Nostalgie zašlých zim: Atomovka by nebyla?

Písmo: A ++ A --

Dva největší kalifornské skiresorty, Mammoth a Squaw Valley, mohly být stěží založeny rozdílnějšími osobnostmi.

Alexandr Cushing, majitel Squaw Valley, pocházel z bostonské aristokratické rodiny, kdežto mammothský Dave McCoy byl umíněný chudý dříč, jenž se vypracoval od píky. Jeho mamutí úsilí planýrovat sjezdovky a vztyčovat vleky, pomalu jeden po druhém, jako by zrcadlilo podobné příběhy mnoha zarputilých pionýrů z budovatelské éry po světové válce. Začal s primitivními provazovými vleky a dlouhé roky úzkostlivě šetřil každý cent. Když nesloužil u vleku, prodával v chatě hot-dogy nebo olejoval kladky. Usilovnou celoživotní prací vybudoval z Mamutu horskou Mekku pro lyžaře z Los Angeles. Když středisko v roce 2005 – ve svých devadesáti – prodával, investiční bankéři mu za něj dali 365 milionů dolarů. Letos je mu 103 let.

 

Alex Cushing byl naproti tomu příznačná modrá krev s harvardským titulem a původem z Newportu na Rhode Islandu, jedné z nejfajnovějších amerických adres. Squaw Valley vystavěl z výnosů svých povedených investic do kokosových plantáží na Tahiti a také s významnou finanční asistencí jeho ještě solventnějšího přítele, magnáta Laurance Rockefellera, s nímž se poznal na Harvardu. To, že Squaw Valley vůbec objevil, byla jedna obrovská náhoda. Původně jel vlakem lyžovat na východ Kanady na Mont Tremblant do hotelu k antisemitovi Joe Ryanovi (o němž byla řeč v loňské Nostalgii). Když Cushing do Québecu dorazil, zjistil, že déšť rozmočil poslední zbytky tamního sněhu. Velkorysý hoteliér mu vrátil peníze a doporučil mu vzít si vlak do Chicaga a odtud někam na západ, kde dobrý sníh určitě najde. Ve vagónu se seznámil s armádním pilotem a vášnivým lyžařem Wayne Poulsenem z Kalifornie, který hledal nějakého pracháče právě Cushingova ražení, aby mu pomohl financovat jeho sen – vybudovat lyžařské středisko ve scénickém údolí nedaleko Lake Tahoe, které dobře znal a jehož divokou krásu zbožňoval.

Oba se dali dohromady stejně rychle, jako se jejich partnerství rozpadlo; vyjít s Cushingem prý nikdy nebyl žádný med. Squaw Valley otevřelo v zimě 1949 s jednou dvousedačkou, jedním háčkovým vlekem a chatou v kotlině údolí. Za první sezónu Cushing utržil jen 28 tisíc dolarů, ani další roky to nebylo o moc lepší. Komentoval to: „Byli jsme plonk od prvního dne, co jsme otevřeli.“ Místo živořilo ještě celou další dekádu, než se v roce 1960 Cushingovi díky jeho původu a konexím podařilo dostat do Squaw Valley zimní olympiádu, v jejímž zvládnutí mu lvím dílem pomohl kamarád Walt Disney a převelený personál z Disneylandu. Ačkoli Cushing nebyl žádný kovaný lyžař a prohlašoval, že je mu bližší teplé moře než hory, celý život si ze své horské investice vyplácel jen nevelký plat a veškeré výnosy vracel do rozvoje střediska. Též jako jeden z mála původních poválečných zakladatelů si až do své smrti v roce 2006 zachoval nad resortem plnou kontrolu.

 

Vermontský Mount Snow byl založen v roce 1954 Waltem Schoenknechtem. Na pozemku, jenž vlastnil místní farmář Reuben Snow, chtěl Schoenknecht zrealizovat odvážnou vizi jakéhosi Palm Beach na sněhu. Před střediskovým hotelem postavil vyhřívané koupaliště, uvnitř tropický bazén se zimní zahradou a monstrózní, skoro stometrovou fontánu uprostřed umělého jezera, nad kterým pendlovaly futuristicky tvarované kabinky lanovky spojující hotel a vleky. Vytáhlý vysloužilý mariňák Schoenknecht snil o umělé lyžařské vesnici postavené na vysokém skalním útesu s gondolou propojující hotely a obchody s lyžařskými svahy. Jeho smělé plány zahrnovaly stavbu stadionu pro sledování slalomových závodů, vyhlídkovou věž s přírodovědným muzeem, divadelní jeviště plovoucí po umělém jezeře a solárně vyhřívanou prosklenou promenádu protínající vesnici. V zápalu svého velikášství dostal – naštěstí nikdy nezrealizovaný – nápad přesvědčit Americký energetický úřad, aby mu dali přístup k atomové bombě: pomocí detonace chtěl vytvořit obří lyžařský amfiteátr uprostřed stávajícího kopce. Nakonec se z Schoenknechtových vizí uskutečnil jen zlomek; avšak jeho účelové projektování širokých a mírných sjezdovek pro městské nelyžaře bylo v padesátých letech průkopnickým krokem, jímž předběhl svou dobu a rychle začal být kopírován ostatními provozovateli. A nepřestává být dodnes.

To pragmatický liberální ekonom Preston Leete Smith, zakladatel o kus severněji situovaného Killingtonu, žádné podobně megalomanské plány neosnoval. Spojil se s Joe Sargentem, akciovým makléřem a vášnivým horolezcem z Connecticutu, snažícím se v týdnu přemlouvat své klienty k investování do jejich kopce – namísto do cizích akcií. O víkendech jezdil do Vermontu pomáhat Smithovi kácet stromy a klestit sjezdovky. Oba dva pětadvacátníci, odhodlaní, skromní a umínění, vybudovali z Killingtonu navzdory všemožným překážkám největší středisko v Nové Anglii. Nemohli se přitom spolehnout na žádného bohatého investora, kopec neměl lyžařskou historii ani nějakou rentabilní aglomeraci v blízkosti. Či pověst okázalého letoviska jako nedaleký Sugarbush, populární cíl tehdejší newyorské kavárny.

Smith otevřel Killington v roce 1958 se starou, z druhé ruky koupenou Pomou; klopotně pak rok za rokem, kdy bojoval s častými oblevami a ekonomickou recesí, přidával modernější sedačkové lanovky a gondolu. Když dostavěl lanovku až na vrchol killingtonského kopce, výškově předstihl do té doby vévodící vermontskou jedničku Stowe. Pozoruhodný byl Smithův marketingový styl, výmluvně reflektující jeho vlastní asketismus: déšť, mlhu, arktický vítr a ledovku považoval za očekávatelnou součást přírodního sportu. Killingtonské marketingové oddělení trvalo na tom, že opravdový lyžař nemůže být povětrnostním nepohodlím zaskočen; v deštivých dnech namísto slev ze skipasů dostávali lyžaři na pokladně speciálně prostřižené igelitové pytle, skrz něž si provlékli hlavu a vydali se jezdit. Snad ze všeho nejvíc Killington proslavila jejich novinová a rozhlasová sněhová zpravodajství, která notoricky zkreslovala realitu. Ledovku v Killingtonu nazývali „utaženo“, výšku sněhu měřili zásadně na vrcholku kopce a nikdy dole, kde nezřídka prosvítalo bláto. V jednom z oborových zákaznických průzkumů z roku 1974 tři z pěti dotazovaných lyžařů uváděli, že nevěří sněhovým zpravodajstvím ze skiareálů; bezpochyby lví měrou killingtonským přispěním.

V polovině padesátých let odstartoval nejmocnější růst, který kdy horské odvětví zažilo. Zatímco v roce 1955 bylo v USA 78 skiareálů, v roce 1965 jich bylo registrováno přes 660. Pravda, v řadě případů šlo o místní malé kopce s jediným (často zpočátku provazovým) vlekem, čímž je bylo možno statisticky evidovat za regulérní skiareál; podobně však začínala a do velkých středisek vyrostla většina provozů. Skiareály v těch časech vznikaly závratným tempem. V uvedené dekádě se ročně narodilo typicky 50 či víc areálů se sedačkovou lanovkou nebo kotvou. Jeden skiareál z každých dnešních tří v Severní Americe byl otevřen v pětiletce 1960–1965. Celkem bylo v nejsilnější dekádě 1955–1965 postaveno přes 1400 vleků a lanovek, tehdy dominantně z domácí produkce ocelářských a strojnických firem American Steel & Wire, Borvig, Heron, Hall Lifts, Riblet či Roebling. Aby už o třicet let později prakticky celé severoamerické odvětví plně záviselo na rakouských a francouzských lanovkářích.

Nejmocnější rozpuk americké horské branže se odehrál v sezóně 1962–1963, kdy otevřely ikonické destinační resorty jako Vail, Crested Butte, Breckenridge, Mt. Werner ve Steamboatu, Park City a Stratton. Navzdory masivní produkci sedačkových lanovek na hranici výrobních kapacit továren jich stále jezdila zhruba třetina, než kolik by jich lační lyžaři využili. Zimní víkendy na amerických horách šedesátých let plynuly ve znamení masivních front, často na hodinu čekací doby. Největší lyžařská poptávka se odehrávala na východě Ameriky – natolik intenzivní, že skiareály si za skipasy neváhaly účtovat o třetinu víc než v opulentním Aspenu.

Počty lyžařů ve zmíněné rekordní dekádě vzrostly z odhadovaného půl milionu lyžujících Američanů v roce 1955 na tři miliony o deset let později. Statistici přičítali silný nárůst americkému pořadatelství olympiády 1960 ve Squaw Valley a související propagaci rekreace na sněhu; ve skutečnosti však mají vnější události na konzistentní účast na svazích pramalý vliv. Celou šestou dekádu Americe přály sněhově štědré zimy a ekonomika zdravě rostla, podobně jako tamní akciový trh. A že nic neprospívá oboru tolik jako kapsy plné peněz k volnému utrácení spokojené a bohatnoucí střední třídy, je mnohokrát ověřenou historickou zkušeností.

Peníze od zákazníků se přelívaly do rozvoje stávajících i výstavby nových středisek. V roce 1968, kdy se do Československa nevítána přihnala bratrská pomoc, v Americe se točily vleky tolika skiareálů jako už nikdy, nikdy potom.