Evoluce lyžařské přilby

Písmo: A ++ A --

Za poslední čtvrt století se používání přileb na rekreačních lyžařských svazích zvýšilo z 5 % (1995) na více než 80 % (2020). Současně během stejného období klesl počet vážných poranění hlavy při veškerém lyžování asi o 70 %. Každou zimu se v maloobchodní síti prodají miliony přileb, v řadě zemí je uzákoněna povinnost nosit lyžařskou přilbu v dětském věku, lyžařské školy klienty bez přilby de facto nepustí na svah. Jak do této bezesporu vyspělé fáze obor dospěl?

Ještě v roce 1990 lyžařská přilba jako spotřebitelský výrobek téměř neexistovala, a to navzdory tomu, že hokejisté, cyklisté, kajakáři či horolezci už přilby běžně používali. Moderní lyžařská helma pak přímo vyšla z dřívějších řešení přileb pro letectví, motorsporty a cyklistiku.

Od prvních dnů cyklistických závodů bylo tepelné nepohodlí bezprostřednějším problémem než nebezpečí újmy a cyklisté nehodlali používat žádnou pokrývku hlavy, která by bránila přístupu chladného vzduchu k hlavě. V před- i poválečných dobách minulého století se jako závodní cyklistická přilba používala jakási síťka z lehce polstrovaných kožených řemínků. Coby praktická ochrana lebky to byla iluze; cyklisté v žertu tvrdili, že jejich síťka na vlasy možná zabrání odření uší při klouzání po dlažbě. Podobné přilby z vařené kůže s plstěnými vložkami nosili i hokejisté nebo motocykloví závodníci – většina z nich ještě i v šedesátých letech.

Konstrukce jakékoliv ochrany hlavy byla v té době pouhým věštěním; první vědecké zkoumání zranění hlavy a přileb zahájil v roce 1935 sir Hugh Cairns, lékař narozený v Austrálii, který studoval neurochirurgii na Harvardu. Byl jedním z ošetřujících lékařů, když toho roku zemřel legendární britský cestovatel Thomas Edward Lawrence (známý jako Lawrence z Arábie, viz stejnojmenný velkolepý film) na následky poranění mozku, které utrpěl při havárii na motocyklu. Cairns později provedl sérii nárazových testů na hlavách mrtvol a zjistil, že nejlepší ochrany mozku je dosaženo vložkou, jež se může deformovat, aby se snížilo poškození lebky, spolu s prolamující se tvrdou skořepinou, která by sama absorbovala energii vlastním prolamováním. Jako by viděl do budoucnosti.

První přilby na sníh
V raných časech závodění na bílých svazích lyžaři helmy zdánlivě nepotřebovali; rychlost sjíždění byla relativně nízká a sněhový povrch obvykle měkký. S nástupem ocelových hran a vázání Kandahar začali závodníci dosahovat rychlostí přes 50 km/h, a to na záměrně zledovatělých tratích. V lednu 1938 si závod v alpském lyžování vyžádal první známou smrtelnou nehodu, když Giacinto Sertorelli – sedmý z olympijského sjezdu v Garmischi v roce 1936 – vyjel ze stejné olympijské trati a narazil do stromu. Někteří lyžařští závodníci začali vozit koženou cyklistickou síťku, kterou nosili přes vlněnou čepici; asi v polovině třicátých let se začala vyrábět celokožená přilba pro lyžování, v níž vyhrál své sjezdařské olympijské zlato ve Squaw Valley 1960 Francouz Jean Vuarnet. (Záhy si založil oděvní firmu produkující krom dalších lyžařských položek právě i tyto kožené přilby.)

Výraznější pokrok v přilbách chránících před nárazy nastal po druhé světové válce, kdy byly vyvinuty epoxidové pryskyřice vyztužené skelnými vlákny a drtivé plastové pěny. Sklolaminát se zdál být právě tím správným materiálem, který splňoval představy sira Hugha Cairnse na pevnou, ale křehkou skořepinu tlumící nárazy. Mezi prvními, kdo si pořídili přilbu ze skelných vláken, byli američtí a britští piloti testující první generaci proudových stíhaček. V roce 1947 si Charles Lombard ze společnosti Northrop Aviation spolu s Hermanem Rothem a Smithem Amesem z University of Southern California nechali patentovat sklolaminátovou přilbu U.S. Air Force P1, která obsahovala přes 3 cm silnou drtivou vložku z acetátové celulózové pěny, jež byla do přilby nalita každému pilotovi na míru. V Anglii začaly firmy Cromwell, Stadium, Kangol a Everoak prodávat motoristické přilby se skořepinou ze skleněných vláken. V roce 1953 vyrobila italská společnost AGV, producent kožených sedel na kola a motocyklových přileb, helmu ze skleněných vláken a v následujícím roce ji upravila pro použití rychlostními lyžaři, kteří se účastnili závodu Kilometro Lanciata v Cervinii, což bylo první zaznamenané použití lyžařské přilby s tvrdou skořepinou.

