Letos v únoru, už po uzávěrce našeho posledního jarního čísla, zemřel v požehnaných 104 letech Dave McCoy, zakladatel kalifornského obra Mammoth Mountain, trenér, mentor, vynálezce a vizionář. Jeho barvitý život by vydal na poutavý lyžařský román; škoda, že dnes už se chce zřídkakomu psát. Protože v žádném z tuzemských médií neproběhla byť zmínka, s úctou vzdávám hold jednomu z posledních lyžařských baronů staré doby zde, v médiu nejpříhodnějším.
David McCoy se narodil v roce 1915 v kalifornském El Segundo (dnes součást Los Angeles), v dětství jej opustili rodiče, poté bydlel u prarodičů ve státě Washington. Tam si ve školní dílně vyrobil první lyže a začal trávit hodně času se skupinou norských lyžařů, kteří v místě žili. Po maturitě se vrátil do Kalifornie a usadil se v Independence, kde začal pracovat v místní restauraci. V ní se u zmrzliny a Coly potkal se svou budoucí ženou a matkou jejich šesti dětí, tehdejší středoškolskou roztleskávačkou Romou Carriere.
Lyžování upsal duši
Uprostřed zimy 1936 napadla v hornatém okolí losangeleského Owens Valley neobvyklá kvanta sněhu. Vedení města se obávalo o stav svých vodních nádrží a urgentně potřebovalo někoho, kdo by se denně pohyboval po divokých okolních horách a monitoroval stav sněhu a vodních hladin. Do nově vzniklé pozice hydrografa zaměstnali McCoye. Na lyžích i pěšky zdolával horské pustiny pět dní v týdnu a postupně získával bezprecedentní znalost tamní přírody nejen topograficky, nýbrž i jejích rostlinných, erozních a povětrnostních poměrů. Pro mladého dobrodružného Davea bezpochyby a bez nadsázky zaměstnání snů! O letních víkendech se nechával najímat jako průvodce pro lov a divoké rybaření, v zimě začal lyžovat za místní Eastern Sierra Ski Club a zocelen norským výcvikem, většinu oblastních závodů brzy suverénně vyhrával.
Lyžím propadl. V roce 1938 zprovoznil na jednom z místních kopců McGee Mountain svůj první jednoduchý vlek – tak, jak se tehdy běžně vleky dělaly: zaparkoval svůj Ford model A do svahu, zařadil zpátečku a přivázal jeden konec lana kolem zadního kola a druhý kolem dalšího kola na stromu na vrcholu svahu. Pasažéři se museli držet kluzkého telefonního kabelu a obvykle dojeli tak vysoko, kam se jim podařilo se udržet.
Dave viděl v místě budoucí potenciál a ucházel se o povolení ke stavbě trvalého vleku. Potřeboval však peníze, jež neměl. Požádal si v místní bance o půjčku 85 dolarů oproti zástavě svého motocyklu. Bankéř jej šmahem odmítl. Davidova dívka Roma, v tom čase pokladnice ve stejné bance, vstoupila do kanceláře nadřízeného a oznámila mu, že „pokud nepůjčí 85 dolarů tomu milému mladíkovi, který právě odešel, okamžitě podává výpověď“. Dave dostal půjčku a Roma od něj nabídku k sňatku.
Mezitím vozili svůj přenosný vlek v autě, a kdykoli napadl příhodný sníh, zapojili jej a nechávali každého lyžovat jen tak. Jednou pozdě večer sjížděli Dave a Roma na lyžích svah s nákupem potravin v batozích. Jeden z nich zavadil špičkou lyže o větev schovanou pod sněhem a při pádu jim z batohu vypadlo několik vajec. Odjeli pár kilometrů domů, vyložili nákup a na lyžích se za tmy vrátili se lžící a pánví, aby se smíchem z ledového povrchu seškrábli žloutky a zachránili si večeři. Byl to okamžik, kdy si oba uvědomili, že jsou zcela bez peněz. „Další den jsme své přátele museli požádat o příspěvek na provoz vleku,“ vzpomínal později Dave McCoy. „Roma vybrala prvních patnáct dolarů a my měli večer co jíst.“
Když vstoupila Amerika do druhé světové války, Davidova pracovní pozice hydrografa byla označena za nezbytnou pro udržení hospodářství; McCoy tak nemusel rukovat. Dobrovolně přispíval válečnému úsilí tím, že nechával vojáky lyžovat zdarma, poskytoval jim bezplatné lekce a výbavu. V roce 1942 přestěhovali svůj přenosný vlek na svahy nedaleké sopečné třítisícovky Mammoth Mountain, kde byl spolehlivější sníh – jak Dave v rámci své práce zjistil, změřil a statisticky ověřil. Nastal tak jeho hlavní životní aha-moment: už tehdy si tam v představách začal projektovat stavbu velkého lyžařského střediska, přičemž stálé obyvatele tamní osady Mammoth Lakes šlo spočíst na prstech jediné ruky. „Lidi mě odrazovali, že tam hodně sněží, je to odevšad moc daleko a příliš vysoko,“ uvedl později do novin L.A. Times. Všechna varování byl sto ignorovat.
