Pozoruhodné osudy: Erik Schinegger

Sjezdařská mistryně světa, jež se ukázala být – mužem.

Důchodce Erik Schinegger si žije životem – chtělo by se dodat typicky ušlechtilým – rakouského lyžařského weltmeistera. Výborně vypadající sedmdesátník vede prosperující dětskou lyžařskou školu v Simonhöhe – na jednom z kopců, kde se učil lyžovat, ve farmářské komunitě blízko rodného Agsdorfu. Namísto do ruchu profláklého Arlbergu nebo Tyrolska, do Schineggerova Simonhöhe v Korutantských Alpách přijíždí lidi cíleně si užít svou klidnou, tichou dovolenou – v zimě na lyže, v létě k vodě. Pan Erik je se svou ženou dlouhé roky osobně vítal ve svých dvou hotelech a restauraci u tamního jezera. Je každým coulem zasloužilou místní celebritou.

Jakkoli jeho pouť od skromných farmářských kořenů a začátků na doma ze sudu vyrobených lyžích až k nejvyšší sportovní slávě připomíná životní cesty jiných hvězd rakouského lyžování, Schineggerův příběh je v něčem unikátní. Naznačím: titul mistryně světa ve sjezdu v Portillu 1966 je jediným, který dodnes není zanesen v oficiálním výčtu úspěchů rakouského lyžařského svazu, ani třeba ve Wikipedii lyžařských šampionátů; předmětná sjezdařská zlatá medaile byla dodatečně přidělena Francouzce Marielle Goitschelové.

V polovině šedesátých let byla lyžařka Erika Schineggerová oblíbenou a temperamentní členkou slavného rakouského nároďáku. Její vítězství ve sjezdu na MS 1966 v Portillu bylo jedinou zlatou medailí, kterou Rakušané na šampionátu vydobyli. Před soutěžemi zimní olympiády 1968 v Grenoblu MOV nově zavedl testování pohlaví; při něm bylo zjištěno, že Erika má mužské chromozómy. Start na olympiádě jí byl zakázán. Podstoupila nesnadnou operační korekturu v muže; jako Erik později zkoušel nastupovat do lyžařských soutěží v mužské kategorii, návrat do reprezentace mu však byl svazovými funkcionáři znemožněn a výhledově sabotován. V roce 1988 vydal Schinegger knižní autobiografii Mé vítězství nade mnou (Mein Sieg über mich), v níž své utrpení pregnantně popsal. Vloni spatřilo světlo světa filmové zpracování jeho ságy.

Senzace a zatracení
Erika Schineggerová se narodila v létě 1948 na rodinné farmě v Agsdorfu; matce, jež po porodu tázavě zkoumala genitálie novorozeněte, a otci, který by raději konečně přivítal pomocnou mužskou ruku než čtyři dcery. Porodní asistentka jim pogratulovala k holčičce, která brzy vyrostla v neobvykle energického neposedu. Navzdory pohrdání sportem ze strany praktického otce-farmáře, malá Erika se naučila lyžovat doslova pouhým prohlížením si fotografií rakouských šampionů a ve svých dvanácti odpochodovala pěšky 14 kilometrů na své první závody. Startujíc úplně poslední ze 314 soupeřek, svůj premiérový závod vyhrála. Okamžitě se ve vysoké konkurenci domácích lyžařek katapultovala žebříčkem do zprvu provinčního, pak i národního týmu. Na svém prvním mistrovství světa v Portillu senzačně vyhrála v devatenácti letech zlato ve sjezdu.

Rakousko s gustem slavilo její pohádkový příběh; Erika absolvovala národním lyžařským svazem organizovanou spanilou jízdu po kantonech, rodný Agsdorf ji zahrnul dary a velkolepým přivítáním. O Erice, jež dosahovala úspěchů i v točivých disciplínách, se začalo nahlas spekulovat coby o možné vítězce všech tří disciplín na nadcházející olympiádě. Pro rakouskou značku lyží Kneissl, národní svaz ÖSV i korutanský kanton byla Erika Schineggerová potenciálním zdrojem čerstvé slávy a ekonomických příležitostí.

Jenže na podzim 1967, jen několik měsíců před olympiádou, Eričina pohádka rázem vzala za své. Aby se potlačily obavy, že sportovci východního bloku mohou nejrůznějšími způsoby podvádět, Mezinárodní olympijský výbor nařídil před ZOH 1968 ve francouzském Grenoblu (a posléze i letními OH téhož roku v Mexiku) testy pohlaví všech ženských účastnic. Rakouské lyžařky včetně Schineggerové čekal výtěr slin v rámci jejich rutinního přípravného kempu v Innsbrucku. Následoval přejezd na další kemp v Cervinii, odkud si však funkcionáři Eriku povolali zpět do Innsbrucku.

Tam ji čekal tribunál šesti mužů – lékařů a zástupců lyžařského svazu – aby ji informovali, že na základě výsledků provedeného testování nebude startovat na olympiádě ani na jiných závodech za rakouskou reprezentaci. Připravili jí k podpisu tiskovou zprávu oznamující ukončení sportovní kariéry z osobních důvodů a naléhali, aby zmizela na tajný výlet, který jí sami připravili, dokud kontroverzní zpráva nevyšumí na veřejnosti z nejhoršího. Překvapená, zmatená a bezbranná, Erika podepsala nastrčený dokument s podmínkou, že jí bude umožněno podstoupit anonymně nové a důkladnější testy. O dva týdny později přišly z innsbrucké kliniky průkazné a pro ni zdrcující výsledky, ačkoli zpětným pohledem nikoli překvapivé – Erika Schineggerová byla lékařsky potvrzena biologickým mužem.

Sophiina volba
Urolog postavil Eriku před nesnadný výběr: mohla podstoupit plastickou operaci a hormonální terapii, žít dál jako žena a fakticky si zachovat svou sportovní kariéru, zlatou medaili z MS a stávající slávu v rodném kraji. „Medicína z tebe dokáže udělat ženu,“ vysvětloval jí, „ale nikdy už opravdovou ženu se vším všudy.“ Alternativně dostala ke zvážení náročnější a bolestivější variantu: protrpět sérii operací na vyvedení pohlavních orgánů, jež se jí vadně vyvinuly uvnitř těla, a stát se mužem, kterým se správně měla narodit. Navzdory přáním svých rodičů, rakouského lyžařského svazu i hlavního sponzora Kneissl si Erika Schineggerová – jež se od své puberty nořila naplno do sportu, aby potlačila své strachy a nejistoty ohledně své sexuality – zvolila druhou cestu.

Počátkem ledna 1968, měsíc před vytouženou olympiádou, přijela v dámských šatech na kliniku v Innsbrucku a přihlásila se pod smyšleným jménem. Během následujícího půlroku tam podstoupila čtyři bolestivé operační zákroky bez jakékoli podpory či přítomnosti blízkých. Slova, kterými později popisovala své pocity z tamní hospitalizace: osamělost, beznaděj, zoufalství, zmatek, deprese, strach. V průběhu pobytu na klinice studovala mužskou techniku lyžování z televizních přenosů a učila se německou etiketu mužského chování. V červnu 1968 pak z kliniky vyšel mladý muž, v módním pánském oblečení objednaném přes zásilkovou službu na bratrancovo jméno, nasedl do černo-červeného silného Porsche a vyjel vstříc nejistotám nového, neznámého života.

O několik dní později už jako Erik soutěžil v cyklistickém závodě a v místním Klagenfurtu na vlastní pěst uspořádal tiskovou konferenci, na níž odhalil svou novou přeměnu. Reakce v médiích vyzněly vesměs soucitně, lidé z města a lyžařského svazu ÖSV ale věc viděli jinak. Dřívější okázalé pochlebování Erice se změnilo v nynější rozpaky a hanbu ohledně Erika. Místní se mu vyhýbali, a když si poprvé v domovském kostele sedl na pravou – mužskou – stranu, odtažitě na něj zírali. Radní města Agsdorf, které Erice věnovalo v kůži vázaný darovací dekret na dva akry půdy pro stavbu penzionu, dokument renoncovali; byl prý vystaven na dámské jméno Erika, nikoli pánské, a tak pozbyl platnosti.

