Chronický nedostatek cenově dostupného bydlení pro pracovníky skiareálů je jednou z nejpalčivějších oborových nesnází, pro niž střediska i obce jen těžko hledají řešení.
Nejde o nic nového – zejména na západě Ameriky je tento problém akutním dobrých padesát let. Popisuju tu koktejl konstantně se zvyšujících nákladů na bydlení – v řadě případů nesmyslně přemrštěných, smíchaných s výrazně převládající realitní poptávkou a v oboru běžnými nízkými platy, typicky na hranici minimální mzdy. Osobně znám několik lidí, kteří byli ochotni vzdát se svých civilních kariér za jakoukoli práci ve střediscích spojenou s lyžováním – nedokázali si však za dlouhé roky najít slušné bydlení, stále narážejíce do totožné bariéry cenové nedostupnosti. Vesměs všichni se dřív či později vrátili do svých městských zaměstnání, odkud zkoušeli utéct.
Rukojmí vlastního úspěchu
Západní Amerika je v tomto ohledu nejpostiženější oblastí na světě zejména proto, že ceny realit se v tamních horách drží stabilně vysoko nad celostátní normou. Největším extrémem je odjakživa coloradský Aspen, objektivně považovaný za cenově nejnedostupnější horské město planety; následovaný dalšími západoamerickými destinacemi jako Vail, Beaver Creek, Jackson Hole či Whistler.
Zmíněná horská střediska se stala obětí své prosperity; u nich vzniklý realitní problém se však jak rez rozlézá do celých rozlehlých okresů. Například v coloradském Summit County je průměrná cena domů o 100 procent vyšší než cenový medián tohoto státu, přičemž poptávka po nízko placené pracovní síle pro tři největší zdejší střediska Copper Mountain a vailské Breckenridge a Keystone je naopak extrémně vysoká. Tamní statistiky zmiňují 44 % z necelých 5 tisíc domácností, jež považují své měsíční splátky za dlouhodobě neudržitelné. Takováto domácnost se dříve či později svého bydliště vzdává a stěhuje se údolími dál od středisek, odkud každodenně dojíždí hodinu či déle. Podobná situace je i v sousedních okresech Eagle County (domov středisek Vail a Beaver Creek) a Pitkin County (Aspen), kde významná část pracovního personálu skiresortů dojíždí z 50 km vzdálených měst Leadville a Carbondale či ještě vzdálenějších aglomerací.
Samotný problém realitní nedostupnosti nadto zhoršuje fakt, že většina nemanažerských pracovních pozic je v horském oboru placena na samotném dnu žebříčku, pod nímž už nic není. Zatímco aktuální coloradský mzdový medián je $17,50, necelá tři procenta z více než 1 200 statistickým úřadem evidovaných pracovních pozic je placena pod 10 dolarů za hodinu, přičemž minimální coloradská mzda je $9,30. A jak že jsou placeni vailští a aspenští střediskoví zaměstnanci? Skipatrola $9,38–52, prodavači $9,72–95, gastro pracovníci $9,39–55, vlekaři $9,34–37, zasněžovači $9,43–85, kontrola skipasů $9,31–32. Takové platy jsou na centy srovnatelné s nejníže placenými prodavačskými pozicemi v McDonald‘s nebo Walmartu, tradičními zaměstnavatelskými konkurenty skiresortů. (V Kanadě se pracuje za 11 dolarů – opět na hranici tamní minimální mzdy, v československých skiareálech jsou uvedené profese placeny stovkou korun či 3–4 eury na hodinu.)
V Americe se standardně uvažuje hranice 30 procent mzdy za limitní pásmo, nad nímž jsou náklady na bydlení pokládány za neadekvátně vysoké. Pro pracovníka na $10 hodinové mzdě to představuje částku $500 za měsíc, za niž v prémiových střediscích prakticky žádné komerční bydlení najít nelze. Pracovníkům, kteří si vydělávají méně než 60 procent oficiální mediánové mzdy v dané oblasti, náleží ze zákona sociální dorovnávací podpora; personál skiareálů se pro ni však z většiny nekvalifikuje, jelikož sezónní pozice a částečné úvazky jsou z takového typu subvence systémově vyloučeny.
