Bezpečnost na svahu: Jde to i jinak

Písmo: A ++ A --

V jistém americkém skiareálu přistoupili na nevídanou věc, nad níž kroutí hlavou kdejaký oborový provozovatel. Dobrovolně si zakázali používat přes den rolby a skútry a řídí středisko z lyží. Funguje jim to – už čtvrt století.

HoliMont je příjemný klubový skiresort nižší střední velikosti, ležící v americkém státě New York, na půl cesty mezi Torontem a Pittsburghem. Asi padesát sjezdovek a sedm lanovek – taková východoamerická klasika. V roce 1993 tam zaznamenali ošklivou srážku lyžaře se skútrem. Ta skončila trvalými následky pro oběť a prohraným soudním případem o odškodnění pro areál. Vedení střediska pochopilo, že lhostejno, jak úzkostlivě budou přistupovat ke kontrole rizika, dřív či později k podobnému neštěstí dojde zas. Jako jediné trvalé řešení jim vycházelo absolutně eliminovat nebezpečí kolize. A protože nechtěli vyhnat ze svahů lyžaře, vyhnali mašiny.

V následujícím roce zavedli interní agendu Mountain Man Program, zajišťující eliminaci nebezpečí kolize tím, že na svah během otevíracích hodin nesmí vjet žádná motorizovaná technika. Letošní sezóna už bude 24. v řadě, kdy se středisko omezením řídí. Jedinými dvěma výjimkami ze striktního zákazu je jejich tzv. Code Blue Procedure – situace, při níž by bylo potřeba vyjet k vážně zraněnému lyžaři a nemohly se použít skipatrolou ručně ovládané saně s nosítky; a potom stav, kdy by bylo nutno evakuovat pasažéry z lanovek. Ani jedna z výjimek za celých 24 sezón nenastala. Opatření holimontským umožnilo významně zlepšit bezpečnost na svazích a vedle toho i šetřit peníze.

Dlouholetý šéf střediska Dave Riley vysvětluje: „Vedle sníženého rizika odpovědnosti, kterou areál legálně nese za každého lyžaře, a vedle ušetřených peněz náš program znamená i kvalitnější produkt pro zákazníky. Spolupráce a komunikace mezi zaměstnanci se zvýšila jak směrem dovnitř mezi jednotlivými odděleními, tak i ve vztahu k hostům. To v návaznosti zlepšilo kvalitu naší práce. Rolbaři i zasněžovači získávají každodenní zpětnou vazbu o své práci, protože přes den používají k dopravě lyže, snowboardy a lanovky. Jsou v osobním kontaktu se vším, co se na kopci v každý okamžik děje.“

Zavádění změn
První vážnou výzvou, které v devadesátých letech vedení střediska čelilo, bylo vysvětlit opatření zaměstnancům a dostat je spontánně na svou stranu. Riley vzpomíná, že to bylo mimořádně obtížné a nepovedlo se to přes noc – koneckonců v roce 1962 založený resort měl za sebou více než třicetiletou historii používání skútrů a roleb jako běžných dopravních prostředků mezi lyžujícími zákazníky. Ředitel absolvoval bezpočet sezení s klíčovými zaměstnanci a nad diskuzemi, jak mají být stroje v provozní době eliminovány, strávili řadu týdnů.

Každou profesi a každý rutinní úkol na kopci museli vzít zvlášť v potaz a přehodnotit dosavadní zavedené poměry. Většinu procedur formálně i neformálně modifikovali tak, aby vyhověly (tehdy i dnes zcela unikátnímu) vyloučení motorových dopravních prostředků z otevřené plochy. Riley zdůrazňuje, že nerokovali zbůhdarma – zaangažovanost jednotlivých zaměstnanců do plánování změn mu podle jeho slov poskytla praktický vhled a zákulisní provozní informace, jaké by jinak těžko získal a jaké obvykle zůstávají odděleny neviditelnou bariérou formálního vztahu vedení vs. řadoví zaměstnanci. Neobvyklá otevřenost ze strany vedení střediska současně přispěla k tomu, že zaměstnanci přijali změny spontánněji než jen jako strohé pracovní nařízení.

„Vzpomínám, že jedním z nejsložitějších rébusů tehdy bylo najít bezpečné lyžáky pro vlekaře. Bota musela být dobrá pro lezení po sloupech lanovek, ani nesměla klouzat po běžných tvrdých površích, jako jsou keramické podlahy nebo kovová stupátka. Běžná lyžařská bota tyhle požadavky nesplňovala, nakonec jsme zakotvili u telemarkových s gumovou-vibramovou podrážkou, které byly pro personál dostatečně pohodlné i bezpečné. Zpočátku jsme měli většinu personálu na telemarkových lyžích, dnes už používají zhruba rovnoměrně běžné lyže, volnou patu i snowboardy,“ říká šéf Riley.

Dalším úkolem bylo sjednotit lyžařské umění personálu za samozřejmého využití místní lyžařské školy. Během první sezóny vyhradili zaměstnancům část pracovních hodin k tomu, aby se s pomocí klubových instruktorů zdokonalili v telemarkových dovednostech. Toto rozhodnutí považuje Riley za jedno z nejúspěšnějších v kariéře; zaměstnanci to přijali vesměs s nadšením a z většiny se stali nadprůměrní lyžaři. Když najímali sezónní zaměstnance do čelní linie s přímým zákaznickým kontaktem a do ranní směny zasněžovačů, hledali mezi zkušenými lyžaři a snowboardisty; avšak i jim nabídli pokročilé lekce k dalšímu zdokonalení své techniky.

Efektivní areál
Vedoucí vlekařů je v HoliMontu zodpovědný za práci kompletního front-endového i technického personálu tamních sedmi lanovek a jednoho vleku; nonstop monitoruje jejich činnost lyžováním po svazích a průběžnou kontrolou jejich práce, zejména v ohledu kontaktu se zákazníky. Tím, že současně celý den používá lanovky, dokáže posoudit technický stav přepravních zařízení natolik, že nezřídka odhalí nějakou funkční komplikaci ještě v zárodku a doporučí vhodnou preventivní údržbu.

Vlekařští technici vozí batoh se základním nářadím pro nutnost naléhavého pohotovostního zásahu a jsou propojeni vysílačkami se všemi terminály lanovek střediska. Zůstávají tak celou směnu flexibilní a často dokážou rektifikovat potenciální problém dřív, než se stane opravdovým problémem.

Zasněžovací skupina funguje na podobném principu; celá ranní směna je na svazích a středisko má rozdělené tak, aby bylo celé pod dohledem, činnost děl je konstantně monitorována a seřizována. Zasněžovači svou stálou přítomností na lyžích tak z první ruky získávají unikátní zpětnou vazbu o kvalitě sněhu, který vyrábí. V reálném čase mohou regulovat děla, kdykoli se jim pod nohama něco nezdá.

Reakční doba na zárodky jakékoli události se napříč všemi odděleními skiresortu významně zrychlila, jelikož někdo se pravděpodobně stále pohybuje v blízkosti problému. Pokud se stane, že zasněžovací technik není přítomen anebo potřebuje větší asistenci, vlekařský i technický personál je vyškolen pro kompetentní úkony v odstraňování základních problémů. Výsledkem je navenek patrný zharmonizovaný provoz celého areálu.

Striktní vyloučení motovozidel v provozních hodinách donutilo vedení lépe plánovat zasněžovací rozvrhy, kdy se veškerý přesun děl odehrává večer a v noci. Svědomitější plánování vyústilo ve vyšší efektivitu zasněžování. Na neobvykle vysokou úroveň se dostala komunikace mezi zasněžovači a řidiči roleb; na konci každého provozního dne, kdy se rolbaři chystají na svou večerní směnu, obdrží od kolegů z jiných oddělení cenná praktická doporučení, jak a kde je potřeba zdokonalit úpravu.

Nezanedbatelnou část své pracovní doby je na lyžích i bezpečnostní manažer střediska, jenž kontroluje pracovní procesy všech oddělení přímo v terénu. Model, při němž je většina skiareálu řízena ze svahu namísto z vyhřátých kanceláří, představuje velmi bezpečné místo pro personál a zejména pro návštěvníky. Mezi další zjevné benefity patří konstantní monitoring a aktualizace sněhových podmínek, lepší odezva na změny podmínek a nadstandardní asistence místní patrole v případě úrazů, včetně právně-administrační – ze čtvrtstoletí starého prohraného soudu si v HoliMontu vzali opravdu důkladné a trvalé poučení, jako zřejmě málokde jinde.

Vysoce cenění zaměstnanci
Holimontský ředitel Dave Riley zmiňuje ještě další pozoruhodnost: „Všech zmíněných provozních vylepšení jsme dosáhli současně při nezanedbatelném snížení operativních nákladů. Výdaje na trénink personálu a nákup jejich lyžařské výbavy jsou jen malou částí toho, na kolik by nás přišel denní provoz roleb a skútrů. Kdyby nic jiného, tak finanční úspora našeho programu by měla být dostatečným důvodem pro následovníky, aby náš model posoudili implementovat.“

Jedním z neviditelných benefitů je i mnohem lepší vědomí všech do procesů zainteresovaných zaměstnanců, co všechno obnáší provozovat skiresort. Personál vidí celkový obraz mozaiky a o mnoho líp chápe, co ostatní oddělení dělají a potřebují, čemu čelí. Mnohem empatičtěji reaguje na jakoukoli neplánovanou situaci a celkově se každodenní provoz odehrává v přátelské a nápomocné atmosféře, eliminující mnohde běžnou vnitřní řevnivost a intrikaření na rozumné minimum. Nové nápady od zaměstnanců přichází podle Rileyho častěji než dřív a obvykle ústí v nová vylepšení a okamžitou modifikaci provozu. V samé podstatě je pak z holimontského personálu podle ředitelových slov mnohem silnější a akceschopnější tým než za starých motorizovaných časů.

„Náš personál se stal v branži velmi cenným artiklem, jehož si ale sami vážíme nejvíc – většina z holimontských pracovníků dokáže plnohodnotně zaskakovat na obvykle několika dalších technických pozicích. Taková hodnota jim poskytuje větší jistotu dlouhodobého pracovního kontraktu i lepší plat. Taky ale dobře vím, že jsou naši zaměstnanci zdravější, spokojenější a v mnohem lepší formě, než kdyby se pořád vozili v rolbách a na skútrech. Myslím, že i oni si to uvědomují,“ zamýšlí se ředitel Riley a uzavírá výstižnou pointou: „Co je ale nejdůležitější – za celých 24 let jsme tu neměli žádnou další kolizi, ani takovou tu pověstnou ,to bylo o fous‘ situaci. A máme víc než dobrou jistotu, že žádný podobný incident bychom neměli zažít ani v budoucnu.“

Kolik jiných středisek tohle může prohlásit?