Kouč Richie

Jeho pozoruhodná kariéra je pro mě ztělesněním vrchovatě naplněného příslovečného amerického snu – bez toho, aby v něm úspěch potřeboval být poměřován penězi či podnikatelskými počiny, jak tomu nezřídka v případě podobných snů bývá. Čerstvý a pouze jen formální důchodce si drží neobvykle mladistvý vzhled, vládne očividnou dobrou formou a svět měří bystrým, jasným pohledem. Ani bezmála čtyřicet let v cizině neubralo jeho rodné řeči nic z typického brněnského přízvuku. Odchoval na dvě stovky vysokoškolských lyžařů, některé z nich oddal do manželských svazků, asistoval u jejich operací. Byl jim náhradním rodičem, rádcem, mentorem, kamarádem, kdykoli to potřebovali. Dodnes s nimi a jejich rodinami udržuje vřelé kontakty. Milují ho. Co víc od plného života chtít? Z Richarda Rokose čiší ryzí člověčina.

Těžko uvažovat o soudobém americkém univerzitním lyžování – nota bene tom coloradském – a zároveň nemít na mysli jméno a odkaz československého rodáka Richarda Rokose. Od roku 1990 byl více než 30 let hlavním trenérem boulderské University of Colorado (CU), během nichž se svým týmem žlutočerných coloradských Bizonů získal osm prestižních národních titulů vysokoškolské sportovní asociace NCAA a bezmála padesátku stejných skalpů individuálních. Celkem devětkrát vedl americkou delegaci na Světových univerziádách v roli hlavního trenéra alpských disciplín; pod jeho vedením sportovci přivezli několik univerziádních medailí, včetně čtyř od lyžařů jeho domovské CU. Vyhrál řadu oborových anket oceňujících jeho celoživotní trenérské zásluhy; mj. pětkrát získal cenu Národní trenér roku a v roce 2013 byl uveden do Coloradské lyžařské síně slávy. Jeden z jeho svěřenců o něm v televizním medailonu sportovní kabelové stanice výmluvně říká: „Vede nás tak, že nám umožňuje vyvíjet se jako lidské bytosti.“

Jedním z Richardových nejcennějších úspěchů od momentu, kdy univerzitní trenérský program převzal, bylo vytvoření unikátního sjednocujícího konceptu, kdy z dříve skrz naskrz individuálního sportu solitérně a odděleně trénujících i soutěžících lyžařů – mužů a žen, klasického i alpského stylu – učinil na své CU týmovou soutěž. Byla to právě jeho vizionářská filozofie – být současně pedagogem i trenérem, pochopit fyzické i psychologické aspekty studujících vrcholových sportovců a zavést do jejich životů co největší harmonii a vzájemnou podporu – jež pomohla na svět pozoruhodně jednotnému programu, jednomu z předních svého druhu v Americe. Zásluhu na všeprostupujícím kamarádském týmovém duchu Bizonů má sám jejich kouč, jelikož po svých svěřencích vždy žádal jen máloco, co by s nimi běžně nepodstupoval – ať už šlo o hokej od šesti ráno, mimosezónní tréninky na suchu, cyklo výjezdy z domovského Boulderu do Winter Parku a zpět, túry po okolních Skalistých horách či jízdy na kolečkových bruslích.

Mimo sjezdové tratě působil 15 let coby lektor na univerzitních sjezdech sportovní medicíny a asistoval u více než 150 ortopedických operací po celém světě. Publikoval desítky odborných prací, převážně na téma sportovní metodiky. Sezdal více než dvacet mladých manželských párů, nezřídka složených z jeho bývalých sportovních svěřenců. Ostatně, všemi familierně nazývaný „coach Richie“ je nepsaně považován za druhého taťku celé dlouhé generace mladých lyžařů – po bezmála třetinu století. S manželkou Helenou dodnes žijí ve scénickém Boulderu nad coloradskou míli vysokou metropolí Denverem, v Americe vychovali své dvě dnes už dospělé děti Lindu a Thomase. Spolu s vnučkou Stellou všichni v rodině pochopitelně lyžují.

Jak do tohoto bodu dospěli? Slovo má Richard.

Brněnské kořeny
Narodil jsem se v roce 1950 v Brně do rodiny konstruktéra, který nebyl komunistou, tudíž dikcí tehdejší doby nosil psí hlavu zlopověstného vykořisťovatele. Matka původem z Opavy zemřela, když mi bylo 7 let. Lyžoval jsem odmala a jako snad každé tamní dítě začínal i já na brněnské Kraví hoře, ve svých asi čtyřech letech. Otec pracoval v brněnském národním podniku Královopolské strojírny, který měl svůj turistický klub – ten se později změnil v horolezecký. To mě přirozeně navedlo k tomu, že jsem už v dětském věku začal lézt; prvně s tátou – slezli jsme spolu spoustu cest na Vysočině, na Pálavě, v Adršpachu a podobně. Mívali jsme horolezecké základny ve Vysokých i Nízkých Tatrách. Táta se mě lezením pochopitelně snažil zabavit od chmurných myšlenek souvisejících s úmrtím mámy.

Do školy jsem chodil na brněnském Veveří, kde mojí třídní učitelkou hned od první třídy byla Maruška Černá, maminka Jury Černého, známé persony v brněnském, českém, ba i světovém lyžování – skrz jeho aktivity v sekci travního lyžování. (Juru jsem v té době neznal, šlo o 4 roky staršího kluka, což v útlém dětství představuje téměř generační rozdíl.) Zimní prázdniny jsme často trávili na našich horolezeckých základnách v Tatrách, pochopitelně jsme lyžovali, běžně s vlastním výšlapem nahoru, vleků tehdy ještě mnoho nebylo.

