Existují příběhy, které časem blednou, a pak jsou takové, které s každým dalším převyprávěním získávají novou sílu. Osud trapera Hugha Glasse patří k těm druhým. Jeho cesta z pokraje smrti zpět mezi živé se stala symbolem nezdolné vůle, ale také připomínkou světa, kde příroda ani lidé nedávali druhé šance.
Přeživší, který změnil legendu Západu
Příběh Hugha Glasse patří k těm, které člověk po prvním setkání jen těžko vytěsní z paměti. Čím více se o něm dochovalo vyprávění, tím víc se rozostřovala hranice mezi historickou skutečností a legendou. Přesto pod nánosem romantiky zůstává mimořádný osud zkušeného lovce kožešin, stopaře a průzkumníka, který se ocitl na samém okraji tehdy známého světa a dokázal přežít něco, co by většinu lidí stálo život.
Nejde přitom jen o příběh výjimečné fyzické odolnosti; stejně výmluvně vypovídá o době, kdy americký Západ nebyl kulisou dobrodružných románů, ale krajinou, v níž každé rozhodnutí mohlo znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
O Glassově mládí se ví překvapivě málo. Narodil se patrně kolem roku 1783 a spolehlivých zpráv z prvních desetiletí jeho života se dochovalo jen minimum. Do dějin vstoupil až jako zkušený traper ve službách obchodníků s kožešinami Williama Henryho Ashleyho a Andrewa Henryho. Koncem léta roku 1823 se jejich výprava vydala přes dosud jen částečně prozkoumané oblasti dnešní Jižní Dakoty.
Nikdo z jejích členů tehdy netušil, že se právě tam začne rodit jeden z nejslavnějších příběhů amerického pohraničí.
Setkání, co nemělo skončit přežitím
Při lovu poblíž soutoku Grand River Glass nečekaně narazil na medvědici grizzly se dvěma mláďaty. V podobných situacích bývá útěk téměř nemožný a obrana ještě obtížnější. Rozzuřené zvíře ho srazilo k zemi, rozdrásalo záda, těžce poranilo krk i trup a zlomilo mu nohu. Teprve společný zásah ostatních lovců medvědici zastavil.
Glass však zůstal ležet ve stavu, který se jeho druhům jevil jako beznadějný.
Opuštěný na pokraji smrti
Společníci se nejprve snažili jeho rány ošetřit, brzy ale převládlo přesvědčení, že se blíží nevyhnutelný konec. Andrew Henry proto požádal dva dobrovolníky, Johna Fitzgeralda a mladého Jamese Bridgera, aby u zraněného zůstali a důstojně ho pohřbili.
Jenže čekání se protahovalo. Glass stále dýchal, ale nejevil známky zlepšení. Fitzgerald s Bridgerem nakonec usoudili, že jeho smrt je otázkou několika okamžiků. Připravili hrob, vzali jeho pušku, nůž i další vybavení a opustili ho.
V tehdejší divočině to byl rozsudek smrti.
Jenže právě tady se skutečný příběh začíná vzdalovat běžné lidské zkušenosti.
Glass se po čase probral. Těžce zraněný, s infikovanými ranami a zlomenou nohou zůstal zcela sám uprostřed nehostinné krajiny. Neměl zbraně ani prostředky k lovu. Jedinou možností bylo začít se plazit.
Následujících více než šest týdnů představuje jednu z nejneuvěřitelnějších kapitol dějin amerického Západu. Glass se živil kořínky, bobulemi, hmyzem i zbytky uhynulých zvířat. Každý den urazil jen krátký úsek, přesto se pomalu přibližoval k řece Missouri. Když dorazil k řece Cheyenne, dokázal si z improvizovaných materiálů postavit jednoduchý vor a pokračoval po proudu až do obchodní stanice Fort Kiowa, vzdálené přibližně 320 kilometrů od místa, kde ho druhové opustili.
Dnes se podobný výkon může zdát téměř nepředstavitelným. Není proto divu, že se už krátce po Glassově návratu začaly jednotlivé verze jeho příběhu rozcházet. Některé detaily mohly být časem přikrášleny, samotné jádro událostí však potvrzují dobové zprávy i svědectví lidí, kteří ho znali.
Pomsta nakonec nepřišla
Po uzdravení měl jediný cíl. Najít muže, kteří ho nechali napospas smrti.
Nakonec se mu podařilo oba vypátrat. Fitzgerald mezitím vstoupil do armády a Glass si uvědomoval, že zabití vojáka by znamenalo další řetězec násilí. Místo pomsty proto požadoval jen vrácení své pušky.
James Bridger byl v době opuštění sotva dospívajícím mladíkem. Glass k němu přistoupil shovívavěji a rozhodl se jeho podíl na celé události dále netrestat.
Snad právě tato zdrženlivost způsobila, že se jeho příběh nikdy nezměnil v obyčejnou westernovou historku o odplatě. Místo krvavého finále zůstala v centru pozornosti síla člověka, který dokázal přežít něco téměř nepřežitelného.
Konec jedné cesty, začátek legendy
Glass se po svém uzdravení vrátil k životu trapera. Ani zkušenost na hranici smrti ho od života v divočině neodradila. Pokračoval ve výpravách až do roku 1833, kdy byl během střetu s bojovníky kmene Arikara u řeky Yellowstone smrtelně zasažen šípem.
Legenda tím však teprve začínala.
Vyprávění o jeho neuvěřitelné cestě se šířilo mezi trapery, obchodníky i osadníky a postupně se stalo součástí amerického folkloru. Každá další generace si z něj odnesla něco jiného. Někdo příklad nezdolné vůle, jiný fascinaci syrovostí tehdejšího pohraničí.
Významnou roli sehrála i moderní kultura. Román The Revenant Michaela Punkeho a pozdější filmová adaptace Zmrtvýchvstání s Leonardem DiCapriem přiblížily Glassův osud milionům diváků po celém světě. Film si řadu motivů upravil, některé postavy i rodinné vztahy vytvořil zcela fiktivně a podstatně zesílil motiv osobní pomsty. Přesto zůstal věrný tomu nejdůležitějšímu – příběhu člověka, který se odmítl vzdát ve chvíli, kdy už ho všichni ostatní odepsali.
A tak Hugh Glass nepřežil jen útok medvědice ani týdny strávené v divočině – přežil i dvě století vyprávění. A to se podaří jen málokterému člověku.