Každý sport najde ve vlastní historii své nezapomenutelné, nezkrotné, radikální rebely. Lyžování bylo odjakživa na tento lidský druh nonkonformních osobností oplývajících excesivními výstřelky nadmíru produktivní.
Jejich skutečná nátura se vedle bezpochyby fůry pozitivních vlastností skládala i ze sloních dávek nezodpovědnosti, nenapravitelnosti, snad i bezohlednosti, pohrdavosti, někdy trapnosti; mnozí z nich by však nebyli sebou samými i bez uměleckých sklonů, citu a odvahy k nezřídka extrémnímu buřičství a barbarské neúctě. Bez těchto často tolik podnětných individualit by historie lyžování zůstala vypodobněna v mnohem bledších paletách.
Dick Buek
Bezvýhradně dokonalým prototypem popsaného byl nebožtík Dick Buek, vždy přezdívaný Mad Dog, vzteklý pes. V časných padesátých letech byl elitním amerických sjezdařem a téměř jistým kandidátem na nejcennější světové kovy, kdyby nebylo nejen řádky zničujících zranění, ale i předčasného, byť ne až tak nepředvídatelného konce všeho.
Zdivočelý Kaliforňan Buek přijel do tehdy nejlepšího amerického střediska Sun Valley v roce 1950. Byl čerstvě plnoletý a očividně se nebál nikoho a ničeho. Jeho lyžařská technika vyznávala doslova strohou přímočarost: namířit špičky lyží kolmo ke spádnici, rozjet to a ustát to.
Pokud zrovna nestál na lyžích, téměř jistě seděl na motorce anebo podlétával mosty a elektrická vedení ve svém letounu. V jistém smyslu vedl ukázkový život sportovce, který nekouřil, nepil ani nemluvil sprostě; jen zkrátka jako narozený Štír neodolal své zvěrokruhem předurčené vášni k ženám – a taky rychlému pohybu.
V Sun Valley se Buek uvedl tím, že sjel šusem sjezdovku Exhibition, jeden z nejprudších a nejobtížnějších mogulových svahů v Americe, přičemž přes vrcholky boulí letěl více než stokilometrovou rychlostí. Okamžitě se spřátelil s přihlížejícím Emilem Allaisem, francouzskou ikonou a mistrem světa, který ve středisku trénoval tamní klubové závodníky. Buekovi stačil rok tréninku pod Allaisem, aby s převahou vyhrál americký titul ve sjezdu v roce 1952. Tím se kvalifikoval do reprezentace a prvně v životě odcestoval do Evropy, rovnou na olympiádu 1952 do Osla. Dojel dvanáctý.
Do další sezóny se už zlepšil natolik, že na setiny vteřin srovnal rekord tehdejšího úřadujícího světového šampiona ve sjezdu, Rakušana Christiana Pravdy ve slavném Harriman Cupu doma v Sun Valley. V té sezóně se pasoval do role horkého favorita na medaile na nadcházejícím mistrovství světa 1954. Jenže než k tomu mohlo dojít, na jaře narazil Buek na své motorce čelně do protijedoucího auta na dálnici. „To auto bylo kompletně na odpis a odrovnal jej motocyklista svým tělem,“ popsal havárii pojišťovací agent.
Doktoři nejprve svorně prohlásili, že to Buek nepřežije. Později, že možná přežije, ale nebude už nikdy chodit. Krátce potom Bueka v nemocnici navštívil lyžařský kolega a našel ho – navzdory všem zákazům – venku z postele, jak na chodbě cvičí podřepy na jedné, nerozbité noze. „Musím se začít dostávat do formy na mistrovství světa,“ vysvětloval nezmar Buek. Tu zimu se skutečně dostal na lyže; s jednou nohou stále zašitou a ve speciálním plechovém krunýři nastoupil do amerického mistrovství ve sjezdu. Národní titul dokázal vyhrát.
V další sezóně skončil druhý v národním šampionátu v Cannon Mountain, který sloužil jako próba pro olympiádu 1956. Následující týden při tréninku ve Vermontu na příští závod vybočil z trati, aby se vyhnul kolizi s nepozorným divákem a v plné rychlosti narazil do stromu. Zlomil si páteř. V kómatu jej transportovali do nejbližší nemocnice. Z ní Buek dalšího rána utekl a odjel stopem na nádraží, aby vlakem odcestoval do Sun Valley, kde chtěl sledovat proslulý Harriman Cup.
Svá záda si zlomil ještě jednou v přespříští sezóně, v roce 1957. Nechal si udělat chránič na celý trup a nastupoval v něm k závodům ve snaze kvalifikovat se na mistrovství světa 1958. Povedlo se mu to.
Mimo lyže se Buek rovněž nenudil: v domácím Sun Valley rád stavěl své přátele před prkenná vrata chaty skipatroly tamního střediska a obhazoval je noži. Všichni kamarádi cirkusové číslo přežili, zato vrata byla nenávratně poničená, jak shledalo vedení střediska. Dali Buekovi pokutu, aby se za ni vrata spravila. Tvrdohlavý Buek peníze zaplatil, vrata vysadil z pantů, někam je schoval a odjel zpět domů do Kalifornie prohánět se na motorce.
Motorky Dicka neodolatelně přitahovaly; jednou si na závodech ve Švýcarsku vypůjčil zaparkovaný motocykl v Curychu a s kolegou za zády vyrazil na divokou jízdu starým městem, pochopitelně na plný plyn. Za jedním z rohů zjistili, že se řítí slepým uzavřeným dvorem čelem do zdi. Buek si na poslední chvíli všiml bočního schodiště, kterým v plné rychlosti sjel dolů, a dalším dvorem našel výjezd do nové uličky. Vše, aniž by nějak zpomalil.
Na světovém šampionátu 1958 se už ale Buek nemohl ukázat. V létě 1957 tahal přátele na vodních lyžích za svým letounem na hladině Donner Lake poblíž kalifornského Truckee, když havaroval a letadlo rozbil. Na podzim téhož roku už létal jiným strojem nad tím samým jezerem a učil kamaráda pilotovat. Napadlo jej, že mu ukáže, jak zvládat výpadek motoru. Když přiškrtil palivo, zamrzl mu karburátor – častá závada v dobách, než se motory začaly vybavovat ohřívači karburátorů. Letadlo se střemhlav zřítilo na hladinu jezera a oba muži zahynuli.
Toho dne (by) mladík Dick Buek slavil své 28. narozeniny.
Jud Strunk
Byl jedinečnou kombinací talentovaného skladatele a muzikanta, charismatického miláčka davů, spontánního blázna, dobromila se lvím srdcem – a taky kompulzivního lyžaře v místním středisku Sugarloaf. Strunk byl jednou z největších televizních celebrit domovského státu Maine sedmdesátých let s vlastní hodinovou show, renomovaným hráčem na banjo a autorem snad i světového country hitu Daisy a day, Denně (ti dám) sedmikrásku.
Do světa showbyznysu se jako mladík uvedl tím, jak oživil pravidelný slavnostní průvod ve svém rodném městě Farmington na Den nezávislosti, kdy Amerika slaví narozeniny. Protože v tu dobu neměl žádnou kapelu, zašel do místního rozhlasového studia a hrál tam celou hodinu na banjo pochodové melodie. Byl domluvený, že každý v průvodu bude mít s sebou tranzistorové rádio a na něm hlasitě puštěnou místní stanici. Bizarní způsob oslavy národního svátku neunikl pozornosti celostátních médií, a Jud si tak chytře založil na budoucí popularitu.
Protože mu tlouklo srdce lyžaře, na svých koncertech vybíral vstupné, jehož část pravidelně věnoval mladému US Ski Teamu, v té době slabému a chudému – jehož tehdejší rozpočet se podobal rozpočtu rodiny na minimální mzdě. Později, když americký nároďák začal být financovaný z korporátních zdrojů, Jud koncertoval na podporu lyžařů rodného Sugarloafu.
Coby lyžař se v lecčems podobal vzteklému psu Dickovi – též sjížděl domácí sugarloafské svahy odshora dolů s naprostým minimem oblouků, kolik jich bylo zapotřebí, aby lyžař zůstal v trati. A podobně jako Buek, i Strunk si dobíjel energii létáním. Byl velmi dobrým pilotem – dokud se na jeho letounu nevyskytla mechanická závada při přeletu jeho domoviny v říjnu 1981. Jako Buek, i Strunk se zřítil a v troskách stroje zahynul.