V mých osmi jsem po mámě zdědil své první velké lyže s vázáním Kandahar a začal jsem s nimi jezdit na větší svah, v Brně to byl Medlánecký kopec, kam jsem jezdil tramvají s lyžemi přes rameno. Asi ve svých čtrnácti jsem nastoupil do lyžařského oddílu Rudá hvězda Brno, kde jsem poznal první větší kolektiv závodních lyžařů a začali jsme spolu seriózněji trénovat. V zimě jsme závodili na Kohútce, Pradědu a Červenohorském sedle, v létě jsme mívali pravidelné tréninkové tábory na Drahanské vrchovině, na nichž se scházela lyžařská mládež z celé Moravy. Poznal jsem tam mj. naši vrstevnici Ivanu Zelníčkovou, námi zvanou Zelňa, do které jsme bývali všichni bez výjimky zamilovaní. Sotva jsme mohli tušit, kam se její kariéra a život budou ubírat! Moc rád na tyhle své dětské začátky vzpomínám.

V roce 1968 jsem dokončil strojní průmyslovku a na přání otce, který ze mě chtěl mít po jeho vzoru konstruktéra, jsem nastoupil na VUT (Vysoké učení technické). Škola měla dodnes fungující lyžařský oddíl Technika Brno, dodnes vedený nestorem Vilémem Podešvou, jenž byl mým prvním opravdovým trenérem. Trénovali jsme třikrát týdně v tělocvičně, tréninky to byly dost náročné. Vilém, protože byl povoláním vysokoškolský tělocvikář, měl ve své metodice neobvyklý pořádek – a tento jeho dokonalý režim mi pak pomáhal v celé mé další životní kariéře. Vilém věděl, kdy, kde a jak co dělat; dodnes jsem nepotkal nikoho dalšího, kdo by měl tak pečlivě uspořádaný trénink, evidenci, docházku, výsledky, jednotlivé výkony speciálních testů atd.

V té době jsem se musel také rozhodnout, zda budu lézt, nebo lyžovat, protože se obě aktivity začaly navzájem vytlačovat. Rozhodl jsem se pro lyžování a s lezením jsem pokračoval už jen ve volnočasové formě a občasně i ve formě pracovní – v době uvolněného závěru šedesátých let někteří starší horolezci z našeho lezeckého oddílu začali soukromě podnikat a vycvičili nás mladší lezce k tomu, že jsme zavěšeni na lanech natírali latexem zemědělská betonová sila. Tím jsem si dokázal vydělat na svou dobu velmi slušné peníze a de facto se stát nezávislým na otcově materiální podpoře.

Studium na brněnské Technice mě nebavilo, vydržel jsem tam dva ročníky. V té době jsem už věděl, že se chci soustředit na sport. V Brně právě otevírala tamní Pedagogická fakulta trenérskou větev pod vedením psycholožky Dr. Staňkové coby unikátní experiment v rámci tehdejších poměrů. (Nakonec experiment zase po 4 letech skončil, takže já jsem obor vystudoval, ale žádný další ročník po nás už ne.) Na toto studium jsem navázal postgraduálem v Praze, diplomovou práci jsem obhájil v roce 1976. Ve stejném roce jsem se i oženil s Helenou Konečnou, rovněž lyžařskou závodnicí. V těchto časech jsme měli v Československu 27 svahů s umělým povrchem a mnoho lidí se díky tomu věnovalo lyžování po celý rok, včetně nás.

Za svobodou
Po skončení vysokoškolských studií jsem začal po boku Viléma Podešvy trénovat coby jeden z dalších koučů v domovské Technice Brno. Ta práce mě naplňovala. V roce 1976 jsem se stal diplomovaným tělocvikářem a začal učit na brněnské textilní průmyslovce aprobaci tělocvik a občanská výchova. V roce 1978 jsem ve věku 28 let nastoupil coby absolvent na vojenskou službu. Měl jsem to štěstí, že tehdejší předseda lyžařského oddílu Technika Brno Jaroslav Bogdálek mi pomohl dostat se do Dukly Liberec, kde jsem nastoupil jako trenér mládežnického družstva, jež v té době bylo prakticky českou juniorskou reprezentací. V týmu jsem měl sestavu Kakeš, Kárník, Pitelka, Zakouřil, Kolín, Hofman a Milena Janoušková. Tehdy jsem v Liberci poznal spoustu lyžařů, se kterými jsem dodnes nerozvázal přátelství a styky.

Po návratu z vojny jsem se vrátil zpět do Brna učit na průmyslovku a brzy nato se nám narodila dcera Linda. Se ženou jsme začali řešit, zda chceme, aby naše dítě vyrůstalo v tehdejším tuhém socialistickém režimu; ve skutečnosti jsme si sami pro sebe začali shromažďovat důvody, proč emigrovat. Jedním z těch posledních pádných bylo, že mě v práci začali nutit ke vstupu do KSČ. Rozhodli jsme se k útěku. Ten jsme nijak systematicky neplánovali; využili jsme mojí dlouhodobé výjezdní doložky coby lyžařského trenéra a manželka si separátně zažádala o povolení k návštěvě příbuzných v Rakousku, aby jim ukázala novorozenou dceru. Protože jsem nežádal o výjezd s nimi, žena doložku získala. Okamžitě jsme sedli do auta s minimem věcí a rozhodli se hned přejet v Mikulově hranice stylem buď anebo – svoboda, nebo vězení. To se nám povedlo a dostali jsme se do Rakouska.