Za nejhorší ze všech útrap, jimž byl Erik vystaven, považoval nemožnost znovu závodit na lyžích. „Jen v lyžování jsem nacházel opravdovou lásku,“ vysvětloval zasmušile. Jediným, kdo jej v lyžařském Rakousku přijal vstřícně, byl jeho bývalý osobní trenér Hans Gammon – na podzim 1968 jej dokonce pozval jménem rakouského svazu na reprezentační přípravný kemp. Divné pohledy a odtažitost ostatních týmových kolegů byly pro Erika překonatelným svízelem, zřetelně nepřátelský postoj lyžařské federace ÖSV však ne. Navzdory silným výsledkům vůči mladému Franzi Klammerovi a spol. tehdejší národní trenér Franz Hoppichler na základě nařízení federace ÖSV Schineggera sportovně zařízl – nejprve mu zakázali účast na přípravných kempech, následně jej odstřihli od všech možností dostat se do národního týmu. Ačkoli Schinegger ve své první mužské sezóně vyhrál tři závody Evropského poháru, do rakouské reprezentace jej funkcionáři ÖSV nevzali i mu zablokovali možnost startovat za jinou zemi. Erik Schinegger nakonec marný boj vzdal a ve svých 21 letech nechal závodění.

Erik(A)
Pár let nato složil instruktorské zkoušky a v roce 1975 převzal vedení místní lyžařské školy v Simonhöhe. Ve stejném roce se oženil s pohlednou dívkou Renatou; za tři roky se jim narodila dcera Claire. V roce 1988 Erik vydal autobiografickou knihu a veřejně věnoval svou zlatou medaili z MS Marielle Goitschelové, která v mistrovském závodě skončila druhá. Té pak v roce 1996 dala stejnou medaili oficiálně FIS; Marielle pak Erikovi jeho medaili vrátila v rámci televizní show v Paříži.

Nejspíš nejvýstižněji zmapoval Schineggerovo utrpení filmový dokument Erik(A) z roku 2005 režiséra Kurta Mayera. Film naznačuje rozsah Erikových osobních trablí skrz svědectví lidí formující jeho příběh: přátel z dětství, matky, týmových kolegyň, koučů a lékařů. Sám Schinegger ve filmu odkrývá rané pochybnosti o své sexualitě a strachy z mládí, že může být lesbičkou v malém katolickém městě v malé katolické zemi. Vzpomíná na odhodlání za všech okolností své tajemství udržet skryté, dokonce i před sebou, plným ponořením se do sportu – jediného prostředí, v němž se coby zmatená dívka cítila dobře.

„Když jsem se dozvěděla, že Erika podstoupí operaci a stane se normálním mužem, byla jsem za ni ráda,“ svěřila se ve filmu Nancy Green, která vyhrála v roce 1967 titul v GS před stříbrnou Erikou. „Vinu dávám doktorům a rakouskému svazu, ne Erice,“ citoval dokument Marielle Goitschelovou, stříbrnou ze sjezdu z MS 1967 za vítěznou Erikou: „Jak mohla lyžařská federace selhat a neznat její skutečné pohlaví?“ Dost lidí má za to, že udržet povědomí o Erice coby ženě do té doby, než byly nečekaně zavedeny testy pohlaví, bylo prioritou politických a ekonomických zájmů rakouského svazu i jeho olbřímí prestiže. Tehdejší prezident ÖSV Karl Heinz Klee prohlásil, že „svaz se snažil chránit Eričiny nejlepší zájmy tím, že ji odrazoval od operativní přeměny pohlaví – zákroku, o němž byly pochybnosti, zda bude konečný a nepovede k nešťastnému životu.“ Pro něj měl Erik rychlou odpověď: „Nebyla to přeměna – byla to oprava.“

Film Erik(A) prozkoumává Schineggerovy nejednoduché osobní postoje, například snahu dokázat svou mužnost pomocí různých berliček jako okázalé Porsche nebo jeho machistický přístup k ženám. Jeho první manželka Renate v dokumentu vzpomíná na Erika coby nelítostného despotu. Jejich dcera Claire popisuje vlastní dospívání s přetrvávajícím pocitem, že se narodila k jedinému – na důkaz Erikovy mužskosti.

V současnosti už Schineggerův osud nemusí žádný sportovec opakovat; tehdejší forma kontroly pohlaví začala být považována zejména vůči sportovcům, kteří jsou tzv. intersexuálové, za ponižující a sociálně necitlivou. Mezinárodní atletická federace IAAF přestala s testováním pohlaví v roce 1992, Mezinárodní olympijský výbor se přidal v roce 1999. Ve stanovách obou organizací stojí, že aby se sportovec vyhnul diskriminaci, pokud nesplňuje parametry ženy, je mu umožněno startovat v mužské kategorii. Dnes má tak někdo, kdo by se ocitl v okolnostech podobných Schineggerovým, stále možnost závodit.

Kamení v cestě
Se svou druhou ženou Christou našel Schinegger podle svých slov „pravé teplo domova“. Provozují spolu dva hotely a do roku 2015 i jejich restauraci Urban See. V roce 2014 se Erik Schinegger objevil v rakouské verzi televizní taneční show StarDance. Vychovává tři vnoučata a dohlíží na chod své Schischule Schinegger, která ročně učí lyžovat přes tři tisíce dětí.

Nakolik si Erik Schinegger nyní žije dobrým životem, dodnes má lidem z vedení rakouského svazu za zlé, jak s ním zacházeli. Při oslavách stého výročí založení ÖSV v roce 2008 dokonce svaz ve své ročence vynechal „Schineggerův“ rok 1966. „Vypustili tam dokonce i stříbro a bronz Heidi Zimmermannové a Karla Schranze z té sezóny, jen aby nemuseli zmínit mé jméno,“ stěžuje si Erik Schinegger. V roce 2016, když chtěla rakouská televize natočit dokument o mistrovství světa 1966, prezident ÖSV Peter Schröcksnagel natáčení zakázal. Jedinou omluvu, kterou v této věci Schinegger obdržel, byla ta od televizních producentů.

Schineggerův příběh přesto nedal filmařům spát. V roce 2018 přišel do kin dvouhodinový životopisný snímek Erik & Erika v německo-rakouské spolupráci (zapsaný i v tuzemské filmové databázi Csfd.cz), o němž jeho producent Wolfgang Santner prohlásil: „Pravdivý příběh o Erikově odvaze dosud nikdy nebyl zfilmován. Lidi by o tom měli vědět.“

Sám Erik Schinegger, když je nyní v médiích dotazován na jeho novou roli společenské celebrity, jeho lyžařskou školu, popularitu ve Francii poté, co daroval zlatou medaili tamní Goitschelové, přes sto tisíc prodaných autobiografických knih nebo na filmová zpracování jeho osudů, vesměs přemítá filozoficky: „Kdyby mě opravili při narození, neměl bych všechny tyhle příležitosti.“ A málokdy nezmíní své životní motto: Stein sind da, um sie wegzuräumen – kameny jsou v cestě proto, abychom ji vyčistili.


↑ Sjezdařská mistryně světa 1966, Erika Schineggerová


↑ Ještě jako dívka, vročení 1966


↑ Erik Schinegger se současnou ženou Christou poblíž své restaurace Urban See


↑ Erik šéfuje své proslulé dětské lyžařské škole


↑ V roce 2018 přišlo do kin filmové zpracování Erikova příběhu


↑ Sedmdesátník Erik Schinegger dnes


↑ Před pár lety se Erik zúčastnil rakouské verze televizní taneční show StarDance

Přejít nahoru