Model Dynamic VR17, speciálně zkonstruovaný coby tajná zbraň pro francouzské závodníky, začal být imitován plejádou ostatních lyžařských továren po celém světě. Dost možná jde o nejkopírovanější lyži všech dob.
Francouzské slalomky Dynamic VR17 zůstávají dodnes legendárními, a to z dobrého důvodu. Díky svému ořechovcovému jádru, konstrukci opředení jádra ze skelných vláken, segmentované pružné hraně, tuhé patce a bočnímu krojení posunutému vzad nastolila tato lyže od roku 1966 nepsaný standard pro špičkovou výkonnost v soutěžním slalomu. V následujících dvou desetiletích většina závodních slalomových lyží vyráběných po celém světě napodobovala konstrukční detaily modelu VR17. Přesné či přibližné klony VR17 zanedlouho vyprodukovaly značky Atomic, Blizzard, Durafiber, Dynastar, Elan, Fischer, Head, Hexcel, K2, Lange, Olin, Völkl a možná i další.
Sousedská výpomoc
Ikonické slalomky se narodily v malé zemědělské obci Sillans en Isère, asi 15 km západně od Voironu, kde Abel Rossignol vyráběl lyže od roku 1907. Většinu toho, co by se dalo nazvat průmyslem v Sillans, tvořily dvě významnější dílny: rodina Carrierů vyráběla boty pro zemědělce a lovce a hned vedle rodina Michalů vyráběla dřevěné člunky pro lyonské továrny na hedvábí a příležitostně i nábytek.
Marcel Carrier, představitel třetí generace, která vedla továrnu na obuv, utekl v 17 letech do první světové války. Po návratu v roce 1918 si zamiloval lyžování a začal vyrábět lyžařské boty. V roce 1930 si Carrier uvědomil, že tehdejší nové lankové vázání Kandahar upevňující se přes patu bude potřebovat tužší a specializovanější lyžařské boty – a začal takové vyrábět pod značkou Le Trappeur. V roce 1931 oslovil devatenáctiletého Emila Allaise, vycházející hvězdu francouzského sjezdového lyžování, který souhlasil s používáním nových bot. Následující rok začal Carrier prodávat své boty v Americe; úspěch značky pomohl obyvatelům vísky Sillans přečkat právě probíhající hospodářskou krizi.
Poté, co Allais v roce 1931 navštívil obchod, odskočil si Carrier vedle a požádal svého blízkého přítele Paula Michala, který se v té době připravoval na převzetí rodinné truhlářské dílny, aby zkusil vyrobit nějaké lyže. Michal toho o lyžování moc nevěděl, ale místní lyžařský šampion André Jamet mu půjčil pár norských lyží, aby je okopíroval. Michal naznal, že vyrábět lyže je mnohem zajímavější než soustružit člunky a boby (stejně jako to dělal Abel Rossignol o generaci dříve). Spolu se svým švagrem Jeanem Berthetem začal v roce 1934 prodávat alpské lyže pod značkou Skis M.B. (Michal a Berthet). V roce 1937 se značka změnila na Nivôse. Název pochází z latinského slova „sněžný“ a byl to název jeho distributora, nové lyžařské oděvní firmy v Lyonu.
Po roce 1934, kdy nastal rozvoj vrstvených – sendvičových lyží, se lyžařská výroba v průmyslovém měřítku stala inovativním podnikáním. Namísto licence na Splitkeinův patent na vrstvené lyže pokračovala Michalova dílna ve vyřezávání lyží z jednotlivých prken z ořechovce nebo jasanu. V roce 1936 Michal za účelem přesnějšího párování lyží vynalezl dynamometr, zařízení pro testování ohybu každé lyže před finálním lakováním, které pomohlo párovat shodná sériová čísla. Zároveň svou obchodní značku přejmenoval na Dynamic, složeninu slov DYNAmometer a MIChal. Psal se první olympijský rok pro sjezdové lyžování.
První plastové skluznice
Během druhé světové války byla výroba lyží zastavena; nacisté donutili Michala vyrábět dřevěné boty na export do Německa. Po osvobození v srpnu 1944 se Michal zdráhal obnovit výrobu starých předválečných vzorů lyží – nyní začal vyrábět moderní sendvičové lyže z 24 vrstev tvrdého dřeva. V roce 1946 Michal najal mistra světa ve sjezdu Jamese Coutteta jako testéra lyží a technického poradce.
Michal a Couttet doufali ve zlepšení rychlosti skluzu svých lyží a kromě jiných řešení Michal vyhledal Xaviera Converta, jenž experimentoval s výrobou celuloidových plastů pro hřebeny. Convert se snažil oživit poválečné podnikání své továrny v Oyonnax (oblast je dodnes centrem francouzského plastikářského průmyslu). Nabídl mu vyrobit celuloidové skluznice lyží coby pevnou a trvale nepromokavou spodní vrstvu lyže, která by zároveň měla vykazovat dobrý skluz.
O tom, jak zrychlit skluznost lyží, se v té době vědělo jen málo, krom experimentů, kdy se dřevěné skluznice natíraly voděodolným lakem v kombinaci s běžným lyžařským voskem. Nová celuloidová skluznice Cellolix tak představovala slibnou inovaci, zejména v kombinaci s novým Michalovým vynálezem – skrytou, nízkoodtahovou průběžnou hranou ve tvaru písmene L. Michal si v roce 1949 podal žádost o patent na tuto hranu a kolem roku 1950 s ní vyráběl závodní lyže Dynamic K. Rekreační lyžaři však neviděli důvod, proč za tuto hranu připlácet, a tak nakonec nechal patent propadnout. Popravdě řečeno, Michal nikdy neměl zájem prodávat rekreační lyže; tvrdil, že když lyže funguje pro závodníky, měla by fungovat pro každého lyžaře.
Michal se považoval za zručného uměleckého stolaře, který své lyže vylepšuje podle osobních potřeb lyžařských závodníků, kteří za ním do Sillans přicházeli. V poválečných letech před obnovou rozbombardovaných rakouských továren Michal vybavoval mnoho rakouských i francouzských závodníků. Do roku 1950 si desítky špičkových závodníků ze všech alpských zemí dojížděly pro vítězství na modelu Dynamic K s 24 vrstvami v sendviči, průběžnými hranami a skluznicí Cellolix. Na seznamu jezdců značky byli doboví přeborníci jako Othmar Schneider, Anderl Molterer, James Couttet, François Bonlieu nebo Charles Bozon. V roce 1954 pak rakouští a švýcarští lyžaři získali rychlé lyže s polyetylenovými skluznicemi Kofix a lyže Dynamic přišly o svou rychlostní převahu. V roce 1959 Dynamic konečně nabídl polyethylenovou skluznici jako volitelnou výbavu pro jasanové lyže Slalom Leger a hickory Slalom Géant. Michal nazval novou skluznici Polyrex.
Nové krátké partnerství
V roce 1950 na trh prorazily kovové lyže – částečně i proto, že celuloid konečně řešil problém nevalného skluzu holého kovu. Michal coby rozený stolař však nikdy nebyl příznivcem kovových lyží a kolem roku 1955 se raději zaměřil na novátorský sklolaminát, zčásti na apel svého nového obchodního partnera Claude Josepha, podnikatele v prvotních technologiích plastů. Pokrok byl pomalý a vycházel z pokusů a omylů se závodníky, zejména s olympijským medailistou Charlesem Bozonem. V roce 1960 si Michal uvědomil, že potřebuje systematičtější přístup k vývoji výrobků, a na univerzitě v Grenoblu absolvoval několik kurzů konstrukčního inženýrství. Rovněž najal Michela Arpina, závodníka, který se později stal mentorem a technikem Jeana-Clauda Killyho.
V roce 1963 Michal postavil ryze závodní lyže Compound RG5 s opředeným jádrem z polyesterové pryskyřice a skelných vláken, které vyrobila továrna Dynamic v Sillans. Jeho partner Joseph založil v Sallanches společnost Dynastar, která vyráběla verzi té samé lyže určenou pro rekreační spotřebitele.
Zrod vlajkové lodi
Cesty lyžařských značek Dynamic a Dynastar se však záhy rozešly. V roce 1964 Michal představil model VR7 jako nové závodní lyže Dynamic, z velké části vycházející z Bozonova designu. Název znamenal Verre Resine (pryskyřičné sklo), na kterém v Dynamicu pracovali sedm let. Toho roku byl Bozon jedním ze 14 horolezců, kteří zahynuli v lavině nad Chamonix. Do firmy nastoupil Michalův syn Jean, který vytvořil její první logo Dynamicu, známý dvouramenný chevron.
V roce 1966 Arpin s Killyho přispěním vyvinul model VR17, který měl závodníkům pomoci plně využít výhod nově příchozích plastových bot s předkloněným komínem. Model VR17 posunul své zúžené těžiště zpod plosky nohy dozadu k patě, protože právě tudy francouzští závodníci zatáčky projížděli, a ze stejného důvodu měl tužší patku. Lyže byla vyrobena z houževnatého epoxidu namísto polyesterové pryskyřice a – což bylo nejspíš nejdůležitější – měla převratně novou superpružnou, tzv. „popraskanou“ hranu z jediného souvislého kusu oceli s mnoha segmenty zkonstruovanými do tvaru písmene L. Tato konstrukce vyřadila vibrační frekvenci oceli z dynamického chování lyže a umožnila ovinutému jádru lyže tlumit vibrace přirozenou rychlostí. Jelikož hrana již nepřispívala k podélnému prohnutí, lyže byla konstrukčně zesílena, což výrazně zvýšilo její torzní tuhost. Segmentovaná hrana se navíc velmi ochotně zařezávala do ledu jako zubatý nůž.