Nejsou lidi
Cennou zkušenost z první ruky nabízí našinec Radek Pícha, už třetím rokem žijící a pracující ve středisku Whistler-Blackcomb: „Práce tu je všude spousta, ale sehnat bydlení je opravdu horor. Když sem člověk přijede a nikoho tu nemá, může mu to trvat i několik měsíců, než si nějaké stabilní bydlení najde. Internetová Airbnb tomu všemu nasadila korunu – spousta majitelů ráda pronajme byt lyžujícím návštěvníkům, kteří zaplatí na víkend to, co lokál za měsíc. Poptávka je obrovská, ceny jsou od 400 do 1000 dolarů za měsíc, závisí na poloze, zda má člověk vlastní pokoj, jestli platí nájem přímo majiteli, nebo lidem, kteří si celý dům pronajmou na sebe a pak ostatním zvyšují nájem, aby na tom vydělali nebo nemuseli platit svůj díl nájmu. Jsou lidi, kteří mají svůj pokoj přímo v centru za $600, ale i lidi, co spí na palandě v pokoji ve čtyřech, každý platí $700 a dojíždí 10 minut autobusem.“
K whistlerským mzdám mi Radek prozradil: „Většina lidí tu má dvě práce a dělají 6–7 směn týdně; buď že chtějí našetřit na cestování, anebo to prolejou a prošňupou nosem. Drogy jsou tu součástí každodenního života. Jinak několik gastro podniků tu nabízí, že když u nich zůstaneš celou zimu, tak ti zpětně proplatí permici – aby si zajistili, že budou mít dostatek personálu, protože lidi tady mění práci jak ponožky a všechny provozy tu mají nedostatek lidí. Resort tu taky nabízí dobrovolnický skipas, což znamená, že u nich zadarmo makáš a 21 dní v sezóně máš skipas zdarma, ale když si to propočítáš, tak děláš za $6 za hodinu, takže to spíš dělají důchodci, co provádějí turisty po kopci nebo stojí na kritických místech a volají na lidi, aby zpomalili. Já pracuju v restauraci, která nepatří pod vailský koncern, takže se tu platí trochu líp; kuchaři tu mají na hodinu $15 až $20, myči nádobí $12–15, nejvíc mají servírky – sice v základu dělají za minimálku ($11), ale protože je tu prakticky povinnost dávat 20% spropitné, díky tomu si holky přijdou na extra $100–300 za večer.“
„Skiprofese tu nebyly nijak dobře placené už před příchodem Vail Resorts, když však Whistler VR převzali, tak každému oddělení ještě peníze ubrali až těsně nad minimální mzdu. Jediným, kterým naopak ještě přidali, jsou uklízeči. Vlekaři i zasněžovači tu dělají za $11,50 na hodinu, ti na plný úvazek tu mají bydlení od resortu ve sdíleném pokoji za $350 měsíčně. Trochu lepší peníze tu prý mají chlapi ze skipatroly; bavil jsem se s jedním na vleku – jsou tu prý sto let za opicema, třeba lavinové bomby shazují ručně a lidi, co to dělají už dlouho, mají z otřesů migrény a bolesti žaludku,“ uzavírá zajímavou sondu do soudobé reality největšího severoamerického střediska mladý český snowboarďák Radek.
