Snowtubingová bezpečnost: Udržet risk na uzdě

Písmo: A ++ A --

Vážná zranění bývají u snowtubingu výjimkou; když k nim však dojde, formální „převzetí rizika“ může zůstat jen vágní právnickou formulací.

Zatímco se snowtubing pomalu zabydluje na úpatích stále více horských středisek a generuje jim pravidelné tržby, marketéři pro tuto atrakci používají sémantiku stupňovanou od „bezpečné rodinné zábavy“ po „jízdu na ledové horské dráze“. Bohužel, podobně jako v zábavních parcích, čas od času dojde k nehodě a návštěvníci utrpí újmu od pohmožděných kolen nebo kotníků po otřes mozku. Anebo něco horšího: před několika lety narazil zákazník snowtubingu ve virginském Massanuttenu na dojezdovém úseku hlavou do zmrzlého sněhového mantinelu na konci dráhy, poranil si páteř a ochrnul od hrudníku dolů. V soudním sporu proti areálu, stále ještě nerozsouzeném, nárokuje 25,4 milionů dolarů – maximum, kolik virginské zákony dovolují. Šlo by o největší individuální kompenzaci v dějinách horské branže.

Riziko je u jakékoli verze sjíždění pochopitelně neustále přítomné, jelikož horský terén zahrnuje označené i neoznačené překážky v kombinaci se stále se měnící kvalitou povrchu. Jenže zákazníci snowtubingu se povětšinou rekrutují z nelyžařů a typicky věří iluzi, že snowtubingová dráha je konstruována podobně jako lochneska v lunaparku – tedy že veškeré nebezpečí opuštění tobogánu je tam konstrukčně vyřešeno. „Nepochybuji, že všechno je vymyšlené tak, aby to bylo blbuvzdorné,“ nechal se před časem do denverských novin citovat otec dvou dětí.

V amerických statistikách lze dohledat, že každoročně v tamních nemocnicích ošetří kolem 150 tisíc zranění klasifikovaných jako „související se snowtubingem, sáňkováním a bobováním“, přičemž většině zraněných je 14 a méně let. Významná většina nehod se stane na dojezdech drah a typicky zahrnuje kolizi se stromy, kameny, jinými pevnými objekty nebo dalšími lidmi. Protože statistiky nespecifikují lokality nehod, nelze z nich dedukovat, kolik událostí připadá na snowtubingové areály; americká asociace horských středisek NSAA odhaduje, že organizované snowtubingové provozy se na celkovém počtu nehod podílí jen jednociferným procentem.

Přesto se to civilními žalobami na americké skiareály hemží – navzdory tomu, že na rubu kdejakého lístku stojí standardní právnická formulace o vzdání se práva nárokovat odpovědnost za újmu. Ta se navíc na snowtubingové provozy automaticky nevztahuje, jak plyne z řady nepříznivých soudních verdiktů. Jeden čerstvý případ za všechny: předloni si v jistém kalifornském středisku snowtubingový zákazník zlomil kotník, když se mu při jízdě dostala noha mezi duši a sněhový mantinel na okraji dráhy. Soudní výrok zněl, že žalobce mohl rozumně předpokládat, že dráha bude bezpečná – nezávisle na faktu, že podepsal standardní prohlášení, že nebude v případě nehody areál soudit. Poměrem hlasů 4 ku 3 soudní porota rozhodla, že „je nelogické pouštět do dráhy veřejnost, aby nesla riziko újmy, kterou nemá schopnost ani právo mít pod kontrolou.“

Ošetřit dojezd
Pokud je řeč o kontrole rizika ve snowtubingových provozech, do hry vstupuje množství proměnných. Ta zahrnují vlastní design drah včetně dojezdového protisvahu. Je prakticky nemožné vyprojektovat dojezd, který by byl příliš dlouhý; 50 i víc metrů je dobrá délka s tím, že sklon stoupání protisvahu šest a víc procent významně pomůže plynule redukovat dojezdovou rychlost. Jsou areály, jejichž terén nabízí dlouhý a adekvátně prudký protisvah, na němž se duše zastaví přirozeně a zcela bezpečně; většina provozů však dostatečně dlouhým dojezdem nedisponuje a musí se spoléhat na nějaký typ umělé polstrované bariéry, charakterem podobné těm, o něž zastavují sprinteři v atletických halách.

Stále mnoho provozů se ještě primárně soustředí na to, aby to zákazníkům v tobogánech pořádně jelo, a na dojezdech spoléhají na umělé bariéry, často nedostatečné. Až nějaká vážná nehoda je přinutí přehodnotit celou dispozici vedení koryt, pracovat víc s topografií kopce a hledat přirozený protisvah. Přičemž i když jej najdou, často zjistí, že nějakou závěrečnou bariéru potřebují. Na trhu jsou elastické sítě, různé pěnové produkty nebo zpomalovací rohože. Nejednou až kombinace zmíněného se ukáže být dostatečnou.

← Kompletní segment nárazové bariéry Krush KushioNZ / ShortStopZ

Na současném vrcholu tržní nabídky snowtubingových bezpečnostních pomůcek jsou bariéry vybavené pokročilou technologií Krush KushioNZ umožňující polštářově měkké přistání při rychlostech až 50 km/hod. Technologii už asi patnáct let testují a plnohodnotně při svém výcviku používají (zejména cirkusoví) akrobati. Systém při dopadu odvede prakticky veškerou nárazovou energii pryč od těla; to zastaví během tří setin vteřiny s nulovým odrazem zpět. Technologie je to pochopitelně nákladná: 10 metrů bariéry stojí 25 tisíc dolarů, přes půl milionu korun. Přičemž stejně dlouhá bariéra z klasického pěnového polstrování vyjde na desetinu peněz.

← Odkrytý segment nárazové bariéry Krush KushioNZ / ShortStopZ

Až se ucho utrhlo
První snowtubingový provoz na světě, který si tuto nákladnou technologii pořídil, byl v souvislosti s výše zmíněnou rekordní žalobou americký Massanutten – investici podstoupil následující sezónu poté, co se u nich neštěstí přihodilo. Provozní manažer tamního střediska Steve Showalter mi k tomu napsal: „Během osmnácti let naší existence jsme vyzkoušeli snad každou technologii v oboru; Krush KushioNZ shledávám být zdaleka nejsofistikovanější. Jakmile do ní někdo najede, nárazem se okamžitě vypustí vzduch ze systému tím, že půldruhého metru dlouhé prsty tělu uhnou, a vzápětí samy systém opět nafouknou.“

„Sami jsme si prošli složitým vývojem; první rok provozu jsme měli jen sice dlouhý, ale mírný protisvah s žádným oplocením na jeho konci – fungovalo to do okamžiku, kdy někdo konec dráhy přeletěl a skončil na našem parkovišti. Tak jsme ohradili konec protisvahu sítěmi, kterými se lemují okraje sjezdovek; opět byl nějaký čas klid, než lidi začali sítě v rozjetých duších podjíždět. Proto jsme před sítě nastavěli zatížené duše a nárazové pytle, ale stále to nebylo ideální. Po té vážné nehodě jsme investovali do drahé absorbční stěny napříč celým dojezdem našich 16 drah a nadto jsme nakoupili brzdné rohože, o které se duše na dojezdu zpomalují. Jejich počet měníme v závislosti na rychlostních podmínkách, občas jich používáme i deset za sebou v jedné dráze. Víc už těžko můžeme dělat,“ píše Showalter.

Praxe snowtubingových atrakcí však ukazuje, že žádná bariéra nebude optimální. Nezávisle na tom, jak je dokonalá, někteří – zejména mladí – riskující jezdci se vždycky budou snažit akcelerovat na dojezdu tak, aby do bariéry okázale vrazili v co nejvyšší rychlosti. „Dáváme jim jedinou výstrahu, že pokud náraz zopakují, vezmeme jim lístek a vyvedeme ven,“ prozrazuje Steve Showalter a dodává: „Jenže často rozeznat úmysl od nešikovnosti je problém, a navíc když teplota spadne na –15°C a do toho se opře ve směru jízdy vítr, do bariér začnou lítat všichni. Tehdy se snažíme spustit sněžná děla, aby se dojezd zpomalil. Snažíme se být o krok před počasím, ale není to lehké a nikdy to nekončí – co fungovalo dnes, nemusí zítra.“

Tohle vám vzkazujem
Československým skiareálům, jež budou snowtubingový provoz posuzovat, posílá Steve pár zkušenostních rad: „Předem si stanovte pevná pravidla a předpisy, která budou nejen zaměřená na váš cílový demografický trh, ale budou i uvažovat design vašich tratí. Měly by zahrnovat věci jako minimální výšku postavy, maximální počet dovolených osob v jedné duši, anebo zda dovolíte duše spojovat k sobě do skupin, či ne. Nespoléhejte na to, že lidi dokážou přirozeně brzdit nohama o povrch – to jsme se museli sami na vlastních incidentech naučit už první rok; dokonce ani někteří dospělí nedosáhnou z duše nohama na zem.“

„Výcvik personálu je dalším kritickým aspektem. Úspěšný snowtubingový provoz stojí a padá s přístupem obsluhy. Zaměstnanci, kteří pouštějí pasažéry v duších do dráhy, musí zodpovídat za to, že cesta pod nimi je v dostatečné vzdálenosti volná, než pustí dalšího zákazníka. Obsluha dole na dojezdu musí vědět, co všechno a jak má udělat, aby byla schopna včas sbírat volné duše a nedovolit kolizi s novými dojíždějícími. Naši trénovaní lidi zvládají na dojezdu obsluhovat tři dráhy, někteří nezkušení však stěží dvě,“ pokračuje Steve. A dodává: „Každému skiareálu doporučuju ustanovit manažera striktně pro snowtubingový provoz, aby neměl jiné povinnosti. Protože pokud začnou duše v rychlosti narážet do dojezdové zábrany a být to divoké, manažer musí v minutě rozhodnout, zda se bude zkracovat start, anebo se dočasně zavře a dojezd se přerolbuje. Je řada věcí, co lze udělat, aby se rychlost dostala pod kontrolu, ale musí se udělat hned. V drahách to umí kriticky namrznout během minut a pak může jít o holé zdraví,“ uzavírá Steve Showalter, massanuttenský provozní manažer.

← Vailská střediska používají na dojezdech svých provozů zpomalující rohože a dva dojezdové asistenty na 5 koryt / Vail Resorts

Stejným směrem mířená rada od Toma Butze, šéfa vailského Gorgora Park u utažského Park City: „Jak se snowtubing vyvíjí, počáteční nehody typu dětí vypadávajících z duše uprostřed svahu, duše při jízdě bourající jedna do druhé anebo dojíždějící duše atakující vystupující pasažéry před nimi se vytrácejí. Většina soudobých incidentů souvisí s nějakým typem nárazu na dojezdu – lidi s újmou si zpětně stěžují (obvykle přes právníky), že dojezd byl moc krátký, nevhodného sklonu, anebo že byl použit nedostatečný typ nárazové bariéry. V každém případě ať je vedení areálu připraveno u případného soudu dostatečně obhájit svou volbu vybavení na dojezdu koryt.“

Jak se střediska v průběhu let učí z provozních chyb vlastních i od ostatních areálů, snowtubing se postupně stává uživatelsky stále bezpečnější aktivitou. Provozovatelé však musí zůstávat obezřetní, protože kdykoli lidi sviští ve velké rychlosti po sněhu, k trablím není nikdy daleko. A to i v těch nejvelkoryseji vybavených areálech, jak ostatně upozorňuje stále otevřená kauza massanuttenské události – nelítostně vystřízlivující připomínka pro celou horskou branži.