Mezi ušima #15: Učení se novému

Písmo: A ++ A --

Jen málo lyžařů chce učením se něčemu novému trávit víc času, než je nezbytně nutné. Jelikož na svahu disponuje většina z nich pevně vyměřeným časem, nejednou se stávají netrpělivými, když v průběhu lekce uslyší o technikách povědomí. Obvykle mají dojem, že pokud nedostanou specifickou instrukci, co dělat a co opravovat, plýtvají svým drahocenným časem. Byli totiž formou instruktáže a oprav učeni kdykoliv doposud a věří, že jde o nejpřímější cestu ke zdokonalení jejich do libovolné míry pokročilých dovedností.

Pravdou však je, že čím víc povědomí aplikují do učení se jakékoli nové dovednosti, tím snáz, rychleji a uceleněji si ji osvojí.

Ptát se, nekázat
Jednou jsem vzal svou dceru Máju, v té době asi patnáctiletou, průměrnou rekreační lyžařku, na svah, jenž svým sklonem i panujícími sněhovými podmínkami poněkud přesahoval její komfortní zónu. Všiml jsem si, jak v nejhorších pasážích svahu jí na lyžích ztuhl postoj, těžiště se přemístilo dozadu a během očividně nepohodlné jízdy zatěžovala zhruba stejně obě lyže. Výsledek byl nepřekvapivý – svah sjížděla s o to větší nejistotou a zhoršenou schopností hranit.

Navrhl jsem jí, že si sjedeme kousek svahu, zastavíme a ona mi řekne, kde vnímá své těžiště: „Hodně vzadu,“ pocítila hned. Zatímco jsme dál stáli na místě, požádal jsem ji, ať jde ve svém postoji co nejvíc dozadu, kam jí boty dovolí, zapamatuje si ten pocit a označí ho trojkou. Pak ať se nakloní dopředu, ale s hmotností stále mírně na patách – to bude dvojka. Pak ještě víc dopředu, kdy bude stát rovnoměrně na celém chodidle – to je jednička. A když přenese těžiště zcela dopředu do jazyků bot a na své prsty nohou, bude v bodě nula.

Poté jsme znovu sjížděli části svahu a Mája měla hlásit, v jakém čísle se v průběhu jízdy nachází její těžiště. Zdůraznil jsem, ať se nesoustředí na to, kde by těžiště mělo být, nýbrž kde cítí, že v daný moment je. Zpočátku Mája hlásila spoustu dvojek s trojkami. Protože věděla, že ambicí je sjíždět při co nejnižších číslech, během několika jízd začala pravdivě hlásit jízdy z jedniček a nul. Současně potvrdila, jak zřetelně se jí zlepšilo hranění, rovnováha i sebejistota na stejném svahu, který ji ještě před chvílí vyváděl z míry.

Na kopci před novým sjezdem jsem navrhl odlišný typ cvičení: kdykoli bude vnímat, že při jízdě stojí převážně na obou lyžích, zavolá „dvě lyže“; když bude stát dominantně na jedné, ohlásí „jedna lyže“. Během úvodních oblouků jezdila z většiny na obou, přičemž stále víc a víc dokázala s jistotou hlásit lyži jedinou. Bylo inspirující sledovat, jak rychle si její tělo nově přivyklo této základní lyžařské dovednosti. Netrvalo dlouho a Mája rutinně sjížděla oblouk po oblouku kompletně po vnější lyži. Opakovali jsme jízdy tak dlouho, dokud se jí to nestalo podvědomou rutinou.

Přitom po úvodním zhlédnutí jejího lyžování by nebylo těžké vyjmenovat jí, co dělá špatně, a přijít se sadou opravných instrukcí. Proti jízdě těžištěm příliš vzadu bych jí mohl říct, aby víc ohnula kolena a posunula svou váhu vpřed. Taková instrukce by však nejspíš odvedla pozornost od jejího povědomí, co aktuálně při jízdě zažívá, a pravděpodobně by zablokovala šance na brzké zlepšení se. Pokud by se začala zabývat významem instrukcí, opakovala by si je v mysli a začala posuzovat, zda je dostatečně provádí a zda správně, a pocitová zpětná vazba od jejího těla by jí byla málo srozumitelná, zaznamenala-li by ji vůbec.

Jako s mapou
Instrukce létají výukovými svahy jak vločky ve vánici: „Na ledu se tlač vpřed“; „V prašanu buď víc vzadu“; „Přikloň se do oblouku už od kotníků“; „Kolena tlač ke svahu“; „Zatěžuj spodní lyži“; a tak dál a dál. Jenže vlastní instrukce nevyučují. Jelikož instrukce bývají obvykle pouze abstraktní formulací, nezbytně nemusí přinášet tělu víc než všeobecnou nápovědu, co by bylo dobré zkusit udělat. Tělo se učí ze své pocitové zkušenosti a abstraktní instrukce využije jen jako průvodce a doplněk k prožitému. Ze svého vlastního dosavadního výkonu si vytěží mnohem komplexnější a rafinovanější informace, než by mu jakákoli verbální instrukce mohla sdělit. Správný přenos těžiště těla odvisí od podmínek jako sklon svahu, sněhové podmínky, délka lyží, lyžařova dovednostní vyspělost atd. Precizní kalkulace nezbytné k pokrytí všech těchto proměnných podmínek by byly příliš početné a komplexní na papíře či displeji, natož v mysli.