Nic mě nezastaví
Na jaře 1942, když Roma čekala jejich první dítě, jel Dave na sobotní odpolední závod ve sjezdu v Sugar Bowlu poblíž Lake Tahoe. Cestou do střediska potkal místního hydrografa, provádějícího v tamních končinách stejnou práci jako David. Této náhodě a vpravdě sváteční příležitosti neodolal, zastavil a dal se s neznámým kolegou do dlouhé řeči. Zmeškal tím možnost prohlídky trati sjezdu a přijel na poslední chvíli před startem. Pořadatelé jej přesto nechali startovat, měl mezi všemi vysoký kredit. Byl těžký jarní sníh a David v závodě v jeho nejobtížnější pasáži projel roztátým sněhem a ve vysoké rychlosti narazil holení do ledovatého úseku. Zlomil si a překroutil nohu, a když už musel intuitivně spadnout, aby se nevřítil do přihlížejících diváků, dolámal si ji zřejmě ještě mnohem hůř.
Nemohoucího jej odnesli na nádraží a položili do dobytčího vagónu prvního nákladního vlaku na čtyřhodinovou cestu do Rena. Tam s ním doktor odmítl cokoli dělat; na noze mu odhadl asi 30 zlomenin a požádal Davida o souhlas k okamžité amputaci. Nedostal jej. Volal jeho ženě Romě, nedostal jej podruhé. Byla válka, v nemocnicích se s ničím nepárali. Položili Davida na záda a přivázali ho, kolem jeho postele postavili vysokou plentu a nechali tři týdny trpět v původním stavu, v kterém jej dovezl vlak – čekali, až to McCoy vzdá a dostanou souhlas k odejmutí nohy. Za tři týdny se o něm dozvěděl mladý doktor ze San Franciska, za Davidem do Rena přijel a dohodl se s ním, že ho odveze a jeho nohu zkusí spravit.
Následovaly dlouhé roky, během kterých Dave prodělal bezpočet operací. Mezitím nemohl chodit bez berlí, na lyžích však jet dokázal – když mu do nich někdo pomohl. Potřeboval živit rozrůstající se rodinu; pokračoval ve své práci hydrografa, rutinně obnášející padesátikilometrovou denní porci horským terénem. Roma Davidovi ráno připnula vázání a v podvečer mu vyjížděla naproti na lyžích, aby jej pak zase doma vyzula.
Prakticky od počátků své hydrografické práce upoutával David pozornost omladiny z okolních rančů všude, kudy na svých cestách na lyžích projížděl. Většina z dětí ani jejich rodičů lyže neznala. Postupem času jim k lyžím pomohl a dával si s nimi sraz na domluvené stráni, kde je učil lyžovat. „Častokrát jsem na jaře vstával ve tři nebo ve čtyři ráno, abych stihl svou práci i strávit dost času s dětmi a učit je všemu možnému – třeba i jen, jak si připnout znovu lyže nebo jim ukázat, kudy se dostanou domů,“ vzpomínal.
Ze svého devastujícího zranění se dostával pět let. Během té doby se pustil do práce na svazích Mammothu; vlastníma rukama svařoval sloupy vleků, betonoval patky základů, prosekával sjezdovky. Budoval středisko z ničeho. Většina střediskové techniky vzešla z jeho garáže, vyrobena z poválečného železného šrotu. V roce 1953 obdržel povolení federálních lesů k postavení malé lyžařské chaty, která sloužila i jako jejich rodinný dům. První sedačková lanovka – koupená jako použitá a instalovaná partou nadšených lyžařů – se na Mammothu rozjela v listopadu 1955. S kapacitou 900 lyžařů za hodinu tehdy šlo o největší lanovku v Kalifornii. V stejné době se McCoyovým narodilo poslední, šesté dítě.
