Jakkoli je to věc osobního náhledu (a snad trochu i faktu, že jsme narozeni stejného dne), on je pro mě ztělesněním úspěšného člověka. Ve svém oboru se vypracoval v nepravděpodobných podmínkách z nuly do světové špičky, zatímco dělal a dál dělá, co miluje. Z pozic na výsluní svedl těžit, ne však k újmě druhých; jeho na poctivém přístupu budované jméno zvučí v branži dodnes. Jedná a mluví moudře, vystupuje skromně, a neopomíná zdůrazňovat nutnou roli štěstí, jež na jeho cestě nebylo skoupé. Uvěřitelný sportovní, ale i lidský vzor.
Dobře vím, že čtenářská pozornost není samozřejmá a že tento text nyní čtete na úkor všeho ostatního, čemu se můžete věnovat; proto vždy usiluju o výjimečný námět. Vděčím Lukášovi za – rovněž nesamozřejmé – množství času a energie, jimiž se podílel na této nejúplnější zpovědi, která o něm kdy vyšla.
Lukáši, prostoru máme zdánlivě dost, jenže tvůj příběh má událostí ještě víc. Nemusíme být proto kronikářsky úplní, postupujme po důležitých meznících a okolnostech. A začněme začátkem.
Tak jo, zdravím zdejší čtenáře! Nepocházím ze sportovní rodiny, a pokud mi něco bylo v mládí rodiči vštěpováno, pak to, že mě sport rozhodně nikdy nebude živit. Někdy kolem mých sedmi let věku mě rodiče i s bratrem zapsali do nově otevřeného lyžařského oddílu Škoda Ostrov nad Ohří – při podniku, kde oba pracovali. Rozhodně jsme však v té době neměli k lyžování žádný zvláštní vztah, šlo jen o příhodnou možnost k vybití naší dětské neposednosti. Ani žádné sportovní ambice – na rozdíl od dnešní doby, kdy řada rodičů na své malé děti nakládá břímě očekávání a velkolepých plánů ohledně jejich budoucích kariér.
Šlo spíše o amatérsky vedený zájmový kroužek než seriózní sportovní oddíl; sportovali jsme jednou či dvakrát týdně plus občasný víkend. V našem regionu byl zásadním oddílem běžeckého lyžování Slovan Karlovy Vary, který měl na tehdejší poměry špičkové vedení, propracovanou metodiku, dobový status TSM (Tréninkového střediska mládeže), záviděníhodné zázemí na Božím Daru a vykazoval adekvátní výsledky na republikové úrovni. K nim jsme my Ostrováci vzhlíželi s náležitou úctou, něco jako vesničani ke šlechtě.
V ostrovském oddíle jsem vydržel do konce ZŠ a zpětně jsem vděčný Jirkovi Linhartovi, Láďovi Palivcovi, Petrovi Vikovi a Alinu Hluškovi, pod jejichž vedením mě lyžování začalo bavit a vydržel jsem u něj. Výsledkově jsem se propracovával od těch nejzazších umístění rok po roce po krůčcích dopředu a někdy od 13 let věku jsem byl občas pozván legendárním karlovarským trenérem Honzou Novákem na jejich oddílové soustředění. Aby o rok dva později jednoho dne u nás doma zazvonil u dveří předseda ostrovského oddílu Láďa Palivec s mně neznámým pánem – což byl Míra Petrásek, který v té době právě ukončil svou závodní kariéru v biatlonu, studoval trenérství a zakládal v karlovarském Slovanu novou tréninkovou skupinu, do níž mě chtěl.
Moje středoškolská léta tak začala přestupem do Slovanu a skokem střemhlav mezi mnohem výkonnější vrstevníky, než jsem byl v té době já. Čekaly mě krušné roky prokousávání se výsledkovými listinami a pravidelného každodenního tréninku s jasnou strukturou a zaměřením. Studoval jsem na ostrovské strojní průmyslovce a na každý trénink jsem do Varů dojížděl na kole, asi 13 km tam a po tréninku zpět. Zpětně vím, že tato extra porce pravidelné fyzické aktivity mi pomáhala překlenout tehdejší výkonnostní hendikep mezi mnou a zkušenějšími Slovaňáky, a vůbec mě na budoucí náročné roky náležitě zocelila. S prvním sněhem na horách jsme pak měli na božídarské oddílové chatě Slovanka zařízen internátní pobyt, odkud jsme ráno jezdili autobusem dolů do Ostrova do škol a odpoledne se vraceli nahoru na společný trénink na sněhu. Škoda, že tento systém už dnes nefunguje.
V té době jsi už nejspíš začal sportem náležitě žít. Upravil sis i ambice? Měl jsi tehdy nějaké konkrétní vzory?
