Pozoruhodné osudy: Stein Eriksen

Písmo: A ++ A --

Pan Stein Eriksen natolik prostoupil oborovou kulturou, že celý lyžařský svět se o něm nezaměnitelně vyjadřuje jako o „Steinovi“. Žádná jiná lyžařská celebrita tak ikonicky nereprezentovala poválečnou podobu branže. „Lyžovat jako Stein“ bylo tajným přáním těch, kterým se poštěstilo bronzového Vikinga naživo uzřít v akci. Steinův nesmrtelný odkaz zahrnoval vypadat na lyžích skvěle, cítit se na lyžích skvěle – a lyžovat? Jak bůh.

Domov v Mekce lyžování
Steinův otec Marius reprezentoval Norsko ve dvou nijak příbuzných sportech – severské kombinaci a gymnastice. V roce 1915, ve svých třiceti, vedl prestižní obchodní dům Gunerius Petersen v Oslu a po práci tréninkově lyžoval v okolních lesích kolem Holmenkollenu. Na lyžích tam potkal Birgit Bittenovou, svou budoucí ženu. Páru se v roce 1922 narodil Marius junior. Zakrátko nato vyvinul Marius starší na svou dobu převratný způsob lyžařského vázání, které dokázalo držet jakoukoli běžnou botu a montovalo se novátorsky z vrchu lyže. Z patentovaného vynálezu se stala ve čtyřicátých letech nejpopulárnější lyžařská špička na světě nazvaná Eriksen toeplate; položila základ rodinnému jmění.

Hojný příjem z globálních prodejů Eriksenova vázání umožnil Mariusovi postavit si nový dům poblíž skokanských můstků na Holmenkollenu; dokončil jej právě včas, aby se v něm mohl narodit jeho druhý syn Stein – 11. prosince 1927. V té době měl otec Marius v Oslu vlastní lyžařský obchod, v němž prodával své vázání i vlastní lyže Eriksen. V roce 1928 přijal do učení mladého německého závodníka v severské kombinaci Willyho Bognera. Willy bydlel v Eriksenovic domě a domácí rodina si jej okamžitě oblíbila a prakticky přijala za svého; Stein vzpomíná, že když byli s bratrem Mariusem malí, mužný sportovec Willy je každý večer nosil na ramenou do postele a ukládal ke spánku.

Willy Bogner se během několika let stal Eriksenovým obchodním zástupcem pro střední Evropu a pomáhal na kontinentu udržovat povědomí o jeho výrobcích coby značce nejvyšší dostupné kvality.

Malý Stein dostal své první lyže podle svých vzpomínek kolem tří let věku: „Otec se postaral o to, že jsme vždy měli za domem vlastní skokanský můstek a slalomový svah.“ Willy Bogner byl vynikajícím slalomářem a ukázal dvěma malým Eriksenům, jak technicky správně v branách zatáčet. Mladí bratři díky němu sjezdovým lyžím propadli. Jen zásluhou starostlivosti jejich matky taky chodili do školy, navzdory jejich intenzivní touze, jak později popsal Stein Eriksen, „nedělat nic jiného než lyžovat a následovat celý den náš idol Willyho.“

Stein nastoupil ke svému prvnímu závodu ve slalomu, když mu bylo sedm. Vyhrál by jej o příslovečný parník, nebýt jeho pádu před cílovou čarou druhého kola, když si v závěrečné brance z horlivosti přišlápl špičky lyží. Jeho otec plačícího Steina utěšoval slovy, že „je lepší vyhrát jednou za čas než pokaždé“. Stein si od té doby pamatoval, že život lyžaře a závodníka by měl být mnohem bohatší, než jen honit vteřiny a body.

Ve svých deseti byl Stein tak hubené dítě, že jej rodiče přihlásili do soukromé gymnastické školy, aby zesílil. Jeho učitelem bylo největší norské gymnastické eso, Odd-Bye Nilsen, který později v roce 1938 coby národní trenér nominoval Steina do norského týmu. Gymnastický um pak Stein uplatňoval po celý svůj další lyžařský život při své akrobacii, prevenci karambolů i rehabilitaci po nich – ne nepodobně jako mrštná kočka se svými devíti přisouzenými životy. Začala však druhá světová.

Německá okupace
V začátku světové války bylo Norsko neutrální zemí a na život tamního obyvatelstva neměl konflikt zásadních dopadů; stejně tak na Steinův. V roce 1940 mu rodiče darovali sjezdové vázání Kandahar – jeho první, které pevně drželo i patu. „Hned jsem pochopil, že odteď lyže dokážu ovládat mnohem precizněji,“ vzpomínal na ten mezník později pro média. Stein začal ve sjezdařských závodech vítězit tak pravidelně, že odložil skokanské lyže a zaměřil se jen na alpské disciplíny. Jenže rok 1940 byl na nějakou dobu posledním, kdy mohl svobodně nazout lyže – v dubnu Norsko obsadili nacisti a na dalších pět let drželi zemi v okupaci.

Steinovu staršímu bratru Mariusovi se podařilo utéct do Anglie, kde se stal vojenským letcem. Byl sestřelen nad Holandskem a poslední dva roky války strávil v nacistickém zajateckém táboře. V té době dvanáctiletý Stein zažíval absurdní podobu života okupovaného národa – nacisti obsadili všechny veřejné budovy včetně školních, takže rodiče museli organizovat provizorní výuku v soukromých domech. Vzápětí coby trest za Mariusův útěk byla rodina vystěhována ze svého komfortního holmenkollenského domu a byla nucena sdílet byt s dalšími dvěma neznámými rodinami s podobným osudem.

Žádné sportovní soutěže včetně lyžařských se během války v Norsku nekonaly. „Abychom se trochu udrželi ve formě, snažili jsme se pravidelně pořádat ilegální slalomové závody hluboko v lesích kolem Osla,“ vzpomínal na tu dobu později Stein.

Nacisti využili lokálních a jazykových znalostí i osobních vazeb Willyho Bognera a během války z něj udělali důstojníka SS odveleného do Finska a Norska. Jedním z jeho úkolů bylo nasmlouvat norské lyžaře do Německa na říšské sportovní hry; tato mise selhala. Zůstal vůči Eriksenům loajální a potají posílal zásoby jídla uvězněnému Mariusovi, stejně tak pomáhal rodině Eriksenů v Norsku, jak mu okolnosti dovolily. V závěru války naopak on zůstal po několik měsíců vězněn v americkém zajateckém táboře.

Závodní kariéra
Nedostatek formálního závodění v okupované zemi nasměroval Steina ke zdokonalování se v akrobacii, zejména provádění vysokého salta skákaného z můstku. Po konci války bylo Steinovi sedmnáct; Marius se vrátil ze zajetí s podlomeným zdravím a spolu se Steinem a matkou převzali od churavějícího otce otěže rodinného podnikání. V prvním poválečném ročníku holmenkollenského Kandaharu v roce 1947 získal Stein své první vítězství na významné soutěži mezi dospělými, když vyhrál sjezd i kombinaci.

V roce 1948 se Stein věnoval obchodním studiím a v zimě i létě trénoval svá vysoká salta. V té době byl jediným známým lyžařem na světě, který takovýto manévr na lyžích skákal. Spolu s bratrem byli nominováni do národního sjezdařského týmu na zimní olympiádu 1948 ve Svatém Mořici, kde však nikdo z norských lyžařů neuspěl – nejlepšího umístění dosáhl Stein, když skončil ve slalomu na konci třetí desítky.

