Poslední záběr zmizí, obraz zčerná a objeví se první jméno. Pro velkou část kina tím film skončil. Lidé vstávají, oblékají bundy, rozsvěcují telefony, hledají věci pod sedadly a vyrážejí k východu. Pro jinou část publika přitom film stále běží. Hraje hudba, po plátně putují jména lidí, kteří jej vytvořili, a někdy pokračuje obraz nebo zvuk. Závěrečné titulky jsou zvláštních několik minut, během nichž jedni diváci už opustili film a druzí v něm ještě zůstávají. Patřím bezvýhradně k těm druhým.
V jednu chvíli se změní pravidla
Ještě před několika sekundami by člověk, který se během filmu postaví před plátno, porušil jedno ze základních pravidel kina. Sedíme, pokud nemusíme, nevstáváme, nemluvíme a snažíme se nerušit ostatní.
Pak přijde poslední záběr.
Objeví se první titulky a pravidla se během několika vteřin změní. Lidé vstávají, protahují se řadou k východu, přecházejí před plátnem a začínají nahlas hodnotit film.
Pro většinu sálu je to přirozené; film skončil a začal odchod. Jenže film ještě běží.
Na plátně pokračují titulky, v reproduktorech hraje hudba a člověk, který zůstal sedět, se stále dívá. Dvě hodiny respektovala většina sálu jeho právo sledovat film. V okamžiku, kdy se objeví první jméno, toto právo jako by se začalo rozpouštět.
Nejspíš proto, že každý z nás má konec filmu někde jinde.
Kdy vlastně končí film
Filmový konec se zdá být jasnou věcí, dokud se nad ním nezačneme trochu vrtat.
Hranici lze položit k poslední větě, poslednímu záběru, střihu do černé, prvnímu řádku titulků i poslednímu tónu hudby. Pro někoho film skončí až ve chvíli, kdy z plátna zmizí poslední jméno.
Tvůrci filmu nám v tom příliš nepomáhají. Některé filmy skončí prudkým střihem a okamžitě spustí titulky. Jiné nechají obraz několik sekund doznít. Někde pokračuje hudební motiv z poslední scény, jinde dostanou titulky vlastní skladbu. Občas se během nich objeví další obrazy, fotografie, kresby nebo krátké scény.
Závěrečné titulky mohou být čistě informační, ale také výtvarně a hudebně komponovanou součástí filmu. A hlavně vytvářejí několik minut, během nichž se člověk pomalu vrací z příběhu, který právě sledoval. Po dvou hodinách ve světě filmu není nutné během dvou sekund přeskočit do světa parkoviště, telefonu a otázky, kde jsme nechali auto.
Titulky mohou fungovat jako přechodová komora.
Nečekám, jestli ještě něco přijde
V posledních desetiletích se objevil nový důvod, proč v kině zůstávat – tvůrci začali stále častěji schovávat další scénu doprostřed nebo na konec titulků. Zejména velké filmové série naučily publikum, že před odchodem stojí za to zjistit, zda po titulcích ještě něco nebude. Internet tuto disciplínu dovedl k dokonalosti; ještě než člověk vstane, může si během několika sekund ověřit, zda má cenu čekat.
Je v tom drobná ironie; dodatečné scény přiměly část publika zůstat, současně však podpořily představu, že titulky samy o sobě nejsou obsahem. Jsou několika minutami, které je potřeba přečkat, protože za nimi možná čeká odměna.
Můj důvod je jiný. Nečekám, jestli po titulcích ještě něco přijde; dívám se na titulky, protože už přišly.
Čtu je. Ne každé jméno si zapamatuju a některé řádky nestačím ani přečíst. Zajímá mě však, kdo film režíroval, napsal a stříhal, kdo dělal kameru, hudbu nebo zvuk. Kde se natáčelo. Jaké skladby zazněly. Kdo zajišťoval kaskadéry, koně, historická vozidla nebo odborné poradenství. Které společnosti se podílely na výrobě a komu tvůrci na konci děkují. Po příběhu přichází příběh jeho vzniku.
Rodný list filmu
Film se dvě hodiny snaží, abychom na jeho výrobu nemysleli.
Vidíme pistolníka projíždějícího prérií a nemáme přemýšlet, kdo drží kameru. Sledujeme automobilovou honičku a nemáme počítat kaskadéry. Díváme se na historické město a nemáme řešit, zda stojí v Montaně, Albertě, Andalusii nebo za Prahou. Dobře natočený film svou výrobu schovává.
Pak přijde konec a titulky celé kouzlo rozeberou zpátky na součástky. Najednou tu nejsou jen herci a režisér; objeví se tucty dalších lidí. Kostyméři, osvětlovači, zvukaři, stavitelé dekorací, řidiči, maskéři, animátoři, lidé starající se o lokace, zvířata, rekvizity, bezpečnost nebo jídlo. U velkého současného filmu může seznam pokračovat mnoho minut.
Titulky jsou rodným listem filmu. Ukazují něco, co během projekce skoro není vidět: jak obrovský lidský a technický aparát byl potřeba k vytvoření dvou hodin iluze.
Člověk nemusí číst každé jméno z úcty k jeho nositeli; zůstat sedět až do konce není morální povinnost a odchod během titulků není projevem špatného charakteru. Titulky mají svou profesní a právní funkci bez ohledu na to, zda je někdo v sále přečte. Pro zvědavého diváka však obsahují ještě něco navíc – na několik minut mu otevřou dveře do dílny.
Titulky nebyly vždycky takové
Dlouhé závěrečné titulky, jak je známe dnes, nejsou samozřejmostí celé filmové historie.
U starších filmů se velká část hlavních údajů objevovala před začátkem příběhu. Na začátku jsme dostali studio, hlavní herce, režiséra a několik nejdůležitějších profesí, zatímco konec mohl být velmi stručný. Někdy opravdu stačilo slavné „The End“.
Postupně se způsob výroby i připisování filmových profesí změnil. Štáby narostly, přibyly specializace, technické společnosti a rozsáhlé týmy vizuálních efektů. Význam získala také přesnější pravidla určující, kdo a jak má být ve filmu uveden. Z několika jmen se stal dlouhý dokument o tom, kdo všechno na výsledku pracoval.
Současně filmaři zjistili, že i tento prostor mohou využít. Titulky dostaly vlastní grafiku, animace, fotografie, nepovedené záběry, pokračující dialogy a později dodatečné scény.
Konec filmu se protáhl; divácký zvyk se však změnil méně.
Jeden z důvodů, proč nechodím do kina
Patřím k lidem, kteří chtějí film nechat doběhnout až do posledního jména. Postupem let jsem naznal, že kino k tomu není nejlepší místo. Je to jeden z důvodů, proč dnes dávám přednost sledování filmů v soukromí. Doma nikdo nevstane v řadě přede mnou. Nikdo se neprotahuje k východu mezi mnou a obrazovkou. Nikdo mi nerozsvítí telefon před očima a nezačne vedle mě rozebírat, jestli to celé stálo za ty peníze.
Film si může skončit tehdy, kdy skutečně skončí. Můžu doposlouchat hudbu, můžu si všimnout jmen, která znám. Můžu zjistit, kde se natáčelo, nebo si vrátit řádek, který mi utekl. A můžu taky nedělat vůbec nic – jen několik minut sedět a nechat film doznít.
Lidé z kina odcházejí z mnoha důvodů. Spěchají nebo je titulky prostě nezajímají. Na samotném jejich odchodu není nic zvláštního; zvláštní je okamžik, kdy odcházející většina začne mimoděk rozhodovat také za menšinu, která ještě neodešla.
Pro jednoho člověka už začal návrat domů, pro druhého stále běží film. Sedí několik sedadel od sebe, ale každý už je někde jinde.
Příběh už nic dalšího nevysvětluje, napětí skončilo. Herci odehráli poslední scénu. Film po nás několik minut nic nechce. Jen ukazuje, z čeho byl vyroben. Jména běží vzhůru, hudba pomalu končí a seznam lidí a firem se zkracuje k posledním řádkům. Pak zmizí i ty.
Až pak obrazovka zůstane černá.