Odpolední zdřímnutí je bezesporu příjemné, ale zvyšuje i sportovní výkonnost? Napovědět zkusily znáhodněné kontrolované studie.
Před časem jsem četl pozoruhodnou knihu o randomizovaných studiích, která se ukázala být nečekaně zajímavou. Autorem knihy Randomistas: How Radical Researchers Are Changing Our World je australský ekonom a politik Andrew Leigh a její základní premisou je, že nic nevíme, dokud to řádně neotestujeme pomocí znáhodněné studie. Některým lidem léčbu poskytneme, jiným ji odepřeme a uvidíme, kdo si povede líp.
Kniha začíná slavným experimentem Jamese Linda z roku 1747, který 12 námořníkům trpícím kurdějemi přidělil mošt, kyselinu sírovou, ocet, mořskou vodu, pastu z koření nebo citrusové plody, což je často označováno za první randomizovaný pokus na světě. (Jak vážný byl problém kurdějí? Během sedmileté války v letech 1756-1763, uvádí Leigh, „Británie postavila 185 899 námořníků; pouze 1 512 jich zemřelo v boji, zatímco 133 708 jich zemřelo na kurděje“). Kniha nezůstává jen u medicíny; zkoumá dalekosáhlý efekt randomizovaných pokusů ve vzdělávání, snižování chudoby, ekonomice a dalších oblastech. Nosná idea: někdy mají naše instinkty pravdu, jindy se mýlí.
Toto poselství přišlo na mysl, když jsem v časopise European Journal of Sports Science našel novou randomizovanou studii týmu vedeného Anthonym Blanchfieldem s názvem „Vliv odpoledního spánku na vytrvalostní výkon trénovaných běžců“. Na první pohled je vše zřejmé: zdřímnutí je báječná věc, takže by samozřejmě mělo zvýšit i naši výkonnost! Zjištění jsou však poněkud složitější.
Studie se zúčastnilo 11 běžců, kteří dvakrát navštívili laboratoř, aby v náhodném pořadí absolvovali fyzický test na běžeckém pásu do vyčerpání. Jednou dostali pokyn, aby si asi 90 minut před testem zdřímli, podruhé nikoli. Na první pohled se zdálo, že zdřímnutí (které zahrnovalo v průměru asi 20 minut skutečného spánku) neznamenalo žádný rozdíl: průměrné časy na běžeckém pásu byly 596 sekund se zdřímnutím oproti 589 sekundám bez zdřímnutí, což se ani zdaleka neblížilo statisticky významnému rozdílu.
Byl však vypozorován zajímavý vzorec. U těch, kteří předchozí noc spali nejméně, se čas zlepšil častěji. To zní velmi sugestivně. Ve skutečnosti běžci, kteří se po zdřímnutí zlepšili, spali v noci v průměru 6,4 hodiny, zatímco ti, kteří se nezlepšili, spali v průměru 7,5 hodiny. A tyto délky spánku odpovídaly nočnímu testování spánku, které testéři absolvovali měsíc před experimentem, což naznačuje, že rozdíl způsobil spíše celkový vzorec spánku než jediná noc špatného spánku. Autoři došli k závěru, že „krátký odpolední spánek zlepšuje vytrvalostní výkon u běžců, kteří v noci spí méně než 7 hodin“.
To vše dává intuitivní smysl – což mi díky Leighově knize navodilo otázku: Nebylo by nakonec stejně správné dojít k závěru, že krátký odpolední spánek zhoršuje vytrvalostní výkon u běžců, kteří spí více než 7 hodin v noci? Vzhledem k tomu, že mezi podmínkami se zdřímnutím a bez zdřímnutí nebyl celkově žádný rozdíl, musí být zlepšení u některých subjektů vyváženo horší výkonností u jiných.
Když jsem hledal další práce, abych zjistil, co k tématu uvádějí, našel jsem studii v časopise International Journal of Sports Physiology and Performance, jež zjistila, že odpolední spánek nemá žádný vliv na výkon při střelbě na cíl a zhoršuje výkon ve sprintu u středoškolských sportovců v Singapuru. Je možné, že je rozdíl v tom, jak spánek ovlivňuje sprinterské a vytrvalostní výkony; nebo je možné, že sportovci v singapurské studii stále trpěli spánkovou setrvačností, protože museli sprintovat pouhých 45 minut po probuzení. Zdá se však, že zdřímnutí není vždy bezpodmínečně příznivá věc.
Osobně je moje instinktivní víra v blahodárnou sílu spánku natolik pevná, že mě výše uvedené nemůže nepřesvědčit: šlofík musí zvyšovat výkonnost, pokud jste nevyspalí. Ale to je právě ten druh uvažování, který v nesčetných příkladech v Leighově knize vede k ignorování výsledků randomizovaných studií. Proto zachovám otevřenou mysl, dokud nebudou k dispozici spolehlivější důkazy. Do té doby nepřestanu šlofíkovat, kdykoli budu mít příležitost – ne v očekávání vyšší výkonnosti, nýbrž proto, že miluju ten pocit usnout na gauči s papírovou knihou na hrudi a kocourem Kosťou v klíně.
Dost možná je to k tomuto tématu všechno, co osobně potřebuju – či spíš chci – vědět.