Uslyší-li většina lidí „Utah“, vybaví se jim kýčovitě červené skalní homole ve sluncem vyprahlé poušti, možná též počátek dech beroucího, stovky mil dlouhého kaňonu, pokračujícího do sousední Arizony jako světoznámý Grand Canyon. Paradoxně málokomu vyvstane na mysli sníh – jakkoli naprostá většina utahských registračních značek aut vozí slogan „nejskvělejší sníh na Zemi“ – a nikoli bezdůvodně.
Na severu státu Utah leží vklíněno mezi třítisícovkové svahy Wasatchského hřebene Skalistých hor a mezi dvě obrovská vysokohorská jezera hlavní město Salt Lake City (1300m n.m.). Velkoměsto se svéráznou mormonskou architekturou, typicky americky rozlezlou – všechno tu je široké a dlouhé. Přesto, když do něj přilétáte, mrazí vás při pohledu z okénka stroje v zádech: příkré svahy mohutných hor se zdají vyrůstat z obou stran tak blízko města, až vás udiví, že piloti zvládnou přistát, aniž by zavadili o skalnaté vrcholky křídly či ocasem letadla.
Naprostá většina zahraničních, ale i vzdálenějších amerických lyžařů, přilétá do SLC na týden či dva. Zcela logicky si zvolí možnost lyžovat každý den v nějakém jiném středisku a ochutnat tak z každého pouze to nejzajímavější. Místní i mezinárodní touroperátoři a letecké společnosti běžně nabízí výhodný balíček stávající z letenek, noclehu (nejvýhodněji přímo v SLC či Park City), společného skipasu do všech okolních resortů a často i pronájmu auta čekajícího hned na letišti, bez kterého se zde stěží obejdete. Spát se zde dá od $100 a lyžovat od $50 za den, v ceně balíčku vychází vše ještě levněji.
V horách okolo města, hostitele poslední zimní olympiády, je rozeseto množství lyžařských resortů; nejméně tucet v pohodlné hodinové dojezdové vzdálenosti. Jejich jména jsou světovými pojmy té nejvyšší ligy: Park City, Deer Valley, Alta, Snowbird, Snowbasin, Brighton, Solitude či The Canyons – rok co rok hostí alespoň jedno z nich nějaké světové lyžařské klání.
Resorty jsou i na americké poměry rozlehlé, a každý z nich má všechno, po čem může běžný lyžař toužit: desítky sjezdovek libovolné obtížnosti, strojově upravovaných na způsob manžestru i boulí, hektary řídce porostlého terénu k volnému sjíždění či kilometry běžkařských tratí po místních golfových hřištích.
13 metrů sněhových srážek za sezónu. Supervýkonné lanovky, v jejichž kabinách operátor oznamuje aktuální stav počasí a sjízdnost tratí, v dosahu lanovek množství restaurací, žádné fronty tam ani tam. Cedule u vrcholových chat lyžařských patrol zvoucí návštěvníky s jakoukoli otázkou dovnitř. Standardní popis pasující na kterýkoliv místní areál.
Co mě v Americe spolehlivě zas a znovu dostane, je úroveň tamních služeb. Areály v okolí SLC nemohou být výjimkou – zvláště po dolarových stamiliónech napumpovaných do zdejšího okolí díky Olympiádě v roce 2002 (třeba do vyhřívaných toalet v zeleném mramoru a zlatě v Needles Lodge, Snowbasin). Někde jsem četl, že místní resorty (většina z nich vlastněných formou veřejných akcií) by typicky potřebovaly nalákat trojnásobek návštěníků, než se jim daří, aby se jim nainvestované prostředky začaly vracet. Výsledkem je boj o doslova každého zákazníka, nikde ve světě nemající obdoby: sotva zaparkujete, už je u vás usměvavý uniformovaný hostitel se skimapou v ruce s otázkou, zda jste tu už někdy byli, a zda vám může odnést vaše lyže do připravených vyhřívaných šaten, ve kterých si je mimochodem můžete bezplatně nechat přes noc a nevláčet se s nimi do hotelu – za extra $5 je příští den najdete ve své skříňce čerstvě navoskované. Nevyplatí se vám vláčet lyže letadlem a chcete je poslat domů FedExem? Běžně to tu v resortech pro své návštěvníky zařizují. Chodníky vedoucí od parkovišť k restauracím a lanovkám jsou vyhřívané, suché, beze sněhu. Například v Deer Valley, kde uměle limitují počet prodávaných jízdenek (maximálně 6500 lyžařů denně na 1750 akrů terénu), udávají firemní statistiky jednoho zaměstnance resortu na každé tři jeho návštěvníky…
Přestože vynikající služby, rozmanitý terén a hojnou sněhovou pokrývku (obvykle suchého prašanu) lze čekat v každém z místních areálů bez výjimky, zdaleka neplatí, že jsou si podobné k nerozeznání; každý z nich má cosi svého, unikátního. Park City je starobylým, vysoko položeným, vzorně udržovaným městečkem, nad kterým vyrůstají prudké sjezdovky na řídce porostlých jedlových a osikových svazích, a v nejednom místě narazíte při okraji sjezdovky na zchátralé zbytky prastarých těžebních věží důlních šachet, vždy bezpečně zajištěných a označených tabulí s popisem jejich historie. V Deer Valley lemuje okraje sjezdovek obrovské množství privátních zimních domů, neprakticky velkých a většinu zimy liduprázdných. Alta nabízí nejstrmější terén a největší množství prašanového lyžování, z velké části obsluhované snowcaty, podobně jako Snowbasin, Mineral Basin či Powder Mountain – kde sněhové kočky obsluhují více terénu, než všechny vleky resortu dohromady. Nemálo místních areálů zakazuje snowboardistům přístup na své sjezdovky, mají však pro ně vyčleněno řadu výkonně ozvučených snowparků, akceptuje je též většina snowcat operátorů. Již dnes největší utahský resort, 6500-akrový The Canyons rozprostírající se na 8 kopcích, údajně plánuje v blízkých letech až zdvojnásobit svou plochu a stát se tak bezkonkurenčně největším resortem amerického kontinentu.
Některé resorty jsou tak blízko sebe, že z vrcholků jednoho sledujete dění na sjezdovkách jiného; mnohdy by stačilo podlézt hraniční lano areálu a s jistotou sjet k sousedům. Některé areály se již záměrně propojily, nejnověji Alta a Snowbird. Údajně existují plány jednoho dne prolinkovat všechny utahské areály v jediný. Jak nelehké je bude realizovat, možná dokumentuje záměrně zbudovaný plot na vrcholku kopce mezi výstupními stanicemi lanovek areálů Deer Valley a Park City. Plot, který jediný brání tomu, aby se oba areály (provozované rozdílnými vlastníky se zjevně odlišnou strategií), oba navíc pod společným skipasem, pro lyžaře propojily. Otázkou zůstává, zda má takovéto často nákladné propojování vůbec smysl – v situaci, kdy za celý den nestihnete férově prolyžovat jednotlivý areál. A kdy vybrat si nové ráno opět podle své momentální chuti a nálady je tak snadné…
Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW, 2005