Jak podvědomé já akumuluje neverbální podrobnosti ze své praktické zkušenosti, organizuje tyto shromažďované informace tak, že generuje přesné svalové pokyny, a naše reakce se tak stávají stále víc účinnými a automatickými. Jakmile si prožijeme vlastní zkušenost, instrukce, které jsme dostali, můžete zahodit. Podobně jako s mapou, která nám ukazuje, jak se dostat na nějaké místo – jakmile tam dorazíme, mapu dál nepotřebujeme. Mapa není vlastní oblast tak jako koncept a instrukce nejsou vlastní zkušenost.

Pokud bychom se snažili stopovat tyto lyžařské instrukce zpět do jejich původu, nevyhnutelně bychom narazili na to, že všechny vznikly coby vlastní zkušenost někoho jiného. Někdo, kdo lyžoval v boulích, přišel na to, že zvýšeným tlakem na jejich vrchu dociluje určitých výsledků. Předal tuto zkušenost dalším a nakonec se vyfiltrovala až k nám. A tak dál. Zbytečně často využíváme instrukcí namísto vlastního prožitku, jenž by nás dovedl k vlastní autentické zkušenosti.

Neustále opakované technické instrukce jsou omezováním podvědomého já, které svede zapamatovat si neuvěřitelně komplexní tělesné kreace – nezávisle na tom, zda pocházely z instrukcí či ne.

Pokud se lyžař upne na význam podávaných instrukcí namísto poslouchání vlastních zkušeností, zřejmě se stane přehnaně závislým na svém instruktorovi. Vyučující, který rád demonstruje, kolik toho umí vůči tomu, koho vyučuje, často jen prohloubí nízké sebevědomí žáka. Pokud by měla platit implikace, že žák se nic nenaučí bez instrukcí vyučujícího, žák v takovém případě opouští jakýkoli spoleh na vlastní schopnost se učit, protože bude zcela závislý na vnější autoritě.

Rozbíjení zvyků
Učení se nejlíp odehrává tehdy, když instruktor i student svorně rozpoznají, že nejlepším učitelem je zkušenost. Role instruktora zde bude dovést studenta k adekvátní zkušenosti vzhledem k jeho stávající úrovni rozvoje. Současně, jak je student veden k pozornému ocenění zpětné vazby svého těla ze sněhu a lyží, instruktor se učí od studenta, jak jej co nejlíp přivést k následujícímu kroku. Pokud by instruktor jednoduše opakoval obecnou rutinní metodiku zasvěcenou, řekněme, začátečníkům, minul by jemná vodítka ohledně studentovy aktuální zkušenosti a nebyl by schopen vést jej maximálně efektivně. Pokud by byl překotně zacílený dovést studenta k dalšímu naplánovanému kroku co nejdříve, nemusel by si všimnout jeho případných nejistot v kroku předcházejícím, ba dokonce jeho strachu či odporu. Pouze instruktor respektující a důvěřující významu podvědomého já může být nápomocen učícímu procesu, a nikoli jeho komplikujícím elementem.

Lyžaři nezřídka dosahují v jistém bodě svého vývoje zlopověstného výkonnostního plata. Mohou například ustrnout v určité fázi provedení řezaného oblouku, dlouhodobě neschopni dostat se přes neviditelnou překážku kamkoli dále. Mohou zkoušet všechno možné – individuální lekce, instrukce z videí a článků – nic však, co by se zdálo být kýženě nápomocným.

Ne neobvyklým důvodem uvíznutí na výkonnostní plotně bývá nevědomý zvyk (mnohdy zlozvyk) – reakce na určitou situaci, která začala být tak zakořeněná, že si ji už ani nevšímají. Tyto (zlo)zvyky mohou začít už v jejich raných stádiích, kdy se učili lyžovat – ale protože tehdy nerušily jejich přirozený začátečnický růst, zůstaly nepovšimnuty. Lidské tělo má schopnost své zlozvyky částečně kompenzovat, takže po nějakém čase do určité míry fungují. Typickým příkladem může být lyžařův postoj příliš vzadu, přičemž tělo na tuto nerovnováhu reaguje předkloněním se v pase. Když v takovém postoji jezdí lyžař dostatečně dlouho, začne se v něm cítit normálně.

Nástroj k rozbití (zlo)zvyků je stejný jako k jakémukoli přirozenému učení se: zvýšit své povědomí. V temnotě nevědomí zažité zlozvyky přetrvávají – zvlášť, pokud je vnímáme jako špatné a vyblokujeme si je v mysli tak efektivně, že si ani nepřipustíme, že jimi trpíme. Proto prvním krokem v porušení zlozvyků je přinést je na světlo povědomí. Dalším krokem je udělat maximum možného pro zaměření se na specifickou charakteristiku zlozvyku. Pouze tehdy se může vynořit nezbytná kontrola k tomu, změnit svůj (zlo)zvyk.

Všichni máme své zvyky. Některé nám pomáhají dosáhnout svých cílů, na jiných nezáleží, další jsou škodlivé. Ale všechny ty, které jsou používány nevědomky, snižují náš celkový pocit uvědomění. Nevědomé zvyky nás ukládají do stavu mentálního spánku a omezují naše možnosti; bdělé vědomí v nás probouzí škálu možností a potenciálů.