Tam se nás v utečeneckém táboře zakrátko sešla početná parta lyžařů, kteří jsme se dobře znali, včetně několika mých svěřenců z liberecké Dukly. Ti však plánovali zůstat v Evropě a závodit tam, kdežto my jsme se rozhodli odletět za oceán – původně jsme chtěli do Kanady, ale kvůli jejím už naplněným početním kvótám jsme si zažádali o azyl do USA. Jeho vyřízení trvalo bezmála rok, který jsme strávili v utečeneckém zařízení v Sankt Georgen u Salzburgu. V prosinci 1979 jsme odletěli do New Yorku. Odtud jsme odjeli do Michiganu za naším kamarádem lyžařem Láďou Konštackým a jeho ženou, kteří se do Ameriky dostali nějaký čas před námi a pobývali u dalšího krajana Vladimíra Pospíšila, brněnského hokejisty, jenž utekl do Ameriky už před delším časem. Já jsem tak mohl hned druhý den nastoupit do práce ve strojírenském oboru, kterou mi zprostředkoval Láďa, a začít si vydělávat na živobytí.

Zůstat u lyží
Současně jsem se snažil hledat uplatnění v lyžování, případně tělovýchově. V létě 1980, asi půl roku po příjezdu do Států, jsem se rozhodl vyjet autem do Colorada a hledat tam lyžařskou práci. Nikoho jsem tam neznal, jedinou motivací bylo povědomí, že jsou tam vysoké hory a věhlasná lyžařská střediska. Přijel jsem do Denveru, koupil místní noviny a hledal v nich inzerci nějakých vhodných pracovních pozic. Našel jsem poptávku denverské univerzity po učiteli gymnastiky. Vyhledal jsem je a podal přihlášku; pod podmínkou, že se rychle přistěhujeme do Colorada, jsem dostal místo přislíbeno. Přestěhování z Michiganu do Denveru jsme absolvovali, místo však už nebylo volné. Další asi dva měsíce jsme tak s manželkou a malou dcerkou cestovali po Coloradu a hledali práci. Spali jsme v autě. Hledat lyžařskou práci v létě je obtížné i dnes, tehdy prakticky marné. Nakonec jsme se vrátili do Boulderu a já začal dělat práce všeho druhu, jen abychom se uživili. Pamatuju si, že jsem pracoval v lese pro dva Mexičany, což obnášelo sám odjet do boulderských lesů, vzít pilu, kanystr s benzínem, na záda batoh s věcmi, brodit se v lese hlubokým sněhem třeba kilometr k označeným stromům, ty porazit a nařezat. Těžká a nebezpečná práce, ale poměrně dobře placená, která nám umožnila pronajímat si byt a začít žít běžný americký život.

S různými příležitostnými pracemi jsem pokračoval až do roku 1982; v té zimě ke mně z Evropy přijeli lyžaři kolem Petra Kakeše, kteří se přihlásili na nově vzniklou americkou ProTour, a potřebovali nějaké zázemí. Nastěhovali se všichni k nám do přízemí našeho boulderského domu, moje žena Helena jim vařila, kluci jezdili trénovat a závodit, občas jsem vyjel s nimi – takto jsme to provozovali asi dvě zimní sezóny. V dalších letech Petra Kakeše, který se začal koncentrovat na kariéru v rychlostním lyžování, vystřídala parta elitních rakouských reprezentantů – Bernhard Knauss, Sebastian Vitzthum, Roland Pfeifer, Karl Thaler, Oliver Weber – ti všichni se usadili v našem přízemí a vyjížděli odsud na jednotlivé závody túry, občas jsem s nimi jezdil i já. Z řady z nich se v následujících letech stali šampióni ProTour vydělávající dost peněz na to, aby už nepotřebovali azyl u nás; nikdy jsme však neztratili vzájemný kontakt, zůstali kamarády a oni mi byli za veškerou pomoc neobyčejně vděční. Dodnes se s mnohými stýkáme.

US ProTour byla v 80. letech nesmírně populární a úspěšná soutěž; majitelem byl Ed Rogers, který nebyl ani lyžařem, nýbrž bohatým majitelem baru v New Yorku. Zajímavé je, že po dvaceti letech se ProTour předloni do Ameriky vrátila a cirkus paralelních závodů se opět rozběhl a bezmála devadesátiletý Rogers je v organizaci Tour stále zapojený. Snahou je přiblížit Tour své tehdejší slávě, což se zdá být nadlidským úkolem – v osmdesátých a devadesátých letech šlo o neuvěřitelně populární štaci, štědře dotovanou velkými sponzory typu Coca-Cola, Xerox, Peugeot atd., dokonce se otevřela lukrativní japonská odnož soutěže. Z už jmenovaného Bernharda Knausse, nejúspěšnějšího závodníka v historii soutěže, udělala ProTour jednoho z nemnoha lyžařských milionářů své doby. Soutěže vysílala televize a sledovaly je tisíce diváků přímo u tratí; střediska ráda usilovala o pořadatelství, protože jim přinášelo vysokou publicitu. Celkově sport soutěžního lyžování vypadal mnohem živější, než jakým je dnes.