Art Furrer
Rodilý Švýcar Furrer je nekorunovaným pionýrem freestylového lyžování, jak se v počátcích disciplíny říkalo akrobatům. V roce 1959 přijel ze Švýcar do Ameriky s historicky prvním repertoárem akrobatické sestavy, kterou si sám zkomponoval. Většina z prvků, se kterými přijel, zůstala ve standardech osnov baletních soutěží po celou dobu jejich existence.
Na svém kulatém obličeji nosil silné brýle s tlustými kostěnými obroučkami; vypadal trochu jako ospalá, zmatená sova. Když přijel do Ameriky, do své první práce nastoupil jako obchodní zástupce značky lyží, na nichž v Evropě jezdil. Musel si tedy pořídit auto, bez nějž by se při práci neobešel. Art však nikdy předtím neřídil a řídit neuměl. Než aby si šetrný Švýcar zaplatil autoškolu, nechal by si raději vrtat koleno. V New Yersey si koupil auto a na oploceném parkovišti prodejce se učil řídit. Když zvládal zařadit všechny stupně, kolik jich auto mělo, odvážil se vyjet do běžného provozu na dálnici. Hned na prvních semaforech narazil do kufru policejního auta, které na červené zastavilo před ním. Policisté v autě nevěřícně zírali, co za idiota mají za sebou. Roztržitý Art byl na zhroucení, nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo a nebyl ani schopen ukázat řidičský průkaz, který neměl. Policisté se na sebe podívali, dostali Arta z auta, odvedli jej přes ulici do baru, postavili před něj pivo a jednoduchou angličtinou mu vysvětlili základy amerického provozu. Pak vstali, zaplatili účet, popřáli mu hodně štěstí, zamávali a odešli.
Coby své první lyžařské angažmá dostal Art roli psa v exhibici slavného Steina Eriksena. Norský šampion objížděl se svou show americká města, v nichž každé odpoledne v nějaké městské hale na postaveném můstku udivoval svými akrobatickými kousky. Na konci čísla při jízdě držel na vodítku psa na lyžích – toho v chlupatém převleku na všech čtyřech předváděl Art. V kožichu začalo být obrýlenému Artovi brzy velmi teplo a mlhavo, naštěstí číslo trvalo poměrně krátce.
Jednou v New Yorku, kdy měli dvě exhibice v jediný den, si po prvním čísle Art zdříml v hale hotelu, a když se vzbudil, zjistil, že mu nezbývá moc času do začátku dalšího vystoupení v jiné hale města, newyorské Coliseum. Aby ušetřil čas, oblékl se rychle do psího převleku a vyrazil do ulic, psí hlavu v ruce. Jak utíkal směrem k hale Coliseum, narazil do bariéry zástupů lidí. Nevěděl, co se děje, ale nemaje čas, začal se prodírat lidmi dopředu; nepřestal, dokud jej nezastavili dva policisté v civilu a nenamířili na něj pistolemi. Šlo o Artovo první a poslední setkání s prezidentem Johnsonem, který po ulici projížděl pomalu v otevřené limuzíně, zatímco kynul davům. Poté, co projel, se prezident otočil a nevěřícně hleděl na obrovského bílého psa s hlavou v ruce, na kterého dva tajní agenti míří tasenými zbraněmi.
Po skončení své členité kariéry v lyžařském šoubyznysu se Art vrátil do Švýcarska, kde se stal úspěšným developerem horských apartmánů. Obor si jej bude nadlouho pamatovat jako jednoho z jeho neposedných ďáblíků, kteří se prosadili díky tomu, že postrádali dostatek zábran dělat věci, do nichž by většinu takzvaných normálních lyžařů vznešených hodností nikdy nenapadlo se pustit.
↑ Švýcar Art Furrer na domácích svazích dnes
↑ Vášnivý lyžař, motocyklista a pilot Dick Buek se nedožil třicítky
↑ Virtuos na banjo, populární písničkář a miláček davů Jud Strunk, autor hitu Daisy a day
↑ Švýcarský akrobat Art Furrer za dob svého amerického angažmá