Kovboj bývá v českých představách člověkem z amerického Západu. Jenže několik let po druhé světové válce se podobný život odehrával i v českém pohraničí. Nebyl tak okázalý ani romantický, zato podobně tvrdý. A z této zkušenosti vzešel jeden z nejpoctivějších televizních příběhů, jaké se u nás kdy natočily.
Když dnes někdo vysloví slovo kovboj, většina lidí si představí Montanu, Wyoming nebo Texas. Jen málokoho napadne Hora Svatého Šebestiána, jiné zaniklé obce v Krušných horách nebo poválečné statky na severozápadní hranici Československa.
Tam se totiž po roce 1945 začal odehrávat příběh, který měl k americkému rančerství blíž, než by leckdo čekal.
Nebyla to romantická hra na western. Byla to profese.
Na mapě dnešní České republiky najdeme jen málokteré místo, které se po roce 1945 proměnilo tak radikálně jako horské pohraničí. Obce i samoty, v nichž po staletí žili převážně Němci, se během několika měsíců téměř vylidnily. Opuštěné statky, stáje i pastviny dostaly nové hospodáře. Krajina, která po staletí žila svým ustáleným rytmem, se naráz ocitla v rukou lidí, kteří ji teprve poznávali.
Jenže nový začátek neznamenal automaticky nový domov; vedle lidí, kteří chtěli hospodařit a zakořenit, přicházeli také ti, kteří v opuštěném pohraničí viděli především snadnou kořist. Vybydlené statky, rozkradené vybavení, rabování i násilí provázely první poválečné měsíce stejně neodmyslitelně jako osidlování. Jen část pohraničí se postupně stávala novým domovem; desítky obcí už své obyvatele nikdy nezískaly zpět a z některých zůstaly jen zarůstající základy domů nebo jména na starých mapách.
V kronikách a učebnicích se toto období popisuje především jako osidlování pohraničí. Z historického hlediska je to přesné označení; jenže za tímto úředním pojmem se skrývala každodenní práce, která měla k administrativě daleko. Bylo třeba znovu zprovoznit hospodářství, opravit budovy, postarat se o dobytek, obnovit pastviny a naučit se žít v prostředí, jež bylo krásné i nevyzpytatelné zároveň.
Tady se zrodila zvláštní česká podoba kovbojství.
Kdo někdy pracoval u hospodářských zvířat, ví, že jejich potřeby neurčuje kalendář ani lidské plány. Americký rančer i krušnohorský honák žili v odlišných podmínkách a řešili jiné starosti, oba však podléhali stejnému řádu – o stádo bylo potřeba pečovat každý den, bez ohledu na počasí, únavu nebo osobní život. Tato samozřejmá, každodenní odpovědnost vytváří mezi světem amerických rančů a poválečným Krušnohořím překvapivě pevnou spojnici.
Málokdo dokázal tuto realitu zachytit tak věrohodně jako Jiří Stránský.
Když se dnes mluví o Zdivočelé zemi, většinou se připomíná především příběh fiktivního politického vězně Antonína Maděry nebo dramatické osudy poválečného Československa. Jenže pod tím vším leží ještě jedna vrstva, která bývá poněkud přehlížená: seriál působí neobvykle přesvědčivě také a zejména proto, že jeho autor dobře znal prostředí, o němž psal.
Stránský nevytvářel kovbojský svět od psacího stolu; vyrůstal v rodině svého děda Jana Malypetra, významného agrárníka a prvorepublikového politika, jehož statek poznal od dětství jako místo každodenní práce – ne jako venkovskou kratochvíli. Když se po válce jako dospívající chlapec dostal s dědou do kraje kolem Hory Svatého Šebestiána, stal se svědkem dramatických událostí spojených s odsunem německého obyvatelstva. Odtud si odnesl zkušenosti, které později promítl do úvodních scén Zdivočelé země. Ty se odehrávají ve smyšlené pohraniční obci Svatý Štěpán, natáčené v západočeském Úterý. Svět hospodářství, koní a práce se stády znal už dávno předtím – i proto v jeho příběhu působí jako přirozená součást života lidí, o nichž vypráví.
Práce, jež vypadá jako život
Hned první díly Zdivočelé země mají dramatický rytmus; o napětí v nich není nouze. Přesto seriál působí jinak než většina soudobé televizní tvorby – stejnou váhu jako lidským konfliktům dává práci, krajině a hospodářství. Ani jedna z těchto rovin nepůsobí jako výplň mezi tou druhou.
Skutečné hospodářství totiž nestojí na výjimečných okamžicích, ale na obyčejných dnech, které se od sebe liší jen počasím a tím, co se zrovna pokazilo. Dobytek potřebuje vodu každý den, plot se neopravuje proto, že to vyžaduje scénář, ale protože poškozená ohrada může během jediné noci změnit práci několika lidí v honičku za rozprchlým stádem. Seno se nesklízí tehdy, kdy se to hodí člověku, ale když to dovolí počasí. A koně nejsou jen symbolem svobody, ale zejména pracovním nástrojem, bez něhož by se v horském terénu mnoho činností dělalo obtížně.
Tady je Stránského osobní zkušenost nejvíc vidět. Práce v jeho příběhu není vložená mezi dramatické scény; drama z ní vyrůstá. Divák postupně pochopí, že když někdo ráno vyjíždí ke stádům, neodjíždí vědomě vstříc dobrodružství. Jede dělat totéž, co dělal včera a co bude dělat i zítra.
Když rozhodovalo počasí i dějiny
Stejně poctivě zachycuje seriál i samotné Krušnohoří. Hory zde nejsou jen malebnou scenérií, ale prostředím, které každý den a po svém určuje pravidla hry. Dlouhá zima zkracuje pastevní sezónu, počasí se mění rychleji než v nížinách a každá chyba se násobí vzdáleností od nejbližší pomoci. Krajina tu není dekorací příběhu, ale jedním z jeho hlavních aktérů.
Nebezpečí navíc nepřicházelo jen z přírody. Poválečné pohraničí bylo krajem, kde se střetávaly staré křivdy s novými pořádky: ozbrojené skupiny rabovaly opuštěná hospodářství, přes hranici se vraceli vyhnaní Němci pro svůj dobytek nebo majetek a do toho začal život zdejších hospodářů určovat nový režim. Přes všechny tyto zvraty zůstávalo něco neměnné – stádo bylo potřeba každý den napojit, nakrmit a ochránit.
S nástupem komunistického režimu se však neměnily jen vlastnické poměry. Do prostředí, kde po generace rozhodovaly pracovitost, odpovědnost a pověst člověka, vstoupil systém založený na ideologii, strachu a poslušnosti. Tento střet dvou nesmiřitelných hodnotových světů tvoří jednu z hlavních os celé Stránského tvorby. Zdivočelá země tak není jen kronikou poválečného pohraničí, ale rovněž jednoznačnou obžalobou režimu, který ničil lidské charaktery stejně neúprosně jako soukromé hospodaření.
Pak přišel rok 1947.
Jedno z nejhorších such v novodobých československých dějinách proměnilo horské pastviny během několika měsíců k nepoznání. Potoky vysychaly, tráva po jarním vypasení znovu neobrostla a krmiva začalo být zoufale málo. Mnozí hospodáři museli posílat část stád na porážku dlouho před podzimem, protože je jednoduše neměli čím uživit. Nešlo jen o problém jednotlivých statků; zemi ohrožoval hlad, přídělový systém se znovu zpřísnil a Československo nakonec zachraňovaly mimořádné dodávky obilí ze Sovětského svazu.
Zdivočelá země tuto dobu neukazuje jen z odstupu. Vyschlé horské toky nejsou jen působivým obrazem; voda se stává otázkou života a smrti. O poslední tekoucí potok se bojuje se zbraní v ruce, padají lidé i koně. Scény, jež mohou působit jako televizní nadsázka, mají pevný základ ve skutečnosti – ve světě, kde živobytí záviselo na každé tůňce a každé louce, dokázalo jediné katastrofální léto změnit osudy lidí stejně hluboce jako velké dějiny.
A pak se změnil svět
Jenže svět, v němž se české kovbojství po válce znovu rodilo, vydržel překvapivě krátce.
Únor 1948 nepřinesl jen změnu politického režimu; postupně změnil i způsob hospodaření, vztah k půdě a podobu pohraničí. Soukromé hospodářství začalo ustupovat státním statkům a družstvům, rozhodování se přesouvalo od lidí, kteří krajinu znali, k úřadům vzdáleným desítky kilometrů. Mnohé starosti zůstaly stejné – zvířata dál potřebovala vodu, seno i každodenní péči –, jiné však získaly nový rozměr. Do života lidí vstoupila moc, která nerozhodovala podle počasí ani zkušeností, ale podle politických představ.
V tom spočívá jedna z největších předností Zdivočelé země – nevypráví pouze příběh střetu jednotlivce s komunistickým režimem; nechává diváka sledovat, jak se pod tlakem dějin mění pohraničí, práce i způsob života. Politika tu nepřichází do prázdného prostoru, ale dopadá na svět, který už existoval a měl svá vlastní pravidla.
Vedle proslavených amerických westernů může působit Zdivočelá země nenápadněji. O to víc překvapí tím, jak poctivě zachycuje svět, který dobře znala. Neokouzluje velkolepostí ani legendami Divokého západu; připomíná ale, že i české pohraničí mělo své kovboje, jejichž každodenní práce byla stejně skutečná jako u jejich amerických protějšků.
Zdivočelá země v očích mnohých z nás sotvakdy zestárne. Nepotřebuje diváka přesvědčovat, že všechno kdysi bylo lepší. Stačí jí ukázat svět, který opravdu existoval – se vším, co k němu patřilo: nejistotou, každodenní dřinou i krajinou, která člověku nic neodpouštěla.
Jiří Stránský tento svět nevymyslel; měl to štěstí – nebo osud –, že jej poznal dřív, než zmizel. Když jej později přenesl na stránky románu a televizní obrazovku, nezachránil jen příběh svého alter ega Antonína Maděry. Zachoval i paměť na skutečné české kovbojství. Ne na jeho pozdější trampské nebo westernové napodobeniny, ale na profesi, která v českém pohraničí opravdu existovala.
Zdivočelá země vznikla z vlastní zkušenosti – a nikoli z představy o světě, který její autor nikdy nepoznal.