S nástupem do Slovanu mi začalo takové to seriózní vyplňování papírových tréninkových deníků, do nichž jsme si vylepovali známé sportovce, já Gunde Svana, Vegarda Ulvanga a Miguela Induraina, protože jsem hodně sledoval i cyklistiku. Ale žádné konkrétní sportovní ambice jsem si ještě nedělal; spíš mě bavilo dokazovat zkušenějším Slovaňákům, že i vesničan jako já s nimi zvládne držet krok.
Když mluvíš o cyklistice – konkrétně ta horská přeci u tebe hrála ne nevýznamnou roli.
Byť jsem se pozvolna výkonnostně zlepšoval, ani v dorosteneckých kategoriích jsem ještě nedosahoval v rámci republiky žádných čelních umístění. Psaly se časné devadesátky a tehdy u nás začal silný boom horských kol, na nichž jsme v rámci tréninku i v oddíle jezdili. Ač jsem neměl nijak dobrou výbavu, horské cyklistice jsem těžce propadl a začal jsem se ptát sám sebe, zda je lyžování tím pravým sportem pro mě.
Pamatuju si na svůj poslední rok v dorostu, kdy jsem před závěrečným dvojzávodem sezóny ve Sklenném u Ždáru řekl trenérovi, že asi s lyžováním končím a od jara se budu věnovat horským kolům. Jenže se stalo to, že v sobotu jsem dojel překvapivě čtvrtý a v neděli jsem celostátní závody dokonce vyhrál. Pro mě to představovalo zásadní zlom v přístupu – nejenomže jsem si ujasnil, že lyžování bude mou prioritou, ale výsledkově jsem se od té doby začal prosazovat do užší špičky.
Horská kola jsem ale neopustil a přes léto jsem díky obětavosti trenéra Petráska spolu s ním objížděl závody ČP v mtb. Nebyl jsem v té době rozhodně sám – závodní horská kola tehdy s běžkami kombinovala třeba Katka Neumannová nebo Katka Hanušová, které se na nich dokonce dostaly i na letní olympiádu. Já jsem coby junior využil situace, kdy se v roce 1995 jelo MS v horské cyklistice u nás ve Špindlu, na němž se mi podařilo startovat a dokončit někde uprostřed závodního pole. Z dnešního pohledu jsme tehdy jezdili na tratích úsměvně dlouhých a profilově lehkých, ale takový byl vývoj tohoto mladého sportu.
Jsme tedy v době, kdy ses dostal do reprezentace…
Na mezinárodní scénu jsem prorazil v roce 1996, kdy jsem se na poslední chvíli nominoval na JMS v Asiagu a zajel tam průměrné výsledky. Rok nato jsem poprvé v životě letěl letadlem – do Canmore na JMS 1997, když mě krátce předtím vykurýrovali z vleklých zdravotních potíží s průduškami, které mě nahodile provázely po celou kariéru. Z prostředí v Canmore jsem byl unešený, byla tam cítit ještě atmosféra ZOH konaných o dekádu zpět. Tamní tratě mi seděly a dařilo se mi na nich: svůj úvodní úsek štafety jsem předával jako první (štafeta skončila čtvrtá) a na volné třicítce za enormního tepla jsem dojel druhý za Švédem Perem Elofssonem, přičemž třetí skončil Martin Koukal a čtvrtý Jirka Magál. Medaili brala i Zuzka Kocumová a my tři medailisti jsme z Kanady odletěli rovnou do Trondheimu na velké MS 1997.
Všichni jsme byli konsternováni neskutečnou atmosférou, kterou Noři vytvořili, a po závodech jsme my tři mladí byli uhranutí propastným výkonnostním rozdílem mezi juniorskou a dospělou kategorií. Byla to pro nás silná motivace do další práce na sobě.
Následovalo olympijské Nagano. Co si z něho vybavuješ?
Nám zmíněným mladíkům nahrálo do not, že u nás docházelo ke generační obměně, kdy starší reprezentanti Luboš Buchta, Vašek Korunka, Pavel Benc a další končili své kariéry, a všichni tři jsme se nominovali na naše první ZOH 1998 v Naganu. Vedle toho, že jsme byli ze všeho pro nás nového olympijského náležitě vyjukaní, museli jsme v Japonsku bojovat s tamními velmi specifickými sněhovými podmínkami, kdy z hodiny na hodinu z mrazu a sněžení uhodil déšť a teplo, což prověřovalo i servismany. Já jsem měl k dovršení všeho zlého problémy i s lyžemi, kdy jsem ještě závodil na nejmenované značce, jejíž historie právě končila, a v tamních podmínkách lyže prostě nefungovaly. Dost netradičně jsem proto uprostřed olympiády přestoupil na značku lyží Fischer, jíž jsem zůstal věrný po zbytek kariéry. Nagano pro mě ve zkratce znamenalo exotiku, důležitou zkušenost a utvrzení se ve své zarputilosti dál a ještě víc dřít směrem k další olympiádě.
Na ní už jsi zajížděl v top ten, což zní jako neskutečný výkonnostní skok.
