Byl menší než jeho ambice a hlučnější než jeho pochybnosti. Začínal jako kluk od nástrojů, vyšplhal se na vrchol popu, oblékl si kožešinu slávy a pak kravatu veřejné moci. Když mu bylo padesát, sjížděl hory s lehkovážností někoho, kdo se nikdy nenaučil brzdit. Sonny Bono byl muž, který měl talent na pozlacený život – a odvahu žít ho jako chlap.
V éře, kdy společenská pěna dní velkoryse předkládá vzory chlapáctví v archetypech Zdeňka Škromacha, Andreje Babiše či Petra Nečase, mě ani nehne hledat hrdiny v tabulkách preferencí. Dívám se do jiného soudku, jiné doby a jiné kotliny – tam, kde se chlap pozná podle toho, že se nestydí být vidět, slyšet i ví, kdy být neodolatelně okázalý. U Sonnyho nebylo machovství v síle hlasu ani v počtu hlasů, ale v ochotě žít nahlas. Nebyl to idol z návodu; spíš chlap, co si dovolil být frajerem ve světě, kde se frajeřina obvykle schovává za omluvy.
Narodil se jako Salvatore Bono a od mládí mířil do světa, kde se míchá pot s leskem. Nehrál si na génia; byl pracantem na scéně cizí slávy. Tahal kabely, zapisoval akordy, poslouchal, jak se dělá hit. Vzniká tak zvláštní druh frajeřiny: víš, že jsi malý článek, ale stejně si troufáš snít o celém stroji. Sonny si nevybíral cestu bezpečí. Šel střemhlav do hluku Los Angeles a do ticha studia zároveň. Učil se za pochodu a smál se, když ho někdo opravil.
Když potkal Cher, nebyla to romantika z plakátu, spíš spiklenectví. Dva lidé s odlišnou energií, kteří pochopili, že spolu zní hlasitěji. On drobný, ona sošně výrazná. V písních se z nich stala dvojice, kterou si Amerika zapamatovala podle jednoduchého vzorce: ona svítí, on ji rámuje. A přitom byl on tím, kdo určoval rytmus kroku.
↓ Cizeloval vkus nás ostatních – kteří jsme odjakživa byli na blonďaté černošky – abychom nakonec dostali rozum a začali si myslet na holky typu Cher. Nadto, snad každé Sonnyho video nám nabízí své skryté lekce. Například? Že není moudré přehánět to s náklonností k partnerce. Anebo: když zastane společnou práci sama, tak proč jí to ušlechtile neumožnit?
Sláva jako oblek na míru
Když se rozběhla kariéra, oblékl si Sonny slávu jako svůj typický kabát s kožešinovým límcem. Vystupoval jako někdo, kdo ví, že ho je vidět, a baví ho to. Nebyl to asketa umění. Byl to chlap, co si uměl užít světla reflektorů a zároveň počítal drobné mezi koncerty. Showbyznys pro něj nebyl chrám, ale tržiště: musíš být slyšet, musíš být vidět, musíš mít zboží.
Jejich písně nebyly manifestem. Byly to popové stroje na náladu. A Sonny v nich byl motor. Uměl si ze sebe udělat figurku, klauna i kapitána. V televizi hrál roli muže, který se nebojí vypadat trochu směšně, protože ví, že za rohem čeká další pódium. Tohle je druh mužnosti, který se nebojí kostýmu. Nehraje si na hlubinu, když stačí jít rovně.
Rozchod a rovná záda
Když se cesty s Cher rozdělily, nebylo to tiché. Rozchod je test charakteru. Sonny ho vzal jako další disciplínu. Neutíkal před vlastní historií. Nezahodil jméno, které si vydobyl, ani ženu, s níž ho svět spojoval. Udržel si styl: stát vzpřímeně, i když se ti rozpadá orchestr.
A pak přišel krok, který by jiní považovali za útěk: politika. Jenže on ji nebral jako únik, ale jako další pódium. Nezřekl se kostýmu, jen ho vyměnil za oblek. Starosta Palm Springs, posléze kongresman. Učil se řeči zákonů stejně, jako se kdysi učil akordy. Před mikrofonem mluvil jinak než v písni, ale pořád s vědomím, že lidé chtějí slyšet smysl i rytmus.
Politika bez pózy
V politice nebyl asketickým reformátorem. Přinesl do ní svůj herecký instinkt. Věděl, že město je také scéna, kde se hraje o každodenní kulisy: chodníky, parky, světla. Nebyl ideologem. Byl pragmatikem s minulostí hvězdy. To je zvláštní kombinace. Nehrál si na spasitele, spíš na správce. A jeho chlapská frajeřina spočívala v tom, že se nezdráhal být vidět jako někdo, kdo kdysi zpíval odrhovačky o lásce, a teď řeší rozpočet.
Palm Springs se mu stalo domovem, kde se dá žít pomalu a mluvit nahlas. Přenesl tam kus popového světa: barevnost, otevřenost, trochu drzosti. Politika pro něj nebyla odříkáním, ale pokračováním cesty. Jako by říkal: když už jsem byl slyšet v rádiu, budu slyšet i na radnici.
Muž na horách
Lyžování pro něj bylo kýženým návratem k tělu. Po letech v oblecích a studiích znovu studený vzduch v plicích a rychlost pod nohama. Nejezdil opatrně. Nezajímal se o varovné značky. Hory pro něj nebyly učebnicí bezpečnosti, ale hřištěm. Byl v tom kus klukoviny: vyjet výš, jet rychleji, cítit se mladší, než dovoluje kalendář.
V lednu 1998 vyrazil na svah v Kalifornii. Jízda, strom, konec. Helma? Kdeže, byl to lyžař staré školy. Zemřel při tom, co měl rád. Ta věta zní jako fráze, ale v jeho případě sedí přesně. Nezabilo ho pódium ani politika. Zabil ho terén. Náraz do reality, který nevyjednává. Smrt na lyžích je nečekaná tečka pro muže, který si zvykl na plánované koncertní přídavky.
Pozlacený život bez omluv
Je snadné z něj udělat varování: celebrita, co se přecenila. Jenže tím se mineme. Sonny Bono nebyl muž, který by se chtěl skrýt. Jeho život byl veřejný z podstaty. Sláva, úřad, svah. Všude byl vidět. A všude šel s tím, že se má jet rovně. Nezdramatizoval vlastní minulost, nepřevlékal kabáty podle módy. Vzal si roli, kterou mu svět nabídl, a hrál ji s vědomím, že svět je publikum.
Hrdinství u něj nebylo v oběti. Bylo v tempu. V tom, že neuhýbal do zákulisí. Když se mu dařilo, byl slyšet. Když se mu nedařilo, byl pořád slyšet. To je druh odvahy, který se špatně učí. Nezáleží na tom, jestli s ním svět souhlasí. Důležité je, že byl čitelný.
Frajerství bez přídavných jmen
Frajerství u Sonnyho nemělo podobu tvrdého gesta. Nebyl kovboj z plakátu. Spíš muž, který si dovolil žít různé životy po sobě. Popový zpěvák, televizní figura, starosta, kongresman, lyžař. Každý z těch světů má jiná pravidla. On je přijal jako výzvu. Nepřesvědčoval, že patří do jednoho. Ukazoval, že patří do všech, kam vstoupí.
Jeho mužnost nebyla v boji, ale v pohybu. Nehrál si na oběť systému. Používal systém jako nástroj. Když přišla smrt, přišla mimo scénář. A možná právě tím zůstává obraz čistý: žádné velké gesto, žádná řeč na rozloučenou. Jen jízda, strom, ticho.
Hrdina pozlaceného věku
Pozlacený život celebrit se obvykle líčí jako past. U Sonnyho to byla spíš dráha. Uměl si užít lesk a přitom vstát ráno do kanceláře. Uměl si vzít mikrofon a pak razítko. Uměl si obout lyže a jet, jako by mu patřil svah. Byl to styl jeho existence.
Hrdina nemusí zachraňovat svět. Stačí, když ho neobchází. Sonny Bono ho neobcházel. Vstoupil do něj zpěvem, řečí i pohybem. A když spadl, spadl v plné rychlosti. To je obraz, který se nehodí do učebnic, ale patří do kroniky chlapů, kteří se nebáli jet.
Také k tématu: původní Sonnyho tribute pro magazín SNOW, 2015