Minulý víkend pořádal pražský Ekonom Mistrovství ČR v orientačním běhu na krátké trati v terénech Jáchymovského Pekla. Poprvé v historii byla tahle oblast do extrémního detailu zmapována, včetně pozůstatků komunistických koncentráků Nikolaj, Svornost a Rovnost. Mrazí z toho v zádech. V padesátých letech by se v těchto lesích na pohybujícího se člověka bez vyzvání střílelo.
Centrum závodů bylo v oblasti bývalé šachty Eduard, po jejím zrušení tu v 70. letech vybudovali biatlonový areál. Ten se ale valné pověsti mezi biatlonovou špičkou netěšil, aspoň jak mi povídal Ivan Masařík. Nyní se tu už biatlon dlouho nejezdí, areál chátrá. Jakoby to místo bylo prokleté. (Vůbec by nebylo divu.) Současný provozovatel tu nabízí paintball nebo kurzy přežití. Vcelku příznačné.
Lágr Nikolaj byl považován za jeden z nejkrutějších z asi desítky místních koncentráků nad Jáchymovem. (Ne, že by to na ostatních byla nějaká selanka.) Viz následující popis zdejšího mukla, spisovatele Karla Pecky z jeho autobiografického románu Motáky nezvěstnému, který vyšel v roce 1978 u Škvoreckého v 68 Publishers v Kanadě, u nás až po revoluci.
Na mapě níže je označeno to, co nyní zbylo po lágru Nikolaj. Z něj muklové pochodovali půldruhého kilometru do dolu Eduard a zas zpět svázaní ocelovým drátem, čemuž se začalo říkat Ruský autobus, nebo Jáchymovský autobus.
Tábory nucených prací byly velmi podobné nacistickým koncentrákům. Buzerák, dřevěné provizorní baráky, strohé cimry pro desítky osob a vlhké studené samotky. To vše obehnáno ostnatými dráty, dvojitým plotem a bedlivě hlídáno esenbáky. I heslo nad vstupní bránou bylo podezřele podobné tomu německému Arbeit macht frei. Nedobrovolné horníky při návratu z dolů vítal nápis: Prací ke svobodě! Pojmem se stal i tzv. ruský, později jáchymovský autobus. Tam kde nebylo možné hnát vězně koridorem z ostnatého drátu, byla skupina sedmdesáti až sto padesáti mužů v řadách omotána 6 mm tenkým ocelovým lankem, zamčena visacím zámkem a popohnána k pochodu. Zvlášť v zimě se takový lidský balík pohyboval na náledí velmi nekontrolovatelně. Sklouznutí, zakopnutí nebo zaboření do bahna se okamžitě projevilo nestejnoměrným tlakem, na což nejvíce doplatili ti na krajích. Těm se pak tenké lanko zařezávalo hluboko do těla. Samotná práce v dolech byla doslova nelidská. Pro nedostatek finančních prostředků byly v mnoha činnostech důlní stroje nahrazovány lidskou silou, která nebyla vybavena ani nejzákladnějšími ochrannými prostředky. V prachu z radioaktivního smolince vykonávali muklové namáhavou práci chatrně oblečení, často bez přestávek a bez ošetření. Nízká životnost vězně se nahrazovala neustálým přísunem dalších odsouzených a výkonnost chybějících strojů kvantitou lidských jedinců. V roce 1953 například vytěžilo na Jáchymovsku 15 000 vězňů asi 554 tun uranu.
(Zdroj: http://www.moskyt.net/jachymovske-peklo)
Zpátky k veselejšímu.
Jeden z nejúspěšnějších českých orienťáků a od dětství můj sportovní vzor a kamarád Zdeněk Zuzánek (*1959), hlásící se pravidelně do věkových kategorií mezi soupeře o dekádu nebo víc mladší, i tady získal republikové stříbro v H45 mezi „mladými“. Laskavě mi poslal mapy z kvalifikace i z nedělního finále se svými zakreslenými – bezchybnými – postupy.