V roce 1954 Herman Roth zjistil, že pěnový polystyren (EPSB nebo EPS) je pro použití vnitřků helem levnější, lehčí a stejně tlumivý jako celulóza. Spolu s Lombardem založili společnost Toptex, která prodávala helmy ze skelných vláken a EPS pro motoristické sporty; jejich prvním zákazníkem byl motocyklový sbor losangeleské policie. Ve stejné době začal Roy Richter, majitel firmy Bell Auto Parts, v kalifornském městě Bell (dnes součást Los Angeles) vyrábět sklolaminátové přilby pro závodní jezdce podle vzoru letecké přilby s polyuretanovým vnitřkem. Přilby Bell představovaly pro motoristický sport ve své době nejmodernější známé řešení. Společnost Bell si technologii Toptex licencovala a záhy se stala dominantním dodavatelem ochrany hlavy nejen v motorsportu, ale i v cyklistice a lyžování.

Inovátor Bell
V roce 1958 se americký lyžařský tým vydal s přilbami Bell Toptex do Evropy. Zprvu se Evropané neznámým tvrdým helmám smáli. Jenže při tréninku na Hahnenkamm měl americký šampion Tom Corcoran ošklivý pád těsně nad cílovým hangem a na ledě se udeřil se do hlavy tak silně, že si na nehodu nikdy později nepamatoval. Náraz rozbil skořepinu jeho helmy Bell, ale Tom unikl vážnému zranění. Postavil se na nohy a druhý den závodil. Nejen americký tým pak začal na pevné lyžařské helmy pohlížet s náležitým respektem.

Následující rok se v Garmischi zabil kanadský sjezdař John Semmelink, který se v kožené přilbě udeřil do hlavy o kámen. A tak byly pro olympijské hry 1960 v kalifornském Squaw Valley vyhlášeny pro sjezd povinné helmy s tvrdou skořepinou. Nebyly stanoveny žádné konkrétní normy; národní týmy si mohly stanovit své požadavky a obvykle si vybraly vlastní domácí produkci. Zejména evropští závodníci se tak na kalifornské olympiádě objevili s nejroztodivnějšími rendlíky na hlavu s koženými klapkami na uši, které vyráběly firmy AGV, Carrera, Cromwell a jiné.

Američanka Penny Pitouová, stříbrná medailistka ze sjezdu a GS ve Squaw Valley, si helmu Bell Topptex dobře pamatuje: „Byla obrovská, trochu jako potápěčská helma. A když jsem jela rychle, vítr skrz ni svištěl, takže jsem si myslela, že překonávám zvukovou bariéru. A taky byla těžká. Nerada jsem ji nosila, ale pravidla jsou pravidla. Tu velkou modrou helmu jsem pak uklidila do garáže a nakonec si v ní myši udělaly příbytek – tak jsem ji mohla s čistým svědomím vyhodit.“

Strastiplný vývoj
Přilby s tvrdou skořepinou se objevily právě v době, kdy sjezdaři přecházeli na kovové lyže, upnuté kombinézy a aerodynamickou pozici tzv. vajíčka. Rychlost jízdy se výrazně zvyšovala, stejně jako katastrofální zranění. Stefan Kaelin, hvězda švýcarského týmu v této éře, vzpomíná, že v roce 1962 používal korkovou helmu s látkovým potahem, první z výrobků od firmy Vuarnet. Australský lyžař Ross Milne pak zemřel při tréninku na olympijský sjezd v Innsbrucku v roce 1964, oblečen do této Vuarnetovy helmy. V červenci následujícího roku, kdy závodili na Novém Zélandu, měli všichni Švýcaři nové helmy ze skelných vláken.

Lyžařští závodníci si často stěžovali na hmotnost přileb a nekompatibilitu lyžařských brýlí. „Když jste byli dlouho ve vejci, bylo náročné udržet hlavu v těžké helmě nahoře, abyste vůbec něco viděli,“ vzpomínal kanadský sjezdař Scott Henderson. „Některé brýle, například staré Boutony, fungovaly. Novější brýle s dvojitými čočkami už ne.“ Výrobci reagovali odklonem od standardní konstrukce motocyklových přileb; společnost Bell upravila motokrosovou přilbu s lehčí skořepinou ze skelných vláken a vyrobila model SR-1 pro lyžařské závody. Minimálně dva lyžaři však nebyli situací vůbec nadšeni. Steve a Phil Mahreovi sjížděli svahy dál ve svých motocyklových přilbách Bell 500. „Lyžařské helmy byly z hlediska ochrany proti nárazu k smíchu,“ vzpomínal s hořkostí Phil.

Další možné řešení problému s hmotností přišlo s vývojem pružného syntetického kaučuku akrynitrilbutadienstyrenu (ABS), jenž začal být používán v automobilových náraznících. Skořepina přilby z ABS mohla být navržena tak, aby při nehodě praskla a částečně touto deformací pohltila náraz, podobně jako skleněná skořepina. Skelet z ABS mohl být navíc vstřikován, čímž se stal levnějším než klasický sklolaminát, který se musel pokládat ručně na ocelovou formu. Přilby z ABS s EPS výstelkou byly dostatečně levné, aby se konečně mohly začít nabízet široké veřejnosti; v roce 1973 propagovaly v lyžařském tisku značky Jofa, Boeri, Uvex a Carrera pro masový trh levné plastové přilby, zejména pro děti.

Počátkem sedmdesátých let začala cyklistická branže hledat technologické vylepšení přileb pro své sporty. Byla vyrobena řada dobrých přileb založených na designu horolezeckých; ty však neposkytovaly dostatečné chlazení, případně byly považovány za příliš těžké. Nakonec se cyklistický průmysl ustálil na jednoduché přilbě z polystyrenu s látkovým potahem či s velmi tenkou ozdobnou polykarbonátovou skořepinou.
Právě s takovou konstrukcí vstoupila do oboru americká značka Giro a po ní desítky dalších značek. Většina z nich záhy upravila své cyklistické přilby i o verze pro lyžařský trh.

Podle ryby
V létě 1963 se závodníci ze Sun Valley Dick Dorworth a Ron Funk vydali do Portilla s cílem překonat světový rychlostní rekord na lyžích, který v té době patřil Alfredu Planggerovi (101 km/h). Funk se zranil a ze závodu odstoupil, ale Dorworth rekord posunul na 107 km/h. Dorworth zjistil, že když sklopí hlavu a dívá se na sníh, změní se hladká horní část jeho helmy Bell v jakousi hlavičku střely, což mu zvýší rychlost o několik procentních bodů. Kolem roku 1972 vytvořil rakouský sjezdař Erwin Stricker zjednodušenou helmu, která závodníkům umožňovala mířit pohledem dopředu, aniž by narušovali svůj aerodynamický postoj. V roce 1977 ji nový rekordman Steve McKinney spolu s Tomem Simonsem přepracovali a doplnili o nástavby, které vyhlazovaly proudění vzduchu nad rameny, a dokonce opatřili malou kapotáží pod bradou, kam si lyžař mohl schovat ruce.

McKinney a Simons neměli k dispozici aerodynamický tunel pro testování, ale vytvořili tvar podle kluzké přední části pstruha. Přilba s hlavou pstruha pomohla McKinneymu v následujícím roce překonat hranici 200 km/h. V roce 1982 přivedl ambiciózní Rakušan Franz Weber k designu rychlostní přilby několik průmyslových profesionálů; Richard Tracy ze společnosti Learjet a konstruktér ultralehkých letadel Paul Hamilton vytvořili ještě klouzavější tvar a financující značka Carrera jich vyrobila asi 500 kusů. Od té doby každý další držitel rychlostního rekordu používal přilbu s designem pstruží hlavy.

Se zavedením kloubových slalomových tyčí se v osmdesátých letech lyžařské závody navždy změnily a slalomáři se začali oblékat jako hokejisté. Lyžařský svetr ustoupil plastovému nárameníku a chráničům na předloktí a holeň, z rukojetí lyžařských holí vyrostly šavlové zvonky. První generace slalomářských přileb dokonce nebyla navržena tak, aby chránila lebku, ale jen čelist a lyžařské brýle. Jednou z tehdejších verzí byla jakási minimalistická maska chránící jen obličej a čelo, jakou používali hokejoví brankáři. Dnes slalomáři používají jednoduchý čelistní nosník připevněný ke standardní lyžařské helmě s ABS skořepinou.