V době další olympiády (Salt Lake City 2002) jsme už s Martinem Koukalem a Jirkou Magálem tvořili pevné jádro mužské reprezentace, měli jsme za sebou první bodované svěťákové výsledky, já i několik v první desítce. Rovněž jsme si ale vezli do Ameriky reputační dluh z předchozího MS 2001 v Lahti, kdy jsme totálně vybouchli ve štafetě a skončili předposlední. Mně se na olympiádě povedlo zajet senzační výsledky – šestý na 30 km a osmý na 50 km. Dodnes si vybavuju, jak na trati třicítky jedu v čelní skupině s legendou Bjørndalenem, a nemůžu tomu uvěřit. To, že někde vpředu před námi jede nějaký Johann Mühlegg, Němec, co utekl do Španělska a už v té době měl pověst podezřelého člověka, jsem příliš neřešil. Pamatuju ale, že můj vrstevník Per Elofsson, v té době jezdící o medaile, nesl Mühleggovo zjevné dopování těžce a rok po ZOH ukončil svou krátkou hvězdnou kariéru právě z těchto důvodů, jak se mnohokrát později nechal slyšet.
Pak sis svá přední umístění přenesl i do svěťáku, a ne nijak ojediněle…
Americká olympiáda mě opět motivačně nakopla do další práce; už jsem nekompromisně mířil do nejužší špičky. V té době jsem třeba investoval z nemnoha svých peněz, abych na vlastní pěst odjel v létě na třítýdenní vysokohorskou přípravu do bulharského Belmekenu, kde jsem v samotě bulharských hor absolvoval těžké tréninky s vidinou pódiových příček ve SP. Ty se dostavily: v roce 2003 jsem byl těsně druhý na SP v Kuusamu, vyhrál jsem svůj první svěťák doma v Novém Městě v nezapomenutelné atmosféře, druhý jsem byl ještě v Lahti a celkově ve SP skončil pátý. Pódiová umístění jsem sbíral i v dalších sezónách, v roce 2005 jsem vyhrál další dva svěťákové závody. Moje výkonnost gradovala směrem k dalším ZOH 2006 v Turíně, kde jsem chtěl navázat na skvělé výsledky ze Salt Lake.
V těch letech jsem už byl osobně pod stálým tlakem, kdy se ode mě standardně očekávaly velké výsledky: vždy na podzimní tiskové konferenci vedení svazu oznámilo, jak úspěšnou chce mít sezónu, novinářům vybájilo, kolik medailí se má přivézt, přičemž bylo jasné, že za mužskou část se plánované výsledky čekají ode mě. To nebylo vůbec jednoduché; na druhou stranu, šlo o mé zaměstnání, kdy jsem pobíral plat od SKP Jablonec a posléze od liberecké Dukly. Řečnickou otázkou je, nakolik byla taková podpora adekvátní očekáváním, kdy jsem měl stabilně porážet veškeré národy v čele s Nory.
Předpokládám, že jsi v takové situaci usiloval o lepší než řadové podmínky…
Jedním z nových kroků, které jsem v mezidobí mezi olympiádami podstoupil, bylo angažmá Víta Fouska jako mého osobního servismana. On byl součástí českého servisního týmu, ale navíc měl na starosti péči o mé lyže – nejen mazání, ale i správu a výběr lyží v továrně Fischer. Je to něco, co špičkový lyžař už opravdu potřebuje – někdo všechny ty lyže musí řádně vytestovat, musí vědět, na jakých podmínkách které fungují, musí je rozjezdit, a tohle všechno při tom množství párů nemá šanci sportovec sám zvládat. Vítka mi vlastně doporučil Míra Petrásek, v té době už reprezentační trenér; já Vítka jen platil. Vypadalo to tak, že můj plat, který jsem od Dukly dostával, jsem celý posunul Vítkovi, protože šlo o částku (nijak závratnou), na níž jsme se domluvili. Mně nezbývalo, než se o to víc uskromnit; zůstával jsem značně podporován rodiči, ale věděl jsem, že jde o nezbytný krok pro to, abych se mohl posunout výš. Jednoznačně to za to stálo a já jsem Mírovi vděčný za jeho prozíravost, a že tyto cesty aktivně vyhledával.
Další stěžejní osobou z mého týmu byl lékař české reprezentace Martin Koldovský, s kterým jsem pracoval skoro dvacet let a vzhledem k mým častým zdravotním problémům mě míval pravidelně v péči. V olympijské sezóně jsem si vyzkoušel spolupráci i se sportovním psychologem Olegem Mazurovem – šlo opět o impulz od Míry Petráska s cílem líp zvládat tlak očekávání a koncentrace na výkon. Záměrem bylo maximalizovat mou šanci na úspěch v olympijský den D na ZOH 2006 v Turíně. To se povedlo – ve skiatlonu jsem skončil desátý, ale nejvíc jsme si slibovali od mé parádní disciplíny, klasické patnáctky. I přes náročné sněhové podmínky jsem skončil druhý, devět vteřin za Estoncem Veelpalu, a skvělé pro mě bylo, že se na mě do Itálie přijeli podívat i mí rodiče.