Já jsem dál objížděl tamní lyžařská střediska a snažil se najít práci ve svém oboru. Obvykle si prohlédli mé dokumenty a prohlásili, že jsem pro jejich potřeby překvalifikovaný a nemohou mě proto přijmout. V roce 1984 jsem přišel do boulderské University of Colorado žádat o práci lyžařského trenéra. Novým šéfem sportovního oddělení CU se tam stal Bill Marolt, který se právě vrátil ze sarajevské olympiády coby vedoucí amerického sjezdového lyžování, přičemž ZOH 1984 skončily pro USA historickým úspěchem se spoustou medailí. Ačkoli má žádost tehdy skončila v šuplíku, asi za dva roky se mi z univerzity k mému překvapení ozvali s tím, abych začal s trénováním u univerzitního B týmu. Práci jsem přijal, zpočátku mizerně placenou – první rok jsem pracoval za 4 tisíce dolarů za rok (1987) následující roky se mi plat zdvojnásoboval. V roce 1990 jsem pak nastoupil jako hlavní trenér s ročním platem 32 tisíc dolarů a hned se univerzitnímu týmu povedlo vyhrát prestižní akademický titul NCAA. Předcházely tomu dramatické okolnosti.

Vůdcem Bizonů
Zmiňovaný B team coloradských Bizonů, který jsem od roku 1987 trénoval (složený z asi 30 chlapců a 15 dívek), byla snad ta nejlepší skupina svěřenců, s nimiž jsem kdy pracoval. Šlo o neuvěřitelně motivované děti, které ze sportu neměly ani halíř, jejich rodiče stálo jejich dosavadní sportovní studium spoustu peněz. Přesto jsme spolu trénovali jako nikdy předtím ani potom; nesmírně rád na tuhle skupinu vzpomínám. Na jaře 1990 se při posledním tréninku v dubnu na Eldoře zabila jedna z našich svěřenkyň Laura Flood; při sjezdu ztratila jednu lyži a na zařízlé hraně druhé lyže vyjela z trati do lesa a narazila do stromu zrovna v mé blízkosti, nakonec mi zemřela v náruči. V té době nebyly po okrajích tratí žádné bezpečnostní sítě. Byla to pro náš tým obrovská tragédie. Stávající hlavní trenér okolnosti psychicky neunesl a složil funkci, já jako jeho dosavadní asistent jsem vše převzal.

Následujících deset let jsem v Americe aktivně brojil za zvýšená bezpečnostní opatření. Nebylo to snadné. Lauřini rodiče žili v Sun Valley v Idahu, byli dobře situovaní, jejich celá široká rodina lyžovala a po Lauřině tragédii byli ochotní založit nadaci a finančně podporovat lepší bezpečnostní ochranu tratí. Nadějně bohulibý plán však ztroskotal na ohledání právníků, že stejné bezpečnostní normy by pak musely být stanoveny na všech sjezdovkách ve všech amerických střediscích, jinak by provozovatelům nezabezpečených tratí v případě nehod hrozily prohrané soudní spory o odškodnění. Což bylo v té době začátku devadesátých let nerealizovatelné. Náš plán tak byl na určitou dobu uložen k ledu; koncem devadesátých let došlo k úpravám výkladů zákonů postihujících tyto ohledy a i pod tlakem přibývajících nehod (včetně některých celebrit) v Americe i Evropě se ochranné sítě začaly stávat vyžadovaným bezpečnostním standardem závodních a tréninkových tratí.

Osobně jsem pomáhal těmto standardům k životu a například pro následující americké ZOH v Salt Lake City 2002 jsem zajistil české sítě z výrobny z Tišnova – šlo o asi 4 kilometry sítí, kterými jsme obalili všechny sjezdové tratě utažské olympiády. Od té doby se sítě běžně používají všude na všech soutěžích a doslova zachraňují životy včetně těch nejslavnějších šampionů jako Hermann Maier.

Lauřina tragédie náš univerzitní tým neskutečně stmelila. Všichni naráz velmi drželi při sobě, brali ohled jeden na druhého a zvlášť svědomitě jsme začali trénovat. Následující sezónu jsme měli americký šampionát NCAA v utažském Park City a s prakticky přes léto nově postaveným týmem se nám podařilo titul NCAA senzačně vyhrát, což pro univerzitu znamenalo obří porci sportovní slávy, ozvláštněnou tím, že ve stejném ročníku vyhrála univerzita NCAA titul i v americkém fotbalu, jedinkrát v historii CU.

Během následujících tří dekád vyhráli lyžaři coloradských Bizonů pod mým vedením 73 ze 188 závodů, přičemž v dalších 66 případech skončila CU na stříbrné příčce. Což je v rámci historie NCAA statisticky unikátních 74 procent případů, kdy CU skončila na prvních dvou místech. Současně jsem od roku 1995 pravidelně vedl americkou akademickou reprezentaci na Světových univerziádách, odkud američtí svěřenci často vozili medailové skalpy.

Aktivní důchodce
Můj odchod do důchodu z CU v roce 2021 vlastně moc odchodem nebyl, protože jsem byl obratem univerzitou požádán o pomoc ve funkci neplaceného dobrovolného trenéra, takže můj život pokračuje v dosavadních lyžařských kolejích. Současně trenérsky vypomáhám na coloradské Eldoře v jejich oddílovém programu.

V současnosti jsem členem vzrušujícího metodického projektu iniciovaného italskou Alta Badia Dolomites International Ski Racing Academy, jehož ambicí je hledat nové tréninkové metody a de facto i zavést to nejlepší ze zkušeností amerického akademického lyžování do evropského prostředí, včetně jistých přenositelných ekonomických a organizačních aspektů – s tím, že by v Itálii měla vzniknout asi desítka malých na lyžování specializovaných vysokoškolských akademií v blízkosti zavedených středisek jako Cortina, Val Gardena atd. Významnou předlohou v projektu je výborně fungující soutěžní řád naší asociace NCAA, jenž by se v upravené formě duplikoval i v Itálii. Pozitivem myšlenky je, že systém bude fungovat pro lyžaře, kteří se nedostali do národních reprezentací (či z nich vypadli) a chtějí si při soutěžním lyžování rozšířit či doplnit vzdělání na vysokoškolské úrovni.

Do Evropy pravidelně jezdívám obvykle nejmíň dvakrát ročně na kongresy FIS (na podzim do Curychu a na jaře na různá místa) a potkávám se tam s řadou dalších krajanů, jako jsou Jana Šoltýsová Gantnerová, Jana Palovičová, Bobas Zeman a další, s nimiž jsem před dlouhými lety závodil nebo trénoval – a se kterými jsem až do sametové revoluce neměl z důvodů mé emigrace 15 let téměř žádný kontakt.

V posledních letech jsem začal publikovat na platformě SkiRacing, kde mi vychází články v oblasti trenérské metodiky z pohledu mé dlouhodobé perspektivy. Dokážu srovnávat díky tomu, že jsem v CU pracoval přes třicet let na jednom místě, v jedné funkci, ve stejném formátu – kdy pravidla NCAA zůstala stejná a jediné, co se měnilo, byli přicházející a odcházející závodníci. A zatímco třicet let všechno ostatní kolem mne stálo, mentální stránka dětí se dynamicky měnila, což málokdo jiný mohl pozorovat do takového rozsahu a intenzity jako já. Mentální generační posun bezpochyby souvisí s rapidním vývojem technologií – v našich začátcích zkraje devadesátých let neexistovaly telefony ani internet; přičemž současná generace neudělá bez telefonu ani krok a ani rozhodnutí. Mají neustále možnost všechno konfrontovat, se vším se na internetu poradit, přičemž nezřídka nemají vyvinutou schopnost kritického myšlení, neumí informace dostatečně třídit a v informačním přetlaku se orientovat. V průběhu posledních třiceti let se studenti z extrovertů se smyslem pro humor stali vesměs do sebe staženými introverty, které nebývá lehké dostat z jejich ulity a trochu jim osvěžit život.

Naše druhé děti
Já se snažím třicet let komponovat do sportovní přípravy prvky, které jsme dělali třeba v mém mládí v šedesátých letech, například u fyzických testů. Na vlastní podobě takového testu příliš nezáleží – fyzické předpoklady zůstávají v podstatě stejné dnes jako tehdy; samozřejmě vše se dnes přesunulo směrem k větší síle, na druhou stranu dnešní generaci schází naše dřívější obratnost. Když současné generaci ukážu své tréninkové deníky ze šedesátých let, kdy jsem trénoval pod Vilémem Podešvou, nedopadá srovnání pro ně nijak dobře; oni sice dnes na sněhu prolyžují mnohem víc času, protože se lyžuje celoročně, ale mnohem méně se trénuje obratnost, vytrvalost, síla a zejména nějak odpadla regenerační stránka, na niž se za mých mladých let kladl velký důraz.

Rozhodně ne všechno, co vzniklo v našem československém socialismu, bylo špatné: se slzou v oku třeba vzpomínám na spartakiádu, kterou jsem také kdysi musel cvičit – a samozřejmě to tehdy vnímal jako opruz. Jenže v perspektivě dnešní doby, kdy tu máme přes 60 % populace obézní a nikdo příliš aktivně nesportuje, je nabíledni, že spartakiády byly něco úžasného a unikátního, co by dnes už nikdo nedokázal zorganizovat ani odcvičit. Nacvičit celou akci s takovým množstvím cvičenců s tím, že veškeré a současně jediné instrukce existovaly slovo od slova na papíře – to bylo názvosloví, které fungovalo! Dnes nám takové názvosloví – téměř ve všech sportech, ale v lyžování jistojistě – chybí. Sám se ho snažím podle svých limitovaných možností zavádět, ale nejde to snadno; každý má tendenci podívat se na video, ale to není to pravé – lyžařský manévr musí být popsán stejně všemi trenéry v oboru!

Za mých 35 let v trenérských funkcích mi tu prošlo rukama asi 200 závodníků, kolem 25 v každém z ročníků. Vždy jsme si vytvořili velice osobní vztah. Jde o to, že já jsem vždycky přebíral děti v situaci, kdy skončily střední školu, do té doby placenou obvykle jejich rodiči – a nastoupily na vysokoškolský sportovní program, hrazený univerzitou – a ta pochopitelně chtěla po všech členech adekvátní sportovní výsledky. Přičemž samotné studium na CU je akademicky poměrně náročné samo o sobě. Jde svým způsobem o profesionální podmínky a pro spoustu dětí, které jim do té doby nebyly vystaveny, šlo o silnou sociálně kulturní změnu. Americké děti se přizpůsobují snáz, Evropani na tom vždy bývali mnohem hůř, protože přijeli z daleka a museli se adaptovat na novou kulturu, systém, jazyk a mnoho dalších cizích aspektů. A pro ně jsme vždycky s manželkou Helenou fungovali jako náhradní rodiče, protože některé děti byly z toho přechodu dost ztracené a byly vystavené nemalému stresu z nutnosti se přizpůsobit a podávat výkony ve škole i sportu. Měl jsem v péči například svěřence ze Skandinávie, kteří vyrůstali daleko za polárním kruhem v „omezené“ civilizaci, a než přišli do Boulderu, neměli zkušenost z pobytu v nějaké větší aglomeraci s větším počtem lidí, což byl pro ně totální kulturní šok.