Laskavý mentor
David stále naléhavěji vnímal, že už dál nezvládne upokojivě dělat dvě důležité věci svého srdce naráz – svou milovanou práci hydrografa a současně rozvíjet svůj milovaný areál. Zdánlivě jasné rozhodnutí se rodilo nesnadno a bylo nadmíru riskantní: McCoy dal výpověď v zaměstnání a soustředil se na nejistý zdroj příjmů z lyžování. Manželka Roma vzpomínala, že Davida doma vůbec nevídala – v zimě v létě byl ve středisku od rána do tmy, o víkendech objížděl závody s mládeží z vlastního oddílu Mammoth Mountain Ski Club, jenž se zanedlouho stal proslulým pro své pozoruhodné výsledky a populární lyžařské kempy.
Stála za tím opět McCoyova osvícená práce, jeho neobvyklá empatie a emocionální senzitivita: „Každý den, kdy jsem ve středisku, dívám se na lyžaře a přemýšlím o jejich technice, nezávisle jak dobře či špatně jezdí. Věřím, že dokážu pomoct každému,“ vzpomínal pro dobový americký magazín SKI z padesátých let. „U nás na Mammothu děláme věci trochu jinak – s dětmi se věnujeme zejména nejrůznějším formám zábavných her s lyžemi na nohou a zdůrazňujeme obratnost, skoky a pohyb oběma nohama než tradiční sportovní dril.“
„Navíc za každým individuálním lyžařem se skrývá jeho osobní charakter a mentální přístup je při lyžování, zejména závodním, rozhodující. Kouč musí důvěrně znát každého svěřence a vědět, jak každého stimulovat v závodě, který pro něj znamená všechno. Některé závodníky potřebujete vybudit až naštvat, aby ze sebe vydali to nejlepší. Jiné zas jen rozesmát, vtipkovat s nimi. Další si chtějí třeba jen prozpěvovat. Pro některé je nejlepší nechat je zcela být nebo dovolit jim být všude trochu pozdě, aby tak unikli nervozitě. Jiní naopak potřebují důkladnou přípravu a musí být na místě dlouho předem. Někdy je nejlepší jen tak stát poblíž, být k dispozici a popřát před startem štěstí. Protože to potřebuje každý,“ sdělil v magazínu Dave McCoy.
Ne každému však bývá tam nahoře nakloněno. Jednou z mnoha McCoyových úspěšných svěřenkyň, jež to dotáhly do americké reprezentace, byla Jill Kinmontová. Uhrančivě krásnou a výborně lyžující divu si v roce 1955 vybral na svou titulku prestižní magazín Sports Illustrated – aby hned následující den, kdy se výtisk objevil na pultech novinových stánků, utrpěla při závodech ve sjezdu v Altě katastrofický pád, při kterém si přerušila míchu a zůstala doživotně paralyzovaná na vozíku (její příběh jsem blíže zmínil v loňském článku Lyžování na papíře ve SNOW 120, online na Snowbiz.cz/10150). Byl to právě Dave McCoy, který ji vysílal ze startovní branky a který o několik minut později ke zraněné dívce přiběhl. Dlouhé roky pak finančně vypomáhal Kinmontovic rodině, aby mohla o vždy usměvavou a pozitivně laděnou Jill dobře pečovat. Sám z ní udělal jednu z hlavních ambasadorek střediska a až do její smrti v roce 2012 byli nejlepšími přáteli.