Senzační olympijské stříbro následované štafetovým bizárem. Vzpomínáš?
No aby ne! Šlo o to, že v té době se mohla přihlásit jen předpokládaná soupiska členů štafety, a do dvou hodin před startem se musela upřesnit na definitivní složení. Dělo se to, že jiné týmy se podívaly na soupisku ostatních národů a podle toho nasadily pořadí vlastních závodníků; náš asistent trenéra Květa Žalčík proto na soupisku takticky napsal na poslední úsek jiné jméno – náhradníka Dušana Kožíška namísto Milana Šperla, který měl jet. S tím, že to dvě hodiny před startem změní. Na což pak v chaosu závodního dne, kdy se zkomplikovaly mazací podmínky, zapomněl.
A tak se stalo, že jsme na závod přijeli v plánované sestavě Magál – Bauer – Koukal – Šperl, a až v průběhu už odstartovaného závodu nás šokovala informace, že už rozjíždějící se finišman Milan Šperl nemůže startovat, protože na startovce je napsán Dušan Kožíšek, jenž v závodní den zůstal někde v olympijské vesnici, 15 km daleko. Nakonec se ho podařilo, nepřipraveného a nerozježděného, k předávce včas dopravit, ale na výsledek to mělo velký dopad (skončili jsme devátí), a kolem celé kauzy se strhl obrovský humbuk nejen mediální, ale i od nás závodníků, a negativní emoce létaly ještě dlouhé roky potom. Vždyť takováto minela zhatila ne jediný závod, ale celý čtyřletý olympijský cyklus přípravy nás všech; já třeba měl svou medaili, ostatním to ale ovlivnilo i celou jejich kariéru.
V té době jsi na čas odešel od trenéra Petráska. Co se stalo?
Já jsem se už dřív často tréninkově potkával s tehdy nejlepším Němcem René Sommerfeldtem, celkovým vítězem SP, protože od sebe bydlíme asi jen 5 km přes hraniční čáru. Němci mají v Oberwiesenthalu sousedícím s Božím Darem jedno ze svých hlavních tréninkových center a já jsem na jejich závodních tratích často trénoval. René byl v té době výkonnostně odskočený od ostatních v německém družstvu, stejně jako já v našem, a domluvit se na společném trénování bylo nasnadě.
Já měl navíc po turínské olympiádě pocit, že po mnoha letech trénování v Mírou Petráskem na mě doléhá stereotypní rutina. Chtěl jsem tréninkovou změnu a chtěl jsem se přiučit něčemu novému, protože Němci v té době hráli první housle: Sommerfeldt, Teichmann, Angerer – ti všichni vyhrávali závody SP. Němci mi po olympiádě nabídli, že s nimi můžu trénovat na plný úvazek, včetně účasti na všech jejich reprezentačních soustředěních, a já jsem v tom vycítil svou životní šanci. Pro Míru nebylo jednoduché akceptovat můj nápad, já si ale trval na svém. Domluvili jsme se, že od května do prvních svěťáků budu naplno trénovat s Němci, s tím, že Míra bude mít přehled o všem, co dělám, ale že mi do tréninku nebude nijak zasahovat.
Pro mě byl německý trénink obrovskou školou. Poznal jsem pověstný německý řád a disciplínu, kdy co stálo v plánu, muselo se odtrénovat stůj co stůj. Veškerá komunikace běžela v angličtině, Němci tehdy výrazně méně než my běhali na suchu, mnohem víc jezdili na kolečkových lyžích, hodně odlišně trénovali i z hlediska intenzit, typů aktivit atd. – skočil jsem zkrátka do výrazně jiného tréninkového režimu, než na jaký jsem byl dosud zvyklý. Takto jsem se připravoval až do začátku zimy.
V nadcházející sezóně jsem se zaměřil na MS 2007 v Sapporu. V kombinaci 2 x 15 km jsem skončil sedmý, když jsem kilometr před cílem bojoval v čelní skupině, ale Legkov mi utrhl košíček hole a já v měkkém sněhu dojel závod jen s tubusem. Můj hlavní závod byla klasická padesátka, kam mě doktor Koldovský nechtěl vůbec pustit, protože už na mých mandlích viděl přicházející angínu. Já si start vyvzdoroval a nedlouho před cílem v opět obtížných teplých a mokrých podmínkách jsem bojoval v čelní skupině o vítězství; v závěru jsem ale udělal taktickou chybu a nakonec dojel pátý.
Celkově jsem v sezóně vykazoval zřetelný výkonnostní posun i v ostatních svěťácích a od Němců – ale stejně tak i z naší strany – začaly zaznívat hlasy, že příště už bych se měl opět připravovat se svými. Což se taky stalo, moje půlroční německé tréninkové angažmá tak skončilo na lidském faktoru. Ale z nabytých zkušeností jsem pak těžil po zbytek kariéry.