Museli jsme pravidelně kontrolovat jejich tréninkovou stránku, fyzickou, mentální i akademickou – protože od té záviselo, nakolik je univerzita bude uvolňovat pro sportování. Takže to pro mě a mé asistenty byla vcelku komplexní záležitost a vytvořili jsme si s dětmi navzájem docela jinou úroveň vztahů, než mívají všechny ostatní sporty, odbývající si své tréninky a soutěže na sportovištích v rámci univerzity. Děti musely trénovat, studovat i bydlet společně, takže se mezi nimi vytvářely velmi speciální vazby a vztahy, mnohem silnější než při běžném civilním studiu, nezřídka až do úrovně manželství – přičemž já jsem míval to privilegium je oddávat; zorganizoval jsem takto celou řadu sportovních svateb.

Jakkoli to pro mé svěřence nikdy nebylo jednoduché, všichni to nakonec zvládli, za čtyři roky studií dospěli a ze všech se stali sportovní nebo civilní profesionálové na vysoké úrovni. Se spoustou svých absolventů udržuji poměrně blízké vztahy; v létě se ženou nasedneme do obytňáku, vyrážíme po Americe a cestou navštěvujeme sportovce, kteří pode mnou závodili. Bývají to vždycky ohromně vřelá setkání; já neholduji sociálním sítím a veškeré kontakty se snažím pěstovat osobně.

Mí Češi
Rád bych nyní zmínil Čechoslováky, kteří mi v průběhu kariéry prošli pod rukama – nebylo jich zrovna málo a prakticky vždy to byly výjimečné osobnosti.

První z nich byla Hana Pochobradská z Banské Bystrice, lyžovala na slovenských Šachtičkách. Její táta Pavel Pochobradský byl v té době předsedou československého alpského úseku v Praze na ČSTV. Hanka byla úžasné děvče, během zdejšího čtyřletého studia začala chodit s norským běžcem, vzali se, po studiích se přestěhovali nejdřív do San Francisca, pak do Trondheimu v Norsku. Pár let nato zemřela, což byla obrovská tragédie pro nás všechny.

Následně přišel běžec Norbert Pelc z Valašského Meziříčí, výborný kluk, dnes je zpět doma na Valašsku, podniká v gastrobranži a angažuje se v běžeckém areálu Pustevny. S ním jsem rovněž prožil hodně zajímavého: Norbert trpěl na jakousi alergii, kterou léčil penicilínem a stal se na něm závislým. Protože jsem mu chtěl od závislosti pomoct, začal jsem mu podávat to, co jsem pro něj nazval experimentálním penicilínem, ale ve skutečnosti šlo o práškové kalcium. Povedlo se a já v jeho případě poprvé na vlastní zkušenost poznal skutečnou sílu placebo efektu!

Dalším z Čechů na CU byla běžkyně Lenka Palánová, po čtyřech letech úspěšné kariéry se vdala za týmového kolegu a žijí ve Vailu.

Po ní pak přišla Lucka Ziková. Lucka neměla nijak pevné místo v české reprezentaci, tak se rozhodla jet studovat do Colorada. Přijela v lednu na druhý semestr, já jsem ji někdy kolem půlnoci vyzvedával na letišti s tím, že druhý den ráno jsem měl s ostatními na Eldoře zorganizovaný měřený trénink obřáku. Lucka se rozhodla odjet na trénink s námi, protože by prý vinou časového posunu stejně nemohla spát. A svými jízdami se časově začala přibližovat nejlepším z chlapců, což mezi nimi vyvolalo velkou paniku. Hned první rok se Lucka zúčastnila Univerziády v Innsbrucku a jezdila velmi dobře, v dalších letech se dál zlepšovala. Když k nám přijela, měla na kontě okolo třiceti fisových bodů, v posledním ročníku na škole už byla na sedmi bodech a v tehdejším českém žebříčku byla druhá za Šárkou Záhrobskou. Její táta Pavel Zika měl z toho obrovskou radost a těšil se, že začne s Luckou jezdit Světový pohár, ale všechno nakonec dopadlo jinak – Lucka se rozhodla skončit s lyžováním, začala v Americe pracovat, vdala se za týmového kolegu, mají dvě krásné děti, bydlí v Boulderu a je z nich velmi spokojená rodinka.

Po Lucce přišel její bratr Adam Zika – dříč a moc hodný člověk, až příliš hodný na tuto zjitřenou dobu, řekl bych. Výborný lyžař, tvrdě pracoval na všem. Byl tu na univerzitě pět let, prošel si různými zraněními, vždycky se však vrátil a pilně na sobě pracoval. Vrátil se pak do Prahy, pracuje a jsme spolu ve velice úzkém kontaktu, stejně jako s jeho rodiči.

Následoval Jonáš Krýzl, který tu byl jen rok. V té době byl jeho táta Aleš Krýzl shodou okolností předsedou sjezdařského úseku; s Alešem se znám už od studií.

Pak přišel Ondra Valenta, reprezentační běžec, který po olympiádě v Lillehammeru přijel do Colorada a říkal mi: „Sice neumím anglicky, ale chtěl bych začít studovat a závodit za vás.“ Byl jsem k tomu skeptický – Ondra potom zmizel, někde v Boulderu si přes léto našel práci, na podzim se objevil u školních zkoušek a všechny je perfektně zvládl, včetně jazykových. Poznal jsem, jak nadaný a chytrý je to člověk; studoval pak výhradně za áčka a bral si extra kredity tak, že celé univerzitní studium stihl za tři roky. Během posledního roku studia už ho najmuli investiční bankéři na Wall Streetu, kam odjížděl pracovat a po škole se tam odstěhoval. Málem přišel o život 11. září 2001, kdy z bezprostřední blízkosti sledoval nárazy letadel do manhattanských Dvojčat a sám pracoval v jedné z budov, která se zřítila. Dnes pracuje v Česku v developerském odvětví.