Po návratu z olympijského fiaska Noři z dostupných filmových záznamů analyzovali příčiny svého selhání a shledali je v zastaralé technice jízdy. Stein vypozoroval, že nejrychlejší slalomáři z mořické olympiády zřetelně atakovali slalomové tyče opačným ramenem; tento styl pak během následujících let zdokonalil do podoby, v níž se stal Steinovou výkladní skříní lyžařského umění a v následující dekádě dominantně nahradil dosavadní arlbergskou techniku zatáčení.

Stein veškeré své snažení směřoval k mistrovství světa 1950 v Aspenu. Do Ameriky odjel čtyři měsíce před šampionátem, našel si práci v lyžařském obchodě na východě Států, učil se anglicky a trénoval. Zanedlouho jej vyhledal Steve Knowlton, majitel lyžařského obchodu v Aspenu, a pozval Steina, aby pracoval u něj a trénoval v místě konání MS. Steinovi se na šampionátu podařilo získat bronz ve slalomu.

Na podzim téhož roku zemřel otec Marius. Rodinný obchod si vzali na starost matka s bratrem Mariusem, aby se Stein mohl plně věnovat přípravám na domovskou olympiádu 1952 v Oslu. V přípravě na tento plánovaný vrchol své kariéry vyhrál v letech 1951 i 1952 slavný Lauberhorn ve Wengenu. Otevírací soutěží olympiády byla nová lyžařská disciplína, obří slalom. Stein při něm vyjel z trati a na pokraji pádu se dokázal akrobatickým manévrem do závodu vrátit a vyhrát zlato o dvě vteřiny před tehdejším favoritem Christianem Pravdou. Ve sjezdu se mu nedařilo a skončil sedmý, ve slalomu opět vyjel z trati, svou neobvyklou obratností se přesto vrátil do bran a závod regulérně dojel na stříbrné pozici. Šlo o první norské olympijské medaile v historii sjezdového lyžování.

„Naráz mě doma měli za hrdinu,“ vzpomínal Stein. Začal být obletován agenty s nabídkami lukrativních pracovních pozic; s následujícím MS za dva roky v sousedním Švédsku se však rozhodl naplno se věnovat vlastnímu tréninku. Dál často závodil, i stíhal rozvíjet romantický vztah s Katy Rodolph z amerického týmu. Majitel střediska Sun Valley a železniční magnát Averell Harriman pozval Steina do svého resortu, aby v něm pracoval jako instruktor celebrit a závodil za místní klub. Stein nabídku přijal. Protože nikdy nelyžoval v západoamerickém prašanu, při prvním kontaktu s hlubokým suchým sněhem se nevyhnul bizarnímu pádu. Místní instruktor u něj zastavil a s úšklebkem se zeptal: „Vážně jste ten slavný Stein Eriksen?“

Během několika jízd si Stein vypracoval svůj vlastní mistrovský styl a začal pokreslovat tamní svahy vzorně pravidelnými esíčky, před užaslým obecenstvem skákal ze skalních převisů a předváděl své pověstné vysoké salto. Jeho přítelkyně Katy jej na konci jeho první sezóny vezla do Detroitu, aby si tam vybral auto od místního dealera a majitele střediska Boyne, Everetta Kirchera. Stein si vybral sportovní kupé, ale na nepřekvapivou nabídku místa ředitele boynské lyžařské školy zavrtěl hlavou – jeho jediným zájmem bylo uspět na následujícím MS.

To se konalo ve švédském Are v roce 1954. V závěrečné přípravě na šampionát si během sjezdu v Lauberhornu při pádu poranil kyčli; přesto hned následující týden vyhrál obří slalom na Hahnenkammu v Kitzbühelu a zvítězil i v ostatních závodech před MS. Byl připraven. V Are suverénně vyhrál úvodní dvoukolový závod ve slalomu, následovalo zlato v obřáku a ve sjezdu zajel dost dobrý čas pro třetí zlato z kombinace. Během posledních čtyř let tak získal šest titulů z olympiády nebo mistrovství světa. Bylo mu 27.

Stein cítil, že je čas posunout svůj životní běh dál. Po veleúspěšném švédském MS obdržel nabídku stát se šéftrenérem norské reprezentace, či se mohl zaměřit na další rozvoj zavedené rodinné značky. On však zavolal Everettu Kircherovi do amerického střediska Boyne, zda jeho stará nabídka dál platí. Kircher mu nabídl dvouletý kontrakt za 5 tisíc dolarů ročně, Stein si řekl o dvojnásobek. Dostal jej. Peníze – asi sto tisíc dnešních dolarů – byly v té době honorářem snů, majitel střediska však dobře věděl, co dělá.

Za velkou louží
Pod Steinovým vedením se z Boyne stalo první americké středisko, jež v roce 1954 ve své oficiální výuce opustilo arlbergskou techniku ve prospěch Steinovy metody přetáčeného ramene. Stein začal o svém nově vyvíjeném stylu intenzivně publikovat v amerických lyžařských magazínech, natočil několik instruktážních filmů. Rozvíjel další akrobatické prvky ve spolupráci se slavným Francouzem Emilem Allaisem, do dřív neznámého Boyne za sebou začal opakovaně lákat i filmaře Warrena Millera. Stein pravidelně předváděl své vysoké salto ve stanovený čas před obecenstvem i hledáčky spousty fotoaparátů a kamer – vždy přitom nosil Bognerovy šponovky a výrazně vzorované norské svetry. Naznačoval tím poblázněné veřejnosti, že pokud sní o tom, lyžovat jako Stein, prvním krokem je vypadat jako Stein. Modrooký Nor strhl nevídanou módní lavinu, jakou horský byznys do té doby neznal.

Reklamy se Steinem byly všude, kam se oko podívalo – zejména v instruktážních filmech. Stein v Americe zastupoval jak svou rodinnou značku Eriksen, tak i německého Bognera. Při svém lyžařském cestování navštěvoval klíčové lyžařské obchody a uzavíral roční kontrakty. V roce 1957 Steinovi vypršela dvouletá pracovní smlouva se střediskem a Nor se na další dva roky upsal kalifornskému Heavenly za vyšší plat a nabídku vést v místě svou vlastní lyžařskou prodejnu. V létě létal vyučovat lyžování do Chile.

V roce 1959 Stein opět vyměnil kontrakt za lukrativnější majiteli střediska Aspen Highlands Whipu Jonesovi. „Během hodiny jsem si koupil Whipův dům v Aspenu, stal se majitelem prodejny ve městě a uzavřel kontrakt se střediskovou lyžařskou školou za dvojnásobné peníze, než jsem měl v Heavenly,“ vzpomínal Stein. Kontrakt (jako už tradičně u Steina) jej zavazoval k veřejnému výkonu jeho vysokého salta každou neděli v poledne před jednou z hlavních střediskových restaurací; jeho představení vždy pečlivě zaznamenávalo několik set kamer – víc než v těch časech jakoukoli jinou lyžařskou celebritu. Do aspenského resortu přijížděly dobře situované rodiny z celých Států, mířily rovnou do střediskové informační kanceláře a pídily se vyzjistit, kde mohou co nejdřív spatřit Steina. Všichni jej toužili naživo vidět, získat autogram a nakoupit si jím ikonizované (však i obchodně zastupované) Bognerovy šponovky.

V roce 1964 podepsal ještě lukrativnější kontrakt, tentokrát s majitelem vermontského střediska Sugarbush Damonem Gaddem. Stein, starající se opět o střediskovou lyžařskou školu, vydělával nyní takové peníze jako nikdo před ním v lyžařské branži. Jeho čich na zvučné značky jej neustále držel na obálkách magazínů, visačkách svetrů a plejádě dalších výrobků; nikdo jiný v oboru se neobjevoval v tolika tištěných reklamách, filmech, televizních programech, novinových článcích. Nikdo druhý si nevydělával ani vzdáleně podobné peníze v pozici lyžařského instruktora. Magazín SKI odhadl, že v dobách svého působení v resortu Sugarbush si přišel na tehdy neslýchaných 50 tisíc dolarů ročně, asi půl milionu dnešních dolarů. Středisku se však Steinova zasloužená mzda vyplácela; nikdy před Steinem ani po něm skiareál nesklidil tolik publicity. Na kopci mu vykáceli širokou expertní sjezdovku Stein‘s Run vedoucí kolmo ke spádnici (je ve středisku dodnes), na níž Stein předváděl svůj akrobatický um. Každý v oboru jej podle magazínu SKI považoval za „boha – za neskutečně přátelského boha“.

V roce 1968 bylo Steinovi čtyřicet – a po čtyřech letech v Sugarbushi podepsal svou nejlepší pracovní smlouvu kariéry – s majitelem aspenského Snowmassu, olympionikem Billem Janssem, čímž se lyžující Viking vrátil zpět do coloradského Špindlu. V tu dobu byly ceny tamních realit sice vysoké, stále však uvěřitelné; aspenský dvorní architekt Herbert Bayer nabídl Steinovi, zda by měl zájem koupit si polovinu bloku, v němž Nor provozoval svůj obchod. Stein kývl a nakonec si koupil celou budovu.

Do Utahu
Během své aspenské éry Stein stále častěji létal do utažské Alty za tamním věhlasným prašanem, kde se spřátelil s místním instruktorem a nadšencem do hlubokých sněhů McConkeym. Ten Steina provedl po těch nejlepších tehdy dostupných prašanových destinacích Severní Ameriky, včetně Montany nebo Aljašky. V roce 1972 se Stein odstěhoval do Utahu nadobro, když jeho dobrý lyžařský přítel Edgar Stern dostal zakázku pomoci rozšiřovat tamní středisko Park City o nové freeridové terény. Stein si v Park City koupil rodinný dům a zařídil prodejnu s lyžařským servisem.

V roce 1977 pak přítele Sterna profesně následoval do nedalekého Deer Valley, které se coby horské středisko právě začínalo budovat (otevřelo 1981). Stein pomáhal s propagací nového účelově stavěného resortu a stal se v něm lyžařským průvodcem pro VIP klientelu. Středisko si do té doby přelétavého Steina chtělo udržet; vedení mu dalo do správy luxusní chatu pojmenovanou po něm a jmenovalo jej do reprezentativní pozice ředitele lyžování střediska s doživotní funkcí. Povedlo se – Stein Eriksen strávil v Deer Valley bezmála čtyři dekády svého zbývajícího pozoruhodného života.

Ten se naplnil krátce po Vánocích 2015, ve Steinových 88 letech; zemřel ve svém domě v Park City, obklopen rodinou. Zkraje února 2016 se pak v Deer Valley shromáždily tisíce lyžařů na jeho počest. Ceremonie se uskutečnila při příležitosti konání Světového poháru ve freestylovém lyžování – sportu, který o šedesát let předtím zpopularizoval právě on svým proslaveným vysokým saltem, možná nejfotografovanějším a nejfilmovanějším akrobatickým prvkem všech dob.

Stein Eriksen byl hrdinou milionů lyžařů. Jeho elegantní styl lyžování a charismatická osobnost spoluvytvářely snad nejvyšší myslitelnou grácii, již si lze ve sportu představit.


↑ Steinův charakteristický styl zatáčení s radikálně přetáčeným ramenem // SKI USA


↑ Takovýchto vysokých salt před publikem odskákal během let stovky // SKI USA


↑ Jeho elegantní styl lyžování a charismatická osobnost spoluvytvářely nejvyšší myslitelnou grácii, již si lze ve sportu představit // SKI USA


↑ Populární ubytovací komplex Stein Eriksen Lodge v Deer Valley // Deer Valley Resort


↑ Elegantním lyžařem s nezaměnitelným stylem zůstal až do pozdního věku // Deer Valley Resort