A pak se událo v tvojí kariéře a celém našem běžeckém lyžování něco nepředstavitelného.
Následovala moje nejúspěšnější sezóna 2008, kdy v každém distančním závodě SP, do kterého jsem nastoupil, jsem nebyl horší než čtvrtý, a celkově jsem vyhrál velký glóbus SP. Přitom tomu nic nenasvědčovalo, protože v přípravě jsem řešil obrovské zdravotní patálie – nechal jsem si operativně vyjmout mandle a následně jsem podstoupil operaci kolene. Do sezóny jsem šel bez očekávání a spíše skepticky; ale vyhrál jsem oba předsezónní kontrolní závody v Muoniu a začal jsem vyhrávat i jednotlivé svěťáky. Ještě na úvodním skandinávském turné jsem se oblékl do žlutého čísla lídra SP, které jsem už nesundal. Vyhrál jsem i seriál Tour de Ski a tři závody před koncem SP už jsem měl zajištěné celkové vítězství.
Hezkým paradoxem bylo, že celkově druhý ve SP skončil můj soused René Sommerfeldt, se kterým jsme spolu trénovali a takto deklasovali zbytek světa. Byla to sezóna snů, kdy ostatní závodníci s malou nadsázkou prohlašovali, že bojují jen o druhé místo, a kdy do sebe zapadlo naprosto všechno, co zapadnout mělo. Doma jsem pak vyhrál prestižní anketu Král bílé stopy a po sezóně absolvoval pořádný kolotoč mediální pozornosti. Ale počítal jsem s tím a dobře jsem věděl, že pokud chci svůj úspěch zobchodovat, čas k tomu právě nastal.
Pak se pozornost všech nevyhnutelně nasměrovala k Liberci.
Vrcholem roku 2009 bylo pro nás všechny jednoznačně liberecké MS. Asi měsíc předtím jsem vyhrál svěťák v Otepaa a záhy nato jsem onemocněl a musel brát antibiotika, což mi znemožnilo odjet na plánovanou závěrečnou vysokohorskou přípravu, takže jsem se připravoval v Harrachově. Všude jinde ve světě bývá zvykem, že pořadatelé umožní domácímu týmu zvyknout si na nové tratě šampionátu; u nás, zdá se, nic takového neplatí a do Vesce jsme byli puštěni až spolu s ostatními týmy při oficiálním otevření.
Já se soustředil na svou nejsilnější disciplínu, klasickou patnáctku, která se jela na úvod šampionátu v komplikovaných podmínkách za hustého sněžení. Většinu závodu jsem vedl, ale v závěru jsem podlehl silnějšímu Estonci Veerpalu a skončil o šest vteřin stříbrný. Závodit v Česku bylo skvělé, měl jsem v místě celou rodinu i s malými dětmi a moc jsem si je užíval. Diváci v Liberci byli senzační po celý šampionát. Bohužel jsme je zklamali naším výkonem ve štafetě, kdy se nám nedařilo v naprosto ničem a skončili jsme asi patnáctí – naprostý debakl.
Po sportovní i organizační stránce bylo MS špičkově zajištěné; samozřejmě všichni víme o dluzích z té akce, které se táhnou dodnes. Pro nás lyžaře není dvakrát dobré, že vlastně nic z areálu nezbylo pro další běžné lyžařské využití a rozvoj sportu, jak to bývá zvykem jinde ve světě. Myslím, že Vesec se v tomto ohledu stal užitečnou případovou studií pro nadcházející velmi úspěšné biatlonové MS v Novém Městě.
Což nás dostává do další olympijské sezóny 2010.
V sezóně po Liberci jsme všichni pocítili kýženou úlevu od všudypřítomného tlaku z domácí akce. Mně se povedlo znovu vyhrát TdS, tentokrát až v samotném závěru, kdy jsem se až v předposlední etapě dotáhl na vedoucího Nora Northuga, suveréna libereckého MS, a v závěrečném stoupání na Alpe Cermis jsem ho udolal.
Následovala moje už čtvrtá olympiáda ve Vancouveru 2010. My jsme před ní odletěli na závěrečnou přípravu do kanadského Silver Star, naprosto úchvatného lyžařského střediska. Na olympiádu jsem se těšil a dařilo se mi – na volné patnáctce jsem si dojel se štěstím pro bronz, když jsem skoro celý závod jel čtvrtý. Pak přišla štafeta, na kterou jsme se všichni koncentrovali, protože jsme měli opravdu silný tým a navíc jsme chtěli odčinit neúspěch z libereckého MS. Byly velmi těžké podmínky, sněžilo, sibérie. Jeli jsme ve složení Jakš – Bauer – Magál – Koukal. Já jsem na svém úseku vytáhl štafetu na druhé místo a kluci už dojeli v kontaktu se špicí, kdy Martin Koukal dospurtoval pro bronz. Přesně po dvaceti letech, kdy měla bronz tehdy ještě československá štafeta v Calgary! Úspěch ve štafetě je vždy něco speciálního a ještě teď to se mnou cloumá, když si ten moment vybavím.