Během Ondrova posledního roku studia přijela do Boulderu běžkyně Lucka Hanušová z Prachatic. Byla tu šest měsíců a na Vánoce 1998 se v New Yorku s Ondrou vzali. V lednu už byla zpět v tréninku, po jednom z nich si běžci vyrazili na projížďku na skútrech po parku West Yellowstone v Montaně. Lucka se za řídítky silného stroje zřítila ze svahu, narazila do stromu a zabila se – šestnáct dní po svatbě. Byla to pro všechny nepředstavitelná tragédie, celý školní tým tehdy cestoval do Prachatic na pohřeb. Lucka byla výjimečná osobnost a všichni ji měli neobyčejně rádi. Na pohřbu za mnou přišla Lucčina maminka Helena Hanušová a navrhla mi, aby Káča – mladší sestra Lucky – odjela do Ameriky dokončit to, co Lucka začala.

Stalo se a další rok přijela do Colorada talentovaná běžkyně Katka Hanušová. Školu absolvovala, závodila za nás a Lucčinu památku dotáhla do konce. Po studiích ve Státech zůstala, provdala se a usadila se v Truckee v Kalifornii. Dnes je z ní Katerina Nash, světově proslulá závodnice na horských kolech a v cyklokrosu. S rodinou Hanušových z Prachatic jsme v úzkém kontaktu a minimálně jednou za rok se vídáme.

Po Katce přišla Eliška Hájková, běžkyně z Jablonce a další z Češek, kterou jsem v Americe oddával. Vzala si norského běžce studujícího v Boulderu a dnes je Eliška vedoucí trenérkou běžeckého družstva na Aljašce ve Fairbanks, kde spolu žijí a kde to miluje. Vídáme se přes sněhovou sezónu často na různých závodech, nyní jako kolegové.

Další Češkou byla běžkyně Petra Hynčicová, pilná sportovkyně, výjimečná závodnice, krásně se mi s ní spolupracovalo. Po studiích se vrátila domů do českého reprezentačního družstva, v němž má nyní stabilní pozici.

Posledním v řadě Čechů je Filip Forejtek. Opět shodou okolností v době, kdy Filip na CU přišel, byl jeho táta Láďa Forejtek rovněž předsedou alpského úseku lyžařského svazu. Oba jsme začínali lyžovat v Technice Brno a odtud se znali. Filip je výjimečně vysoký lyžař (193 cm); když přišel, trvalo nám, než jsme si začali rozumět – zprvu měl potíže podřídit se poměrně striktnímu univerzitnímu režimu a málem jsem ho z programu vyhodil. Oba jsme ale vydrželi a čas ukázal, jak dobře to bylo. Nyní je v posledním ročníku a považuju ho za zlatého člověka, za kterého bych dal ruku do ohně. Vloni Filip dojel všechny závody a snad ani jednou nechyběl na pódiu. Stal se pro náš tým velikou oporou.

Poslední dva lidi, které bych tu chtěl zmínit, jsou mí bývalí trenéři – Vilém Podešva a Jara Bogdálek, oba opentlení řadou akademických titulů, které pro jednoduchost vynechávám. Jarin byl předseda oddílu Technika Brno a měl velmi výjimečnou pozici. Byl vedoucím katedry, disponoval hlubokými styky a postavením a dokázal pro Techniku zařídit věci v tehdejších socialistických poměrech naprosto unikátní až nemyslitelné. V těch časech bývala cestovatelským maximem dovolená u Balatonu, zatímco s Technikou jsme jezdili lyžovat do Itálie, Francie a Rakouska – v sedmdesátých letech, kdy takové lyžařské výjezdy nebyly vůbec obvyklé. Což byla zásluha Jarinových známostí a schopností. Vilém byl naproti tomu expertní znalec všeho týkajícího se lyžování a myslím si, že u nás byl značně nedoceněný. Z trenérských přístupů, které jsem se v životě naučil, troufnu si říct, že z 90 % používám znalosti, které jsem získal od něj. Měl jsem to štěstí, že jsem pod Vilémem trénoval čtyři roky svého studia a poté jsem v Technice působil jako trenér po Vilémově boku. Vilém uměl francouzsky a německy, studoval veškerou dostupnou cizí literaturu a vždycky byl na tom nejvyšším stupni lyžařských znalostí. Vždycky jsem považoval jeho expertýzu za dar z nebes, protože jsem se od něj učil kvanta znalostí, ze kterých dodnes těžím.

Richarde, bezpochyby nejen mě by zajímal recept na obdivuhodný stav tvé fyzické a mentální formy. Celý život poměrně intenzivně sportuješ, každý tvůj rok se nejspíš skládá z trojciferného počtu sněhových dní, přičemž jsi vším prošel bez nějakých zásadních zdravotních trablí, možná jakýchkoli. Pro spoustu aktivních lyžařů takový stav zavání bájnou Utopií. Dej prosím nahlédnout do tvého životního režimu – bezpochyby to bude inspirací mnohým z nás.

Jako bonus k mé práci (která nebyla nikdy moc placená) jsem bral to, že můžu denně trénovat se závodníky. Mělo to výhodu v tom, že jsem na vlastní kůži vnímal, jestli už mají dost. Dnešní systém, kdy si trenéři svěřence přehazují a neví, kolik jim předešlý naložil, velice kritizuji! Jde o mikro-cykly, kdy závodník jde z posilovny (kde má jednoho trenéra) na sněhový trénink (kde jej trénuje někdo jiný) a zpět do tělocvičny, kde intervaly trénuje se třetím trenérem. Zkrátka kompartmentace je nebezpečná!

