Studna

Písmo: A ++ A --

Kývající se starej Brůna býval trýznivou noční můrou nejednoho z nás, dětí husákovské generace. Avšak i dnes může představa smrtonosné studny právem kazit spánek mnoha lyžařů.

„Když napadne prašan, neexistují kámoši,“ říká se. A ačkoli je takové rčení nejspíš stejně staré jako lyžování samo, jde o dost nebezpečný nápad, jak ostatně dokladuje každá skončená zima. V té uplynulé jen v Kalifornii, jež obdržela po čtyřech hubených letech rekordní sněhový příděl, zahynulo šest lidí na zadušení se sněhem. Příčinou všech těchto fatalit byl pád do takzvané stromové studny (tree well) – hlubokých vzduchových trychtýřů kolem kmenů, zamaskovaných zasněženými spodními větvemi stromů.

Jednou z obětí byl 17letý student z Evropy, jehož vytáhli v bezvědomí, ale ještě s tlukoucím srdcem; skonal v nemocnici o několik dní později. Dva týdny nato zemřel ve vedlejším středisku 28letý snowboardista, kterého začali pohřešovat po skončení provozní doby, kdy se nesešel s ostatními ze skupiny. V té době již byl několik hodin mrtvý. Oba případy jsou charakteristické svým statistickým profilem obětí – typicky jde o mladé muže jezdící sólo v průběhu či vzápětí po silném sněžení, často poblíž udržovaných sjezdovek horského resortu. Zda jde o lyžaře, nebo snowboardisty, nedělá z dlouhodobého statistického hlediska rozdíl. Spadne-li oběť do několik metrů hluboké stromové studny hlavou dolů, zůstane zaklíněna kmenem stromu a mocnými spodními větvemi, obvykle neschopna pohybu – a udusí se dovnitř neustále se sypajícím sněhem.

Osvěta základem
Americká asociace horských středisek NSAA spustila před několika lety na svém webu organizovanou osvětu a začala podněcovat jednotlivé resorty v koordinovaném úsilí upozorňovat své návštěvníky na hrozící nebezpečí výstražnými tabulemi při vjezdech do volného terénu od horních terminálů lanovek. Podobně jako v případě sněhových lavin, i riziko pádu do stromové studny prudce vzrůstá během a bezprostředně po silném sněžení. Pokud je následováno studeným počasím, sníh kolem stromů nemusí slehnout ještě po řadu dní, či dokonce týdnů.

Nejjistějším bezpečnostním opatřením – opět jako v případě lavinového nebezpečí – bývá takové oblasti se vyhnout. Pokud do studny člověk spadne, prakticky jedinou jeho nadějí je mít někoho dalšího poblíž. Plány sejít se dole u lanovky nepomáhají – oběť spadlá do sněhové jámy hlavou dolů obvykle umírá do 20 minut, často rychleji.

Na rozdíl od lavin, stromovým studnám horský obor dlouho příliš pozornosti nevěnoval. Kovaní horalové toto nebezpečí znali, občasné oběti však přičítali vesměs smůle, co chodí po lidech i po horách. Sám jsem byl svědkem jednoho vailského experimentu, při němž místní patrola vybrala několik dobrovolníků na lyžích a několik na snowboardu, a spustila je do sněhových studní u stromů v takové pozici, v jaké bývá většina obětí nalezena – některé hlavou přímo dolů, jiné více v horizontální pozici. Z bezpečnostních důvodů u testu asistovali lékaři s nachystanými dýchacími přístroji i dostatek personálu s lopatami. Všichni dobrovolníci měli kolem pasu uvázané lano.

Zážitek to byl poučný a vcelku strašidelný. Jen dva z těch, kteří byli do studny „spadnuti“ horizontálně, se dokázali z pasti sami dostat. Ostatní – včetně všech spuštěných hlavou dolů – chtěli z jámy pomoci ven ještě předtím, než uplynul smluvený dvouminutový limit. Po vytažení byli všichni jakoby omráčení, někteří s už modrajícím obličejem.

Sněhem přetížené spodní větve, neustále do jámy tekoucí prašan a samotný kmen stromu dovolovaly figurantům minimální či vůbec žádný pohyb. Jak posléze zkušenost popsali, už samotná jejich pozice v pasti způsobovala dýchání extrémně obtížným. Ostatně z dostupných lékařských záznamů vyplývá, že řada obětí ve stromových studnách umře na takzvané poziční zadušení – což znamená, že zakřivení těla v dané pozici zcela zablokuje dýchací funkce.

Dlouhodobé americké statistiky uvádějí průměrný věk obětí sněhového ponoru na 23 let mezi snowboardisty a 31 let u lyžařů; dominantně jde o muže. Většina neštěstí ve sněhových studnách nastala na mírných svazích s řídce roztroušenými stromy, mnohdy blízko upravovaných sjezdovek. Ze statistik nevyplývá žádná korelace mezi typem vázání a fatalitami – tedy že by snowboardisti byli ohroženější skupinou než lyžaři. Vypínací vázání lyží riziko nijak nezmenšuje. Lyžovat s partnerem v bezprostředním dohledu však zcela.

Až se ucho utrhne
Jak se čím dál víc maistreamových lyžařů snaží uniknout blázinci přeplněných sjezdovek tím, že se pouští do volného terénu, apel na koordinovanou bezpečnostní osvětu roste. V jejich odhodlání je obřím dílem podporuje i progresivní vývoj vybavení – na dřívějších úzkých a dlouhých lyžích se do obtížného terénu mezi stromy pustil málokdo; dnešní snowboardy a kratší široké lyže s rockerem poměry velmi mění. Spousta soudobých městských lyžařů namotivovaných okázalým obsahem oborových reklam a videoprodukcí se sebevědomě pouští tam, kde před dvaceti lety nikoho jezdit ani nenapadlo. Dnes prakticky neexistuje místo, kam by si lidi netroufli.

Nejspíš prvními, kdo si začali nebezpečí plynoucí z nástrah stromových studní uvědomovat a lyžařskou veřejnost s ním seznamovat, byli kanadští heliski operátoři. Zcela pochopitelně – vzhledem k charakteru terénu, kde své služby provozují, je vedle lavinového nebezpečí riziko pádů do stromových studen tím z nejakutnějších. Většina konvenčních horských středisek ke stinným stránkám prašanového lyžování záměrně pozornost veřejnosti nepřitahuje; jejich přístup obvykle změní až nějaká tragická událost či jejich série. Například coloradský Steamboat, dřív tento typ bezpečnostní osvěty opomíjející, byl za uplynulou dekádu svědkem šesti fatalit spojených s pádem do stromové studny. Dnes steamboatský marketing upozorňuje na hrozící nebezpečí po každé hojné nadílce v příslušném denním sněhovém reportu a v letácích rozdávaných na pokladnách střediska. V terénu má rozmístěny standardizované bíložluté varovné cedule od oborové asociace NSAA.

Číhají všude
Pochopitelně ne ve všech horských oblastech je nebezpečí pastí stromových studní podobné. Riziko vzrůstá s četností nadílek prachového sněhu a také s převažujícím typem porostu zejména mladších jehličnanů se spodním patrem větví sahajících k zemi. Avšak i nízká kosodřevinová kleč kompletně zakrytá sněhovými návějemi umí být jedno záludně neviditelné vězení z větví a sypkého prašanu. Sám jsem vloni do několika takových terénních pastí vjel na širokých backcountry lyžích při přejezdech krušnohorských rašelinišť; lepší praktickou školu, jak napříště svědomitěji číst zasněžený terén, jsem těžko mohl dostat. Pokud hojně sněží a fouká, stromové studny mohou číhat doslova kdekoliv.

Umenšit jejich nebezpečí lze stejně jako v případě lavin: vedle už zmíněného nejjistějšího opatření – vyhnutí se rizikovým oblastem – jde o lyžování v neustálém dohledu partnera či skupiny. Ve sněhové pasti pramálo záleží na tom, že máte přilbu, bezpečnostní vázání, lavinový vyhledávač anebo vysílačku. Jediné, co vás zachrání, bude okamžité vytažení někým, kdo vás viděl náhle zmizet z povrchu pod zem.