Horský byznys očima internetové generace: Jak to vidí mileniál

Písmo: A ++ A --

Proč starším mnohokrát připadá obtížné vžít se do vnímání nejmladší dospělé generace Z – takzvaných mileniálů? S jedním jsem si o tom povídal.

S každým dnem každé sezóny se mileniálové stávají víc a víc přítomnou realitou horské branže než jen pouhou její vágní budoucností. Není pochyb, že dřív či později tato generační vlna přinese do oboru své nezanedbatelné změny. Nemluvím jen o zákaznické, nýbrž i dodavatelské straně odvětví. Jednoho typického mileniála – ročník narození 1995 – ze středního managementu jisté významné coloradské korporace jsem přesvědčil k neformálnímu rozhovoru. Pochopitelně, že anonymnímu – jeho pracovní kontrakt je účinným zámkem na pusu.

Jak vnímáš ve společnosti rozšířené stereotypy, že internetová generace je vesměs líná, hedonistická a nárokuje si všechno bez zásluh?

Leze mi to na nervy. Slýchám řadu dalších, třeba že žijeme mimo realitu, jsme narcisti a tak. Ale myslím, že většina lidí starší generace se tradičně ráda dívá kritickým pohledem na tu mladší a tvrdí, že to mají lehčí, než měli oni. Naše generace se dostává na paškál o to víc, že vládneme bezprecedentními znalostmi a ovládáním moderních technologií oproti nim, máme přístup k informacím a možnostem cestovat do takové míry, jako neměl nikdo v historii. Generace našich rodičů si myslí, že ničím netrpíme, že nám leží všechno na dosah prstů. Když pak někoho z nás vidí jako nezaměstnaného nebo nepracujícího, nálepka lenocha je na světě. Ale ať jsem férový – některé stereotypy mohou být zčásti pravda. Já sám rád naplno lyžuju i se bavím, dokumentuju to na Snapchatu a je mi jedno, co si o tom kdo myslí. Jsem líný a hedonistický? Zčásti určitě jsem.

Napadá tě, jak tenhle stereotyp ve vnímání společnosti změnit?

Za nejlepší považuju vzdorovat mu každým dnem tím, že zkrátka tvrdě pracuju. Ale znovu opakuju – věci jsou dnes hodně jiné a starší generace používá jinou mentální optiku. Například pracovat celý život od devíti do pěti pro mě osobně rozhodně není metou, tak podle mě úspěch nevypadá. Třeba právě tenhle koncept je starším generacím dost vzdálený. Mám za to, že naše generace má o tom, co to pracovní úspěch je, hodně odlišné představy.

A co je tedy podle tebe pracovní úspěch?

Za pracovní úspěch považuju mít pod sebou zaměstnance, kteří se mnou budou chtít pracovat i v další a další sezóně. Dělat něco, čím viditelně svým přispěním ovlivním chod stále se vyvíjejícího oboru. Schopnost najít dobrou rovnováhu mezi osobním a pracovním životem a odnášet si ze své práce víc než jen nijak skvělý plat. O to víc je důležitější najít v tom, co dělám, lásku; potom se do práce chodí úplně jinak. Málokdo z nás může být v horské branži kvůli penězům.

S ohledem na tvou definici – pokud bys mohl opravit jedinou věc, kterou bys rád od své práce dostával, ale nyní nedostáváš, která by to byla?

Jednoznačně bydlení. Přál bych si tady v horách, kde pro sebe vidím budoucnost, žít, založit rodinu, koupit dům. Rád bych viděl resort jako regulérní místo k žití nabízející normální pracovní místa. Jenže skoro všechny střediskové aglomerace jsou ochromeny předraženými poměry na realitním trhu a stále stoupajícími stavy bohatých vlastníků, navštěvujících svou nemovitost dvakrát za zimu. Pracovat pro skiresort a nebýt schopen důstojně bydlet je nesmírně demotivující. Střediska by měla řešit realitní problém pro své zaměstnance mnohem urputněji, než to dělají. Kdybych dělal svou profesi dole ve městě, neměl bych problém vzít si hypotéku na dům. Místo toho tady neustále řeším, jak se dostat k nějakému slušnému realistickému bydlení, abych mohl o založení rodiny vůbec uvažovat. To nyní nepřichází v úvahu. No a až by se vyřešilo tohle, další na řadě by bylo sobecké „víc lyžařských dní“ – těch není a nebude nikdy dost.

Spousta letitých střediskových lídrů odchází do důchodu a do oboru přichází čím dál početnější vlna mladých pracovníků. Upřímně – jsi rád, že staří odcházejí? A všímáš si nějakých kulturních změn, které toto střídání stráží do odvětví přineslo?

Upřímně, je to moc dobře, jsem rád. Během své (vím, krátké) pracovní kariéry se v oboru stále setkávám s jakousi generační povýšeností a nepřístupností u nejstarších ročníků. Starší manažeři by k nám měli být o mnoho otevřenější. Spousta z nich se brání jakýmkoli změnám a chtějí to na svých teplých pozicích doklepat postaru.

Co by sis přál, aby vám tahle odcházející garnitura předala líp či víc?

Už jen samotnou historii jejich pracovního odkazu ve středisku, která s nimi odejde, když ji někomu dobře nesdělí. Obor je tam, kde je, díky nim; jejich vliv nelze ignorovat. Co nejlíp porozumět tomu, odkud skiareál pochází a proč se určité věci dělaly tak, jak se dělaly, by nám do budoucí práce velmi pomohlo. Toto se neděje dostatečně. Jejich úspěchy i chyby jsou tím, z čeho bychom se mohli tolik naučit.

Trochu jim závidím, když slýchám, jaké dobrodružství a zábava bývalo provozovat středisko třeba v osmdesátých letech. Dnes jsme na každou činnost tak úzce specializovaní a svázáni tolika předpisy a restrikcemi, že nabýt nějaké komplexní kompetence dělat prakticky cokoli v areálu, jako to bylo za nich, je utopie. O to víc je důležitější, aby nám předávali co nejvíc ze svých zkušeností.

Co bys naopak chtěl, aby se oni naučili od vaší generace?

Měli by být o mnoho otevřenější našim přístupům. Dost našich nápadů může znít naivně nebo bláznivě, ale pokud nedostanou šanci, nikdy se nedozvíme, zda a jak by fungovaly, a obor tak zbytečně stagnuje. Nic neriskovat a všechno hrát konzervativně na jistotu jako za jejich starých časů pevně daných rozpočtů a papírových tabulek, to není tou nejlepší cestou k vysoké návratnosti dnešních extrémně vysokých investic.

Co považuješ za nejcennější vlastnost, jež je mileniálům vlastní a kterou starší generace postrádají?

Asi schopnost zřetelně vidět, že skiresorty se potřebují neustále vyvíjet. Tak jako i jinde, starší lidi se přirozeně brání a obávají změn. Tím, že naše generace není zatížena romantickou nostalgií, nedělá nám problémy těmto změnám otevřít náruč. Máme o mnoho větší schopnost zpracovat všechny informace a implementovat adaptační procesy. Pracovní prostředí se mění mnohem rychlejším tempem, než to kdy starší garnitura zažila.

Ať se nebavíme ve vágních pojmech, co za konkrétní změny navrhuješ ty?

Potravinové vozy na parkovištích, sjednotit prodejní procesy tak, aby nákup sezónky, objednání si lekce a vypůjčení výbavy se odehrávalo z jediného centrálního místa ve středisku. Intenzivní rozvoj vedení lidských zdrojů, mnohem větší zapojení místních komunit do střediskových eventů. Líp pokrývat stále rostoucí nároky na zákaznickou zkušenost, kdy my máme mentálně mnohem blíž typickému vzorku zákazníků, než může mít stará garnitura vedení. V designu terénních parků jsou obrovské rezervy. Je toho hodně.

Všichni v oboru dobře vědí, že přilákat do lyžování nové duše a proměnit je v pravidelné lyžaře se dlouhodobě nedaří tak, aby sportu neklesaly demografické stavy. Vidíš nějaká řešení, která nemusí vidět starší garnitura?

Ve středisku, kde pracuju já, tyto konverzní údaje vlastně rostou. Ale chápu, že mluvíme o celkovém stavu branže. Řešením je mnohem svědomitěji oslovovat nové netradiční komunity, které dosud nelyžují. Těmto novým lidem přichystat až neodolatelně výhodné podmínky pro naučení se opravdu lyžovat – až na úroveň středně pokročilých, aniž by je to stálo jmění. V průběhu této etapy si s nimi vypěstovat pevný vztah. Není to určitě nic nového pod sluncem, ale jinou cestu nevidím. Netvrdím ani, že stará generace manažerů toto neví. Dnes je ale horský byznys mnohem víc o zážitcích a to se týká už první návštěvy nováčků a potom i celého procesu učení se, kdy probíhá jejich kritická konverze do běžných vracejících se zákazníků. Je nesmírně důležité, aby i tyto fáze byly do co největší míry zábavným zážitkem. Zde má obor velké rezervy ke zlepšování se. Inovativní manažer lyžařské školy je asi první důležitým předpokladem.

Jakým největším výzvám čelí zaměstnanci horských středisek?

Budu se opakovat, ale zdaleka největším problémem jsou mzdy versus náklady na bydlení a život ve střediscích. Před každou sezónou dostávám od nadřízených čím dál těžší úkol zajistit dostatek zaměstnanců, kteří by měli obětavě odvádět skvělou práci, akceptovat mizerný plat a žádné bydlení k tomu. I kdybych se roztrhal kreativitou, co nadělám? Pokud se platy nehýbou, přičemž ekonomice se daří velmi dobře, schopní lidi si vždycky budou hledat práci jinde. Mou nadějí je, že až budou mileniálové u kormidel většiny skiareálů, snad budou chápat, jak je důležité nabídnout důstojné podmínky všem zaměstnancům tak, aby v oboru mohli odstartovat i rozvíjet plnohodnotnou kariéru, a ne jen si na pár let odskočit za přechodným koníčkem.

Co je to nejpřekvapivější, co ses dosud v oboru naučil?

Asi to, jak složitý a komplexní dnes obor je. Ani nevím, zda mě to překvapilo; rozhodně ale na mě dělá dojem, kolik věcí musí klapnout a kolik lidí musí udělat precizně svou práci, aby skiareál běžel, jak má. Je to pozoruhodné v malých střediscích, natož v těch obrovských. Učím se, jak důležité je pěstovat si co nejlepší vztahy mezi jednotlivými odděleními, aby se potírala jakákoli řevnivost. Pak jsem se taky naučil, že věta jako „Tohle není moje práce“ neexistuje.

Nějaká rada tvým vrstevníkům chystajícím se pracovat v horském byznysu tady u nás v Evropě?

Buďte připraveni ušpinit si ruce od těžké práce. Nikdy se nevzdávejte své otevřené mysli a kreativní nápaditosti. Respektujte své nadřízené, ale neotročte pro ně slepě, nýbrž nuťte je hledat nová chytrá řešení. Hýčkejte si dobré vztahy, jsou vším. Taky nezapomeňte hodně lyžovat, každý den!