Jinak už přes třicet let studuji různé aspekty medicíny a naprosto se ztotožňuji s Kurtem Teppenweinerem a Honzou Hnízdilem. Žiju poměrně zdravě, takže jsem na svou profesi celkem připraven, zato mé koníčky (zejména motosport, závodím na motorce Ducati) se na mně vyřádily: hodně zlomených žeber, vykloubená ramena, otřesy mozku a podobně. Naučil jsem se věci rychle léčit, takže na podzim bývám na lyže připraven. Otevřené rány lepím, funguje to. Před 15 lety mi Vilém poslal knížku Pět Tibeťanů, ještě dodnes cviky praktikuju.

Naprostou většinu dospělého života jsi plnohodnotným Američanem, stejně tak tvé děti a vnučka. Věkem spadáš do demografické kategorie babyboomerů, které já osobně považuju za nejpříhodněji narozenou generaci v historii lidstva, zejména ty proživší aktivní část svých životních cyklů na Západě. Jak prosím vnímáš současné společenské směřování západního světa? Kam to vše podle tebe povede? Dokonce mám chuť položit (vůči našim potomkům možná krapet nefér) otázku: Vybral by sis být v dnešní době mladej, výměnou za tvou babyboomerskou éru? Nepochybuju, že neodpovíš diplomaticky. Moc ti děkuju za tenhle inspirativní čas s tebou a přeju ti pevný zdraví a hodně životních radostí!

Měl jsem kliku, narodil jsem se do celkem úzké historické škvíry mezi globálními průšvihy, takže jsem vděčný za své datum narození. I za komunistickou zkušenost jsem vděčný. Hodně jsem se naučil a pochopil. Lidstvo bude vždycky hledat nějaký nový společenský řád a vypadá to, že zase hledáme! Nic moc příjemného, ale zatím se to dá vydržet.

Richard Rokos pravidelně publikuje ve své autorské rubrice v předním oborovém webzinu SkiRacing zejména – avšak nejen – na rozličná metodická témata. U příležitosti prezidentských voleb 2020 zakusila americká civilní i profesní sféra řadu nezdravě tendenčních tlaků, včetně ortodoxně svobodomyslného akademického prostředí. Následuje Richardův rezonující (mnou volně přeložený) komentář bez servítek glosující poměry v tamním univerzitním sportu:

Netahejme politiku do sportu

Od minulého týdne byli trenéři sportů na některých školách vyzváni, aby se ujistili, že všichni oprávnění studenti-sportovci jsou zaregistrováni a připraveni volit. Výzva přišla od správců institucí s předpokladem, že trenéři mohou tento úkol pomoci zvládnout, protože jsou v nejužším kontaktu se studenty-sportovci.

Představená kampaň vyznívá jako upřímná snaha povzbudit sportovce k následování jednoduchého občanského činu – a to je v pořádku, a dokonce úctyhodné. Požadavek byl prezentován jako soutěž mezi sporty: Kdo bude mít jako první zaregistrovaný celý tým?

Podle mého názoru by se však trenéři v žádném případě neměli takové formě vydírání podřizovat. Ano, je naším osobním právem a výsadou uplatňovat své přesvědčení a na tom stojí demokracie. Přesto trenéři šlápnou vedle, jakmile obhajujeme nebo nabádáme k něčemu jinému než ke sportovním výkonům.

Nejnověji celosvětově řešené případy sexuálního obtěžování a jiného zneužívání kontroly ze strany trenérů ve sportu jsou jen jednoduchým příkladem toho, co znamená „mocenské postavení“. Podporovat politiku jako součást sportu je stejně nebezpečná činnost.

Trenéři jsou ve velmi výjimečném postavení, pokud jde o jejich vztah ke sportovcům. Kromě velících důstojníků v ozbrojených silách neexistuje žádná jiná paralela. Zatímco kariéry sportovců jsou v rukou trenérů a životy vojáků jsou v rukou velících důstojníků, nemůžeme tento jedinečný vztah zneužívat k ničemu jinému než k čistému výkonu. Trenér je se sportovcem v každodenním a nanejvýš důvěrném vztahu a je první v palebné linii, pokud se věci zvrtnou. O tomto fenoménu byly napsány tuny literatury a je to všechno pravda.

Bohužel se naše sporty a hřiště stávají politickými a společenskými platformami pro nejrůznější kampaně, zatímco čistý sport tím nesmírně trpí. Zatímco však mladí sportovci (v jakémkoli sportu) vydávají „erudovaná a emotivní“ společenská a politická prohlášení, všichni aktivní trenéři by se měli – a z velké části se tak děje – držet stranou!

A to z dobrého důvodu.

Všichni trenéři vědí, jak je naše práce emocionálně intenzivní a citlivá. Zneužívat tento vztah jiným směrem než ke sportovnímu výkonu je naprosto špatné. Cokoli jiného než čistě sportovní vztah mění jeho dynamiku. Pokud trenér využívá svého postavení k jakékoli jiné agitaci než sportovní, jedná se o plnohodnotnou trestnou činnost!

Lidská historie je zamořena ošklivými příklady zneužití sportu k politickým účelům. Sport je nejčistším projevem fyzických a duševních kvalit jedince. Vždy jsme ho tak vnímali a měli bychom ho chránit jako posvátnou komoditu.

Jako příklad jedinečné role, kterou sport ve světě hraje: v dobách antických olympijských her se příměří dodržovalo po celý olympijský rok, a to i mezi nejzatvrzelejšími nepřáteli.

Máme stejnou úctu k tomu, co děláme?

Tisková verze článku s fotografiemi

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *