Byla miláčkem norských fanoušků běhu na lyžích, známá svou nezaměnitelnou drobnou figurou, frekvenčním tempem, všemi svými triumfy, křikem a jásotem po vítězném projetí cílové čáry, a dokonce se vrhla do otevřené náruče krále Haralda V. Aby pak její hvězdnou kariéru zmrzačil jeden z nejbanálnějších dopingových skandálů sportovní historie.
Therese Johaugová se narodila 25. června 1988 a odmala žila v malé vesnici Dalsbygda ve střední části Norska, kde závodila za místní kluby Tynset IF a IL Nansen. Z velkých světových soutěží stihla vytěžit 14 titulů mistryně světa a čtyři olympijská zlata. Vavřínů by mohlo být víc, kdyby mezi lety 2016 a 2019 nebyla neslavně suspendována za absurdní dopingový nález. Po krátkém, leč o to úspěšnějším návratu do soutěžního lyžování, navíc zkomplikovaném pandemickými roky, už byla osobnostně někým jiným. V roce 2022 s patřičnou slávou oficiálně dozávodila – nejspíš však ještě ne nadobro.
Rozjetá kariéra
Do světa velkého lyžování vlétla s kuráží a dravostí sobě vlastní zkraje roku 2007, kdy si dvěma premiérovými starty – a solidními výsledky ve SP – vyjela nominaci na MS 2007 v Sapporu do závodu na 30 km klasicky, v němž ještě jako osmnáctiletá brala překvapivý bronz. Svou debutovou sezónu končila pár týdnů nato ve Falunu při skiatlonu SP – ve stejném závodě, v němž se se svou skvostnou sportovní kariérou loučila Kateřina Neumannová, vzpomínající na ten březnový den takto: „Ta neznámá mladičká Johaugová, které říkají králík Duracell, za to vzala a mastila si to tam dvacet metrů před námi, až jsem se musela i v průběhu závodu smát!“
Johaugová tehdy s Neumannovou těsně prohrála: „Therese jsem porazila, ale pak jsem radši skončila kariéru,“ vtipkuje Neumannová.
Na další velkou medaili si drobná Norka (161 cm, 46 kg) počkala do vancouverských ZOH 2010, kde získala zlato ve štafetě na 4 × 5 km; ve stíhacím závodě na 15 km tam dojela šestá a v závodě s hromadným startem na 30 km klasicky sedmá.
Pak už se s velkými úspěchy roztrhl příslovečný pytel: na MS 2011 v Oslu brala zlato v závodě s hromadným startem na 30 km volně; další zlato ve štafetě, bronz ve stíhacím skiatlonu a k tomu čtvrté místo v intervalově startované klasické desítce. Na MS 2013 ve Val di Fiemme vyhrála své druhé individuální zlato na volné desítce. Na ZOH 2014 v Soči dojela stříbrná na 30 km s hromadným startem volně, bronzová na 10 km klasicky a bramborová ve skiatlonu na 15 km.
Johaugová a její krajan Martin Sundby se stali prvními Nory, kteří ovládli ikonický seriál Tour de Ski, když zvítězili v závodě žen a mužů v ročníku 2013–14. Johaugová následně vyhrála malý distanční i velký glóbus SP 2014.
Rok nato zářila na MS 2015 ve Falunu se ziskem tří zlatých medailí – ve skiatlonu, na klasické třicítce a obligátně i ve štafetě. Podruhé vyhrála Tour de Ski, když v závěrečné etapě stáhla ztrátu 39 sekund na Ingvild Flugstad Østbergovou a dojela do cíle stoupání na Alpe Cermis s náskokem 2:21 min. Následně znovu vyhrála celkově i na distanci glóbusy SP a sezónu završila jarním triumfem na Ski Tour Canada podobným způsobem jako na TdS, když v závěrečné stíhací etapě smazala 30sekundový náskok Heidi Wengové a zvítězila o více než minutu.
Až do roku 2016 Johaugovou trénoval Egil Kristiansen, médii označovaný za jejího nejlepšího trenéra; krom jiného jí významně pomohl zlepšit její tradičně slabší volnou techniku a položil základy její obdivuhodné vytrvalosti při udivujícím frekvenčním tempu, které svedla zúročit i ve sportech bez lyží: například v květnu 2021 vyhrála už poněkolikáté národní atletický titul v běhu na 10 km časem 31:33,15 min., přičemž do splnění olympijského limitu jí chybělo pouhých 8 sekund. Vraťme se však do osudného roku 2016.
Dopingový šok
V září 2016 byl u Johaugové registrován pozitivní test na anabolický steroid Clostebol. Johaugová uvedla, že látka pocházela z masti na bolavé, sluncem spálené rty, kterou používala v předešlém týdnu. Tvrdila, že užila mast s názvem Trofodermin, jež v příbalu nemá mezinárodní ani evropské standardizované označení pro dopingovou látku a v Norsku se nepoužívá.
Johaugová prohlásila, že lék jí podal týmový lékař Fredrik Bendiksen; ten uvedl, že si nevšiml, že obsahuje zakázanou látku. Při výslechu vysvětlil, že zpětně kombinace několika závažných osobních příčin snížila jeho soustředěnost a umožnila, aby došlo k nepravděpodobné chybě. Po incidentu rezignoval na svou pozici týmového lékaře.
Některé důkazy potvrdily Johaugové výpověď; její příznak na rtech byl vyfotografován v médiích dva dny po zakoupení krému, existovala účtenka a bankovní výpis od lékaře o zakoupení krému v tvrzený den. Johaugová vyplnila dopingový formulář před dopingovým testem – ten zcela výjimečně upozorní dopingovou agenturu, na jakou neobvyklou látku má testovat. Žalobce (v zastoupení subjektu FIS) se vyjádřil, že „Clostebol nalezený v systému paní Johaugové byl výsledkem neúmyslného jednání“ a že „nejednala s úmyslem podvádět nebo získat jakoukoli soutěžní výhodu“.
V říjnu 2016 byla Johaugová na dva měsíce suspendována norským antidopingovým úřadem. Norský olympijský výbor později Johaugové udělil třináctiměsíční distanc. Tento zákaz by vypršel včas, aby běžkyně mohla startovat na korejských ZOH 2018, ale v březnu 2017 se FIS proti tomuto rozhodnutí odvolala. Argumentovala, že suspendace byla na spodní hranici trestů a nereflektovala skutečnost, že sportovec přehlédl vytištěný varovný dopingový štítek. V srpnu 2017 vydal Sportovní arbitrážní soud (CAS) rozhodnutí o 18měsíčním zákazu, v důsledku kterého se Johaugová nemohla zúčastnit ZOH 2018.
Kolegiální empatie
Před novináře se Johaugová postavila den poté, co jí CAS ve švýcarském Lausanne zpřísnil trest; zatímco na dřívějších tiskových konferencích nekontrolovatelně vzlykala, nyní se ovládala více, ale stále působila rezignovaně, často mezi řečí tichým hlasem nepřítomně zírala a bojovala se slzami. Tentokrát už zuřivě nebouchala do stolu ani nevykřikovala bolestí.
Přesto byla zdrcená: „Měla jsem sen jet na olympijské hry. Je to šok, ještě mi pořádně nedošlo, že se můj sen rozpadl. Nedokážu pochopit ten trest. Myslím, že je to nespravedlivé. Bylo se mnou zacházeno nespravedlivě.“ Na otázku, zda má pocit, že CAS z jejího případu dělá exemplární případ po letech, kdy norští běžci dominují tomuto sportu, pokrčila rameny a nepřítomně hleděla před sebe. (Její případ přišel nešťastně jen nedlouho poté, co nejlepší mužský běžec na lyžích Martin Sundby dostal dvouměsíční distanc za dopingový prohřešek související s lékem na astma.)
Tisková konference se konala v Seiser Alm v italských Alpách, kde se Johaugová připravovala sama, protože jí nebylo dovoleno trénovat s kolegy z národního týmu. Jde rovněž o stejné místo, kde si během tréninku spálila rty a kde jí týmový lékař koupil v místní italské lékárně krém na ošetření bolestivých ran na rtech.
Její manažer Jørn Ernst byl stejně zdrcený jako Johaugová a musel se od živého rozhovoru s norskou televizí NRK odtrhnout, protože jím cloumaly emoce. Johaugové právník v Oslu Christian Hjort řekl NRK, že on ani Johaugová nechápou, proč je rozsudek tak přísný: „Nedokáže pochopit, že jí mohou zakázat dvě celé sezony za používání krému na rty, který nemohl zvýšit výkonnost ani mít žádný účinek a za jehož kontrolu převzala odpovědnost spolu s týmovým lékařem.“ Dodal, že když samotné rozhodnutí tvrdí, že nešlo o úmyslné podvádění, zdá se 18měsíční zákaz nepochopitelný a nepřiměřený.
Rovněž Norský lyžařský svaz vyjádřil svůj šok: „Nemyslím si, že by zde byla souvislost mezi chybou, která se stala, a následky, které má. Stejně jako mnoho dalších s Therese opravdu soucítím a jsem tímto rozhodnutím zklamán,“ uvedl svazový šéf Erik Røste. Lyžařská šampionka Marit Bjørgenová, největší Theresina soupeřka a zároveň blízká přítelkyně, si posteskla, že ji rozhodnutí CAS bolí a že je zoufalá, že Therese musí zaplatit tak vysokou cenu v případu, kdy jí bylo ve všech bodech věřeno. Rozhodnutí CAS označila za hluboce nespravedlivé.
Mediální dvojí metr
Dopingový skandál byl přetřásán v médiích doslova po celém světě; bylo nicméně pozoruhodné, jak zahraniční a najmě švédský tisk o případu informoval agresivněji než norský.
Mezi Švédskem a Norskem panuje dlouhodobá rivalita, jež se projevuje ve sportovních soutěžích, klasické lyžování nevyjímaje. Význam lyžování v Norsku, zejména běhu na lyžích, je marné podceňovat; zatímco mnoho západních zemí uctívá své fotbalové hvězdy, nejobdivovanějšími sportovci Norska jsou nevyhnutelně lyžaři. Když tedy Therese, jedna z megahvězd norského lyžování, měla pozitivní dopingový test, Norové byli hluboce šokováni.
V následujících měsících však švédská a norská média vykreslila značně odlišné obrazy skandálu – a také Johaugové. Norská média se vyhýbala označení případu za dopingový skandál a občas psala o Johaugové coby nevinné oběti, zatímco švédská média popisovala zcela odlišnou situaci.
Když švédský tisk psal o Johaugové, označil ji za viníka dopingu a uvedl, že tento případ je součástí většího problému s norským dopingem. Švédská média byla k užívání dopingu mezi norskými sportovci kritičtější a zdůrazňovala myšlenku, že sportovci musí přijmout osobní odpovědnost za doping, který užívají.
Proč však norská a švédská média přistupovala k případu tak odlišně?
Dopingové případy tvrdě zasahují do představy, kterou si o sportu veřejnost vytváří jako o čistém soupeření sportovců, jejichž jediným rozdílem je píle, odhodlání a trénink. V tomto konkrétním případě však mohla být atakována i samotná národní identita. Nabízí se ne tak dávný příklad Finska, jež utrpělo pocit národní hanby, když bylo šest finských lyžařů usvědčeno z dopingu na MS 2001 v Lahti.
Něco podobného mohlo podle některých názorů hrozit i v Norsku, které hraje důležitou roli v antidopingovém úsilí a možná, že tamní mediální scéna byla ovlivněna hrozbou blamáže. Média daného národa logicky projevují snahu chránit vlastní národní identitu spojenou s určitým sportem tím, že obhajují obviněného sportovce.
Ale již na nejvulgárnější úrovni odvěká tradiční rivalita mezi Norskem a Švédskem může vysvětlovat, proč švédský tisk o této kauze informoval agresivněji než norský. „Švédské běžecké lyžování má komplex malého bratra,“ odtušil Theresin kolega Petter Northug, známý tím, že si švédské lyžování bere při každé příležitosti nemilosrdně na paškál.
Sport odjakživa plní roli strategie měkké síly, kterou národy využívají k tomu, aby se umístily v rámci globální konkurenční zahraniční politiky. Proto když norský sportovec klopýtne, je nabíledni, že Švédsko se na něj vrhne. A pak je tu ještě jedna věc – neortodoxní nadvláda norských běžeckých lyžařů nad ostatním světem, jež je kdekomu trnem v oku.
Noři až příliš dobří
Tato dominance bývá každoročně zřetelná na tradičním skandinávském turné SP, kde mohou domácí státy nasazovat početné národní skupiny nad rámec mezinárodních kvót. Rázem se v první desítce umístí třeba sedm či osm norských závodníků, případně norské štafety vymetou celé stupně vítězů svými dvanácti lyžaři, jako se právě stalo na SP 2015 v Lillehammeru, nedlouho před vypuknutím skandálu.
Zatímco domácím fanouškům se taková situace líbí, z řad ostatních národů rezonují názory, že podobná dominance je sice pozoruhodná, avšak není v principu pro sport přínosná: „Není to vina norského týmu, jsou to všichni ostatní, kdo musí něco dělat,“ řekl norskému rozhlasu Jochen Behle, jenž kdysi trénoval i německou reprezentaci. „Pokud všemu dominuje pouze jeden národ, není to dobré. Naprostá norská nadvláda zabije zájem o tento sport jinde. Jde také o spoustu peněz; zájem o vysílání může mimo Norsko klesnout, stejně jako příjmy od sponzorů.“
Behle navrhoval, aby FIS posoudila zavést rázná opatření: „Možná by měly být menší startovní skupiny, ne 20 Norů, ale třeba jen šest z každé země. Mohly by také být A a B soutěže Světového poháru, přičemž mladší lyžaři (do 23 let) by se účastnili B poháru.“ Na popíchnutí, zda to z Němců udělá lepší lyžaře, když bude vepředu méně Norů, Behle reagoval: „Ne, ale bude to vypadat lépe. Pokud bude moci startovat jen šest Norů, nebude mezi osmi nejlepšími sedm Norů. Ale vítězové budou stejní.“
Norové jsou známí tím, že jsou velmi soustředění v tréninku a jejich kultura zahrnuje i strukturu každodenního života. „Jsme profesionální ve všech oblastech,“ řekl trenér ženského národního týmu Egil Kristiansen listu Aftenposten. „Dbáme na všechny detaily. Není jisté, že ostatní země mají stejné prostředky, aby to dokázaly. Ne všichni mají jasno v tom, co všechno je potřeba udělat, abychom mohli podávat výkony na nejvyšší úrovni. Norsko nemá žádná tajemství; v Norsku mohou sportovci, kteří se potýkali s nemocí nebo zraněním, dostat druhou příležitost rozkvést později.“
Svou druhou příležitost férově obdržela a za pačesy pevně chytla i už plně rozkvetlá Therese.
Druhá kariéra
Do soutěží naskočila zpět v roce 2019, silnější a odhodlanější než kdy předtím. Bez ohledu na pandemické komplikace redukující závodní kalendáře se její několikaleté působení na běžecké scéně slilo v jediný mohutný tah zlatým štětcem: vyhrála tři individuální zlata (10km intervalový start, 15km skiatlon a 30km hromadný start) na MS 2019 v Seefeldu, obhájila je na MS 2021 v Oberstdorfu i na ZOH 2022 v Pekingu. Získala další tři distanční glóby SP a jeden celkový (2020). Nikdo nikdy v běžeckém lyžování nedominoval tak suverénně, jako ona v těchto letech.
Po návratu z čínské olympiády oznámila ukončení kariéry. Podle její knižní biografie Hele historien (jen v norštině, 2022) už rok předtím věděla, že přestane závodit: „Už po zisku zlata na MS 2021 v Oberstdorfu jsem zvažovala konec, ale sebrala jsem motivaci a zkusila ještě jednu sezónu kvůli olympiádě. Po ní jsem už věděla, že je správný čas: dosáhla jsem na všechny moje cíle, stát se mistryní světa, olympijskou šampionkou, vyhrát celkové pořadí Světového poháru. Ve třiačtyřiceti letech jsem cítila, že je čas pustit se do jiných věcí. A chtěla jsem mít rodinu.“ Provdala se za norského veslaře Nilse Jakoba Hoffa a 17. května 2023 se jim narodila dcera, v den norského národního svátku.
Ve své knize se krom dalšího opřela do současných poměrů v norské ženské běžkařské reprezentaci, v níž se po jejím návratu prý mnohem méně intenzivně trénovalo, což údajně trvá dodnes. Proto podle ní s koncem její kariéry přichází nastupující generace Norek o výsadní postavení, které v posledních letech měly.
Nový civilní život
Začala komentovat běžecké lyžování pro norskou televizní stanici NRK a podle vlastních slov tento přechod pro ni představuje zbrusu nový typ výzvy: „Znamená to, že budu muset poskytovat komentáře k jiným sportovcům, které dobře znám; budu muset chválit i kritizovat bývalé kolegy, některé, s nimiž jsem nedávno závodila a spolupracovala, dokonce i ty, s nimiž stále trénuji. A při takovýchto blízkých vztazích může být obtížné být stoprocentně objektivní.“
Na otázku, jaké to je komentovat lidi, s nimiž měla tak blízké vztahy, je Johaugová diplomatická: „Nechci lidi zabíjet, spíš se snažím budovat běžecké lyžování. Soustředím se hlavně na sportovní stránku, vzpomínám na dobu, kdy jsem sama závodila, v kombinaci s povídáním o různých kvalitách, které jednotliví sportovci mají.“
Předloni se veřejně ukázala v Praze, kam přijela představit svou sportovní značku, jíž dala jméno. „Moje značka TJ vznikla už v roce 2012. Bylo mi čtyřiadvacet, nebyla jsem si jistá, jestli je správný čas. Moje kariéra se teprve rozjížděla, já jsem začala doma šít a dělat oblečení,“ líčila Johaugová novinářům při promo akci firmy Norská móda, která brand TJ v tuzemsku zastupuje.
Ten obsahuje výkonnostní oblečení výhradně pro ženy vhodné na běžky, běh, turistiku, skialp či jako lifestyle pro každodenní nošení: „Chci inspirovat ženy, aby dokázaly oslavit svá malá vítězství na cestě za dosažením velkých cílů. Nabízíme kousky pro všechny druhy sportu, a to třeba i kalhoty, boty, čepice. Svými modely chci ženám vyslat signál, že oblečením si každá žena nese kus svého zlata,“ vysvětlovala novinářům majitelka značky.
Epilog
Uběhly sotva dva roky od její oficiální rozlučky, když sportovními médii proběhla krátká – a možná ne až tak překvapivá zpráva: norská hvězda běžeckého lyžování Therese Johaugová se vrací do závodního sportu. „Pořád mám pocit, že mám lyžování čím přispět, a má touha mít na hrudi startovní číslo je dál stejně silná,“ napsala šestatřicetiletá Johaugová na Instagramu.
„Po dvou rušných letech na vedlejší koleji jsem dostala opět příležitost stát se součástí norského týmu a chci dát šanci snu o MS na domácí půdě. Neskončila jsem proto, že bych byla unavená z tréninku nebo závodů, ale touha stát se matkou byla tak silná. Teď se mi narodila dcera a daří se mi fantasticky“ uvedla s tím, že její ambicí je postavit se na start MS 2025 v norském Trondheimu v nejlepší možné formě.
Jako pokaždé předtím, i nyní je Therese jedním z těch nejlepších důvodů, proč se na mistrovství světa 2025 v Norsku těšit.
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě