Na jaře 1969 sehrála československá hokejová reprezentace zápasy, které měly mnohem větší význam než tabulka mistrovství světa. V zemi obsazené sovětskými tanky se dvě vítězství nad sbornou změnila v cosi mezi spontánní oslavou a tichou vzpourou. Ulice zaplnily statisíce lidí, skandovalo se, zpívalo, pilo – a někde mezi tím praskla výloha kanceláře sovětských aerolinií Aeroflot na Václavském náměstí. Co přesně se té noci stalo, se nikdy nepodařilo vysvětlit.
Zápasy, v nichž nešlo jen o sport
Březen 1969 byl v Československu zvláštním časem. Invaze vojsk Varšavské smlouvy byla stará sotva půl roku. Reformní naděje Pražského jara se rozpadaly, ale normalizace ještě nestihla utáhnout šrouby. Vzduch byl plný vzteku, ponížení i jakési bezradné vzdorovitosti.
Do toho přišlo mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu.
Československý tým tam dvakrát porazil Sovětský svaz – nejprve 2:0 a o týden později 4:3. Ten druhý zápas rozhodoval o bronzové medaili, ale skutečný význam byl jinde. Pro mnoho lidí to bylo symbolické zadostiučinění za srpen 1968. V ulicích se skandovala protisovětská hesla a celé Československo se během několika hodin proměnilo v jednu velkou spontánní oslavu.
Praha byla plná lidí. Na Václavském náměstí se jich podle odhadů sešlo nejméně sto padesát tisíc.
Zpočátku šlo o radost. Vlajky, zpěv, skandování jmen hokejistů. Jenže radost v okupované zemi má zvláštní vlastnost: snadno se promění v něco jiného.
Začalo to ruplou výlohou
Krátce před půlnocí se dav přesunul k budově, která měla symbolickou váhu: sídlila tam kancelář sovětských aerolinií Aeroflot.
Stačilo málo.
Rozbitá výloha. Někdo hodil dlažební kostku. Další lidé přidali další rány. Výlohy se vysypaly, dovnitř se hrnuli lidé, nábytek a zařízení létaly ven. Během chvíle byla kancelář rozmlácená.
Podle pozdějších svědectví přitom na místě nebyli uniformovaní policisté. V davu se pohybovali jen muži v civilu – příslušníci státní bezpečnosti. A krátce před incidentem se prý před budovou objevila hromada dlažebních kostek, připravená jako na objednávku.
Právě proto se dodnes spekuluje s podezřením, že demolice nebyla jen spontánním výbuchem davu. Veřejným tajemstvím bylo a je, že šlo o cílenou provokaci StB.
Teorie to není vůbec absurdní. Komunistický režim měl v té době velký problém: veřejná nálada byla otevřeně protisovětská, ale represivní aparát ještě nebyl připraven zasáhnout tak tvrdě, jak se později stalo v srpnu 1969. Nějaký incident mohl posloužit jako argument pro přitvrzení.
A Aeroflot byl ideální symbol.
Vlna po celé republice
Praha nebyla jediná.
Oslavy vítězství nad Sověty se změnily v demonstrace i jinde. Konflikty vznikaly především tam, kde sídlily sovětské posádky. V Ústí nad Labem dokonce hořela sovětská vojenská auta, když jeden voják začal střílet do vzduchu z pistole a dav odpověděl převracením vozidel.
Náhle bylo jasné, že nejde o sport.
Byla to ventilace nahromaděného vzteku celé země.
StB hledá viníky
Režim reagoval typicky: začalo vyšetřování.
Státní bezpečnost si pořídila tajné nahrávky i procházela fotografie z Václavského náměstí, které pořídili reportéři ČTK. Snažila se identifikovat tváře v davu a najít někoho, koho by bylo možné označit za viníka.
Při tom se stala jedna drobná, skoro absurdní epizoda.
Na jedné fotografii byl muž, který vzdáleně připomínal zpěváka Pavla Bobka. Bezpečnost ho proto předvolala k výslechu. Bobek tehdy vystupoval v Semaforu a vůbec netušil, proč si ho policie zve. Musel dokonce telefonicky shánět svědka, který potvrdí, že tu noc byl jinde.
Vyšetřovatel nakonec uznal, že na snímku není on. Bobek později vzpomínal, že nejhorší nebyl samotný výslech, ale jeho dozvuk. Když chodil kolem budovy StB do práce, potkával tam ty samé muže, kteří ho vyslýchali – a oni ho zdravili jménem.
Malá ukázka toho, jak fungovala moc: ne vždy bylo nutné člověka zavřít. Někdy stačilo připomenout, že ho mají v evidenci.
Rychlý soud, slabé důkazy
Nakonec bylo za demolici Aeroflotu odsouzeno několik lidí – asi šest nebo sedm. Přímé důkazy však chyběly, takže všichni dostali jen podmíněné tresty.
Někteří ze zadržených měli u sebe předměty z vyrabované kanceláře. Režim z nich udělal typické „protisocialistické živly“, jak zněla dobová formulace.
Jenže tím se otázka nevyřešila. Kdo skutečně hodil první kámen? Na to odpověď neexistuje.
Lekce pro režim
Události března 1969 komunistické vedení překvapily. Ukázalo se, že veřejnost dokáže během jediné noci zaplnit náměstí a otevřeně demonstrovat proti Sovětskému svazu.
Režim si z toho vzal poučení.
O několik měsíců později, při prvním výročí invaze v srpnu 1969, už bezpečnostní složky postupovaly mnohem tvrději. Speciální jednotky zasahovaly bez váhání a padly i výstřely do demonstrantů.
Normalizace začínala.
I proto se dodnes na hokejové jaro 1969 vzpomíná se zvláštní směsí hrdosti a hořkosti.
Když puk váží víc než politika
Sport někdy dokáže něco, co politika neumí.
Tenkrát v březnu 1969 nebylo potřeba žádných projevů ani manifestů. Stačilo, že naši dvakrát porazili sovětský tým, jemuž se i tehdy lidově říkalo Rusáci. Puk klouzal po ledě a v ulicích mezitím praskalo něco jiného – strach.
Výloha Aeroflotu byla jen sklo. Ale prasklo v okamžiku, kdy lidé na chvíli přestali mít pocit, že jsou poraženým národem. A to se režimu odpouští těžko.