré. Na této hoře jsem získal svou závodní sebedůvěru.“
Dobré sebevědomí však Zurbriggen potřebuje i coby podnikatel a veřejně činná osoba. Jako předseda představenstva společnosti Saastal Bahnen schválil kampaň, v níž se prodávají permanentky za 222 franků. Komentoval to: „Nést tak velkou odpovědnost je svízelné. Podnikání s horskými železnicemi není jednoduché, ale právě proto dozrál čas se k něčemu odhodlat. Samozřejmě jsme si to spočítali: cena 222 franků není příznivá – u nových lyžařů můžeme cenu kompenzovat, aby pro ně byla nabídka atraktivní. Představte si, že po třech dnech je lyžování v Saas-Fee po celou sezónu zdarma. Vím, že lidé si často stěžují na vysoké ceny našich horských železnic. Ceny jízdenek jsou však kompenzovány vysokými náklady na údržbu lanovek s těmi nejvyššími bezpečnostními standardy. Pokud se podíváme přes oceán, lyžařská střediska se vydávají často netradičními cestami. Zatímco Red Mountain prodává pozemky prostřednictvím crowdfundingu, aby získal deset milionů, americký koncern Vail pohltil gigant Whistler Blackcomb za zhruba jednu miliardu.“
Jsou tedy podle Zurbriggena fúze budoucností horského oboru? „Velký, ještě větší, největší – v určitém okamžiku už růst nestačí. Každé lyžařské středisko musí analyzovat svůj potenciál. Nás síla regionu Saas neopouští; máme špičkovou mezinárodní lyžařskou oblast – jen tři hodiny jízdy od Curychu. Nesmíme však minout loď. Hoteliéři a železnice se často dostávají do zbytečného sporu, protože každý myslí jen na sebe. Naším projektem železnice podáváme hoteliérům pomocnou ruku a dáváme jim k dispozici nástroj pro levné sezónní jízdenky, který jim může zvýšit počet noclehů. Je hezké vidět, jak s námi hotely a celá destinace spolupracují, aby byl projekt úspěšný. V létě mohou hoteloví hosté jezdit lanovkami zdarma. S naší nově vytvořenou kartou jsme v alpském regionu bezkonkurenční v poměru cena/výkon.“
„Je důležité, aby se široké masy mladých lidí vrátily na lyže a sportovaly. Před patnácti lety jsem vypomáhal jako učitel tělocviku a byl jsem docela v šoku, když žáci střední školy nedokázali udělat salto na trampolíně ani pořádný kotrmelec! Učitelé nemají chuť na hodiny tělocviku; je to podle nich příliš nebezpečné, příliš složité. A lyže? To by bylo ještě šílenější! Pokud motivujete více dětí ke sportu, máte větší šanci najít talenty. A dobrý mix je důležitý pro týmového ducha. Pro region je velmi důležité, abychom umožnili lyžování dětem, i když nejsou na špičkové úrovni.“
Jedním dechem však dodává: „Ačkoli, bývalého vrcholového sportovce bych si do hotelu najal hned. Mají v sobě tu schopnost se kousnout a držet.“