Čím dál víc lyžařů se po sjezdovkách nepohybuje jen směrem dolů – což může vyústit v závažný problém.
Jde o zlý sen každého střediskového manažera: rolba s navijákem začala upravovat uzavřenou večerní sjezdovku, po které ve tmě tiše pochoduje skupinka skialpinistů. Jeden z nich jde v předstihu sám a neví nic o rolbě ani navíjecím lanu. Naráz dojde k neštěstí a do střediska se volá záchranka a policie…
Se stále rostoucí popularitou skialpinistického segmentu lyžařského sportu skiareály začínají čelit novému typu problémů. Většina horských středisek si našla nějaký formální postoj k nejviditelnější manifestaci tohoto trendu, k lyžařům sjíždějícím volný terén mimo značené sjezdovky. Avšak neoddělitelným souvisejícím aspektem skialpinismu bývá výšlap vzhůru svahem, včetně výšlapu nočního. A zde už může jít do tuhého.
Lačni po dobrodružství a vybaveni moderním skialpinistickým vázáním, soudobí návštěvníci hor jsou schopni dostat se prakticky kamkoli a dělat tam věci, jaké nikdy předtím nedělali. Pro personál skiareálů tím nečekaně zasahují do tradičních pravidel hry. Poté, co po skončení provozu padne tma, rolbaři se už na sjezdovce nemusí sporadicky setkávat jen s intoxikovanou partičkou sjíždějící svah na „vypůjčených“ jídelních tácech, případně s pár lyžařskými piráty sobecky ve tmě ničícími čerstvě narolbovaný manšestr. Dnes se už střediskovým marketingem pracně a draze přilákaný městský návštěvník může zjevit doslova kdekoliv a kdykoliv. Personál skiareálů se na tyto nové poměry musí připravit.
Trend směrem k 24hodinovému provozu na kopci se nejenomže nezastaví, nýbrž bude nejspíš sílit. Veřejnost, dílem zmámená surrealistickými obrázky z reklam, bombastickými záběry videospotů a marketingovými hesly o nevšedních zážitcích, ve stále větší míře objevuje lyžování v terénu coby hledanou alternativu k čím dál nebezpečnějšímu mumraji na přecpaných sjezdovkách. Alternativu, jíž se není ochotna vzdát mnohdy za žádnou cenu.
Doktor z hor v klepetech
Řada středisek se mylně domnívala, že problém lze vyřešit restrikcí. Poměrně bohatě medializovaným se stal před pár lety incident v Jackson Hole, kdy místní resort povolal policii na místního celoživotního lyžaře a taky jednoho ze zakládajících investorů do tamního střediska, Dr. Rolanda Flecka, pro nedovolený vstup, nebezpečné lyžování a krádež služby. Vše za to, že skialpinistický srdcař Fleck přes tři hodiny odmítal opustit hranice střediska, v němž používal okraje sjezdovky při výšlapu nahoru. Přivolaný policista mu na svahu nasadil pouta a nechal na záchranářských saních svézt pod svah, odkud byl transportován do místního vězení, kde jej drželi do druhého dne. Událost vzbudila velký rozruch na sociálním internetu; tamní komunita se téměř jednoznačně postavila na stranu téměř osmdesátiletého skalního sportovce Flecka, jednoho ze zakladatelů místního lyžování.
Jiná střediska pochopila starou životní pravdu, že sebepřísnějším zákazem zapovězené ovoce lákat nepřestane. Mluvčí montanského střediska Whitefish Riley Polumbus k tomu dodává: „Skialpinismus tu měl odjakživa silnou tradici. Lidi tu jsou zvyklí šlapat nahoru dokonce už od dob, kdy tu ještě nebylo středisko. Jak jim můžeme jejich vášeň zakazovat? Zkoušíme lidem naslouchat a pak přemýšlíme, jak jim vyhovět. Vydali jsme vlastní skialpinistická pravidla, jež jsou k dispozici na našem střediskovém webu (skiwhitefish.com/uphill-policy),“ komentuje střediskový mluvčí nejspíš nejinovativnější přístup k neorganizovanému skialpinismu v celém odvětví.
Jak obří gilotina
Vailský profesionální fotograf, vášnivý lyžař a dobrovolný člen tamní patroly Jeff Cricco popisuje dramatickou změnu poměrů v jeho domovském středisku: „V posledních letech to tu začíná být šílené. Nikdy bych nevěřil, kolik lidí bude chodit na vailský kopec lyžovat před listopadovou otevíračkou. Je to tak nebezpečné – všude běží naplno zasněžování, v mlze tam pracují rolby a v plné rychlosti jezdí zásobovací skútry. Lidi dnes nemají rozum. Obvykle ani nemáme šanci někoho chytit – když vidí, že je chceme konfrontovat, včas uhnou do lesa a zmizí v něm.“
Stejný typ problémů s návštěvnickou ignorancí řeší skiareály na celém světě, včetně provozů našich. Uprostřed minulé sezóny proletělo českým oborovým internetem krátké video ze zpravodajského vysílání ČT24, dokumentující situaci v krušnohorských střediscích. Film ukazuje, jak se při noční úpravě svahů těžkou 14tunovou rolbou s navijákem její 200 metrů dlouhé ocelové lano co chvíli zařezává pod sněhový povrch a opět se vymršťuje do vzduchu; na zranitelné lidské tělo působí jako gigantická gilotina – testovací figurínu letící lano v mžiku rozpůlilo. Řidič v rolbě přitom vidí jen malý úsek lana a musí předpokládat, že pracuje na liduprázdné sjezdovce. Siluety postav skialpinistů kráčejících ve tmě vidí až na poslední chvíli a ani mohutné pásy rolby nedokážou stroj zastavit na místě; po prašanu je jeho brzdná dráha dlouhá několik kritických metrů, během nichž při kolizi hrozí obvykle s životem neslučitelná vnitřní poranění. Ve filmu posílá klínovecká mluvčí pryč ze svahu matku s malým dítětem čtyřicet minut po zavírací době; matka kličkující mezi vyjíždějícími rolbami si do kamery neodpustí jízlivou poznámku: „To je strašná tragédie…“ V jiné části filmu plešivecký ředitel nahlas uvažuje, zda nedržet v terénu preventivní hlídky. Video, jež na svých sociálních profilech sdílely mnohé české skiareály, shlédlo během jara 2017 přes 160 tisíc lidí a stalo se jedním z nejsledovanějších v tuzemské branži.
Z problému příležitost
Některá progresivní střediska začínají k situaci přistupovat nikoli jako k neřešitelnému problému, nýbrž jako k příležitosti – příležitosti dostat chování stoupajících lyžařů pod kontrolu a současně i zvýšit své příjmy. Jak toho chtějí docílit?
V první řadě je potřeba pohyb lyžařů nahoru usměrnit. Může být lákavé skialpinisty ve svém středisku stroze zakázat, je však třeba si uvědomit, že areál tím možná zaplatí vysokou politickou cenu za otočení se zády k často nejloajálnějším lokálním lyžařům milujícím svůj kopec – na němž mohli lyžovat ještě dlouho předtím, než tam současný provozovatel rozvěsil zákazové cedule. To když necháme stranou multimilionové tržby za prodej skialpinistické výzbroje, které jako jedny z mála v oboru neklesají.
Ve východoamerickém Wildcat Mountain (New Hampshire) namísto zákazů přistupují k po pásech stoupajícím skialpinistům jako k běžným sjíždějícím zákazníkům. Okrajovou začátečnickou sjezdovku při hranicích střediska vyznačili jako skialpinistický výstup s tím, že personál skiareálu dopředu počítá, že se zde může setkat se pochodujícími lyžaři. Každá jiná sjezdovka je pro stoupání uzavřena – rozdíl tkví v tom, že pokud personál narazí na stoupající skialpinisty na některé zakázané sjezdovce, má páku je navést na povolenou trasu.
Pro středisko tak vyhrazení legální stoupací trasy znamená významně minimalizované riziko. Každý skialpinista si musí koupit skipas za 10 dolarů, čímž svým dílem přispívá na náklady zasněžování a rolbování. Prodej skialpinistických skipasů umožňuje mít i přehled o provozu ve stoupací zóně a kontrolovat tak případnou nežádoucí hustotu pochodujících lyžařů vůči dolů sjíždějícím. Plus, koupí skipasu se skialpinista stává součástí regulérního střediskového programu a vztahují se na něj mimo jiné základní typy pojištění. Skipas nicméně platí výhradně během provozní doby střediska a Wildcat nepodporuje pohyb skialpinistů v jiné hodiny – ačkoli určité množství lyžařů v noci a brzy ráno resort registruje. K nim přistupuje individuálně v závislosti na tom, kdo jsou zač a jak se na kopci chovají. Pro ohleduplné skalní skialpinisty mívá pochopení.
Kulturní tradice
Ještě vstřícnější přístup vykazuje Mad River Glen ve východoamerickém Vermontu, bezpochyby jeden z nejpřátelštějších skiareálů světa. Šéf tamního marketingu Eric Friedman: „Moc sjezdovek tady v MRG nerolbujeme a tradiční skialpinismus vnímáme jako důležitou součást našeho sportu, proti níž by nás ani nenapadlo se nějak vymezovat. Naopak – tradici odmakat si pěkně po svých následné oblouky tu budeme vždycky ochraňovat. Žádné výšlapy v rámci areálu nezakazujeme a že nám tu na pásech stoupají lyžařů spousty. Hodně silný skialpinistický provoz tu máme i předtím, než středisko otevře, ale i po zavíračce na jaře. Skalní lyžaři vlastně nadávají, když máme otevřeno – protože se o svahy musí dělit s těmi, co vyjíždí lanovkou,“ směje se Friedman.
Na opačné straně spektra resortů stojí proti pankáčskému MRG luxusní Aspen. I v něm respektují, že skialpinismus je – a nadále zůstane – součástí tradice tohoto historického místa. Na každém z aspenských kopců přistupují ke skialpinistům rozdílně: na Buttermilku mohou lyžaři používat vyznačené stoupací trasy celý den bez omezení, kdežto na Aspen Mountain se skialpinisti dostanou jen mimo provozní dobu, tedy od večera do devíti ráno s tím, že ke sjíždění používají volný terén a neupravované tratě. Tento kopec má totiž relativně úzké sjezdovky a aspenští tím eliminují nebezpečí kolize v protisměru se pohybujících lyžařů. Středisko má bohaté skialpinistické značení navádějící lyžaře k povoleným stoupacím trasám a v období, kdy areál zahajuje zasněžování, informuje o lokálních omezeních přes všechna konvenční média. Aspen je známý tím, že nejsilnější skialpinistický provoz tam vládne přes noc, zejména v období kolem úplňků, a že středisko tento fenomén plně toleruje. Lyžaři na oplátku respektují pravidla a nevjíždí na upravované tratě. „Nemáme s noční neukázněností žádný problém, který by stál za zmínku,“ potvrzuje šéf aspenského PR oddělení Jeff Hanle.
Ve značném kontrastu s výše uvedenými příklady se pak zdá být přístup další tradiční Mekky freeskiingu, wyomingského Jackson Hole, kde preventivně zakazují veškerý pěší výstup. Ani ne tak z nedostatku pochopení ke skialpinismu (ačkoli výš zmíněné zatčení místního doktora zavdává jisté pochybnosti), nýbrž z důvodů častých lavinových rizik; tamní terény představují přes 1 200 metrů konzistentně prudké spádnice a vysoké stupně lavinových nebezpečí jsou tam pravidelnou zimní realitou. Minimalizaci každého zbytečného rizika tu v takových podmínkách považují za nutnost.
Poměry v Alpách
Skialpinismus a zejména skitouring je v Alpách stále oblíbenější aktivitou, a to i ve své fitness podobě, kdy se lyžařští turisté pohybují po upravených sjezdových tratích. Jen v Rakousku ročně vyrazí na túru odhadem na půl milionu skialpinistů, z toho 5 000 se účastní i závodů. Prodej skitouringových lyží dosahuje 50 000 párů, celosvětově pak přes 200 tisíc.
V Rakousku není skialpinismus na sjezdovce regulován jednotně, každý areál uplatňuje vlastní pravidla – v některých je výstup po sjezdovce zakázán zcela, v jiných jsou pro skialpinisty vymezené tratě, dny a hodiny. Oblíbené jsou i „skialpinistické večery“, kdy zůstávají pro turisty déle otevřeny i horské chaty.
Podobné je to v Bavorsku, kde však platí „právo na přírodní zážitek“, a pravidla jsou tak tolerantnější. V mnoha bavorských střediscích tedy mohou skialpinisté využívat sjezdovky, musí však dbát místních pravidel. Pravidla chování skialpinistů na sjezdovce upravuje desatero německého Alpenvereinu (respekt k lyžařskému provozu, úpravě sjezdovek, přírodě atd.).
V Jižním Tyrolsku obecně platí zákaz výstupu po sjezdovce s lyžemi, jsou však i výjimky – některé sjezdovky jsou ve stanovené době, ať už během denního provozu, nebo po setmění, skialpinistům přístupné.
V rušném rakouském středisku Flachau před časem z důvodu bezpečnosti zakázali pohyb skialpinistů po sjezdovkách úplně. Za případnou kolizi lyžaře se skialpinistou navíc může být potenciálně zodpovědný i provozovatel areálu, pokud se prokáže, že neprovedl dostatečná bezpečnostní opatření. Dalším problémem je „zábor“ parkovišť areálu neplatícími návštěvníky. Například v malém lyžařském centru Unterberg nedaleko Vídně proto vybírají od skialpinistů parkovné.
V tyrolském Kitzbühelu a St. Johannu jsou dvě sjezdové tratě ve vybrané dny zpřístupněné skialpinistům pro večerní výstup a sjezd s možností občerstvení (a dokonce i párty) na horských chatách. Na Bichlalmu nedaleko Kitzbühelu je po vzoru amerických středisek 24 hodin denně otevřen areál bez lanovek a vleků, avšak s upravenými trasami pro výstup a sjezd a samozřejmě s možností lyžování ve volném terénu; součástí areálu jsou i horské chaty. V sousedním údolí Pillersee zřídili skitouringový park se 6 výstupovými trasami, převážně mimo sjezdovky, jsou však upravovány. V ceně skialpinistického skipasu jsou i dvě jízdy lanovkou.