Po tom úspěchu nastal tvůj překvapivý rozchod s trenérem Petráskem.
Vrcholem poolympijské sezóny bylo MS 2011 v Oslu, organizačně i diváckou kulisou famózní šampionát, ale na velmi problematickém sněhu. Já tam odjížděl s medailovými ambicemi, nejlepšího výsledku jsem nakonec dosáhl na své silné trati 15 km klasicky, kdy jsem skončil sedmý na neoptimálně namazaných lyžích. V té době v týmu gradovaly problémy mezi mnou a Mírou Petráskem a já se rozhodl po asi 19 společných letech naši spolupráci opustit a vrátit se k přípravě s německým týmem. Od té doby jsem trénoval s Němci a později na sklonku kariéry jsem se trénoval sám – s tím, že jsem se jen účastnil společných reprezentačních soustředění.
Celkový dojem ze sezóny byl rozpačitý; provázely mě tradiční zdravotní trable a k nim přibyly problémy s výrůstkem na patě, kdy jsem musel rozřezat spoustu lyžařských bot a nakonec jsem lyžoval s totálně otevřenou botou v místě výrůstku, jinak jsem se nemohl pro bolest ani obout; mimo lyžování jsem chodil jen v crocs pantoflích. Problémy s patou se táhly do další sezóny, kdy se mi v patě udělala dokonce únavová zlomenina a já pro nesnesitelnou bolest sezónu předčasně ukončil s nohou v sádře na 7 týdnů. Nakonec se problém řešil operačně a u mě v té době nazrálo rozhodnutí, že pokud by měly zdravotní komplikace pokračovat, raději skončím svou už tak dlouhou kariéru.
V dalším roce bylo vrcholem MS 2013 ve Val di Fiemme, kde jsem nejlépe dojel na klasické padesátce třináctý. V té sezóně gradovala má nespokojenost se servisem lyží a vyústila v můj bolestný rozchod s Vítkem Fouskem, když jsme se mj. názorově neshodli na nových přístupech ohledně měření a mazání lyží, které jsem chtěl zkoušet. Angažoval jsem nového mladého servismana z českého týmu Vítka Zahulu, s nímž jsem ke spokojenosti vydržel do konce své kariéry; Vítek pak odešel do švýcarského týmu, kde je platným servisákem dodnes.
Turbulentní období plné změn, do toho se blížila další olympiáda…
V následujícím roce jsem napřel vše k úspěchu na mých už pátých ZOH 2014 v Soči. Sezóna nemohla začít lépe – asi po čtyřech letech jsem opět vyhrál závod SP, úvodní klasickou desítku v Kuusamu. Nadšení ale netrvalo dlouho, začala mě provázet zvláštní únava doprovázená neschopností dostat se do vysokých tepů. Stáhl jsem se ze závodů domů, absolvoval různá vyšetření, bez výsledků. Potíže pokračovaly, v polovině etap jsem zabalil Tds, nakonec mi můj německý trenér zařídil komplexní kardio vyšetření v Drážďanech, které ukázalo na specifické problémy organismu spojené s přetrénováním a stresem a na potřebu začít s přípravou pomalu a od nuly.
Přes nevoli našeho vedení jsem se nezúčastnil společné vysokohorské přípravy a se svým servismanem odjel na třítýdenní soustředění do Toblachu, kde jsem krůček po krůčku postupoval do vyšších zátěží. Na hry do Soči jsem přijel o týden později než ostatní, soustředil se na svou tradiční trať – klasickou patnáctku a nakonec v teplém počasí dojel pátý, dvacet sekund za bronzovou medailí, což po všech prožitých komplikacích považuju za výborný výsledek. Ten mě také motivačně nakopl k tomu, ještě nekončit a připravit se na MS 2015 ve Falunu. Tam mi chyběla má oblíbená klasická patnáctka, takže jsem už dopředu počítal s tím, že se soustředím na závěrečnou klasickou padesátku coby svůj hlavní závod.
To zní jako nové vytrvalostní zaměření věkem zralého běžce…
Mé nové orientaci na dlouhou trať nahrávaly už poslední dva roky, kdy jsem jezdil ve švédském laufařském týmu lyžařské maratony. Opět mě uprostřed sezóny pronásledovaly tradiční problémy s průduškami, nakonec jsem vše řešil odjezdem do totální izolace ve švédské divočině, kde jsem mohl jen trénovat, jíst a spát. Do Falunu jsem přijel dva dny před plánovaným testovacím závodem na 15 km volně, v němž jsem skončil sedmý, a to mi potvrdilo správnost mého rok starého plánu: vynechat poprvé v kariéře štafetu a soustředit se na závěrečnou klasickou padesátku s hromadným startem.
