Tvrdá data nelžou: lyžařů na světě nepřibývá už od dob císaře Franze Klammera, dobrých čtyřicet let. A čím dál rychleji začínají svahy opouštět.
Přitom během těchto dekád se narodil zbrusu nový sněhový sport – snowboarding, propuklo carvingové obrození a hory jsou každému mnohem snáz dostupné než za starých dob vlaků, dálkových autobusů či ropných krizí. Přesto odvětví demograficky uvízlo na dlouhodobé a mírně, leč setrvale se svažující plotně.
Tradiční britské noviny The Guardian používají ve svém záhlaví výstižné motto: „Interpretace je svobodná, fakta posvátná.“ Podobně tu nyní hodlám naložit s čerstvými údaji ze zámořských oborových statistik.
Co lidem brání
V Americe žije přes 10 milionů lidí, kteří sami sebe prohlašují za lyžaře nebo snowboardisty a kteří v minulých letech nestoupli na sníh. Tamní marketéry tato populace ex-lyžařů (ekvivalent obyvatelstva celé ČR) zajímá jako žádná další cílová skupina. Když se jich ptali, proč celý rok nejeli lyžovat, jako nejčastější důvod slyšeli nedostatek času následovaný cenou aktivity.
Časová chudoba a vysoká cena coby hlavní viník jsou evegreenem statistických průzkumů už od doby, kdy byly tyto oborové dotazníky vymyšleny. Z odpovědí vyplývá, že doslova rok od roku respondenti deklarují stále větší časovou tíseň, zejména ti s malými a dospívajícími dětmi. Stejné platí ohledně ceny za lyžování – avšak za poněkud specifických, netriviálních okolností.
Americká asociace horských středisek NSAA pravidelně praktikuje sofistikovaně strukturované dotazování tamního civilního (míněno nelyžujícího) obyvatelstva za účelem zmapovat zdaleka nejpalčivější svízel branže: proč nelyžující lidi nelyžují. Jak vyplývá z grafu níže, vedle detailně specifikovaných cenových a časových ohledů straší laické nelyžující publikum obavy z úrazu, vlastní nevalná kondice nebo absence lyžujícího doprovodu.
↑ Vedle detailně specifikovaných cenových a časových ohledů straší nelyžující publikum obavy z úrazu, vlastní nevalná kondice nebo absence lyžujícího doprovodu
Mou osobní ambicí je podobnou metodiku za asistence zdejších oborových subjektů standardizovat i pro tuzemské prostředí. Žádnou jinou otázku, než co laické veřejnosti brání vyzkoušet si lyže nebo snowboard, nepovažuju za praktičtější klást.
Dlouhodobě kumulovaná data od NSAA vykazují setrvale rostoucí poměr lyžujících amerických domácností vydělávajících více než $150 tisíc ročně, přičemž rodin vydělávajících pod $150 tisíc ubývá. Disproporční příjmové nůžky se stále více rozevírají – což není zjištění nové ani překvapivé. Podobný trend by se pravděpodobně potvrdil i v našich horách, pokud by nějaký podobný typ statistik existoval (pohříchu však neexistuje). 58 procent lyžujících Američanů žije v domácnostech vydělávajících více než $100 tisíc, přičemž celonárodně dosahuje této příjmové úrovně jen 22 procent americké veřejnosti.
Stojí to za to?
Ona výše vzpomínaná argumentace vysokou cenou lyžování v kontextu dlouhodobě stagnujícího až klesajícího počtu účastníků se solidními příjmy může vyvolávat jiné než zjevné konotace. Co když se stále víc lidí dobírá k poznání, že lyžování nestojí za to?
Ze svého okolí bych dokázal jmenovat několik dříve frekventovaně lyžujících lidí, kteří se dali tu na triatlon, tu na módní adventure běhy; přes zimu se věnují přípravě na své nové disciplíny a de facto přestali lyžovat. Jejich argumentace prakticky pokaždé zní, že lyžování se stává čím dál dražším. Přičemž se zúčastňují jednoho či několika překážkových závodů měsíčně, platí za ně nenízké startovné a cestují za nimi napříč republikou či ještě dál. Vesměs jde o dobře trénované atlety, kteří by snadno dokázali sjezdařit ostošest, kdyby to bylo nadále jejich prioritou – kdyby se nerozhodli dělat něco jiného. Přesto je jejich důvod zabalený do argumentace, že sjezdové lyžování je moc drahé.
Jsou opravdu čas a peníze legitimním důvodem, proč tito agilní sportovci přestávají lyžovat? Anebo je obojí výmluvou, aby své peníze a čas investovali někde jinde do něčeho jiného? To už je pro horské marketéry signál naprosto odlišný.
Ve snaze pochopit, zda jde o paradox, či zda přehlížím v myšlenkových procesech této komunity něco samozřejmého, těžko jsem se mohl obrátit na zanícenější duši extrémních běhů než úřadující světovou šampiónku ve Spartan Race (a mj. i příležitostnou rekreační sjezdařku) Zuzku Kocumovou. Řekla mi k tomu: „Zdá se, že překážkové běhy dokázaly přesně naplnit to, co v současnosti velké části lidí chybí. V jednom závodě na nás čeká mnoho výzev, které dokonale prověří všechny naše schopnosti. Pohybujeme se v přírodě, většinou ve velmi necivilizované přírodě, lezeme, skáčeme, šplháme, nosíme břemena, plaveme… A přitom k tomu nepotřebujeme v podstatě žádné vybavení, je to prostě o nás, našem těle, schopnosti se soustředit a posouvat své limity a schopnosti. Možná i ta ryzost a přitom komplexnost, kdy k takto intenzivnímu zážitku nepotřebujeme žádné upravené sjezdovky, lanovky, dokonalé vybavení a vystylované outfity, je důvodem, proč k němu tíhne čím dál víc lidí. A to v podstatě ze všech sportovních odvětví.“
Tato realita zřetelně ilustruje výzvy, jakým sněhové sporty čelí vůči stále sílící konkurenci ostatních aktivit.
Lyžaři, kteří u své záliby zůstávají a mají apetit lyžovat hojně, využívají příležitostí naplno: v Americe i (alpské) Evropě láme odbyt stále diskontnějších sezónních skipasů historické rekordy, v tuzemsku se stejný trend začíná rýsovat a s obvyklým několikaletým zpožděním nevyhnutelně plošně dorazí. Ve snaze navodit lyžující veřejnosti sezónkářskou mentalitu, první tuzemská střediska přicházejí s multihodinovými skipasy odčítanými po časových segmentech. Přesto nic z tohoto nepomáhá významněji lákat nové účastníky.
Je zjevné, že horské odvětví není jediným, které by si mělo přiznat nepříjemnou realitu – tedy že se už dlouho nachází za hranicí racionální saturovanosti. Stejnému čelí kdejaký tradiční sport venku i pod střechou; lze napsat, že až na výjimky nových módních trendů typu právě zmíněných extrémních eventů či nejpopulárnějších masových běhů čelí stagnující či klesající účastnické křivce každá jiná, námahu vyžadující aktivita – od tenisu, golfu, atletiky po týmové sporty včetně těch u nás mainstreamových. Každé sportovní odvětví se snaží hledat cesty, jak si udržet stávající stavy a jak sebrat nějaké nové platící lidi ostatním sportům a oborům.
Všechny se současně nalézají v čím dál nerovnější soutěži proti času pasivně trávenému před obrazovkami, monitory a displeji. Dramaticky přibývá lidí, kteří přiznávají, že se celý den nezvednou z gauče a nejdou se ven třeba jen projít.
Pokračování příště.
[kontaktlink]
Grafika: pracovní archiv autora
Vyšlo v tištěném lyžařském magazínu SNOW 102, 2017