Tamní poměry porovnává se současnou situací ve francouzských Alpách mladá Češka Zuzana Sádlová: „Ve Whistleru jsem pracovala během olympijské sezóny 2010. S prací nebyl problém žádný, i když jazykově jsem na tom tehdy byla špatně – nijak jsem nevybočovala z řady. V zimě jsem měla dvě práce, v létě jsem dělala v hostelu. Hodinovou sazbu si už nepamatuju, ale byla jsem schopna za 8 měsíců práce vydělat na 4 měsíce cestování. Sehnat ubytování byla ale docela hrůza; první měsíc jsem bydlela v kutlochu u indiánky, která byla věčně naložená přinejmenším v lihu. Pak jsem měla – zdůrazňuju, že velké – štěstí a přes známou jsem sehnala bydlení ve vlastním pokoji za asi $650 měsíčně. O bydlení u sjezdovky se ale nejednalo, dojížděla jsem do centra Whistleru asi 20 minut busem.“
„Léto jsem v Kanadě procestovala a v listopadu odletěla do Evropy do Val Thorens. To se začalo stavět před více než 40 lety na zelené louce; během výstavby střediska se budovaly kromě bydlení pro turisty i sociální byty, v nichž zpočátku nikdo bydlet nechtěl, protože tehdy bylo možné pořídit za rozumnou cenu bydlení vlastní. Dnes je situace opačná – na tyto sociální byty jsou dlouhé pořadníky, hlavně proto, že nájemné je v nich oproti komerčnímu zhruba třetinové. Byty se často přidělují na základě toho, kdo napíše víc srdceryvný dopis starostovi, ale systém je propustný i pro cizince, nejlépe s celoroční smlouvou na dobu neurčitou. Cena tohoto sociálního bydlení je od 400 € měsíčně za malý byt (35 m2) až asi 700 € za větší. Další byty se tu dají sehnat přímo od majitelů, kteří se nechtějí otravovat s turisty a pronajmou byt třeba za 9 tisíc eur jednomu člověku od listopadu do května.“
„Vlekaři, rolbaři, zasněžovači a všichni ostatní, kteří se točí kolem provozu lanovek, jsou ve Val Tho váženou společností a sezónní zelenáče si mezi sebe moc nepouští. Většinou pocházejí z okolních vesnic, kde mají své bydlení, a do střediska denně dojíždí. Zaměstnavatel pro ně má autobusy, které vyráží z prvního města pod kopcem a sbírají pasažéry směrem nahoru. Ta hrstka těch, kteří bydlí přímo ve středisku, má dobré bydlení za hubičku od zaměstnavatele. Během zimní sezóny je zde okolo 2 500 sezónních pracovníků, celoročně ve Val Tho pracuje asi tři sta lidí. Minimální mzda je u provozovatele SETAM sprosté slovo – typická hodinová sazba klíčových profesí je cca 20 až 25 eur. Obecně tu platí, že pokud přijedeš pracovat na sezónu, zaměstnavatel pro tebe má postel připravenou. Určitě spousta lidí tady taky pracuje za 10 € na hodinu, navíc Frantíci mají hodně stážistů, kterým zaměstnavatel platí ubytování a stravu a k tomu třeba 300 až 600 € za měsíc. Ale pokud máš trochu zkušeností a k tomu dobrou francouzštinu, je rozhodně snazší vydělat si ve Francii než v Kanadě, hlavně v ohledu na počáteční výdaje,“ rekapituluje svou sedmiletou savojskou zkušenost Zuzana.
Její slova potvrzuje v resortu Tignes žijící a pracující Češka Jiřina Liláková: „U nás je to stejné, jak uvádí Zuzka. Já jsem měla docela štěstí – nejprve jsme bydleli s přítelem zadarmo v bytě od jeho zaměstnavatele, 20 m2 s oddělenou kabinou na postel, luxus! Když přítel změnil práci a hledali jsme nějaký podnájem, byla jsem docela zoufalá – samé nehorázné ceny za pidi pokojíčky. Přes známé jsme ale našli byt 35 m2 s vlastním sociálním zařízením za 670 €, což je na Tignes super cena. Po roce nám radnice přidělila sociální byt – po dvou letech čekání, což je na zdejší poměry dost krátká doba – normální bývá čekat i třeba 4 roky. Náš sociální byt má 50 m2 za necelých 500 €. Nové sociální byty jsou i levnější, okolo 350 eur. Dnes jsem ale potkala kamaráda, který je v podnájmu s ještě jedním klukem a za 20 m2 platí 1050 €… je to různé a rozhodně ne snadné.“