Na její start jsem šel ve zvláštním transu soustředit se jen na svůj výkon a vychutnat si svůj poslední start na MS v kariéře. Současně mi bylo jasné, že pokud nezískám medaili, vedení i média mě za mou neúčast ve štafetě zaříznou. Závod se jel v extrémně náročných sněhových podmínkách, v rozmanitém mixu rozsoleného sněhu a všichni závodníci využili možnosti dvakrát vyměnit lyže, které se velmi rychle ojížděly. Já zvolil velmi riskantní taktiku neabsolvovat druhou výměnu lyží spolu s ostatními, vydržet s nimi tempo na starých, ale vyměnit si až na poslední okruh, čímž jsem v závěru získal výhodu nejlepších lyží a ve finiši závodu jsem podlehl jen neporazitelnému Petteru Northugovi. Stříbrná medaile pro mě měla bez nadsázky cenu zlata. Znovu se mi tu potvrdilo – jako už tolikrát v kariéře – že pokud jako sportovec mám pocit, že chci něco dělat jinak, po svém, je správné neváhat a udělat to, bez ohledu na možné následky. Je to moje kariéra a můj sportovní život. Totéž radím všem ambiciózním sportovcům – buďte sví.
Po fenomenálním úspěchu jsi ale se závoděním neskončil.
Po návratu domů se mi zanedlouho rozleželo mé rozhodnutí skončit kariéru a na jaře jsem byl opět v přípravě do další sezóny s vidinou domácího závodu SP v Novém Městě, který jsem toužil vyhrát a odejít tak ze scény ve velkém stylu. Moje příprava probíhala hladce až do října, kdy jsem si v Ramsau při pádu na kolečkových lyžích natřikrát zlomil palec na ruce. Měsíc jsem trénoval s rukou v sádře, a po jejím sejmutí na soustředění ve Švédsku jsem utrpěl v zatáčce na ledové plotně další pád, při kterém jsem si těžce narazil bok a bolestí nemohl závodit ani trénovat; po řadě vyšetření se až před Vánoci přišlo na to, že mám zlomená dvě žebra. Do SP v Novém Městě zbývaly tři týdny a mně bylo jasné, že bude vůbec problém postavit se tam na start, natož abych se pral o vítězství. Tvrdohlavě jsem ale do závodu nastoupil a dojel někde kolem čtyřicítky, druhý z našich.
Po sezóně si moje tvrdá hlava umanula, že takto rozpačitě skončit nechci, a naplánoval jsem si novou rozlučkovou sezónu s vrcholem na MS 2017 v Lahti. V té době jsem už dva roky vedl svůj laufařský tým, který se účastnil nového seriálu Ski Classics, jako závodící ředitel týmu. Na MS do Lahti jsem pozval celou rodinu a další své blízké lidi, šlo o definitivní rozlučku s kariérou. Na mé distanci 15 km klasicky v opět složitých sněhových podmínkách jsem na pomalých lyžích skončil osmnáctý. Absolvoval jsem ještě páteční štafetu a hned po ní odjel taxíkem na letiště, přeletěl do Švédska na nedělní Vasaloppet, mých premiérových 90 km soupaží za svůj laufařský tým. Tím se moje závodní kariéra nadobro uzavřela, po více než dvaceti letech v reprezentaci.
Když se za celou právě popsanou érou ohlídneš a brutálně to zjednodušíš: v čem tkvěla tvá výjimečnost? Byl jsi enormní dříč?
Vím, že se říká, že jsem trénoval objemy, které by málokdo jiný zvládl. Já si to nemyslím. Já jsem poslouchal svého trenéra, který věděl, co chce, šel svou cestou, nešel s davem. Asi pomohlo to, že jsem si prošel svou pomalou cestou od píky, že jsem nebyl na konci ZŠ vytrénovaný do maxima, že vše bylo hrou, že jsem se prokousával postupně nahoru. Asi by to celé nešlo bez určitého genetického potenciálu, ale moje pohybové dovednosti – třeba jak trpělivě předlouho mě nahoře na stometrovém kolečku po tréninku Honza Novák s Mírou Petráskem zas a znova učili správnou techniku – napovídají, že jsem nebyl žádný talent. U mě byla zásadní zarputilost a kuráž jít si svou vlastní cestou, což mi ostatně komplikuje život dodnes.
Svou roli možná hraje mé posunuté myšlení a to, že mi doma odmala říkali, že sport je jen zábava a nikdo mi rozhodně nedá peníze za to, že budu rychle utíkat na běžkách – možná jsem se podvědomě snažil dokázat, že i tahle utopie jde. Vidím hodnotu v tom, že jsem vzešel z obyčejných poměrů a nejsem produktem sportovního školství; musel jsem všechno zvládat v běžném režimu, neměl jsem takové to běžné umetávání dětských sportovních cestiček.