Dave McCoy byl bez nadsázky renesančním oborovým inovátorem. V roce 1966 plánoval postavit novou lanovku až na vrchol hory. Pozval renomované švýcarské lanovkáře; ti přijeli, prohlédli si terén, rezolutně odmítli projekt jako neproveditelný a odletěli zpět za oceán. Silou svého vlivu je Dave přiměl, aby se za pár týdnů vrátili; když se znovu ukázali, stálo už vztyčených a zabetonovaných několik sloupů budoucí lanovky v těch nejtěžších pasážích, které Švýcary odradily. Vše svépomocí mammothské pracovní čety. Žádné helikoptéry: vztyčovali věže pomocí tažné síly roleb a pák klád; Švýcaři nechápali, co lidská víra a vůle svede. Naviják rolby lze označit za další z původních vynálezů Davida McCoye. V šedesátých letech vymyslel princip navíjejícího se lana pro své rolby v extrémním terénu, pak své řešení nezištně poskytl dodavatelům roleb, aniž by jej zajímaly nějaké patenty. Podobně lze pokračovat o řadě dalších drobných inovací – nejen v oblasti střediskové techniky, ale i tréninkových metod.
V průběhu let Dave McCoy se svým personálem vybudoval v okolní komunitě kolem Mammothských jezer několik vodních nádrží, dobrovolnou protipožární četu, místní nemocnici, školku, střední a vysokou školu nebo lyžařské muzeum – krom plejády dalších věcí. Dával práci bezpočtu místních lidí, pomáhal jim materiálně, nechával je zdarma lyžovat. Většina z jeho bohulibostí zůstávala veřejně nepublikována – jak by to mělo u ryzích bohulibostí být.
Impérium ve výstavbě
V prosinci 1964 přinesl americký magazín SKI McCoyův medailon, z jehož víc než půlstoletí starého obsahu vybírám následující výmluvné pasáže:
Jednoho zářijového odpoledne pracovní četa Mammothu dokončovala natahování lana při stavbě nové lanovky. Počítali s tím, že do západu slunce budou mít daný úsek hotový. Jenže vzápětí se provizorní vodicí kabel, táhnoucí hlavní lano, odpojil a poslal těžkého ocelového hada za strašidelně hvízdajícího zvuku doprovázeného divokým vlněním ze soukolí věží na zem. Znechucená parta chlápků nechala lano ležet, kam spadlo, a zklamaně sešli svahem dolů.
Jakmile se dalšího rána rozednilo, jistý mladě smýšlející i vypadající chlapík středních let, zakladatel a provozovatel tohoto obrovského kalifornského střediska, Dave McCoy, túroval svůj Jeep cik-cak vzhůru strmým kamenitým svahem, aby zjistil, co se dá dělat.
Spadlé hlavní lano nechal znovu napojit na vodicí kabel a provizorním jeřábem jej vytáhl pod nejvyšší z věží budoucí lanovky. Pak předal ovládání jeřábu vedoucímu pracovní čety a sám vyšplhal po příčnících patnáctimetrové věže až na její vrchol, kde dechberoucím manévrem nad propastí hlubokého srázu lano jednou nohou zachytil a obratně si jej přitáhl do ruky, drže se ve výšce druhou. Lano pak vrátil do soukolí kladek a slezl z věže jakoby nic dolů.
V tu chvíli se jeden z udiveně přihlížejících napůl zděšeně McCoye zeptal, proč zrovna on riskuje život při takové práci. „Jsem na to zvyklý,“ utrousil jen. Pak vysílačkou nainstruoval pracovní četu a začal Jeepem sjíždět cik-cak dolů k nižší věži.
Běžný předsezónní den střediska Mammoth Mountain. Nikdo z podvečerní nehody nepanikařil, nikdo však ani neztrácí drahocenný čas. I teď, uprostřed září, může ve zdejším centrálním pohoří Sierra Nevada uhodit bouře a během hodiny tu nasněží stopa sněhu. Každý ve skiareálu chápe, jak je důležité, aby do té doby bylo lano schopné provozu.
Hora Mammoth nenese své jméno jen tak nadarmo; jde o masivní, skalnatou sopku. Vskutku mastodontní masa hnědavého sopečného popela, na vrchu s vulkanickou půdou jemnou jako prášek na pečení, posetou jemně oblými kamínky. Během léta moc tajícího sněhu pryč z hory nestéká, spíš se sníh do popela vsakuje jak do houby.
Abyste pravdivě vnímali skutečnou velikost kopce, musíte se na něj podívat ze vzdálenosti několika mil. Nabízí víc lyžovatelné plochy než Aspen, sněhový provoz devět měsíců v roce a statisíce dolarů provozních příjmů. Jako lyžařský areál neustále roste; středisko po celý rok bez ustání buduje asi čtyřicet až padesát lidí, přičemž McCoy má ve všem prsty a na všechno dohlíží svým pozorným okem. Sám vyprojektoval další rozšíření chaty na úpatí, designuje si lanovky, od sedaček po stožáry. Nikdo netuší, kde tohle celé skončí, a nikdo to moc neřeší. Tohle je impérium ve výstavbě.
Jeho osobní jmění se nejspíš počítá v milionech, ale McCoyovi se to zdá být jedno; se svou ženou Romou a šesti dětmi žijí na pouštním ranči nedaleko městečka Bishop, pár mil od Mammothu a pochopitelně s výhledem na něj. Hodně spolu cestují – většinou po víkendových lyžařských závodech, běžně ke konkurenčním provozovatelům okolních středisek. Prostředky pro tuto vášeň neváhá McCoy najít; všechny ostatní příjmy nejednou doslova zaorává zpět do země střediska Mammoth a jeho rozvoje.
Dokázal nemožné
Dave McCoy však chápal, že úspěšný horský resort potřebuje víc než jen vleky; potřebuje dostatek lyžařů. Nebál se velkých věcí. V roce 1972 koupil a začal provozovat první komerční leteckou společnost Sierra Pacific Airlines propojující hlavní západoamerické destinace s odlehlým místním letištěm Mammoth Lakes, které sám pomohl vybudovat; stal se tím nefalšovaným průkopníkem v oblasti účelové lyžařské letecké dopravy. Neměl to však v průběhu následujících let vůbec lehké: už v roce 1978 aerolinky musel prodat ve snaze čelit ztrátám z vleklé série suchých let. V době, kdy bylo sněhu naopak hojně, se mu rozpadla ski patrola, když jeden dobrovolný zachránce zahynul a další si utrhl ruku při neštěstí při odpalování lavin. McCoy tehdy naložil jednoho ze svých věrných zaměstnanců a odjeli dokončit nebezpečnou práci sami.
Zkraje devadesátých let dorazila nová vlna těžkých časů. Mammoth čelil dalšímu mnohaletému suchu, nebezpečí vulkanických erupcí i hospodářské recesi. Tehdejší najatý ředitel střediska Rusty Gregory (dnes stojí v čele lyžařského impéria Alterra, viz Snowbiz.cz/9613) majiteli vysvětlil, že Mammoth dělí jednotlivé dny od okamžiku, kdy nebudou mít žádné peníze. Ze dne na den tehdy museli propustit 150 zaměstnanců, mnoho z nich desetiletí ve středisku pracujících. Aby odvrátil bankrot, McCoy se těžce osobně zadlužil a pořídil na kopec rozsáhlý zasněžovací systém. V roce 1996 McCoy prodal významný podíl ve firmě tehdejšímu světovému lídru horského byznysu, kanadské skupině Intrawest, jež vybudováním zbrusu nové stylové zástavby vtiskla architektonickému stylu střediska jeho soudobou tvář.
Když pak na podzim 2005 Dave McCoy oznámil, že odchází do důchodu a prodává kontrolní balík akcií střediska skupině Starwood Capital Group za 365 milionů dolarů, šlo tehdy o největší transakci v historii oboru. Při dlouhém podepisování stostránkové sady dokumentů ohledně prodeje, jenž mu vynesl okolo 80 milionů dolarů, prý neskrytě plakal. Zbytek dne proseděl ve své kanceláři, kde se probíral stovkami ocenění, medailí a fotografií, zachycujících jej při lyžování, stavebních projektech či při motokrosových závodech, jimž v pozdější éře propadl.
„Dokázali jsme tu něco, co kdekdo tvrdil, že je nemožné,“ říkal si nahlas sám pro sebe. Kruh se tak uzavřel. Minulost se propojila s přítomností.
Když se jej novináři ptali, jak bude trávit večer svého památného dne, usmál se: „Jako vždycky. Pojedeme domů, dáme si večeři a budeme se dívat na západ slunce. Když bude zvlášť pěkný, vyfotím si ho.“
Mladý Dave McCoy na svazích svého Mammothu
Při své hydrografické práci snů
Manželé Dave a Roma McCoy v šedesátých letech na svazích střediska Mammoth Mountain
Dobová momentka mammothského lyžařského klubu z konce padesátých let, Dave McCoy vpravo nahoře
Dave McCoy ve své kanceláři v době, kdy středisko prodával