Tuzemské oborové poměry mi shrnul jeden dlouholetý horský pracovník, jenž si přál zůstat nejmenován: „Většina stálých zaměstnanců československých středisek pochází z okolí, takže bydlení neřeší. To se týká zejména vlekařů, zasněžovačů, rolbařů atd. Personál, který se najímá jen na sezonu, jsou instruktoři a z velké části zaměstnanci gastra. Pro ty se řeší bydlení, což je v našich podmínkách odjakživa problém. Co jsem viděl za život po českých střediscích, tak je to dost často skoro noclehárna, kde se dá akorát kalit. Na poskytnuté bydlení si zaměstnanci většinou přispívají 100 korun na den, strhává se jim to z platu. Jinak v českých podmínkách nikdy nefungovalo, že by si sezonní zaměstnanci sháněli ubytování sami. Je to dáno jinou kulturou realitního trhu, nezájmem o komunální pronájmy na tři měsíce v lokalitě, kde lze vydělat krátkodobým turistickým pronájmem až desetinásobek. Podstatný je i nedostatek zaměstnanců, takže pokud chceš někoho na hory nalákat, je třeba mu dát pod nos úplně všechno; jakmile mu řekneš, ať si sežene bydlení, ani sebelepší plat ho nepřesvědčí. Taková je v českých horách praxe.“
Komentář k tématu mi poskytl i ředitel krkonošského SkiResortu Černá hora – Pec Petr Hynek: „Máme své vlastní ubytovací kapacity, kde bydlí sezónní zaměstnanci. Samozřejmě není možné nabídnout ubytování úplně všem. Jsme ale nápomocní s hledáním vhodného ubytování i mimo kapacity SkiResortu. Typ ubytování a výše platby za něj se liší. Obecně lze říct, že jde o ubytování, kde je společné sociální zázemí, nebo o bydlení, které lze klasifikovat jako vyšší standard (koupelny a WC na pokojích, kuchyň a společenské místnosti společné). Ubytování poskytujeme buď bezplatně a jedná se tak o určitý benefit ke mzdě, nebo za „symbolickou cenu“ – 100 Kč za noc. Mezi další benefity našich zaměstnanců lze uvést zvýhodněné stravování, slevy na služby SkiResortu Live (škola, půjčovna, servis, obchod), celoroční SkiResort Card (skipas) zdarma, doprava zdarma zaměstnaneckými skibusy a firemní oblečení. Klademe důraz i na profesní vzdělávání a rozvoj.“
Střediskové investice
Zabezpečit zaměstnancům dostupné bydlení může být pro skiresort podobně důležité jako mít dostatek elektřiny pro lanovky a sněhová děla. Střediska se tak snaží, obvykle v koordinaci s místní správou, svízelnou situaci podle svých možností řešit. Vail například v roce 2016 vyhradil ze svého rozpočtu 30 milionů dolarů na výstavbu zaměstnaneckých ubytoven ve svých střediscích v Coloradu, Utahu a Kalifornii. Než budou jednotky hotové, korporace apeluje na své zaměstnance čekající v pořadníku, aby v rámci nouzového řešení vzájemně sdíleli svá dosavadní provizorní místa dimenzovaná pro méně lidí, než jich tam ve skutečnosti bydlí.
Jiné vailské středisko, utažské Park City, těží z letité smlouvy s místní radnicí, která každé domácnosti vydělávající pod 50 tisíc dolarů ročně poskytuje daňovou úlevu. Rodiny vydělávající nad $50 tisíc se nicméně nekvalifikují, což nejen pro ně znamená stále se zvyšující zátěž – od roku 2000 do 2010 se ceny tamního bydlení zvedly o 85 procent, aby v roce 2014, kdy středisko získal koncern Vail Resorts, pak ceny většiny nemovitostí ve městě skokově vylétly o dalších 40 až 60 procent. Přičemž tamní cenový růst dál pokračuje každoročním tempem okolo 10 %; současná mediánová cena domu v Park City už činí 1,3 milionu dolarů.