Jinak hodnotit samotnou tréninkovou zátěž je složité a asi zavádějící. V začátcích jsme ještě vše počítali v kilometrážích, postupně se přešlo na časové jednotky. Já jsem ale nikdy množstvím tréninkových hodin neohromoval; po většinu dospělé kariéry jsem trénoval mezi 850 a 950 hod ročně, což je běžná porce kdekoho dalšího. Myslím, že jsme trénovali tvrdě, a neumím si přestavit, že naším typem tréninku bych zvládl dnes často udávané kvantity vysoko nad tisíc hodin. To se dnes děje u tzv. norské tréninkové cesty, která razí poměr 80 ku 20 ve prospěch lehkých tréninků v nízké zátěži.
To může být příjemné pro dnešní mladé sportovce; ale tvrdými daty doložitelný vývoj mých funkčních parametrů dokladuje následný gradující výkonnostní růst a potvrzuje, že naše cesta fungovala. Dnes jsem svědkem toho, jak lidi ze současného vedení, kteří se sami nikdy nepohybovali ve SP a těžko mohou reálně vědět, co jsme my podstupovali, prohlašují na vrub našich metod, že dnes je jiná doba, že se musí trénovat jinak, že naše způsoby jsou překonané. Mrzí mě to, protože vnímám, že hodnotí něco, o čem toho moc neví. Na druhou stranu je pak na místě jejich práci podrobit soudu nás všech – zda jejich trenérský přínos je správný a zda za nimi stojí adekvátní výsledky.
Lukáši, zbývá nám ještě dost témat k pokrytí a sem do časopisu se při nejlepší vůli nevejdou. Pokračujme na našem webu snow.cz v dalších dílech. Nyní jen prosím naznač čtenářům, jaké fáze tvé pozávodní kariéry jim ještě popíšeš.
Jak už jsem naznačil, od sezóny 2015 jsem rozjel svůj laufařský tým, který dosahoval velmi dobrých výsledků na maratónské scéně. Řekneme si, proč jsem tým založil, jak v průběhu let fungoval, i okolnosti jeho zániku. V roce 2019 jsem dostal nabídku od polského lyžařského svazu k trénování jejich národního družstva a poté, co jsem byl odmítnut svazem českým, jsem polské angažmá přijal. Za tamních proměnlivých poměrů jsem po třech letech dostal na starost vedle mužů i ženské družstvo a obě vedl až do jara 2024, kdy jsem po neúspěšné poslední sezóně odešel. Obratem jsem obdržel nabídku od šéfa Ski Classics a svého týmového kolegy z dob mých laufařských začátků Davida Nilssona na pozici závodního ředitele celého podniku. Jde o poslední dílek ze zkušenostní mozaiky, která mi ještě chybí: byl jsem závodník, trenér, manažer týmu, a nyní mě čeká práce na druhé – organizační – straně pomyslné barikády. Vysvětlím, co mám v této funkci na starosti a jak celý seriál po pořadatelské stránce funguje. To je práce, které se věnuju v současnosti – vedle toho, že jsem byl zvolen předsedou mého domovského lyžařského oddílu Slovan Karlovy Vary a intenzivně vypomáhám v provozních, organizačních a manažerských záležitostech chodu oddílu. Jsem člověk, kterého naplňuje budování věcí – a přesně v tom vnímám svou hlavní misi v komunitě, z níž jsem vzešel a do které se teď vracím.
Skvěle se nám tím propojil pomyslný kruh. Já se těším na naše webové pokračování, děkuju ti za všechno to nelehké namáhání paměťových závitů, kterému jsi byl vystaven, a nyní ti umožním zmínit jména aspoň těch nejdůležitějších lidí na tvé dosavadní pouti, nakolik tu nemáme místo pro všechna.
V první řadě moje rodina – žena Katka, děti Matyáš a Aneta, a moji rodiče. Trenér Míra Petrásek, který mě vedl devatenáct let a bez nějž bych se nedostal ani do reprezentace. Své další domácí trenéry z mládí jsem jmenoval na začátku. Pak jsem asi šest let trénoval pod německým trenérem Jankem Neuberem. Mí servismani Vít Fousek a později Vít Zahula. Honza Pešina, dlouholetý šéf českého servisu. Doktor Martin Koldovský, kterého jsem nadstandardně zaměstnával a který mi skoro vždy dokázal pomoct. Samozřejmě sponzoři, bez nichž bych nemohl fungovat, Martin Muller a David Soukup, kteří se o mě starali manažersky. Dukla Liberec a SKP Jablonec. Lyžařský svaz s jeho dlouholetým sportovním ředitelem Česťou Skrbkem. Plus mí kolegové z týmu a zejména hlavní souputníci po skoro celou kariéru, Martin Koukal a Jirka Magál, se kterými jsme toho zažili. Těm všem děkuju, že jsem měl na ně štěstí.
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě