Historie oborového filmu: Lyžování před kamerou

Písmo: A ++ A --

Autorův subjektivní dějepis klasické lyžařské filmařiny, eminentních autorů a jejich vybraných počinů po dobu, než mu rádoby histografický vhled rozostřil nedozírně všudypřítomný internetový šum, v němž každý může všechno, přičemž na kvalitě výstupu zhusta pramálo záleží – vcelku opačně oproti zde popsané éře minulého století.

Je-li řeč o radosti z lyžování, příslovečných tisíc slov bývá zřídkakdy srovnatelně působivých jako obrázek. Filmoví tvůrci byli odjakživa – od dob, kdy tato profese vznikla – okouzleni uměleckým potenciálem s kamerou sjednocené rychlosti jízdy, netknutých bílých strání a zubatých štítů v pozadí scénických záběrů na promítacím plátně. V roce 1902, ve snaze demonstrovat světu dosud netušené vizuální efekty filmové kamery, vynalezené jen pár let předtím, společnost Thomase Alvy Edisona vyrobila dva krátké snímky, Skiing in Montreal a Ski Scene in Quebec – podle kinematografických historiků první lyžařské filmy na světě.

Předváleční pionýři
V roce 1913 německý režisér a kameraman Arnold Franck natočil první známý sjezd na lyžích ze strání švýcarsko-italské čtyřtisícovky Monte Rosa. Po první světové válce se připojil se slavnému rakouskému lyžařskému učiteli Hannesi Schneiderovi a vyrobil s ním celou řadu akčních snímků s obvykle nezajímavou zápletkou, občas až absurdní, zato plných Schneiderova expertního lyžařského umu.

Franck si našel mladičkou německou tanečnici Leni Riefenstahlovou a najal si ji, aby v jeho filmech hrála. Učenlivá a ambiciózní novopečená herečka si pečlivě všímala, jak Franck pracuje s kamerou, jakým způsobem zabírá krajinu, jak stříhá jednotlivé sekvence, i zbytku tehdy zbrusu nového procesu výroby pohyblivého filmu. Naučila se od něj řemeslu nadmíru dobře; v roce 1934 si jí všiml Adolf Hitler, nechal se okouzlit jejím šarmem a udělal z ní hlavní kameramanku jeho sílící NSDAP a následně berlínské olympiády 1936. Zbytek je zapsanou historií – Riefenstahlová se do své smrti (2003) už nezbavila ostrakizující nálepky propagátorky nacistického Německa.

I na druhé straně oceánu vtrhl sport do oslňujícího světa pláten kin. Včetně lyžování. Sun Valley třicátých let se třpytilo hollywoodskými hvězdami užívajícími si plnými doušky svůj slavný život – a sníh. Lyže tam mnozí z nich viděli prvně v životě. Stejně tak jako tisíce diváků ve snímcích Ski Flight (1938) a muzikálovém Sun Valley Serenade (1941) s olympijskou vítězkou v krasobruslení Sonjou Henie, budoucím zlatým olympionikem ve slalomu Gretchenem Fraserem a živou hudbou pod taktovkou Glenna Millera. Film, jehož lyžařské záběry byly točeny na střediskových svazích Sun Valley, získal v onom neslavném roce útoku na Pearl Harbor tři oskarové nominace.

Filmové přednášky
Bezprostředně po druhé světové válce objevila mladá lyžařská Amerika dva neobvykle talentované a rovněž mladé filmaře, Johna Jaye a Warrena Millera. Z obou se bez nadsázky stali misionáři lyžařského sportu; do konce milénia vyprodukovali přes 120 filmů, většinou určených pro své vlastní štace. Jezdili křížem krážem po celé Severní Americe, osobně promítali své filmy na plátna pronajatých školních aul, hotelových hal a divadelních sálů. Šlo o každoroční podzimní obřad: lyžařské filmy tehdy bývaly jedinou praktickou možností, jak se opět sejít s lyžařskými přáteli, s nimiž jste se naposledy mohli vidět v zimě na sněhu. Filmař, který strávil svou předchozí zimu natáčením lyžařských záběrů všemožně po světě, nyní kočoval s filmovými kotouči v kufrech od města k městu, od jednoho sálu k dalšímu. Sám svou túru propagoval, sám prodával lístky, sám celým večerem provázel, diskutoval se zvědavým obecenstvem, často i sám promítal. Diváci se večer vraceli spokojení domů, natěšení a nakaženi touhou vrátit se na bílé svahy, jakmile jim nasněží.

John Jay, potomek prvního amerického předsedy nejvyššího soudu, byl prazvláštní kombinací patricije z bohaté východoamerické rodiny a zatvrzelého skrblíka a po právu si vydobyl renomé zakladatele fenoménu filmových přednášek o lyžování – tedy toho, co bez přílišných změn přežívá v podobě lyžařských festivalů a besed dodnes. Své první filmy vyrobil ve třicátých letech, během války natáčel instruktážní lyžařské materiály pro proslulou Desátou horskou divizi, podle nichž se vojáci zdokonalovali v technice chůze a jízdy na lyžích. Jayův inteligentní humor, podobně jako ten Millerův o něco později, nešetřil filmové plátno záběry komických pádů, mezi spoustou spektakulární lyžařské akčnosti a úchvatných přírodních scenérií. Vliv obou chlapíků na veřejnost lze poměřit i následujícím: v roce 1950, kdy největší skimagazín světa, americký SKI, měl třicet tisíc předplatitelů, se přinejmenším stejné množství diváků účastnilo Jayových přednášek. Miller zas v jediném roce objel, podle svých knižně vydaných vzpomínek, se svými filmy 106 měst.

Warren Miller nakonec Jaye v komerčním úspěchu spanilých jízd překonal. Zavalitý hromotluk byl nadán přirozeným talentem všeumělce, neformálního vypravěče a především kameramana. Už od svého dětství v kalifornském Hollywoodu to měl těžké – otec alkoholik, doma neměl ložnici, přespával na chodbě. Přežil útrapy svého neutěšeného dětství, za které by mu mainstreamová společnost předem určila vyhlídky pravděpodobné trosky a celoživotní nuly. Jenže Miller byl pravým opakem takového smýšlení. Odmalička uměl hezky kreslit a nedlouho po válce se snažil získat místo animátora ve studiích slavného Walta Disneye. Odmítli, tak se Miller sebral a odjel do Sun Valley, kde bydlel v autě na střediskovém parkovišti a za pár drobných kreslil portréty lyžujících přátel. Filmování ho však zajímalo ještě víc než tužka. Pořídil si těžkou 16mm kameru Bell & Howell a v roce 1950 začal doslova kopírovat to, co už úspěšně dělal John Jay. Stříhal své záběry do celovečerních filmů a cestoval s nimi po velkých amerických městech. Záhy nevěděl, kam jet dřív, obecenstvo přibývalo, jeho show se líbily. Během zim si najímal více kameramanů, aby mu pomáhali. Brzy si jej všimli komerční značky a zanedlouho začal produkovat sponzorské filmy pro horská střediska i filmy o surfování a jachtingu. Nevynechával své každoroční podzimní štace po městech, kde, aby měl k promítání v nabídce něco víc než popcorn, prodával knihy, které sám napsal i publikoval.

Sjezdař Redford
Přišla šedesátá léta a na nyní už řádně konkurenční filmařské scéně se objevil další sněhomilný Kaliforňan, Dick Barrymore. Bývalý požárník z Los Angeles dal nebezpečnému povolání vale a začal se svými lyžařskými filmy jezdit po přednáškách v metropolích západního pobřeží a do lyžařských center Skalistých hor – včetně Aspenu či Denveru. Měl štěstí; díky své viditelnosti v místech seriózního lyžování získal zakázku k nafilmování lyžařského MS 1966 v Chile a díky své dobře odvedené práci na šampionátu jej najala televizní stanice ABC na výrobu lyžařských přenosů do seriálu Wide World of Sports, prvního sportovního pořadu světa, jenž vyhrál prestižní oborové ocenění Emmy Award. Barrymorovou nejslavnější eskapádou bylo zfalšování akreditace na ZOH 1968 v Grenoblu, kam odjel točit mužský sjezd v převleku za oficiálního amerického kameramana. Bezpochyby musel použít nestoudnou drzost, spletitou logistiku i mít notnou nálož unaveného štěstí, ale neslýchaná kamufláž se podařila. Udělal to na naléhání herce Roberta Redforda, který potřeboval záběry z olympijských závodů, aby přesvědčil producenty ve studiu Paramount Pictures k financování jeho filmu Downhill Racer. Barrymorovi však bylo líto předat výsledky svého dobrodružství jen Redfordovi, a tak výběr z olympijských záběrů zařadil do své přednáškové túry, s kterou později odjel do New Yorku zrovna v době, kdy tam probíhala premiéra Redfordova filmu. Věcí si nemohli nevšimnout filmoví kritici a zanedlouho už vlastníci práv na olympijské přenosy soudili Barrymora u newyorského tribunálu, kde mu krom pokuty bylo nařízeno veškeré nelegální záběry z jeho filmů vystříhat. „Byl to začátek nejhoršího období mého života,“ vzpomínal ve své pozdější biografii Barrymore. Aby měl na holou obživu, nasadil do svého přednáškového turné okrájené filmy a musel spolknout další hořkou pilulku v řadě – na Barrymora řádně vysazení kritici jeho práci roznesli na kopytech, zatímco v kinech současně běžící Redfordův film – s totožnou Barymorovou kamerou – vynášeli do nebes.

Celovečerní film Downhill Racer bylo psychologické drama vykreslující povrchní osobnost rebelantského, přesto nakonec úspěšného lyžaře z Colorada, jehož hrál Redford, v lyžařských záběrech dublován třiadvacetiletým bývalým závodníkem Joe Jay Jalbertem. (Mimochodem, Jalbert ve filmu nedubloval jen Redfordovo lyžování, nýbrž bylo využito jeho lyžařského umu i tak, že s těžkou kamerou v ruce sjížděl trať simultánně se závodníky, čímž dociloval v té době nevídaných záběrů pořízených ve vysoké rychlosti. Jalbert se později stal impozantním filmovým producentem žánru výuky lyžování a sportovních přenosů té nejvyšší úrovně – z olympiád, mistrovství světa a světového poháru – nejen ve sjezdovém lyžování, nýbrž i klasickém, rychlostním a freestylu. Filmoval na těch nejslavnějších soutěžních svazích jako Hahnenkamm, Lauberhorn, Bormio či Birds of Prey.)

Vzdor Redfordovým námitkám uvedlo studio Paramount mediálně jeho film jako akční dokument a s propagací si příliš práce nedalo. Přičemž Redford film vymyslel coby první část třídílné série pojednávající o americkém mýtu úspěšnosti. Trilogii nikdy nedokončil, ale jeho tristní zkušenost s producenty z Paramountu jej vedla k založení Sundance Institutu v jeho stejnojmenném utažském resortu a Sundance Film Festivalu v blízkém Park City – obě instituce byly (a dodnes jsou) zaměřené na nezávislou filmovou tvorbu a odmítání hollywoodského přístupu prezentovaného Paramountem. Jeho filmový festival se v průběhu let stal jedním z nejprestižnějších na světě.

Na rozdíl od divácky úspěšného filmu Downhill Racer (v databázi tuzemské Csfd.cz jako Sjezdař, 1969), většina ostatních hollywoodských pokusů souvisejících s lyžováním krutě neuspěla a sklízela jednoznačně negativní recenze. Nepochodil dokonce ani slavný italský herec a režisér Vittorio De Sica, který v roce 1972 marně pumpnul producentské studio Warner Brothers o miliony na výrobu plánovaného trháku Snow Job s hvězdami Jean-Claudem Killym a jeho ženou Daniele Gaubert. Specializovaní lyžařští režiséři, význačně třeba Willy Bogner junior, typicky přicházeli s ubohou dějovou zápletkou, pokud vůbec s nějakou. Už zmíněný Dick Barrymore ve svým pamětech vysvětloval, že absence inteligentního děje pramení z toho, že výroba lyžařského filmu se nemůže plánovat dopředu a je závislá na vrtkavém horském počasí; sebespletitější scénář napsaný za stolem kanceláře letí po týdnu na horách do koše: „Normální filmařina bývá o natáčení filmu na základě nějakého příběhu. Ta lyžařská je o natáčení příběhu o filmu, který natáčíte.“ Dobrým příkladem absurdní žánrové otočky je film Ski the Outer Limits, který měl být v roce 1968 globálním instruktážním průvodcem rekreační lyžařské techniky – a srozumitelně popisovat základy jako skluz, hranění, zatáčení. Když pak producenti záběry viděli, změnili sestříhanou práci v okázalou filmovou demonstraci tehdy nově vznikajícího freestylového lyžování (k nalezení na YouTube jako Hart Ski Movie).

Corbetův odkaz
Lyžařská filmařina okusila zmíněným snímkem Ski the Outer Limits, a zejména o rok mladším The Incredible Skis producentů Browna a Corbeta, doslova kulturní šok. Oba filmy ukazovaly lyžaře zatáčející jak šampióni, skákající ze skal, žehlící sebevyšší muldy, proplouvající hlubokým prašanem v rytmu metronomu či spouštějící se z úzké, téměř vertikální průrvy, světoznámé Corbet‘s Couloir v Jackson Hole, někdy i saltem. Nejenomže byl akční děj lyžařsky fascinující, po stránce filmařského řemesla šlo o precizní zpracování do posledních detailů, včetně třeba použité hudby. Právě Corbet – vášnivý fanda Mozarta, Prokofjeva a Bartóka – stříhal záběry do hudby, ne hudbu do záběrů. Výsledkem je jeden z nejlepších lyžařských filmů v historii, po mém subjektivním soudu.

Corbetův dobrodružný život horala (v roce 1963 mu počasí zmařilo dobýt vrchol Everestu) se z gruntu proměnil právě v průběhu natáčení zmíněného filmu Ski the Outer Limits. Při pořizování leteckých záběrů do filmu měla jeho helikoptéra havárii a Corbet si zlomil páteř; výpravu filmu do kin pak dokončil už jako paraplegik z kolečkového křesla. Právě na jeho počest nese jméno možná nejznámější světová průrva v Jackson Hole – Corbet byl prvním, kdo veřejnosti (ale i skeptickým majitelům střediska) ukázal, že extrémně strmý kuloár naplněný prašanem mohou expertní lyžaři běžně sjíždět.

Celosvětový úspěch tohoto snímku postrčil jeho autory Corbeta s Brownem zásadním krokem kariérně vpřed – začali produkovat značkami sponzorované filmy s profesionálně editovaným zvukovým záznamem v regulérním televizním formátu. Na rozdíl od svých předchůdců Jaye a Millera neměli žádný zájem se svými filmy cestovat – zájemci už mohli jejich díla vidět na placených kanálech televizí. A zanedlouho si je i pořídit domů na videokazetách.

Nástup videa
V polovině osmdesátých let začaly být lyžařské filmy nabízeny na zbrusu nové technologii videokazet. Skromnému a dravému obchodníkovi Warrenu Millerovi bylo v té době šedesát; dost na to, aby byl skoro čtyřiceti lety každoročního objíždění měst se svými novými filmy a stále se opakujícím konferováním utahán. Začal své charismatické vypravování nahrávat na záznamy. Lyžařské kluby si mohly videokazety pronajímat, zakrátko pak byly dostupné i ve videopůjčovnách pro každého individuálního diváka. Šlo o zásadní kulturní přelom – lyžaři se už nemuseli každoročně setkávat v promítacích sálech, sport natrvalo přišel o další vzácný druh sociální vazby.

Do strmých velehor se na vlastní pěst začalo pouštět stále víc lyžujících dobrodruhů nechávajících se z protějšího svahu či úpatí hory filmovat za účelem zachycení co nejexotičtějšího pojetí sjíždění. Jedním z nejtalentovanějších byl Greg Stump, juniorský mistr USA 1979 ve freestylu, rutinně jezdící v Barrymorových a Millerových filmech. Přivydělával si i jako diskžokej v rádiu, a tak měl svou představu, jak osvěžit lyžařské záběry o vhodně dávkovanou rockovou muziku. Spojil se s radikálními jezdci své doby, jako byli Scot Schmidt nebo Glen Plake, skákajícími z převisů a neohroženě se pouštějícími do zasněžených roklí. Jeho film nazvaný The Blizzard of Aahhhs (1988), důvtipná fonetická parodie na název známé americké pohádky The Wizard of Oz (Čaroděj ze země Oz) se stal okamžitým hitem mezi lyžujícími teenagery na celém světě a patří dodnes mezi elitní tematické snímky.

V osmdesátých letech nastal v Americe rozmach placené kabelové televize a na ní dominovaly početné filmy Warrena Millera – za život jich vyprodukoval přes 750. V roce 1989, ve svých pětašedesáti, prodal byznys synu Kurtovi. Brzy se ale rozkmotřili; syn chtěl záběry doprovázet hiphopovou muzikou, otec nechtěl opustit tradiční formát své práce. Rodinný rozkol byl dovršen v roce 2000, kdy Kurt prodal rodinné stříbro Warren Miller Production vydavatelskému konglomerátu Times Mirror.

Lyžování v televizi
Televize je s lyžováním spjatá už od předválečných dob; první reportáže se datují z německé olympiády 1936 v Garmischi. V roce 1956 se pak olympijské závody v Cortině vysílaly živě v italské televizi. O další olympijský cyklus později se už televizní přenosy začaly komercionalizovat: za vysílací práva na olympiádu 1960 ve Squaw Valley chtěl olympijský výbor prvně v historii po televizní stanici ABC, která se chystala hry přenášet, 50 tisíc dolarů. Když ABC odmítla, práva si odkoupila konkurenční televize CBS – ne ale z nějaké lásky pro sport nebo olympiádu, nýbrž jako osobní laskavost tehdejšího majitele CBS Billa Paleye blízkému kamarádu Waltu Disneymu, oficiálnímu inspicientu kalifornské olympiády. Příště si už ABC hry nenechala vzít – ale za vysílací práva ZOH 1964 v Innsbrucku musela zaplatit půl milionu dolarů. A za další ZOH 1968 v Grenoblu už MOV inkasoval pětinásobek innsbrucké sumy.

Následně se do čela MOV dostal obchodně agresivní Antonio Samaranch a olympijský peněžní vír nabral náležitě na síle: vysílat ZOH 1980 v Lake Placid stálo 21 milionů dolarů a třeba ZOH 2002 v Salt Lake City, před nimiž vypukl skandál ohledně všudypřítomné korupce MOV (psali jsme v letošním SNOW 124), pak 738 milionů – pětatřicetkrát víc! O vysílací práva mezi sebou soupeřily jen dvě americké stanice – CBS a ABC (jež vzešla z původní NBC a vlastní ji The Walt Disney Company); požadované sumy od MOV přesahovaly finanční sílu jakýchkoli jiných národních televizí. Americké televizní stanice platily MOV tři čtvrtiny všech jeho příjmů. Jedinou cestou, jak tyto televize mohly dostát astronomickým poplatkům, bylo inkasovat ještě víc od inzerentů. Výsledkem byl frustrující výstup pro zejména amerického diváka, jehož obrazovky byly přehlceny dlouhými reklamními přestávkami, znehodnocujícími průběh vysílání vlastního sportu.

V šedesátých a sedmdesátých letech vysílaly americké televizní stanice – podobně jako západoněmecké a rakouské – atraktivní většinu závodů lyžařských SP a šampionátů, obvykle s několikahodinovým zpožděním odůvodněným posunutými časovými pásmy přes Atlantik. Přenosy tehdy sklízely poměrně příznivé divácké hodnocení, jelikož lyžování ještě nemuselo soupeřit proti pozdější supersilné konkurenci amerického fotbalu nebo basketbalové ligy NBL.

Stěžejní změna nastala v roce 1979 s příchodem kabelové televize a vznikem specializovaného sportovního kanálu ESPN (na starém kontinentě se narodila jeho duplikace v podobě Eurosportu s obvyklým zpožděním v roce 1989). Naráz bylo televizní vysílání pro toho, kdo chtěl, zaplaveno sportovními přenosy včetně rodícího se freestylového lyžování. Divácká přízeň alpskému lyžování – nyní v ostré konkurenci všeho ostatního sportovního a mnohem populárnějšího – šla na americkém kontinentu strmě dolů. V Americe zůstává lyžování druhořadým sportem, na rozdíl od sněhovým sportům nakloněných evropských zemí, které drží kanál svého Eurosportu v trvalé prosperitě. Pro typické Američany zůstává lyžování něčím, kdy „skupinka divných lidí, o kterých nikdo nikdy neslyšel, dělá něco, čemu nikdo z nás nerozumí, někde, kam nikdy nepojedeme,“ podle výstižné ironie nalezené v dobovém tamním tisku.

Nepřekvapivě to znamenalo nevyhnutelné: živé přenosy – nákladné k výrobě i nejisté k zařazení do pevného televizního programu vinou nevypočitatelnosti počasí – se začaly z amerických obrazovek souvisle vytrácet a byly nahrazeny zpožděnými záznamy. Americká televize tak namísto toho, aby využila svou unikátní sílu coby živé médium, paradoxně začala přenášet lyžování ve stylu papírových novin tím, že zařazovala zákulisní reportáže a akci vysílala z nahraných, den či víc starých záznamů. V padesátých letech byla televize inspirační inovací; masy lidí byly schopny sledovat sportovní události tak, jak se děly – atletiku, fotbal, basket, golf. V případě lyžování kráčela televize doslova pozpátku.

Nová doba
Nejspíš největší šok lyžařským tradicionalistům se přihodil s nečekaným úspěchem projektu Winter X-Games záhy po přelomu milénia. Nejen na americké obrazovky se vrátily živé lyžařské přenosy; ne ale závodníků v upnutých lycrových kombinézách pouštějících se do slalomových či sjezdových branek, nýbrž omladiny v plandavých gatích předvádějící salta a akrobatické kousky v U-rampách na snowboardech. Jiní podobně oblečení jezdci se pak předjížděli a vytlačovali z trati plné skoků a klopenek, připomínajíce divoký terénní motokros na lyžích. Specializovaný kanál ESPN nejenomže naráz naplnil televizní éter hodinami živých i zpožděných přenosů, nemusel ani vyjednávat o vysílacích právech: celou show totiž vlastnil.

Televizní publikum X-Games bylo a dál zůstává deseti- a vícenásobně větší než při občasných přenosech světového poháru alpských lyžařů. Ještě větší kontrast diváckého zájmu pak doslova křičel z ochozů podél tratí: třeba v samotném Aspenu na Winter X-Games 2005 přišlo 25 tisíc platících diváků, přičemž jen o čtvrt roku dřív sledovalo tamní SP v alpském lyžování pár set lidí, vesměs zainteresovaných v oborovém cirkusu. Kontrast vpravdě ohromující a pro mnohé zarmucující: půl století poté, co Aspen slavnostně hostil historicky první lyžařské MS na západní polokouli, tradiční lyžařský svěťák nedokázal nalákat slušný divácký dav.

Na dveře začala klepat éra internetových videí, příliš rozmanitá, subjektivní a nepřehledná na koherentní rešerši, přinejmenším mou rukou konzervativního staromila. Sítí propojený svět se dozvěděl o jménech jako Candide Thovex, Johnny Collinson, Jérémie Heitz, Fabian Lentsch a bezpočtu jim podobných a od té doby žasne nad jejich umem, odvahou a kreativitou. I já – ne nepodobně jako nad průkopnictvím jejich předchůdců o století dřív. Úctu a obdiv všem!


↑ Německé duo Franck a Riefenstahlová natočilo řadu akčních snímků s obvykle nijak zajímavou zápletkou, občas až absurdní. Leni Riefenstahlová později spojila svou kariéru s Adolfem Hitlerem


↑ Kariéra Warrena Millera je zosobněním zlatých let lyžařské filmové tvorby. Začínal na parkovišti v Sun Valley, aby následující víc než půl století strávil výrobou bezmála 800 filmů, psaním knih a fejetonů


↑ Jeden z mnoha zábavných filmů Dicka Barrymora, jehož pozoruhodná profesní kariéra zahrnovala filmování mistrovství světa, zisk ceny Emmy Award, spolupráci s Robertem Redfordem, ale taky neslavné soudní tahanice


↑ Americká filmová star Robert Redford při natáčení svého snímku Downhill Racer. Jeho zlá zkušenost s producenty z Paramountu jej vedla k založení Sundance Institutu v jeho stejnojmenném utažském resortu a Sundance Film Festivalu, podporujících nezávislou filmovou tvorbu


↑ Nejspíš nejznámější světová průrva s téměř vertikálním sklonem v Jackson Hole v americkém Wyomingu, Corbet‘s Couloir, byla pojmenována na počest paralyzovaného režiséra Corbeta


↑ Kultovní freestylový film The Blizzard of Aahhhs z roku 1988 inspiroval lyžující radikální omladinu na celém světě


↑ Každoroční aspenské Winter X-Games vlastněné televizí ESPN přitahují mnohonásobně víc diváků než tradiční alpské disciplíny tamtéž