Kultovní Aspen vloni zaexperimentoval se šesti obytnými přívěsy přestavěnými pro stálé bydlení, fixně zaparkovanými v údolí pod svahy, každý v ceně 100 tisíc dolarů. Pokud se osvědčí, další prý budou následovat. V nejdražším horském městě Ameriky se současně nejnižšími mzdami se mnoho jiných legálních alternativ nenabízí, když načerno kempující přívěsy místní policie rutinně vyhání ven za hranice města. Aspen se přitom neúspěšně snaží řešit problém už od sedmdesátých let minulého století. V roce 2002 si radní ve svém územním plánu označili několik stovek zanedbaných bytových jednotek, které mínili po uvolnění zrekonstruovat a následně poskytnout střediskovým zaměstnancům. Program se však už v začátcích zadrhl a v čase zestárl – když se z původních nájemníků stali trvalí rezidenti, odešli do důchodu a obývají prostory dodnes.
Coloradské středisko Copper Mountain začalo stavět ve spolupráci s místní obcí přímo na úpatí svahů samostatné dvoupatrové domy – v první fázi jde o 15 objektů, další by měly následovat. Kromě toho už dříve přestavělo svou starou klubovnu na zaměstnaneckou ubytovnu s 540 lůžky, z nichž každé stojí 330 dolarů měsíčně. „Nemovitosti bychom mohli mnohem výnosněji využít na komerčním trhu, ale dlouhodobě zabezpečit naše zaměstnance je nezbytným nákladem dělání byznysu v horách,“ zdůvodňuje svůj postoj šéf copperského střediska Garry Rodgers.
Ve wyomingském Jackson Hole středisko opět ve spolupráci s místní správou postavilo tři objekty pro 94 sezónních zaměstnanců přímo pod svahy areálu a asi třicet dalších staví v nedalekém městečku Jackson. „Ani zdaleka to nestačí řešit krizové stavy resortu, ale každá postel dobrá,“ napsala mi manažerka projektu Anna Cole. „Ve městě je takový nedostatek nabídky a ceny jsou tak vysoké, že víc než polovina všech střediskových zaměstnanců dojíždí do práce hodinu i víc.“
Relativně líp je na tom coloradský Steamboat, kde v minulosti své staré hotely zrenovovali a namísto komerčního využití je proměnili na ubytovny pro 442 zaměstnanců, asi čtvrtinu svých stavů. Pro ulehčení situace těm dalším nabízí resort majitelům nemovitostí v přilehlém městečku Steamboat Springs měsíční příspěvek 200 dolarů ke komerčnímu nájmu, pokud namísto turistům pronajmou bydlení zaměstnancům skiareálu. Podle mluvčí střediska Nicol Miller je to sice řešení neobvyklé a nákladné, hlavně však okamžité a stále levnější než se pustit do výstavby vlastních bytovek na zelené louce.
Zachraňují to Latinos
Pomoc skiareálu s bydlením je však jen jedním dílem z mozaiky procesu udržení si pracovní síly. Vailským koncernem nově akvírované středisko Stowe ve Vermontu čelí v tomto ohledu hned několika výzvám: nedostatku cenově dostupných objektů k bydlení, nízké nezaměstnanosti a naopak vysokým životním nákladům. Spousta ubytovacích kapacit v okolí je tam privátně vlastněna jako druhé rekreační nemovitosti a majitelé mají často pramálo důvodů je sezónně pronajímat; ve valné většině je nechávají neobydlené – podobně jako v ostatních luxusních střediscích typu Aspen, Beaver Creek či Vail. Ta menší část vlastníků, jež je ochotná nemovitost pronajmout, tak obvykle činí přes internet přímo víkendovým návštěvníkům za taxy významně vyšší, než by mohli chtít po chudých sezónních zaměstnancích na minimální mzdě. Nadto, vermontská míra nezaměstnanosti se drží dlouhodobě pod 4 % a pro vermontská střediska je stále těžší najít dostatek lidí, ochotných pracovat za $10 na hodinu a čelit nadměrně vysokým životním nákladům ve státě.
Vailská korporace coby nový provozovatel střediska Stowe tak řeší problém stejným způsobem jako už léta v Coloradu i Kalifornii: přes studentská pracovní víza J1 láká spoustu zahraničních sezónních pracovníků, typicky ze Střední a Jižní Ameriky. Tito lidi si přijíždějí cíleně vydělat, nenárokují si zaměstnanecké benefity, nechtějí lyžovat a celkově bývají připraveni snášet krušné životní i pracovní podmínky. O příslovečné druhé straně mince tohoto sociálního jevu jsem psal v magazínu SNOW před bezmála dekádou, aniž by se na tehdy adresovaných poměrech dodnes něco zásadně změnilo (dostupné na snowbiz.cz/7240).
Dalším nezbytným dílem zmíněné mozaiky udržení si funkčních pracovních stavů je poskytování zaměstnanecké dopravy. Zejména námezdní Latinci na ní bývají závislí. Když desítky a stovky zaměstnanců bydlí z cenových důvodů hodinu či dvě od resortu, pokud je středisko nebude organizovaně svážet, bude čelit vinou neustále ucpaných příjezdových tahů vysoké míře nezaviněné nedochvilnosti. Aspenští zaměstnanci obvykle bydlí směrem dolů údolím v městech Basalt, St. Jebel, Carbondale nebo až Glenwood Springs na dálnici I-70 do Vailu. Nicméně rostoucí ceny bydlení dorazily i tam a vytlačují zaměstnance stále dál. Ve Vailu je scénář podobný: vailský personál bydlí po dálnici na západ v městech Edwards, Gypsum, Eagle, opět Glenwood Springs – v něm se slévá zaměstnanecká poptávka z Vailu i Aspenu a ceny tam proto uměle rostou stále výš a posílají zaměstnance údolím stále níž – až třeba do Rifle, asi 150 kilometrů z Vailu i Aspenu. Naštěstí Vail i Aspen mají dobře fungující systém veřejné dopravy, který střediska posilují o vlastní autobusy v exponovaných časech střídání pracovních směn.
Společnými silami
Aby si většina amerických prémiových středisek zajistila stabilní zaměstnaneckou sílu v dostatečné míře, potřebují vynakládat nemalé prostředky na zajištění bydlení a organizovaný svoz. I přesto, málokdy se resortům podaří požadované stavy zcela naplnit a občas nedokážou udržet provoz v takovém rozsahu, v jakém by chtěla. Zejména zjara pak omezují či nadobro zavírají své provozy navzdory dobrým sněhovým podmínkám i existujícímu zákaznickému zájmu (jakkoli významný poměr „necálujících“ sezónkářů jistě hraje při rozhodování roli též).
Má-li být horské středisko organickou komunitou, chtě nechtě se dostanou do konfliktu jeho sociální a ekonomické zájmy. Už z devadesátých let, ještě před kulminací realitní mánie, pamatuju z aspenských novin varovný hořek tehdejšího starosty, v němž prorokoval, jak snadno se může z Aspenu stát prázdný tematický park plný domů duchů, obývaných pár týdnů v roce. Nelamentoval marně – právě v těch časech se do slangových slovníků natrvalo dostal výraz „aspenský efekt“ popisující přesně ten stav, před nímž starosta varoval.
Vybudování fungující horské komunity s reálným životem reálných lidí, majících reálnou práci, obvykle nestojí na prvních stránkách finančních rozvah provozovatelů středisek. Z většího nadhledu však pulsující horská obec pomáhá zvedat pomyslný kulturní příliv, následně zvedající všechny lodě – včetně samotného areálu. Ohled zvlášť důležitý v těchto nových časech, kdy prakticky všechny hlavní horské resorty hledají cesty, jak stimulovat svůj čtyřsezónní byznys a jak jejich návštěvníky co nejefektivněji lákat na široké spektrum nejrůznějších aktivit. Návštěvníky čím dál častěji paradoxně nelyžující.
Žádný jediný všelék na problém s dostupným bydlením střediskových zaměstnanců zcela jistě neexistuje. Možné uspokojivé řešení dlouhodobé bytové krize musí vycházet z kreativní a empatické spolupráce všech: střediska, místních zájmových komunit, obecní správy, vládních agentur a v neposlední řadě i zaměstnanců samotných. Pokud se taková věc vůbec kdy podaří.