Král Killy

Písmo: A ++ A --

Jean-Claude Killy, ikonický lyžařský šampion. Tři zlaté olympijské medaile a dvě vítězství ve Světovém poháru z něj v šedesátých letech učinily mezinárodního lyžařského hrdinu, nad něhož v oboru nebylo. Killy byl také poměrně úspěšným automobilovým závodníkem a populární tváří z televize i světa filmu. Dokonce po něm byly pojmenovány Rolexky.

Především však byl excelentním sjezdařem a v 60. letech hlavním představitelem stylu tohoto sportu. Největší slávu – tři zlaté olympijské medaile – si vydobyl na zimních olympijských hrách v Grenoblu v roce 1968, které si řada lidí vybavuje spíš jako takzvané killympijské hry. Tehdy čtyřiadvacetiletý Jean-Claude, vždy elegantně vymóděný, si omotával sportovkyně v olympijské vesnici kolem prstu. Ledová královna a krasobruslařská diva tehdejší grenobelské olympiády Peggy Flemingová vzpomíná: „Jean-Claude byl nejen skvělý lyžař, ale také výjimečný romantik. Navíc Francouz, tedy dokonalý muž.“

Nepřekonaný
V roce 1967 Killy v nově vymyšleném Světovém poháru, který byl v lyžování poprvé použit jako celosezónní série závodů pro určení těch nejlepších na světě, vyhrál 12 ze 17 závodů, včetně všech sjezdů a kombinace na Hahnenkammu a ve Wengenu, což se od té doby nikomu nepodařilo. Na stupních vítězů skončil v 86 procentech závodů, kterých se účastnil – i to zůstává nikdy nepřekonaným rekordem.

Samotný Killy to považuje za větší úspěch než jeho zlatý hattrick na hrách v Grenoblu. Na otázku, kdy si uvědomil výjimečnost oné sezony 1967, odpověděl: „Nikdy jsem to úplně nepochopil. Neuvědomoval jsem si, čeho jsem dosáhl. Samozřejmě tu byla čísla: vítěz 19 závodů z 29, z toho 12 Světových pohárů ze 17, a sedm kombinací sezony, celkem 26 prvních míst. Ale nikdy jsem si neřekl: Páni, to je fantastické! Až teď, po víc než půl století si uvědomuju, jak pozoruhodné to bylo.“

„V Grenoblu v roce 1968 to bylo ve srovnání s předchozí premiérovou svěťákovou sezónou vlastně relativně jednoduché. Byly to tři závody ve stanoveném časovém období, v termínu určeném dlouho dopředu, s cílem, který byl poměrně jasný. Sezóna 1967 byla složitější, propracovanější konstrukcí. Srovnávat obě sezóny je jako porovnávat sprint a maraton.“

O dvacet let dříve, při příležitosti prvního zimního olympijského závodu ve sjezdu ve Svatém Mořici, jeho krajan Henri Oreiller, člen francouzského odboje za druhé světové války, žertovně varoval své kolegy lyžaře, že si je tak jistý svým vítězstvím, že by se s ním raději neměli obtěžovat závodit. Podobný přístup zopakoval na hrách v Sarajevu 1984 Američan Bill Johnson, když před závodem všude vytruboval: „Ani nevím, proč jsou tu všichni ostatní. Mohou mi to zlato klidně předat. Všichni ostatní mohou bojovat o druhé místo.“ Oba muži nakonec slavně olympijský sjezd vyhráli – což se po takových komentářích zdálo být jedinou možnou variantou.

Ale i když měl Killy – neboli King Killy, jak už mu svět všeobecně přezdíval – v předvečer Grenoblu spoustu důvodů k sebevědomí, nehodlal ho rozdávat ve zbytečně velkém. Koneckonců už si vyzkoušel, jak olympiáda dokáže velké naděje srazit k zemi.

Evoluce srdcaře
Když bylo Killymu sedm let, jeho matka opustila rodinný dům ve Val d’Isere a nechala otce Roberta, aby ho vychovával spolu s bratrem a sestrou. Brzy byl poslán do internátní školy, kterou nesnášel, a často se dopouštěl záškoláctví. Jediné, co chtěl dělat, bylo lyžovat.