V roce 1966 Arpin opustil tovární tým Dynamicu a začal pracovat na plný úvazek na výrobě lyží pro Killyho a několik dalších špičkových francouzských lyžařů, a to v době, kdy francouzský tým a najmě pak Killy sezónu po sezóně dominovali světové scéně. V těch letech závodníci nesměli přímo propagovat své vybavení, tudíž francouzští lyžaři mohli volně používat lyže Rossignol nebo Dynamic podle toho, které byly podle jejich názoru v daných podmínkách na trati nejrychlejší.
Na horizontu slávy
V roce 1963 předal Michal každodenní výrobní provoz svému synu Jeanovi a plně se zapojil do vedení firmy. Stále se soustředil na závodní lyže, které stavěla malá elitní parta v čele s Paulem Serrou. Ale Michal, v jádru konzervativní řemeslný truhlář, považoval každou lyži Dynamic za zakázkovou stavbu pro nějakého konkrétního závodníka. Ovinuté jádro se ukázalo být geniální technologií: skelná vlákna obtočená kolem sendvičových vrstev eliminovala možnost delaminace konstrukce a dala se spirálovitě omotat, aby se vyladila rovnováha mezi torzním a podélným ohybem. Dobové hvězdy jako Jean-Claude Killy a Billy Kidd vyhrávaly na svých Dynamicích světové závody a ostatní továrny začaly konstrukci VR17 napodobovat, jak jen dovedly.
Paul Michal odešel do důchodu v roce 1967. Pod vedením syna Jeana Michala došlo k prudkému nárůstu odbytu. V roce 1969 podepsal Bob Lange smlouvu na dovoz lyží Dynamic do Severní Ameriky a dokonce na výrobu modelů VR17 ve své nové továrně v Broomfieldu ve státě Colorado.
Lyžařský trh se na sklonku šedesátých let stával stále nesmlouvavějším a konkurenční značky prodávaly mnoho tisíc rekreačních lyží, aby z nich dotovaly své závodní modely vyráběné na zakázku. Marketingová strategie Paula Michala, že na VR17 může lyžovat každý smrtelník, byl však holý nesmysl. Lyže vyžadovala sílu, rychlost a bleskurychlé reakce, koneckonců jako každé tvrdé závodní náčiní, odjakživa. „Odměňuje genialitu a trestá průměrnost,“ píše seo modelu v tehdejším materiálovém přehledu magazínu SKI.
Ale výborní i zapálení rekreační lyžaři po celém světě chtěli VR17 a značka nezvládala uspokojovat poptávku. Když Bob Lange v roce 1973 ztratil kontrolu nad svou společností, výroba Dynamiců v USA skončila. Ian Ferguson, Langeho obchodní manažer, v rozhovoru pro SKI uvedl, že kvalita výroby lyží pro spotřebitelský trh se zhoršila, přinejmenším v jejich coloradské továrně. Proces stavby lyže byl podle něj nedbalý; dělník obalil jádro potřebnými vrstvami tkaniny ze skelných vláken, namočil je do tekuté pryskyřice a vložil sestavu do formy. Rozdíly v objemu pryskyřice, vrásky, záhyby a vzduchové bubliny však způsobovaly, že konečná pružnost a pevnost lyže byla nepředvídatelná. Přesné nebylo ani párování, protože lyže se měřily podle ohybu špičky a patky, nikoli podle ohybu a torze celé délky lyže.
Odcházení za ústupu
V roce 1971 chtěli společníci Paul Michal, Jean Berthet a Marcel Carrier prodat část svých podílů ve značce Dynamic investiční skupině, aby mohli financovat objemnější výrobu. Během jednoho roku však prodali všechny své podíly a přenechali kontrolu nad společností novému vedení. Jean Michal v roce 1973 z celého podniku znechuceně odešel.
Skutečnost byla taková, že okopírované modely z jiných továren fungovaly stejně dobře a měly lepší kontrolu kvality. Protože se novým majitelům nepodařilo výrobu lyží Dynamic rentabilně rozšířit, prodali značku v roce 1988 firmě Atomic. Atomic přesunul výrobu do Rakouska a původní továrnu v Sillans zavřel v roce 1994.
Moderně vykrojené černožluté modely Dynamic VR jsou dnes butikovými lyžemi vyráběnými ve Švýcarsku. Zakladatel značky Paul Michal zůstal v oboru aktivní a ještě v roce 1975 si podal lyžařskou patentovou přihlášku. Zemřel v roce 1983.
V textu bylo citováno z publikace Jeana Michala: Une Histoire des Skis Dynamic, 2022
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě