Snowtubingové provozy: Rychlá koryta

Písmo: A ++ A --

Nezávisle na ekonomických časech může snowtubing pro chytré (a vhodně situované) skiareály představovat zdroj relativně snadných peněz i líheň nových zákazníků.

Snowtubing, nízkodovednostní a mnohými tuzemskými provozy prozatím podceňovaná alternativa ke sjezdaření, v Americe už druhou dekádu pozvolna a nenápadně, o to však konzistentněji, roste. Nejen co do nově přibývajících snowtubingových areálů; řada těch středisek, jež mají snowtubing už delší dobu v nabídce, své provozy rozšiřuje a vylepšuje – a vykazuje rostoucí návštěvnická čísla.

Provozovatelské kouzlo snowtubingu spočívá mimo jiné v tom, že přivádí dosud nelyžující populaci do charismatického zimního prostředí, které ji snadno může ponouknout chtít si sjezdaření vyzkoušet. Potenciální snowtubingové publikum je přitom takřka bezbřehé. Ne pro každé středisko je nicméně snowtubing vhodným doplňkem hlavního provozu; co bude pro některé areály fungovat bezvýhradně, pro ostatní nemusí – či se může ukázat dokonce kontraproduktivním.

Díky svým nízkým až nulovým nárokům na dovednost a kondici zákazníků, relativně malým provozním nákladům a mezi laickým publikem stále rostoucí popularitě se snowtubing může stát ne nevýznamným přispěvatelem do horskostřediskových kas. To je taky důvod, proč má přes 70 procent amerických skiareálů nějakou formu snowtubingu ve standardní nabídce. Na rozdíl od středisek tuzemských, která potenciál oslovení laické nelyžující veřejnosti prozatím v mnoha ohledech přehlíží.

U většiny amerických skiresortů tvoří tržby ze snowtubingu kolem 10 až 15 % celkových příjmů střediska, přičemž výše marže obvykle dosahuje 70 až 80 procent, zhruba trojnásobek běžné míry přirážky v ostatních oborových provozech. Pokud středisko dokáže zajistit dobré vysněžení, snowtubing přináší zdaleka nejrychlejší návratnost, nezávisle na povětrnostních a sněhových podmínkách. Provoz drah se odehrává na obvykle nevelké ploše, kterou lze vysněžit typicky do týdne až dvou – což by mělo zajistit dostatek sněhu až do jara. Lyžařské svahy jsou oproti tomu neporovnatelně větší a nákladnější infrastrukturou. Průměrné americké středisko vykazuje 60 až 100 tisíc platících zákazníků snowtubingu v sezóně.

Massanutten, 16 drah
Během dvou dekád, kdy snowtubing jako nově vyvinutý doplňkový obor vyspěl, jeho provozní logistika urazila významný kus cesty, zejména co se bezpečnosti a uživatelského komfortu týče. Ač však provozovatelé dělají všechno rozumně možné, aby rizika zranění u často málo pohybově disponované veřejnosti minimalizovali, aspekt legální odpovědnosti zůstává pro horská střediska stále jedním z hlavních imperativů. Více o této kritické provozní problematice hned v následujícím článku.

Vedle bezpečnosti je dalším klíčovým faktorem ve věci zákaznické spokojenosti udržení účastnických počtů na spotřebitelsky akceptovatelné úrovni – něco, v čem horská branže není dvakrát dobrá, jak víme. Ve středisku Massanutten ve Virginii, asi 100 km západně od Washingtonu, rozdělují snowtubingový program do dvouhodinových segmentů v rámci třináctihodinového provozního režimu (od 9 do 22 hodin) s tím, že limit na každou dvouhodinovou seanci je 200 zákazníků v každé z 16 tamních drah (při vstupném $22 v týdnu a $26 o víkendech a svátcích).

Zdaleka nejdůležitějším faktorem pro bezpečnost a zákaznickou spokojenost je adekvátně početný a trénovaný pracovní personál. Lidská pracovní síla bývá obvykle nejrobustnějším nákladovým břemenem, nicméně úspěšní provozovatelé snowtubingových svahů se shodují, že jde o nezbytnou investici – a navíc de facto levnou v porovnání s příjmy, které dobře zvládnutý (a efektivně propagovaný) snowtubingový areál generuje. Typický frekventovaný provoz potřebuje ve své špičce jednoho pracovníka na start každé otevřené dráhy a jednoho na dojezd každých dvou drah, aby udrželi proces v rozumném chodu. Významným pomocníkem pro docílení plynulosti a bezpečnosti provozu je relativně nenákladná světelná signalizace zelená/červená (podobného typu, který je používán pro regulaci jednosměrného průjezdu částečných uzavírek silnic).

Gorgoza Park, 7 drah
Ne všechna střediska se však snowtubingu věnují do takové míry jako Massanutten. Například mnohokrát větší vailské středisko Park City má snowtubingový provoz sotva poloviční – a nadto „outsourcovaný“ se svého areálu pryč. Což reprezentuje možná nejnovější trend v této oblasti – postavit si snowtubingové dráhy v separátním prostoru, stranou od lyžařského mumraje. (Podobně jako moderní výuková centra a dětské zóny, mimochodem.) Park City si v roce 2000 otevřelo od svého resortu asi 8 mil vzdálený Gorgoza Park, jenž má pochopitelně vedle obsluhujícího personálu i své vlastní manažerské vedení.

← Odloučený areál vailského střediska Park City Gorgoza Park se sedmi drahami trží ročně za snowtubing přes 2 miliony dolarů / Vail Resorts

Jeho šéf Tom Butz, který vede provoz už od jeho výstavby, mi řekl: „Nejsme nijak velcí, od počátku máme sedm koryt, dva provazové vleky a jeden dopravní pás. Některé dráhy mají 150 metrů, jiné 300. Všechny jsou ale zcela přímé, komfortně široké, s bezpečnými okrajovými mantinely, vedoucí z mírného, souvislého svahu a končící rozumně dlouhým protisvahem. V začátcích jsme experimentovali se zatáčkami jako většina ostatních resortů, ale zjistili jsme, že ty jsou velmi náročné na údržbu a navíc jízda v nich vyžaduje o mnoho vyspělejší techniku podobnou sportovní jízdě v bobovém tobogánu. Proto jsme vyprojektovali souvislý mírný svah, který je bezpečný za každého počasí včetně ledovky.“

Gorgoza Park je otevřený v denní i večerní hodiny a potřebuje mezi 14 až 22 obsluhujícími lidmi. Dvouhodinová snowtubingová seance stojí $28, zhruba třetinu běžného denního lyžařského lístku. Park nabízí i populární jízdy na malých dětských sněžných skútrech po odděleném okruhu kolem celého areálu, jednu jízdu na 10 okruhů prodává po 12 dolarech. „Ve slušné sezóně k nám přijde 80 tisíc lidí,“ uzavírá Tom Butz.

Blizzard Mountain, 2 dráhy
Nastupující bezpečnostní trend separace snowtubingového provozu od hlavního lyžařského dění potvrzuje i případ kalifornského střediska Sierra at Tahoe, které před několika lety přestěhovalo svůj tubing do odděleného koutu svého území nazvaného Blizzard Mountain. V překrásném zalesněném prostředí s optimálně mírným sklonem tam provozují dvě dráhy s komfortně dlouhým dojezdovým protisvahem. Součástí areálu s vlastním parkovištěm a zázemím je tematický dětský minipark s maskoty, muzikou i rodinám přizpůsobeným gastroprovozem.

Park má svého manažera, jenž zodpovídá za bezpečnost provozu za všech povětrnostních podmínek: „Každé ráno před začátkem provozu provádíme v obou drahách testovací jízdy s asi 70kg pytli písku, abychom správně určili místo startu pro daný den,“ prozrazuje. „Ke každé snowtubingové jízdence poskytujeme jednorázový kupon na lyžařské nebo snowboardingové začátečnické lekce v našem mateřském středisku. Dost návštěvníků se totiž tubingu po krátkém čase nabaží, klouzání po sněhu je ale nadchne a chtějí víc. Ze snowtubingu se nám tak daří dělat dobrý mezikrok – navíc placený –
, jak rekrutovat nové lyžaře. Snažíme se pojímat snowtubing jako přípravku dětí i dospělých na další sjíždění,“ uzavírá manažer. Park je otevřený od 10 do 16 hodin, dvouhodina tubingu stojí $40, vstup do tematického sněhového parku pak $20 na celý den.

Kdo jsou zákazníci?
O tom, zda a nakolik bude snowtubing pro středisko úspěšným programem, rozhoduje zejména vlastní umístění areálu, jeho terénní možnosti a pak jeho hlavní zákaznická skupina: tubing má totiž rozdílný apel pro nelyžaře, denní lyžaře, víkendové a dovolenkáře. Nejpříznivější lokací pro snowtubing se jeví být spíše menší lyžařské kopce s hustě obydlenou aglomerací v krátké dojezdové vzdálenosti kolem jedné hodiny času. Tedy se spoustou nelyžující populace v okolí, kterou lze vhodně zacíleným marketingem oslovit. Naprostá většina tuzemských středisek splňuje právě taková kritéria.

← Městský snowtubingový provoz v coloradském Friscu / Frisco Adventure Park

Jsou ale i provozy, jež díky svému výhodnému geografickému umístění umí přilákat všechny čtyři zmíněné demografické skupiny. Coloradské město Frisco, posazené na dálnici I-70 z Denveru do Vailu, se v roce 2012 rozhodlo za 6 milionů dolarů z městské kasy postavit snowtubingový areál navzdory tomu, že blízká sousedící střediska Copper Mountain a Keystone své zavedené snowtubingové dráhy mají. Asi 350 metrů dlouhý snowtubingový svah města Frisco o 6 korytech dokáže přilákat mix destinačních návštěvníků, denních lyžařů, místních lidí i po dálnici cestujících náhodných výletníků. Dvě hodiny tubingu tu stojí $36, pro místní rezidenty – a to je mi sympatické! – $30.

← Obří provoz ve virginském Massanuttenu se 16 drahami / Massanutten Resort

Obezřetná by měla být destinační střediska spoléhající se dominantně na nocležníky – snowtubingoví hosté jim tak v postelích nahradí lyžaře a snowboardisty, jejich kmenové zákazníky. Ti typicky utrácejí víc – za skipasy, v půjčovnách, servisech, školách. Na snowtubera v lyžařském pelechu holt pozor. Ačkoli možná ne nutně – v nahoře zmíněném Massanuttenu mají zkušenost, že jejich obří snowtubingový provoz prospívá celkové návštěvnosti střediska i u vícedenních hostů. Řada početnějších rodin zkrátka nepřijede na zimní dovolenou (anebo i víkend) někam, kde nenajdou dost zábavy pro každého svého člena, i nelyžujícího; snowtubing může být onou rozhodující součástí balíčku (ačkoli Massanutten má krom dalšího i vodní park s fitness centrem). Opět však platí známá pravda, že často stačí nelyžaře pod záminkou doplňkové aktivity dostat do blízkosti svahů, aby tím proces jeho mentální konverze v budoucího lyžaře nevratně začal. Což je pro obor budoucí čistý zisk.

To mě přivádí k označení těch nejnepravděpodobnějších zákazníků snowtubingu – tedy někoho, jako jsem já, jenž jsem v duši namouduši nikdy neseděl – protože nevím, co bych v ní měl chtít najít. Zanícení sportovní lyžaři, co svou energii věnují svému hlavnímu náčiní a pro které tubing postrádá dostatek sexepílu. (Ačkoli hyperaktivní děti, které je potřeba něčím unavit do postelí, mívají i kovaní lyžaři.)

Za největší ctnost snowtubingu lze považovat, že rozšiřuje potenciální základnu pro (lhostejno jaký typ) lyžování. Nevyžaduje speciální dovednosti ani učení a do duše si umí kecnout babička i vnuk. A každé středisko, které dokáže svůj trh rozšiřovat o opravdu nové duše (slovní hříčce neodoláno) a nejen přetahovat stávající zákazníky okolním skiareálům, takové je hodno úcty. Ba obdivu.