Soudobé standardy
Lyžařské přilby dneška jsou standardně certifikované podle některé z přísně předepsaných bezpečnostních norem. Helmy s tzv. injected technologií, označované někdy také jako sendvičové, se vyrábějí vstřikováním speciální pěny do vnější plastové skořepiny. Náraz neabsorbují bodově, ale distribuují energii kolize rovnoměrně po celé ploše helmy. Jsou o něco těžší než přilby vyráběné in-mold technologií, mají však pevnější vnější skořepinu. Do nejvyšších modelů helem vyráběných touto technologií je používán tepelně formovatelný materiál, který se přizpůsobí individuálnímu tvaru hlavy uživatele.

Obor s pomocí vědy přišel na to, že největší nebezpečí, které hrozí hlavě během pádu při jízdě na lyžích, nepředstavuje samotný náraz hlavy do země, nýbrž následně vzniklé rotační síly působící na mozek. Proto se výrobci zaměřují na řešení, které by tyto síly eliminovalo. Současné technologie využívají k pohlcení devastujících rotačních sil kluznou vložku mezi dvěma vrstvami skořepiny helmy, které se při pádu vůči sobě pootočí. Díky tomu rotační síly už nejsou přenášeny dále na mozek.

Zmíněné technologie jsou u některých modelů vylepšovány a doplňovány o další materiály, zlepšující fyzikální vlastnosti helem. U vnější skořepiny se uplatňuje zejména v poslední době populární karbon, ale také sklolaminát, v případě vnitřní struktury pracují výrobci například s kevlarem či koroydem. Koroyd je materiál tvořený množstvím polymerových trubiček šestiúhelníkového průřezu, svařených k sobě. Vykazuje jedinečnou schopnost plynule pohlcovat energii nárazu; testy ukázaly, že koroyd zbrzdí až o 35 % více energie nárazu než v helmách běžně používaný extrudovaný polystyren (EPS) stejné tloušťky.

Uživatelské typy přileb
Rekreační helmy vynikají svou pohodlností, kladou důraz na atraktivní či elegantní design a příznivou cenu. Většinou jde o helmy lehké in-moldové konstrukce s EPS výstelkou, v half-shellovém provedení s měkkými, odnímatelnými ušnicemi. Tyto helmy spolehlivě ochrání při pádu při běžném rekreačním lyžování na sjezdovce, ale nejsou už tak vhodné pro rychlou sportovní jízdu na hranici rizika, freeride či závody, kdy dochází ke kontaktu helmy se slalomovými tyčemi.

U sportovních helem je prioritní ochranná funkce a až na druhém místě vzhled a pohodlí. Často jde o full-shellové modely, které dokonale chrání i uši; helmy mají přípravu na montáž chrániče brady na slalom a podobně. Častá je výstelka z materiálu EPP, který dokáže odolávat i opakovaným nárazům. Tyto helmy jsou také vybaveny dodatečnými ochrannými technologiemi, které brání ničivému působení rotačních sil na mozek. Některé modely zase disponují aramidovou bariérou proti průrazu – ty jsou vhodné zejména pro jízdu ve volném terénu, kde hrozí náraz hlavou o skálu. Freerideři jistě ocení vybavení helmy odražečem záchranného signálu Recco, díky němuž je lze rychleji a snáz nalézt pod lavinou. Sportovní helmy bývají vybaveny sofistikovanějším systémem odvětrání, které lze regulovat v závislosti na počasí i stupni prováděné fyzické aktivity.

Helmy pro náročné jsou luxusní modely, které mají oproti běžné produkci určité nadstandardní vybavení. Může jít o speciální design, přítomnost sofistikovaných ochranných prvků, integrovaný plexisklový štít, s nímž uživatel již nemusí používat lyžařské brýle, o zabudovaný audio systém atd.

Dětské přilby jsou samozřejmě vyráběny v menších velikostech a výrobci se rovněž snaží o co nejnižší hmotnost, aby se děti při lyžování zbytečně neunavily a nošení helmy jim nebylo nepříjemné. U dětských helem je důležitá přítomnost mechanismu na upravování velikosti, aby bylo možno dobře nastavit fit helmy, např. pokud potřebujete dát pod helmu kuklu, a také aby helma dítěti nějaký čas vydržela během jeho růstu. Velmi důležitým prvkem dětských helem je jejich design; ten by měl být pro děti atraktivní, aby byly ochotné helmu nosit, a dále by měl být vyveden v pestrých a jasných barvách, aby bylo dítě na sjezdovce co nejlépe vidět a zvýšila se tím jeho bezpečnost.

Sdílet