Jeho otec Robert, bývalý pilot Spitfiru u francouzské armády, provozoval obchod s lyžemi. Když bylo jeho nejstaršímu synovi 15 let, souhlasil, že může opustit školu a jít za svým snem. Do roka byl Killy ve francouzském juniorském národním týmu, i když si tam záhy získal pověst lehkomyslného závodníka, který často padá a závody nedokončuje.

Pro Killyho a jeho trenéra však pád znamenal, že jezdec svou snahu dotáhl do konce, že atakoval hranice svých možností. Hlavní trenér francouzského lyžařského týmu Honore Bonnet se ujal Killyho už jako sedmnáctiletého, zcela nezkušeného talentu, avšak s obrovským potenciálem. Pro Sports Illustrated to Bonnet po letech vysvětloval takto: „V sezóně 1960–61 jsem ho vzal do týmu a on nikdy nedokončil závod. V polovině závodu měl náskok dvou sekund, pak ale spadl. Povzbuzoval jsem ho. Řekl jsem mu, že si lidi nevybírám podle toho, jak dojedou do cíle, ale podle toho, jak se předvedou v brankách při sjezdu. Připomínal jsem mu, že samozřejmě pokud chce někdy vyhrát, musí zařídit, aby také dojel. Ale v té době jsem věřil, že tento mladý muž má v sobě všechno. Nakonec se ukázalo, že jsem měl pravdu.“

O rok později však Bonnet zažil neblahý důsledek tohoto přístupu v závodě v italské Cortině. Přestože Killy byl pouhé tři týdny před svým debutem na mistrovství světa ve francouzském Chamonix, vydal se v Cortině dolů typicky bezhlavě po svém, pekelně zostra, a zhruba 180 metrů před cílem narazil do ledu. Smýkl sebou na zem, okamžitě se však v pohybu zvedl a závod dokončil na jedné lyži – a v nejrychlejším čase. Druhou nohu však měl zlomenou a o mistrovství světa přišel.

Dva roky nato, ve věku 20 let, startoval na zimních olympijských hrách 1964 v Innsbrucku ve třech disciplínách – spadl ve sjezdu, ve slalomu ztratil vázání a v obřím slalomu, kde byl favoritem, skončil pátý. V cestě mu stály také recidivy amébové úplavice a žloutenky, kterými se nakazil v roce 1962 během letní povinné služby ve francouzské armádě v Alžírsku.

Trojitý Grenoble
Následovaly domácí zimní hry v Grenoblu 1968; ani tam nebylo pro Killyho nic samozřejmostí. Ale jak později vysvětlil, jeho odhodlání uspět bylo nebývale silné. Nic nevypovídalo o tomto odhodlání tak názorně jako jeho tehdy jedinečný katapultážní start do první disciplíny, sjezdu, kdy se dnes už charakteristicky vrhl dolů ze svahu a nakonec získal zlatou medaili před svým krajanem Guyem Périllatem o osm setin sekundy. S takovým náskokem se sjezdy vyhrávají.

V obřím slalomu – který poprvé zahrnoval dvě jízdy místo jedné – pak náskok více než dvou sekund zajistil Killymu další zlatou medaili.

„Třetí zlatá medaile, ta speciální, bude mnohem těžší,“ řekl Killy v předvečer svého závěrečného slalomu. Nemýlil se. Na vysoce technické trati to měli v soutěžní den těžké všichni. Lyžaři požádali o odložení závodu vinou klimatických podmínek. Zamítnuto. Nebesa se však na Killyho usmála – při jeho první jízdě došlo ke krátkému zlepšení počasí; po dojetí si s časem 49,37 s udržel malý náskok, druhý byl Rakušan Alfred Matt s časem 49,68 s. V závěrečné jízdě se Killy dostal do vedení, které mu vydrželo až do konce.

Do druhého kola však Killyho čekal nepříjemný úkol startovat první – a čekat. Zdálo se, že ho předstihne Hakon Mjon, ale Nor byl diskvalifikován za vynechání dvou branek v mlze. Pak přišel na řadu Karl Schranz, největší hrozba Killyho snu, kterým byla trojnásobná koruna. Ale když Schranz uháněl mlhou, stalo se něco zvláštního, co nebylo nikdy zcela vysvětleno. Podle Schranze, když se blížil k 21. bráně, přešla trať záhadná postava v černém.

Schranz smykem zastavil a se třemi svědky se lanovkou vrátil na místo startu, aby požádal o opakování jízdy. Jeho žádosti bylo vyhověno a on Killyho čas překonal. Rakušan byl vyhlášen neoficiálním vítězem a absolvoval i oficiální tiskovou konferenci po závodě. O dvě hodiny později byl ale diskvalifikován, protože před setkáním se záhadnou postavou na trati vynechal dvě brány.

Rakušané byli rozhořčeni; Schranz tvrdil, že pokud skutečně minul jednu nebo dvě brány, bylo to proto, že ho už předtím rozptýlil pohled na někoho na trati. Jeho příznivci tvrdili, že oním záhadným mužem byl francouzský policista nebo voják, který Schranze úmyslně vyrušil, aby Killymu zajistil vítězství. Francouzi naopak naznačovali, že si Schranz celou historku vymyslel poté, co minul bránu. Následovalo čtyřhodinové zasedání odvolací poroty, která rozhodla v Killyho prospěch poměrem 3 : 1.

„Rakušané vyrobili skandál – myslím, že francouzské velvyslanectví ve Vídni rozbilo okna,“ vzpomínal Killy. Po mnoho let se o Schranzovi psalo, že jedna z jeho medailí je ve Val d’Isère. „Je to můj přítel, a když poprvé řekl ,moje zlatá medaile je ve Val d’Isère´, poslal jsem mu vzkaz,“ řekl Killy. „Napsal jsem mu: Poslyš, Karly, jestli tu medaili potřebuješ, ochotně ti ji půjčím. Posílám ti ji, můžeš si ji nechat, jak dlouho budeš chtít, já ti ji půjčím, ale je moje.“

Killy dosáhl toho, po čem lyžařská Francie toužila – tří zlatých medailí na domácích zimních olympijských hrách. „Oslava trvala dva a půl dne,“ řekl později, „a za celou dobu jsem ani jednou neviděl slunce.“ Ve svých 24 letech, na vrcholu sil, odešel do lyžařského důchodu.

Přestože ho celou kariéru právem předcházela pověst playboye, Killy v roce 1972 při natáčení (nepříliš úspěšného) filmu Snow Job potkal svou životní lásku, herečku Danielle Gaubertovou. O rok později se vzali a žili šťastně se třemi dětmi (dvě z nich adoptovala z prvního manželství) až do Gaubertové předčasné smrti na rakovinu v roce 1987.

V byznysu
V období před grenobelskou olympiádou se Killy blížil k tomu, že si znepřátelí tehdejšího předsedu Mezinárodního olympijského výboru (MOV) Averyho Brundage ve sporné oblasti amatérismu. Killy nebyl zdaleka sám, kdo plánoval po olympiádě využít svých schopností v reklamě, a už předem se snažil co nejlépe dodržovat poměrně přísná pravidla. Smlouva podepsaná s italským výrobcem lyží před olympiádou vzbudila Brundageův hněv a Mezinárodní lyžařská federace FIS Killyho informovala, že porušuje regule. Killy snad prvně v životě couvl a italská značka byla odškodněna odstupným od francouzského lyžařského svazu a francouzského ministerstva sportu.

Jakmile se však Killy po skončení závodní kariéry vymanil z olympijské svěrací kazajky, byl volný k zúročení svého potenciálu. Poté, co v květnu 1968 podepsal smlouvu s prestižní agenturou IMG Marka McCormacka (jež ho zastupuje dodnes), odcestoval do Ameriky, aby tam podepsal komerční smlouvy mimo dalších se značkami Head, Lange, Chevrolet, United Airlines, Moet & Chandon, Bristol-Myers, Ladies Home Journal, Mighty Mac nebo Wolverine. Byl reklamní tváří platebních karet American Express v televizi, tisku i na billboardech.

Jeho charisma neuniklo ani pozornosti věhlasné značky Rolex. Většina z nás možná slyšela o hodinkách Rolex Daytona Paul Newman a Rolex Explorer Steve McQueen – pojmenovaných po legendách filmu 20. století. Méně známá je skutečnost, že existují i hodinky Rolex s názvem Jean-Claude Killy. Přitom tento Killy byl pro Rolex v mnoha ohledech významnější osobností než Newman nebo Steve McQueen, kteří nikdy nebyli oficiálními ambasadory značky, zatímco Jean-Claude Killy byl tváří značky Rolex po mnoho desetiletí. V několika reklamách se objevuje s různými modely na zápěstí a jeho vztah s obvykle zdrženlivou značkou byl tak úzký, že Killy byl nakonec jmenován členem představenstva švýcarského výrobce hodinek.

Killy si zahrál i ve filmu; prvně v logické roli lyžařského instruktora v už zmíněném kriminálním filmu Snow Job z roku 1972. V roce 1983 už hrál sám sebe ve filmu Copper Mountain: A Club Med Experience, v němž s Killym hráli Jim Carrey a Alan Thicke. Na přelomu sedmdesátých let absolvoval Killy krátkou kariéru závodního automobilového jezdce, zúčastnil se několika automobilových závodů, mimo jiné v Monze. V týmu s kolegou krajanem Cahierem obsadil Killy v roce 1967 s vozem Porsche 911 S celkové sedmé místo v závodě Targa-Florio a první místo v klasifikaci GT.

Miláček všemožného sportu přistupoval k dalšímu civilnímu životu se stejnou vervou, jako když v mládí sjížděl svahy. Na památku jeho úspěchů byla oblast horských středisek Val d’Isere a Tignes pojmenována Espace Killy. I v Killyho pozdějším věku se jeho podnikatelský život nevyhnutelně prolínal se sportem: v letech 1992 až 2001 se stal ředitelem Tour de France, členem představenstva společnosti Coca-Cola France či šéfem Rallye Paříž-Dakar. Rád a hodně dál lyžoval, naučil se i na snowboardu. Médiím to komentoval: „Ano, jezdím i na prkně. V prašanu a mimo sjezdovky žádný kus vybavení nesjede z kopce rychleji než snowboard. Když někdo vymyslí rychlejší a lepší způsob, jak sjet kopec, je třeba to respektovat. Bylo by směšné, aby lyžování bojovalo se snowboardingem; v devadesátých letech to zachránilo lyžařský byznys, včetně středisek a výrobců.“

V roce 2000 se stal rovněž vysokým důstojníkem Řádu čestné legie. Byl spolupředsedou organizačního výboru ZOH Albertville 1992 a dlouholetým členem MOV až do roku 2014, kdy se stal jeho čestným členem. Jako řádný člen MOV Killy předsedal koordinačním komisím pro Turín 2006 a Soči 2014.

Své manažerské schopnosti komentoval do dobového magazínu SKI: „V letech 1968 až 1976 jsem většinu času strávil v USA a pracoval jsem pro některé z největších společností – pro General Motors, United Airlines, velké reklamní agentury. Dělal jsem zakázky s Markem McCormackem a podobnými lidmi. V Coca-Cole jsem se setkal s řediteli, jako je Warren Buffet. Jsou to tvrďáci ve svých oborech. Později jsem vlastnil polovinu velké továrny na sportovní oblečení. To vše jsem pak uplatnil při organizování Albertville. Za 30 let to bylo lepší než studium MBA. V obchodě se vždycky něco vyhraje, něco prohraje. Cílem je víc vyhrávat než prohrávat, ale nikdy se nevzdávat. Nikdy, nikdy se nevzdávat. Za druhé, odpověď je vždycky na místě. Problém je ji najít. Nenacházet ji je výmluva pro neúspěch. Každému mladému klukovi, který se mnou pracoval, jsem říkal, ať najde odpověď, ať si nestěžuje, ať prostě najde odpověď, prosím. Vždycky nějaká je.“

Štěstí naproti
„Od patnácti let jsem cestoval a žil z kufru. Vzdal jsem se školy. Pak jsem po letech podstoupil operaci zad. Odešla mi ploténka. Na obou stranách páteře mi přišroubovali dva kusy kovu. Trvalo mi dva roky, než jsem se zotavil. V určitém okamžiku si člověk musí říct: Nepřeháněj to, nebo se zabiješ. Nechci ani nepotřebuji být pořád v první linii. Nesnášel jsem cestování. Nesnášel jsem setkávání s lidmi. Nakonec to bylo všechno, co jsem dělal. Nemělo to tak být. Nejsem veřejný člověk; je to protiklad mezi tím, čím jsem se stal, a tím, čím jsem měl být.“

Celý život vědomě riskoval, rád zkoušel nové věci, aby získal výhodu, i když to znamenalo experimentovat uprostřed soutěže. Zde je odhalení, jak získal svou první zlatou medaili v Grenoblu, jak to prozradil magazínu Sports Illustrated: „Odstartoval jsem co nejsilněji a na trati riskoval, co se dalo. Měl jsem taky své malé tajemství, které jsem věděl o cílové rovince: už na začátku tréninkových jízd jsem si uvědomil, že když proříznu cílovou čáru těsně u tyče vpravo, můžu vlastně pár metrů získat. Tuto linii jsem však při tréninku nikdy neprojel, protože jsem nechtěl, aby o tom věděl někdo další.“

Ne nadarmo se zřejmě říká, že štěstí přeje připraveným.

Jean-Claude Killy svýma očima
Za svou kariérou se soudobý Killy před časem ohlédl pro magazín Sports Illustrated. Mimo jiné uvedl: „Kdyby nebyl vynalezen Světový pohár, moje sezóna 1967 by možná nebyla taková, jaká byla. Byl to větší úspěch než můj zlatý hattrick na hrách 1968 v Grenoblu, kvůli kterému si mě většina lidí pamatuje.“

„Ke všemu v kariéře jsem se dostal pomalým procesem vědomého budování. Mou stálou posedlostí bylo vyhrát. Podařilo se mi vybojovat několik vítězství, například Critérium de la Première Neige v roce 1961, když mi bylo 18 let. V roce 1963 jsem skončil jedenáctkrát na druhém místě. Mé první zimní olympijské hry 1964 v Innsbrucku byly pro mě technickou katastrofou. Ve slalomu jsem ztratil špičku vázání. Ve sjezdu jsem neměl správně nabroušené hrany a spadl jsem v první pádové zatáčce. V GS jsem skončil pátý. Zkrátka jsem nebyl připravený.“

„Klíčovou výzvou bylo vybavení. Zásadní je mít to nejlepší. Nechtěl jsem si dovolit prohrát kvůli lyžím. Jezdil jsem na lyžích dvou různých značek, Rossignol a Dynamic, aniž bych měl s některou z nich exkluzivní smlouvu. To mi umožnilo vybrat si pár lyží, které budou pro každý závod nejlepší. Na mistrovství světa v roce 1966 v chilském Portillu jsem na GS používal Rossignoly a na ostatní závody Dynamicy. V roce 1963 jsem v Kandaháru dokonce skončil druhý na rakouských sjezdových lyžích. Byl jsem připraven přinést finanční oběti, abych mohl používat vybavení, které jsem chtěl.“

„Ve francouzském národním týmu jsme tehdy trénovali společně a každý víkend jsme proti sobě soutěžili. Dodnes jsme jako bratři. Naše rozdílné síly a osobnosti nám pomáhaly vzájemně se podporovat. Vždy jsme cítili hluboký vzájemný respekt a pokoru. Od roku 1965 se sešlo několik faktorů, které podpořily rostoucí dynamiku francouzského nároďáku. Jedním z faktorů, který nám výrazně pomohl, byl organizační talent a trenérské schopnosti našeho šéftrenéra Honoré Bonneta. Náš inspirativní vůdce Bonnet zavedl systém, který skvěle fungoval jak pro muže, tak pro náš tehdejší skvělý ženský tým. Dalším faktorem byla podpora francouzských výrobců lyží Rossignol a Dynamic, bot Trappeur, vázání Salomon a Look. Francouzská lyžařská střediska a majitelé hotelů nás také přijali s otevřenou náručí a neúčtovali nám téměř nic za ubytování a stravu. Atmosféra ve Francii v té době neuvěřitelně podporovala lyžařský závodní sport. Byl to začátek zlatého věku tohoto sportu. Souběh zvýšených finančních zdrojů, správných lidí a zkušených odborníků. Televizní vysílání se navíc stalo mezinárodním a ze sportovců se staly hvězdy.“

Zdílet