Eduard Viktora patřil k inženýrům, kteří dokázali spojit technickou přesnost s podnikatelskou odvahou a veřejnou odpovědností. Jeho most v Bechyni se stal symbolem moderního stavitelství první republiky, zatímco jeho životní dráha ukazuje prudký vzestup i tiché vytracení ze scény. Zůstalo dílo, které obstálo. A také stopy, jež se po roce 1948 pokusila přepsat jiná moc.
Narodil se roku 1880 v Paběnicích u Kutné Hory, ve staré selské usedlosti, odkud vedla cesta spíše k hospodářství než k technickým studiím. Přesto vystudoval reálné gymnázium a poté stavební inženýrství na České vysoké škole technické v Praze, přičemž si na studia vydělával vyučováním i příležitostnými pracemi, což předznamenalo jeho pozdější samostatnost i schopnost obstát bez opory.
Po absolutoriu se zapojil do stavební praxe i akademického prostředí. Působil jako asistent a konstruktér mostního stavitelství u profesora Alberta Vojtěcha Velflíka, získal titul doktora technických věd a zároveň stavební koncesi. Publikoval, podílel se na zkouškách i profesních organizacích a stál u zrodu Svazu českých autorizovaných inženýrů. Jeho kariéra se tak od počátku pohybovala mezi teorií a praxí, mezi školou a stavbou.
Rok 1918 přinesl obrat. Viktora odešel z techniky veřejné služby do správy hlavního města a stal se prezidentem Elektrických podniků, avšak už o rok později se rozhodl jít vlastní cestou a založil si kancelář civilního inženýrství. Tento krok otevřel období výrazného podnikatelského vzepětí, v němž se spojila technická kompetence s organizačním rozsahem.
V Praze realizoval rozsáhlé kanalizační a vodovodní systémy, od Malé Strany podél Čertovky až po Pražský hrad, kde řešil odvodnění i úpravu prvního nádvoří. Postupně se podílel na budování infrastruktury v několika čtvrtích, přičemž jen kanalizačního potrubí položil přibližně padesát kilometrů. V dobových zprávách byl označován za „krále vykopávek“, což nebyla nadsázka, ale popis rozsahu práce, která zůstává skrytá pod povrchem města.
Od konce dvacátých let rozšířil své aktivity o výstavbu moderních vozovek. Založil společnost Silista a také Bratislavskou stavební společnost, prostřednictvím nichž realizoval živičné i dlážděné komunikace v Čechách, na Slovensku i na Podkarpatské Rusi. Současně stavěl obytné domy v Praze a projektoval železobetonové mosty. Jeho podnikání nebylo okrajovou činností, ale soustavně budovaným zázemím, které mu umožňovalo realizovat technicky náročné projekty.
Duhový most
Vrchol této práce představuje most Duha přes Lužnici v Bechyni, budovaný v letech 1926 až 1928. Konstrukce měla od počátku sloužit silniční i železniční dopravě, což určovalo její rozměry i řešení. Dva obloukové pasy o rozpětí devadesát metrů nesou mostovku dlouhou přes dvě stě metrů, přičemž celý celek překonává hluboké údolí ve výšce zhruba čtyřiceti metrů nad hladinou řeky.
Stavba vznikala v přesně vymezeném čase a s důrazem na technickou kázeň. Oblouky byly vybetonovány během několika měsíců, zbytek konstrukce byl dokončen do konce roku 1927 a v létě následujícího roku byl most hotov. Výjimečná byla i dřevěná skruž, pro niž se spotřebovalo více než dva tisíce kubických metrů dřeva, zatímco materiál pro beton se těžil přímo v místě. Na stavbě pracovalo čtyři sta dělníků bez vážnějšího úrazu, což v daném měřítku nebylo samozřejmé.
Most byl otevřen 28. října 1928, symbolicky v den desátého výročí republiky, a brzy si získal pozornost veřejnosti i umělců. Objevoval se na obrazech, fotografiích i ve filmu a jeho význam posílila i skutečnost, že byl součástí první elektrifikované železniční tratě v Čechách. Po desetiletích byl prohlášen národní kulturní památkou a dodnes patří k největším železobetonovým mostům v zemi.
Ve třicátých letech se Viktora zapojil i do soutěže na přemostění Nuselského údolí. Jeho návrh s oblouky o větším rozpětí a s kombinací dopravní a stavební funkce získal čestné uznání, což dokládá, že i mimo realizované stavby patřil k respektovaným autorům.
Současně rozvíjel veřejnou a profesní činnost. Podílel se na založení Federace slovanských silničních společností a stal se jejím předsedou, působil v předsednictvu odborných organizací a cestoval po Evropě i Severní Americe. Jeho záběr nebyl omezen na lokální prostředí, ale měl širší kontext, v němž sledoval vývoj oboru.
Mecenáš z Paběnic
Navzdory pracovním závazkům si udržoval trvalý vztah k rodné obci. Do Paběnic se vracel a postupně se stal jejím výrazným mecenášem, přičemž jeho podpora měla konkrétní podobu a dlouhodobý dopad.
Založil meliorační družstvo a sokolskou jednotu, podílel se na opravě kostela i úpravě návsi, nechal vydláždit silnici procházející obcí a pořídil lesní pozemky. Přestavěl školu, doplnil ji o tělocvičnu a veřejnou knihovnu, kterou vybavil nábytkem i knihami, a zajistil moderní vybavení pro hasičský sbor. Vybudoval také chudobinec a pro jeho financování zakoupil v Praze domy, čímž vytvořil trvalý zdroj příjmů.
Nešlo o jednorázová gesta, ale o souvislou snahu proměnit obec v místo s funkčním zázemím a kulturním životem. V tomto ohledu Viktora nepůsobil jen jako stavitel, ale jako organizátor a investor, který dokázal své prostředky vracet do prostředí, z něhož vzešel.
Vila nad lesem
V letech 1932 až 1936 si nad Paběnicemi postavil vilu, označovanou také jako lovecký zámeček. Stála v lese na svahu nad obcí a sloužila jako letní sídlo, kam přijížděl s manželkou i hosty, zejména v době honů. Nedaleko zřídil oboru na obecních pozemcích, čímž vytvořil uzavřený celek, který spojoval soukromí, reprezentaci i krajinu.
Tato rezidence nebyla pouze osobním útočištěm, ale i výrazem postavení, které si během meziválečných let vybudoval. V sobě soustřeďovala úspěch podnikatele i zázemí člověka, který si mohl dovolit vytvářet vlastní prostor mimo město.
Po roce 1948
Zlom přišel po únoru 1948. Viktorův majetek byl vyvlastněn a jeho vila zabraná komunisty. Nešlo o jediný zásah, ale o systematické odříznutí od všeho, co vytvořil – od firem, zakázek i společenského postavení, které si budoval desítky let.
Sice neexistují zprávy o okázalém procesu ani veřejném pádu, ale to neznamená, že se nechystal. O to zřetelnější je jeho rychlý konec: stažení z prostoru, v němž byl vidět, a nucené dožití v Praze, v poměrech, které se v dostupných pramenech označují prostě jako skromné. V jeho případě to znamenalo náhlý přechod od rozsáhlého podnikání k tichému okraji.
Zemřel o Vánocích roku 1952 ve věku dvaasedmdesáti let, bez potomků a bez širšího ohlasu. Byl pohřben v rodných Paběnicích.
Druhý život jeho domu
Ještě výmluvnější než jeho osobní osud je to, co následovalo. Vila nad Paběnicemi, vybudovaná jako soukromé letní sídlo, začala žít jiný život.
Krátce po vyvlastnění sloužila ministerstvu školství pro politická školení. Později byla předána bezpečnostním složkám a v roce 1957 se proměnila v místo internace. Do objektu byli převezeni představitelé katolické církve v čele s arcibiskupem Josefem Beranem, spolu s dalšími biskupy, a setrvali zde v izolaci až do roku 1963.
Prostor, který vznikl jako otevřené zázemí soukromého života a společenských setkání, se uzavřel. Z vily v lese se stal kontrolovaný bod, nenápadný navenek, přesně vymezený uvnitř.
Most v Bechyni zůstal. Překlenuje údolí se stejnou jistotou jako v roce 1928, nese silnici i kolej a neptá se, kdo po něm přechází.
Viktorův život se naopak uzavřel tiše a bez pokračování. Jeho dům byl přepsán cizí funkcí, jeho jméno na čas ustoupilo.
A přesto zůstává jednoduchá věta, která obstojí bez vysvětlování: to, co postavil, přežilo i to, co ho mělo vymazat.